Michalka si občas odskočí do kočárku a vzbuzuje v místních velké sympatie, protože se choulí tak, jako by se chtěla modlit k Alláhovi. Jenom netuším, jak mám kočárek natočit, aby malá směřovala k Mekce. Vystojím na íčku frontu, ale razítko nemají, nemají a nemají. Plamínek naděje uhasl. Já už fakt vrazím do té cestovky a odtamtud se nehnu, dokud nedostanu buď razítko, nebo přes hubu. Paní chápe, že chci turistické razítko Sarajeva, ale to ona nemá. Musím na turistické informace. Ale tam jsem byla a bylo mi řečeno, že nemají. Paní se velice diví, ještě víc než já. A tak melu cosi o tom, že sbíráme razítka a za dva dny v Bosně jsme ještě žádné nesehnali, ani nemusí být turistické, prostě jedno jediné z Bosny. Paní nakonec projeví notnou dávku empatie a nabízí mi razítko své cestovní agentury. Jupííííí!!!!!

Michalovi to samozřejmě nedá a pošle mě zpátky, ať se zeptám, na které tourist office mají to razítko. Paní mi dá lepší mapu a udělá do ní křížek přesně do míst, odkud jsme odešli s nepořízenou. Tak to sorry, tam fakt už nejdu. Chtěli jsme jedno jediné, a to máme. Žádný takový, že s jídlem roste chuť. Ale že jsem to tak dobře zařídila, dostane se mi odměny – úkol získat jedno razítko z Montenegra. Jo jo, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

10:50 opouštíme spleť uliček a Michal ví, že Fandovi nesvítí jedna žárovka. Až někde bude čas a prostor, tak se pustí do výměny, u Fandy je to trošku složitější. A než Michal dokončí myšlenku, vyjekne: „Do p…“ Odstavuje nás policejní hlídka. Kolik tak můžou chtít na pokutě? Michal na vyzvání vystoupí a jde se podívat. Jejda, nesvítí, krčí rameny. Poklepe na reflektor, ale nepomůže to. Při nejhorším asi vymění tu žárovku tady. Pošlou ho zpět do auta, zhasne a rozsvítí a nic. Policajt anglicky přikáže: „Short lights.“ Cože? Short je krátký, povídám. Jo, potkávačky. Zapne potkávačky, policajt se usměje a propustí nás. Když nám nechtěl dát pokutu, proč nás tak buzeroval? Pochopíme vzápětí, když vyjíždíme ze Sarajeva soustavou neosvětlených tunelů.

Silnice se začíná pěkně úžit, maximální povolená rychlost je 40, ale většinou se stejně rychleji jet nedá. To těch posledních 15 bihačských kilometrů pojedeme pěkně dlouho… Úzká silnice nesilnice, za stromy sráz dolů, samá serpentina, takže jsme moc rádi, že před námi jede předsunutý nárazník. Bohužel nemá v plánu jet do sousedního státu a sjíždí dolů do údolí po cestě, po níž bychom se neodvážili ani jít pěšky.

14:25 konečně jsme na hranicích, schyluje se k adrenalinovému zážitku? Místní nás jen prolustrují, asi jim je jedno, kdo jejich zemi opouští, ovšem černohorští celníci chtějí u těch před námi vidět zelenou kartu i otevřít kufr. Polezou nám i do boxu? Suneme se k přepážce, odevzdáme doklady, prohlížeč kufrů si odskakuje do kanceláře. Před místem, kde odstavovali Francouze, Michal přibrzdí, chvilku postojí, rozhlíží se. Tak chce nás někdo vidět? Jedem, když tak po nás půjdou. Ale ani to se nestane. Můžeme se smát, já dvojnásob, protože už mám splněno – mám razítko z Černé Hory, dokonce tři (v každém pasu jedno).

