home
alias Sněhurka
Vítám Vás na Fujtajblíkových stránkách v nové sekci cestopisy. Nutné min.rozlišení 1024x768 pixelů, optimální je 1280x1024 pixelů!!! Návrat do základního menu tlačítkem home (vlevo nahoře). ____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
1.den 2.den 3.den 4.den 5.den 6.den 7.den 8.den 9.den 10.den 11.den 12.den 13.den 14.den
TOUR DE BRITAIN 2018
Úvodem
celková mapa (kliknutím zvětšíte) Tradiční úvod jsem se sice rozhodla zrušit, ale obsluha našich stránek trvá na tom, že to technicky nejde, a tak úvodní slovo vzniká v době, když už si někdo snad text přečetl a kdy už je hotov i itinerář na Tour 2019. Čtenáře chci předem upozornit, že cesta bude tradičně plná razítek a dobrodružství, asi si budou tradičně ťukat na čelo a snad se s námi i pobaví, a hlavně si užijí starou dobrou Anglii před brexitem.

Příjemné počtení aneb Have a fine reading.


Sobota 30. 6. 2018, den první - 792 km
mapa 1.etapy (kliknutím zvětšíte) Než v 5:55 odjíždíme, vracím se z auta pro jehlu a nit, přece jen jsme nezklamali. Nebe zatím pokrývají mráčky, je příjemně, a tak velice rychle usínám. Na jedné benzínce (ROKYCANY, 8:15 – 8:25) posnídáme perník, na další (ROZVADOV, 9:25 – 9:35) nám Michalka naordinuje rozcvičku a toaletní přestávku a také natankujeme (zde, při starém přechodu o 5 Kč na litru levněji než u dálnice). První pořádná zastávka se odehrává ve městě AMBERG (10:35 – 10:50). Získáme úřední razítko a osvěžení z místní kašny a opět frčíme dál. Najdeme v mapách nějaké hřiště, patří sice k hospodě, ale užijeme si ho.

Druhé město, které roztříští jednotvárnost tranzitu, se jmenuje DARMSTADT (15:05 – 16:15), dvě miniaturní hygienické přestávky u silnice podrobněji netřeba zmiňovat. Volné místo k parkování najdeme kousek od prodejny kebabu, když tak si ho koupíme při návratu. Najdeme íčko, dostaneme obyčejný štempl, ale kebab, který by se nám na pohled zamlouval, nenajdeme. Kupujeme si ten u auta a jsme s ním spokojení. To ovšem neplatí o počasí, teploměr ukazuje třicítku. Michalka opět touží po hřišti. Když nějaké najdeme, samozřejmě na chvilku zastavíme, tak zní náš slib a doufáme, že ho ještě dneska budeme moct splnit.

Přípravu jsem nepodcenila, takže jsem našla razítkovací místa nejen svatojakubské cesty, ale také jakési porýnské turistické stezky. Ovšem, jak se záhy ukazuje, vynaložené úsilí rozhodně nevedlo k plánovanému cíli.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Darmstadt Darmstadt Rýn-Pfalzgrafenstein pohled z Loreley nocoviště
LORCH (18:10 – 18:30) – jako íčko se zde tváří kiosek lodní dopravy, dokonce je stále ještě otevřený. Razítko zde kdysi měli, ale netuší, kde je mu konec. A to je teprve začátek… Než zjistíme, že kostel je zavřený, pokocháme se pohledem na Rýn a po něm plující lodě z mostu přes silnici.

V 18:35 zjišťujeme v obci KAUB, že kiosek stejné lodní společnosti asi i jako íčko funguje, ale bohužel je zavřený. Aspoň si vezmu na čtení reklamní brožuru a najdu v ní soutěžní sudoku. Jo, jo, stačí mít štěstí a příští rok se tudy poplavíme zcela zdarma. Hřiště ale pro jistotu dopřejeme Michalce hned. Dojdeme také k vodě, ale na koupání to tady není, takže v 19:10 ještě jednou startujeme.

Do prvního etapového cíle, na LORELEY-PLATEAU, dorazíme v 19:30. Prozkoumáme, co se na cedulích píše o zákazech a příkazech. Parkovací lístek za 2 éčka si máme vyzvednout v kiosku. Pokud bychom tady mohli parkovat až do rána, tak si klidně dvě eura za nocleh pro 3 osoby rádi zaplatíme.

Když najdeme návštěvnické informační centrum, je dle předpokladů zavřené, kiosek ovšem taky. Parkovací lístek si nemáme kde pořídit, ale žádné zákazové cedule nevidíme. Najdeme naopak parkoviště pro karavany a jeden tu dokonce stojí podložený. Kdyby náhodou někdo tu závoru přišel spustit dolů, tak holt ráno počkáme, dokud ji zase nezvedne – íčko otvírá v 10. Pořádně vybereme místo, usteleme, najíme se a Michalce složíme koloběžku, teda hodně dlouho se o to pokoušíme, až nakonec Michal najde grif na zapadávající pojistku. Vyrážíme na vyhlídkový bod, který ovšem díky zátarasům doprovázejícím rekonstrukci celého areálu nenajdeme. Musíme se spokojit s jiným, méně romantickým.

Nacházíme se v nejužším místě řeky Rýn na území Německa, prudký vodní proud a skaliska pod hladinou zde způsobily v historii mnoho nehod lodí. Romantická je spíše představa zhrzené víly Lorelei, která sedí na skále a svým zpěvem vede do záhuby lodě, stejně jako Sirény, na které Odysseus vyzrál voskem. Dneska zhýčkaná slečna určitě zpívat nebude, neměla by si na staveništi kam sednout. Omrkneme zdejší opuštěnou bobovku, 700 m za 3 euro, to by se ještě dalo. Takže to sudoku prostě vyhrát musím. Ještě se projdeme k závorám a cedulím u vjezdu, vyčistíme zuby a v poklidu pustíme letní kino. Michal se vydává znovu na vyhlídku, odborně totiž konstatuje, že slunce je níž a budou hezčí fotky.



Neděle 1. 7. 2018, den druhý - 441 km
mapa 2.etapy (kliknutím zvětšíte) V noci mě probudí zima, Michalka je celá odkopaná, zítra ji prostě do spacáku zapnu a hotovo. Ve tři hodiny mě napadá, že bych si spacák mohla rozdělat i já, když mi deka na přikrytí nestačí, ale nakonec vítězí lenost nad pohodlím. Říkám tomu příprava na sever.

V půl šesté je Michalka vzhůru a odmítá spát, takže ji bereme k sobě, kde během 5 minut usne. Spát dneska můžeme až do sedmi, ale nedává to nikdo z nás. Když zvoní budík, už jsme zčásti sbalení. Posnídáme perník, dolejeme pití na cestu a v 7:35 máváme závoře, která je nahoře.
Dáváme šanci svatojakubským razítkům v LAHNSTEIN (8:15 – 8:30), mají zde být dokonce dva kostely, každý se svým štemplíkem. Pravdivost informací si ale nemůžeme ověřit, neboť oba kostely jsou nedobytné. Musíme uznat, že v Dolním Rakousku na svatojakubské poutníky (a sběrače razítek) myslí mnohem lépe. Kde byl uveden kostel s razítkem, tam jsme razítko prostě našli. Tady to očividně nefunguje.