Silnička se vine kolem kaňonu řeky Piva, který webový portál Places to see in your lifetime zařadil do žebříčku 10 nejpůsobivějších kaňonů na světě. Pohled je to velmi pěkný, ale kaňon Tary (který výše zmíněný portál dosud neobjevil) se mi líbí ještě víc. Silnička vede soustavou piditunelů, nahrubo vykutaných a neosvětlených, Michalka nestačí volat: „Jůva, dají (=další) tuný.“

Dostáváme se do Durmitoru, ostré zasněžené vrcholky a hluboká příkrá údolí to sice nejsou, ale krajina bere dech. Travnaté plochy nepravidelně zvrásněné a zvlněné, támhle černobíle pruhovaná skála, jedinečný přírodní úkaz. Pohled do kraje, nezvyklý a nový, mi nedovolí usnout. A stejně by to už nemělo cenu. Michal poznává lanovku, kterou jsme chtěli před 4 lety jet, ale já ji nepoznávám. Podle mě tady kolem nebylo tolik baráků a hospod. Ať tak či tak, lanovka dneska nejezdí. A nikde se nedovíme, kdy a jak pojede.

Paní domácí je z Ogíčka doslova unešená, kdykoliv nás vidí, jak obléháme průlezku, neodpustí si komentáře: krasavica // slatko // djevojke // dobra… V mezičase se Michalka seznámí i s její vnučkou, chvilku si spolu hází, ale Tanja je pak odvolána. A my můžeme jít jíst, tatínek v kuchyňce uvařil nudle a naservíroval nám je na vlastním stolku u stanu.

Musíme se připravit na noc, nezvykle chladnou, Michalce dáme punčocháče i tepláky, triko, mikinu, zachumláme ji do spacáku a ještě pro jistotu nasadíme čepičku. Podle předpovědi, kterou jsme viděli ještě doma, to bude v noci stát za to. I když, zítra bude ještě hůř. Po čtyřech dílech maxipsa Fíka Michalka obejme Nanyku, zkontroluje přítomnost všech dalších členů „postelové skvadry“ a zmožena usíná jako nemluvně.

V průběhu noci se 4x vzbudím, spíš preventivně, jestli se Michalka nevysoukala ze spacáku atp., a vždycky slyším, že venku prší.

8:55 odjíždíme z kempu dolů do Žabljaku, podíváme se na íčko, třeba nám něco poradí. Poradí nám tři věci: 1) Černé jezero s kočárkem obejít nelze, pouze dojít k němu (což si Michal pamatoval dobře), 2) lanovka je letos mimo provoz, 3) s kočárkem tady žádná procházka nikde není. A zazdí to jedním za čtvrté – razítko nemají.

Vlezeme do konzumu, tam aspoň neprší. Dle předpokladu nic nekoupíme, pak využijeme nepršavou chvilku a procházíme se jen tak bezcílně ulicemi. Navigace nám nic neporadí, z mapy vyčteme velký kulový, tak nám nezbude nic jiného, než zajet do nejbližšího města. Sice tam asi nic nebude, ale lepí než sedět v autě a poslouchat ohrané empétrojky. Z nedostatku jiné činnosti prospím celou hodinu cesty, stejně jako Michalka.

11:20 vystupuje ve městě PLJEVLJA. Kolem potoka, ve kterém se koupou petky, igelitky, zbytky svačin, plechovky a jiné předměty, dojdeme k mešitě, značené i na hnědé ceduli u silnice, prolezeme nádvoří. Ale nejdřív zkoumáme jinou mešitu, taková modrá, zajímavě tvarovaná… pak zjišťujeme, že věž s touto budovou není spojena, takže to asi bude něco jiného, snad nějaká firma. Dovnitř se radši nehrnu, aby mi zase nenutili vstupenky. Stačí nám necelá hodina a jedeme pryč. Hned za městem stavíme Michalce na oběd, my vydržíme až k jezeru (pokud vydrží nepršet) nebo do kempu.

I tady se to nějak změnilo. Nebylo tady skoro nic a vyrostla tady nová hospoda, lanový park a atrakce, jakou znám z pionýrského tábora - napnuté lano mez dva stromy a na karabině jsme se vozili. Zadarmo. Tady se vozí turisti za peníze nad jezerem. Ze všeho nejdřív obsadíme lavičku, vytáhneme chleba a paštiku. Na minulé dovolené Ogi paštiku nechtěl, ale teď nám ukusuje chleba s nehraným apetýtem. Posbírá kamínky, přinese je k jezeru, že se budou koupat, a všechny nahází do vody. Neskonalou radost Ogi projevuje, když vytáhneme starý rohlík, podíváme jí kousky a ona je hází kačenám, které se po nich můžou utlouct. Teď chápu, jak je možné, že někdo třeba v ZOO koupí pytlíky s krmením. Pro radost dětem cokoli.

Obě ruce plné kamínků utíká malá za námi, zakopne a praští sebou do hlíny. Ozve se hrozný pláč, ale ne proto, že by si třeba rozbila hlavu. Řve jen proto, že se jí vysypaly „kamí“, které si sama nasbírala. Vydáváme se podél jezera přes mostek do lesa, dojdeme na protější břeh. Obcházet lesem to nemá cenu, cesta už není tak pohodlná, Michalce by se šlo blbě. Vracíme se podél „pláže“ a dlouho pozorujeme lidi, kteří se vozí na laně. Michalka vždycky zavolá: „Kokéj, élo“ Ani se jí nesnažíme vysvětlit, že to, co tam letí, má k letadlu hodně daleko.

Miška se druží dneska s nově příchozí malou Francouzkou, ale ta s ní do domečku jít nechce. Tam se k ní přižene Tanja. A hned se ujme prastarého kovového náklaďáku. Holky si hrají a nikdo netuší, jaký řev vzápětí spustí Tanja. Nejdřív se leknu, že do ní Miška strčila, a připravuju se na následky, ale hned si všimnu, že je u ní maminka. Á jé, důvodem k pláči je naše auto – maminka ho chce vrátit Michalce, ovšem Tanja se odmítá autíčka vzdát. Na omluvu jen maminka prohodí: „She likes trucks very much.“ Už ani nevím, nač malou nakonec nalákají, ale o autíčko jsme nepřišli. Dokud je ještě trochu sluníčko, využijeme sprchy. Michalce se sice moc nechce, ale nakonec to zvládne výborně. Na chvilku se mi podaří zabavit ji u stanu, resp. ve stanu, noruje ve spacácích a v polštářích, válí sudy s panenkami a pak zase leze ven a hurá na průlezku. Večer si ale odmítá Ogi čistit zoubky, k dosažení cíle musím vyvinout trošku síly a použít nestandardní metodu.

Co jsme potřebovali usušit, už můžeme sklidit, pomalu se začíná stmívat. Uplynulé noci bylo 8 stupňů, na tu nadcházející hlásili 3. Věříme tomu, protože nebe je jasné. Kdyby nepršelo, aspoň bychom nemuseli řešit, kam s mokrým stanem. A proti zimě ještě máme jednu vrstvu oblečení pro každého. Michalka navíc ještě pod sebe dostává jednu deku. A po nevynechatelném večerníčku bez protestů a diskusí dvakrát potáhne dudlík a spí, jako by ji do stanu hodil.

Kdyby byla noc teplotně neúnosná, samozřejmě máme v záloze plán. Ve stanu jsme tentokrát nechali jen to nejnutnější, místo v kufru je připraveno, takže by se rychle shodil stan, naskočili bychom do auta. A topení tady funguje rychle a dobře. Lehce po půlnoci se vzbudím, sice ne zimou, ale pro jistotu Mišku ještě jednou plonkovní dekou přikrývám. Poslušně je zachumlaná, ručičky má pěkně zahřáté, tak ještě usínám.

6:25 zamáváme paní domácí, která už pilně uklízí, a třeba zase někdy, ideálně až nebude pršet. Fanda okamžitě začne topit, takže nám ani moc nevadí, že se na prvním kopci ozve zvukový signál, varující před náledím (vždycky, když teplota venku klesne na 4°C).

Silnici, jejíž výstavbu jsme chtěli zkontrolovat, ale nevidíme. Navigace nás vede po jiné, která tehdy možná ještě nebyla ani rozestavěná. V katastru obce DONJA BUKOVICA přibrzdíme v 6:50 Michalce na snídani a pak už se zase držíme plánované trasy. Jak se jmenoval ten klášter, co jsme koukali na obrázky? Ten mezi Nikšičem a Podgoricou? Nepoznamenali jsme si název, v atlase zaznačen není (turistickou mapu Montenegra jsme zapomněli doma) a navigace ho nezná. Tuším, že se jmenoval Ostrog nebo tak nějak. Slíbila jsem, že budu bedlivě sledovat směrovky, tady je značen snad každý klášteříček, tak ho určitě najdeme. Bohužel Michal musí hledat sám, mě přemůže spánek. Vzbudím se, když už stoupáme po úzké silničce vedoucí serpentinovitě ke klášteru.