V 8:45 poupravujeme plán kvůli razítku z KOBLENZ. Měli bychom odjet v 9, ale íčko otvírá až v 10. Razítko v katedrále neseženeme, na pokladnu zámku na protějším břehu a jeho avizované razítko kašleme, úspěšnost je prozatím nulová. Íčko bude jistota, aspoň úřední. Ale kdyby i tam zklamali, vyžebrám předem razítko z pokladny lanovky. Michalku rozteskní fakt, že lanovkou nejedeme, a neuklidňuje ji ani slib, že v srpnu bude v Rakousku lanovek dost. Nakonec se začne těšit na rozhlednu, pro dnešek máme vybrané dvě. Osobně si tedy nevybavuji, že bych nějakou plánovala, ani v tištěných propozicích o nich není zmínka (zato je tam spousta kostelů se souřadnicemi a svatojakubskými razítky, ha ha). To asi našel Michal. Vlezu i do kostelíka na Jezuitském náměstí, kde jsou v „předsálí“ umístěny regály s informačními materiály pro turisty, asi proto toto označují mapy jako turistické informace.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Marksburg Koblenz Koblenz Koblenz Koblenz
Čekáním na zdejší íčko (přiblížíme se autem, sázka na jistotu se vyplatila) a odjezdem z Koblenz až v 10:05 ale budeme muset oželet Maastricht, tam jsou jen do pěti. Zkusíme ušetřit nějaký čas vařením a ještě se poohlídnem v Cáchách po kebabu.

Jenže cestou by nesměly být samé „umleitung“, tedy objížďky, my jsme kdysi používali výraz „milión šest“, podle Michalky jich bylo jen „sto patnáct“. Už ani navigace se v nich nevyzná a my se seznamujeme s německým venkovem, pastvinami a úzkými silničkami. Na směrovkách si všímám nápisu NÜRBURGRING. To je něco známého, v jaké souvislosti? Jediné, co v tuto chvíli vím, je, že to určitě nemá spojitost s Norimberkem, to bychom trajekt rozhodně nestihli. Geografický pojem pouštím z hlavy a jako všechno si to zpětně vygooglím a v cestopise budu machrovat. Když jedeme vedle závodního okruhu a podjíždíme trať, na které cosi jezdí, je pomoc googlu zbytečná. Formule a motorky, jasně. I když o tom, že původní okruh (23 km) byl po havárii Nikiho Laudy zrušen a nahrazen novým pětikilometrovým, se stejně při sepisování poučit nechám.

V mapách na mobilu ve městě íčko nevidím, ale na cedulích je značeno v jakémsi CarFanShopu. Když dojedeme k místu, kde se ani zaparkovat nedá, Michal mě vysadí a nechává mě pracovat (11:00 – 11:10). Odmítnu klučinu, který mi nabízí lístek, chvilku počkám u informací a trpělivost je odměněna neúředním razítkem. Kdyby zrovna dnes nekončila akce „ADAC-Truck-Grad-Prix“, asi by tu na nás razítko nečekalo.

Ve 12:25 konečně nastává čas na rozhlednu, dokonce je tu značené i návštěvnické centrum, to by ještě mohlo být otevřeno. Kde že to vlastně jsme? VOGELSANG (SCHLEIDEN)? To jsem v životě neslyšela, dokonce ani na přednáškách z německých dějin. Zase bude potřeba google!? Školicí středisko, vzdělávací a dokumentační centrum, výstava… A záchody – čisté, voňavé, civilizované. U pultu si řeknu o razítko a ptám se na rozhlednu. Prohlídka pouze s průvodcem, každou celou, časová náročnost 45 minut. Cože? Vždyť je to tady za rohem, koukali jsme na ni. Za těchto podmínek už se neptám ani na cenu, je to pro náš program nepřijatelné. Michalka už dnes prožívá druhé zklamání, to jí teda nezávidím. Koukám se po knížkách na regálech suvenýršopu, všude hákové kříže, mezi nimi NSDAP, občas nějaký Áda. A pak najdu brožurku gratis a jsem doma. Nacházíme se na místě, kde v letech 1936–1939 docházelo ke školení a vzdělávání vedoucího kádru NSDAP. Po druhé světové válce si tady Britské ozbrojené síly zbudovaly cvičiště, 1952–2005 zde měla kasárna pro změnu belgická armáda. Ani pestrá historie nás tady ale déle nezdrží. Dobře, tak bude aspoň jedna rozhledna, uklidňuje se Michalka, když ve 13:10 odjíždíme.