8:20 parkujeme před klášterem a zaráží nás, že tady projíždí množství aut, ale nikdo nezastavuje. No jo, nahoru je značen ještě nějaký kostel. Po silnici vyjdeme nahoru (i když ani ne avizovaných 400 metrů), nikde kromě klášterního šopu nic nevidíme. Na procházku je tato silnice naprosto nevhodná, tak seběhneme dolů a jdeme do kláštera. Míšovi se to ale nějak nezdá, to není to, co viděl na těch obrázcích. To asi viděl ten kostel. 400 metrů, to bude muset být vidět z klášterního dvora. A opravdu, támhle nahoře je to, co jsme hledali. A je-li to vzdáleno 400 metrů, pak leda vzdušnou čarou. Asi by se tam dalo dojít, ale lepší cestu než silnici neobjevíme, takže sedneme do auta a nahoru se vyvezeme. Silnice se vlní téměř dva kilometry, 400 metrová pěšinka vede přímo do kopce po kamenitých nerovnoměrných schodech. To bychom pěšky nedali.

Ve frontě čekáme, co bude dál. S hrůzou pozorujeme před námi stojící a říkáme si, že nás snad nikdo nemůže nutit líbat pravý pilíř a oblouk brány. Na žloutenku či mononukleózu máme zaděláno z vlastních zdrojů. Miška se nudí, a tak vymýšlí bejkárny. Nejprve se Miška chce houpat na špagátu, který odděluje frontu tam od cesty v protisměru, po chvíli si usmyslí, že bude prolézat kole stojanů, který ten špagát podpírá, nakonec se usadí na schodech a nohama kope do betonu. Při postupu o další schod si Miška všimne korálků, které někomu popadaly z přetrženého náramku, a začne je sbírat. Ukazuje a volá: „Jů, koukej, dají. A dají, A etě (ještě)“ Průběžně mi korálky podává a ukazuje, abych jí ten nalezený poklad uložila do kapsičky u mikiny. Tatínek se směje, jestli toho nasbírá aspoň na náramek a zakročí: z kapsičky korálky vyndáme, přebereme je a Mišce necháme pouze ty, které jsou rozšlápnuté a už by nešly navlíkat. Když je ztratí, tak se to na hotovém náramku neprojeví.

Pomalu se posunujeme k domnělému výběrčímu. Pozorujeme, co které ovečky odevzdávají za dary do připravených ošatek – pletené ponožky, koberečky, chleba a samozřejmě flašky. Poslíček přiběhne z útrob budovy, vybere koš a věci třídí do „meziskladu“ za plentou. To bude jednou pěknej mejdan! Některé ovečky (to asi nebudou ty správné) ale nevhazují nic. Takže si nemusíme dělat výčitky. Za dveřmi do jakési jeskyně stojí hlídač a rukou řídí dopravu. Máme jít dovnitř, tak nezdržujeme a ocitáme se ve stísněném prostoru. Ovšem je to teprve předjeskyně. Mišku beru do náručí. Za druhými dveřmi – nedveřmi řídí plynulost provozu další ruka. Marně nakukuji, co se děje před námi. Musíme jít s davem, nelze jinak. Jejda, tam se zase něco líbá, asi obraz. Holt si ho jenom prohlídneme.

Vstoupíme a zkoprníme. Vyděšeně se na sebe s Michalem podíváme. Jak se vyvlíkneme z tohohle? Namísto obrazu tam trůní živý člověk, rozmlouvá s poutníky a předkládá jim cosi k políbení. Co si s ním budem asi tak povídat? To je teda trapas! Škoda, že jsem před dovolenou nevěnovala hledání informací o Ostrožském klášteře více času, ale vymysleli jsme si ho na poslední chvíli. Bývali bychom se pobavili nad totožně prožívanou zkušeností (když do googlu zadáte klášter Ostrog, je to hned třetí odkaz). Pozdě bycha honiti… Napadá mě jediné řešení, aby bylo omluvitelné naše chování. Než si stačím rozmyslet, jestli bude lepší Michalku polechtat nebo štípnout, rozřízne neopakovatelnou atmosféru této chvíle její zapištění. Drbnu loktem do Michala a vidím, že si myslí totéž co já: teď nebo nikdy! Zdrháme právě včas, zrovna když duchovní pastýř propouští ty před námi.