Když už se nám podaří zaparkovat ve WOFFELSBACHu (13:30), vydáváme se k jezeru Rursee. Rozhledna? Snad nějaká ptačí pozorovatelna, takové většinou u vody stojí. A jak ráda by ji Michalka přivítala. Ani druhá rozhledna nebude, jedná se totiž o strážní věž (nikoliv jehovistů, ale pobřežní hlídky). Ani na lodičku dcerku nevezmeme, dokonce musí pěšky ťapkat do kopce, a ještě po ní chceme, aby byla veselá, milá a nekňourala. A to je teprve druhý den dovolené! Na chvilku se usadíme na lavičku a rozebíráme Michalčino trápení a třetí dnešní zklamání. Aspoň v autě vylovím bonbón z „odměňovací krabičky“ a ve 14:10 šupajdíme do Cách.

V 15:00 se snažíme zaparkovat ve městě AACHEN. Cestou křičím: Hele, Berliner Döner… Ale parkování je přednější. Michalce líčím story, jak jsme si tady kdysi dali zmrzlinu a vosa mi přistála na puse, sosala zmrzku ze rtů a nechtěla pryč (viz. Tour de Holand 2009, den šestý). Přijdeme ke katedrále, vlezu do suvenýršopu, dostanu krásné razítko a doporučení, že poutnické razítko dávají naproti v katedrálním infu. Jupí, rovnou dvě! V katedrále se jen tak rychle rozhlédneme a hledáme kebab a hřiště. Za kostelem je nějaké v mapách zakresleno, jedná se ale jen o jednu průlezku uprostřed chodníku. Ovšem v nouzi potěší i ona.

Michal chce, abych ho zavedla ke kebabu, který jsme viděla, ale copak si pamatuju, kde to bylo? Nakonec ho nacházíme, a protože je telecí, kupujeme bez váhání. Michalce objednáme velké hranolky a jako bonus dostává lízátko. Výchovně jí ho nezakazuji, když si uvědomím, kolikerým příkořím si dnes musela projít. Po večeři (16:40) se ještě musíme o kousek (cca 200 km) posunout.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Stolzenfels Vogelsang Rursee Maastricht-hřiště nocování
Aby si šplhl u Michalky, udělá tatínek zastávku v MAASTRICHTu (17:30), když už tam maminka našla hřiště. Cože? Kasa? Placené hřiště jsme teda zrovna nepotřebovali… Kasa už je zavřená, hřiště zavírají v šest. To má Michalka celých 20 minut! Jde to jako po másle: houpačka, průlezka, objevíme i skluzavky. Dojde nám, proč se za vstup do areálu platí, je tu totiž koupaliště. A minigolf. Michalka je spokojená, a když v 18:10 odjíždíme, uznává, že jsme si přece jen trošku napravili reputaci (maminka našla, tatínek dovezl).

Podle inovovaného plánu zajíždíme jen na dálniční odpočívadlo u GENTU, dojdeme si na záchod, připravíme nocleh, Michalka si u stolečku zatím maluje. U odpadkového koše nacházím 1 euro! Před promítáním pohádky se jdeme umýt, záchodové turnikety jsou mimo provoz, takže nalezenou minci ušetřím na ranní hygienu. Jak málo stačí k radosti.