Předjeskyní proletíme jako šíp, já dokonce i vycouvám ven, jak to dělala většina lidí před námi. Polezeme ještě někam? Terasy slibují nádherný výhled, tak půjdeme tam, kam jdou ostatní. Je zvláštní pozorovat poutníky, jak se courají chodbou, každý líbá obraz někoho jiného a některé obrazy vynechává, někdo líbá dokonce všechny a je tady i jedna prapodivná tříčlenná skupinka, která nepolíbí žádný z obrazů. Je v naprosté menšině a přemýšlí, zda se má cítit nepatřičně nebo pobaveně.

Adrenalinový zážitek už nás žádný nečeká, z terasy shlédneme do krajiny i na tu frontu pod námi. Zajímalo by mě, jestli ještě někdo tam dole netuší, do čeho jde. Michalka posbírá na schodišti ještě pár korálků, naprosto ignoruji fakt, že se snad celá fronta kouká zrovna na nás, proběhne se po nádvoří a sejdeme k autu. Člověk by ani neřekl, že tady strávil skoro dvě hodiny. Dvě nezapomenutelné hodiny.

13:00 vystupujeme v KOTORU, tady dostane malá příležitost se pořádně proběhnout. Pro jistotu ale bereme i kočárek. Letos ovšem nelezem nahoru kolem hradeb. S vypětím všech sil se nám podaří najít místo k zaparkování, dokonce neplacené. Než se vydáme do města, přehodíme přes box vrchní díl stanu, stále ještě mokrý od rosy. Proti případnému větru ho zajistíme gumami, proti zlodějům je zajištěn sám svým vzhledem. Kdo by takovou opotřebovanou část stanu s podlepovanými (a tím vlhkem stejně opět prosakujícími) švy kradl? Nota bene když už na první pohled pamatuje Michalovu středoškolní docházku.

Michalku pořádně natřeme opalovacím krémem, přece ho nevezeme zbytečně! Napadne ji vyzkoušet, jestli když voláme „stůj“ a chceme, aby se zastavila a počkala, to funguje taky obráceně. Pobíhá za námi a pokřikuje: „Mamí, tůj!“ a vzápětí zase: „Tatí, tůj!“ A moc se jí líbí, že to funguje. Projdeme se po terase a křivolakými uličkami starého města, navštívíme bez úspěchu IC a zase můžeme jít do auta. Sbalíme suchý stan a vyrážíme k dalšímu bodu zájmu.

Před jeho dosažením ovšem strávíme dvacet minut na hranicích. Pracovníci to tady nijak nehrotí, Michal je vyloženě zklamaný, že to byla poslední šance otvírat kufr a nikdo to po něm nechtěl. V 16:40 se historie opakuje, když v DUBROVNÍKU nejdříve nemůžeme najít kloudné místo na parkovišti a pak nejsme schopni z automatu vydolovat parkovací lístek. Ale v trafice ho získáme rychleji než při minulé návštěvě. Kočárek zůstává v boxu, po těch schodech by se na něm naše ratolest stejně moc nepovozila. Navigace nás vede k líčku, kde dostaneme aspoň mapu, procházíme se kolem přístavu, kde je Michalka doslova nadšená z lodí, a pod hradbami objevíme ještě jedny turistické informace, kde dostaneme firemní razítko. Ó, jak milé a nečekané! Mišce se sice do auta moc nechce, ale ještě musíme kousek (asi 15 minut) popojet.

Michal by chtěl nocovat tam někde u horní stanice lanovky, nějaký plácek mu tam street viewer ukázal. Kousek od lanovky ale potkáme motorizovanou policejní hlídku, takže parkoviště u silnice, kde v 18:30 skončíme, není zrovna moc nenápadné. Pořád tady někdo jezdí, asi ubytovaní či majitelé z privátních vilek za lesíkem. A policajti to taky evidentně monitorují, tak to asi nepůjde. Co teď?

Michalka se tu cítí jako v ráji, nabírá kamínky a šišky na sklápěčku a vozí je do jediné kaluže ke koupání. Když dojdou kamínky, vezme zavděk směsí písku a hlíny, tento materiál si sype dokonce i do vlasů a patlá si špinavýma rukama po obličeji. Než nachystáme ložnici a než se pustíme do párků, musíme Michalku celou vykoupat. Hlavně, že jsme chtěli být nenápadní! Jenže tohle prostě jinak nejde. Ještěže je aspoň teplo. Dobrodružnou koupel si tatínek musí samozřejmě nejen nafotit, ale také zdokumentovat kamerou. V mezičase ale musí techniku odložit a hrát si na vodovodní kohoutek – z petky Mišku, sedící na židličce, protože tohle by malá neustála, přiměřeně a dle mých pokynů polévá vodou. A já mydlím a drbu, nemůžu vynechat ani vlasy. Miška se chvíli culí, ale dlouho jí to nevydrží. Když začne vřískat, musíme jí nabídnout dudlík místo roubíku, abychom co nejméně byli slyšet. Postupně ji oplachujeme, utíráme a oblékáme, naprosto úžasně vypadá, když na sobě má jenom ponožky, sandálky a v puse dudlík. Oblékám ji do dlouhého rukávu, dlouhých kalhot a dostane i zavřené boty. Ne, rozhodně se tolik neochladilo, jedná se o snahu minimalizovat možnost ušpinění se, a stejně na ni musím dohlížet se zvýšenou intenzitou a před večeří je ještě znovu potřeba vymydlit ruce. Před usnutím následuje animovaná projekce. Jsem zvědavá, co dnešnímu dni řeknou naše organismy – ráno 4 stupně a o pár hodin později o 30 stupňů více. Ať žije angína.

Pamatuju si dobře, že tohle bylo to mrtvé město? Nikde nikdo, všechno zabedněné… Nepoznala bych to. Nádraží je opraveno, restaurace a cukrárny lákají na zahrádky, dokonce je tady i íčko. A otevřené i přes poledne. Zajímám se o mapu města, paní se moc omlouvá, má jenom jednu, ale může nám ukázat, co stojí za návštěvu. Rozkládá na pultě potrhanou, velmi používanou, mapu a ukazuje dvě místa: pevnost a vodopád, obojí nám ukazuje také na obrázcích v prospektu. Napíše na lísteček názvy ulic, které vedou k daným cílům, Michal si chce mapu aspoň vyfotit. Nato dostáváme dvě černobílé kopie, ale nejdřív je paní musí přiložit k sobě tak, aby navazovaly, a spoj označí propiskou. A pak že nemají mapu! Když jsme si tak hezky popovídali, pozeptám se na razítko. Bez mrknutí oka sáhne paní pod pult a razítko otiskne do naší sbírky. Profesionálně deformovaný Michal přemýšlí, proč si tu jednu jedinou mapu třeba nezalaminují nebo ještě lépe nevylepí na pult, aby se neustálým rozkládáním ještě více neponičila. Odpovědět mu nedokážu a vracet se nebudu, abych se na to zeptala.

Rozhodujeme se pro vodopád, tam by se mohla Michalka proběhnout a najíme se tam. Musíme se vrátit, odkud jsme přijeli a za mostem doprava. Najdeme parkoviště, ale nevíme, jak daleko je vodopád, radši bereme kočárek. Svačinu spořádáme hned u prvního stolečku s lavičkami, Miška chce jen pár kousků chleba a běží dál. Než se stačíme pořádně dostat do tempa, vidíme, že cesta končí. Ten zamřížovaný tunel byl na obrázku, tady někde už musí být ten vodopád, unikátní tím, že jde o soutok dvou řek: dole teče Krka a Krčič do ní padá po 22 metrů vysoké stěně. Vlastně měl by padat. Dojde nám, že stojíme před vodopádem, ale v Krčiči není téměř žádná voda. Asi musíme přijít v jinou roční dobu. Projít se není kde, necháme Michalku sbírat kamínky a házet je do vody, ať pobíhá, ať se proskočí. Cestou zpět dostane hlad a zdlábne celou přesnídávku. Za úplatek několika „bobí“ (bonbónů, přesněji sušených brusinek) se nechá přivázat do sedačky.

13:20 odjíždíme od „úžasné“ přírodní scenérie. Trvá docela dlouho, než Ogi usne, ale pak délka spánku stojí za to. Po Jadranské magistrále i vnitrozemím jedeme bez zastávky až do cílové destinace. Sice jsem měla cestou vygooglené adresy většího počtu informaček, ale razítková pravděpodobnost ve zdejším kraji není nikterak závratná, takže se rozhodujeme ani nezajíždět do Splitu či Šibeniku a jet nonstop, dokud malá spí. Mraky nad ostrovem Krk vidíme už z dálky, snad to nějak půjde.

Čekáme, až se přeháňka přežene, ale ona ne a ne zmizet. Řekla bych, že pršelo až do rána, ale to tak úplně není pravda. Stihneme za sucha ustlat ložnici a v další přestávce mezi přeháňkami dokonce zvládneme dojít nejen na poštu vyměnit peníze, ale také do naší oblíbené slastičárny na dvakrát dvě kuglice. Ovšem bez pláštěnky ani krok. Michalka je naprosto spokojená, motá se všem pod nohy, pokřikuje na ostatní, zejména na „mimi“ v kočárcích a pejsky a bez dlouhého přemlouvání nám pomůže zlikvidovat zmrzlinový náklad. Takhle jsme si pobyt u moře fakt nepředstavovali.

Škoda, že nemůžeme parkovat támhle na tom betonu u hotelu Biely Kamyk, závistivě si myslím. Tam nejsou kaluže, tam by se Michalka nemusela ani tak moc ušpinit. I když je to lepší, než jsme doufali, včerejšek se neopakuje, přenáší kamínky sem a tam, občas kopne do balónku, občas popojede s autíčkem. Uspávání zvládneme dneska bez večerníčku, musíme šetřit baterku, zítra toho autem moc nenajezdíme, tak ji nebude kde dobít.

Než usneme, zase prší, nejdřív jen tak drobně, ale déšť postupně sílí, až nás v noci probudí taková bouřka, kterou jsme snad ještě nezažili. Hromy třískají snad hned vedle auta, Michalka nemůže spát, vrtí se, nechce být nahoře sama. Bereme ji k sobě dolů, aby nedostala chudinka malá ještě nějaký hysterák.

Malá má radost, ráno jsme jí zakázali dolovat kamínky z mokré hlíny u auta a slíbili jsme, že budou lepší. Podle jejího bezmezného nadšení to vypadá, že jsme měli pravdu. Michalce obouvám boty do vody, oblékání vesty se ale brání. Tak aspoň až budeme na člunu, to riskovat nebudeme. Lopatičkou nabírá kamínky a září štěstím. Tatínek nafukuje člun a já druhou pumpičkou dodávám požadovaný tvar sedadlům do člunu, Michalčině člunu a balónu s krtečkem. Michalka se zvědavě nechá posadit do svého člunu, ale brzy jí to nestačí. Výkřiky: „Jů, Míša hačí loď!“ se změní na stále intenzivnější: „Mamí, dej mi koupát!“Její přání je mi rozkazem. Využijeme ohrádky z kamenů, kterou tady někdo včera postavil buď malému prďolovi nebo jako zarážku pro lehátko. Nám se hodí na to, aby Michalce pořád neplavaly pryč bábovky a lopatička, ale Michalka si na to místečko tak zvykne, že se celou dobu drží v ohrádce, a když náhodou uteče na lepší kamínky, do vody si sedá jen a pouze ve vymezeném prostoru.

Přece jen se občas bábovičce ve tvaru žabičky podaří dostat se za lajnu a v tu chvíli Michalka volá: „Mamí, kakí topí.“ Ani netuším, kde na tohle sloveso přišla. Ještě lépe ale tento výraz vyzní, když si jde Michal zaplavat. Ogi skáče na mělčině, tleská a radostně oznamuje: „Jů, koukej, tátá topí.“ To by upřímně řečeno zas taková sranda nebyla. Vykládáme Michalce, jak se loni bála, jak nechtěla do vody, a letos ji pro změnu nemůžeme dostat z vody, když už si myslíme, že je tam dlouho a měla by se trochu usušit. Snažíme se ji nalákat do velkého člunu, ale to ji dvakrát nebere. Líbí se jí „v lodi“ teprve, když se odrazíme od břehu a ona může pozorovat, domečky, jiné lodě a lidi. Jenže ti se koupou, takže si v tu ránu zase vzpomene, že se vlastně chce taky koupat. Jsme na ni ovšem dva, takže zatím nad ní vítězíme.