Pondělí 2. 7. 2018, den třetí - 317 km
mapa 3.etapy (kliknutím zvětšíte) Vstává se nám po ránu docela dobře, jak už to tak bývá, sousedi spolunocovníci mají ještě půlnoc. Lampy sice svítily mně přímo do očí, ale jinak to ušlo. Vyrážíme tradičně do koupelny, turnikety zrovna někdo opravuje, takže se ještě opět propašujeme zadarmo. Zvládám si dokonce i umýt hlavu, dokud můžu, budu svůj suchý šampon ve spreji šetřit. Dneska se konečně dočkáme slibovaného trajektu. Teda jestli nebude tolik objížděk jako včera, neb si až tak úplně nemůžeme dovolit posouvat programem. Bez zdržování tedy v 7:30 vyrážíme do přístavu.

Docela brzo parkujeme v belgickém městě BRUGGE, couráme se stejně jako kdysi, když jsme se tu ocitli se zájezdem, mimochodem cestou na trajekt. Íčko otvírá až v 10, kostel, kde je uchovávána Ježíšova krev, v půl desáté. Koukáme do výloh spících obchodů na suvenýry a čokoládové pralinky. Před íčkem se ujistíme, že bohužel nemáme špatné informace o otevírače.

Dojdeme i ke kostelu, který je samo sebou zavřený, ovšem muzeum(?) Stadhuis (gotická radnice) je otevřeno. Za zkoušku to stojí. Poprosím zaměstnance, ten se hluboce zamyslí, zvedá telefon a kamsi volá. Rozpoznám jen a pouze „tourist“ a „stadtstemepl“. Pak se obrátí na mě a žádá sešit, že si má pro razítko přijít. Odbíhá a nechává nás čekat, Michalka se málem rozpláče, že nám ukradli sešit na razítka. Tragédie! Kam běžel? Ke starostovi? Pamatuješ v Korneuburgu? A co teprve Dunajská Streda, tam jsme se cítili jako VIP delegace!

Pán se vrací a ukazuje, kam umístili dvě krásná neúřední razítka, tomu říkám úlovek. Musíme vůbec čekat na íčko? To stoprocentně radnici nepřekoná! Vydáváme se tedy k autu a v 9:40 zase uháníme dál. Michalka nás neustále popohání, aby nám neuplavala loď.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Brugge Brugge-Stadhuis Calais Calais-maják Calais-přístav
A tak v 11:20 přibrzdíme v CALAIS před íčkem, popojedem k majáku, který chce Michalka zdolat. Dobře, času máme dost. Pán v pokladně se velice omlouvá, že už to bude jen takový rychlovýstup, protože za 20 minut zavírá. On asi ještě má podávat výklad, bez toho se ale docela dobře obejdeme. Nahoře se pokocháme, dvakrát stihneme hru „chyť mě“ a sestupujeme dolů. V pravé poledne parkujeme ještě před Carrefourem – dobrat naftu a koupit nějaké jídlo. Stará dobrá Francie, jako loni pořizujeme dvě kila jogurtů a hezky si rozdělíme, jaké jsou čí a v jakém pořadí je sníme. I s naftou máme hotovo ve 12:45.

Takže šup na trajekt. Teda po směrovkách nejdřív přes pasovou a celní kontrolu, v pořádku, takže teď do ruky rezervačku a blížíme se k okýnku té správné lodní společnosti (P&O). Zastavíme a než stačíme pozdravit, ptá se slečna: „Mistr Džekl?“ Opakuje to a teprve napotřetí mi dojde, že se musím ke svému manželovi přiznat. Jasně, J se čte jako dž… Podle SPZ už si nás nachystali. „How much people?“ „Three.“ „Animals?“ „No.“ Dostáváme lísteček a instrukce: „Your ferry is at 13:25, stay in line 323.“ Nic víc ani vědět nepotřebujeme, jen ten čas nám nějak nesedí. Přijeli jsme moc brzo, tak holt pojedeme nějakým dřívějším spojem.

Honza měl pravdu (zdravím tímto do Pardubic), vše přehledně značené, všude čitelné směrovky, v přístavu se prostě zabloudit nedá. Jsme v lajně a čekání si zkrátíme konzumací přerozdělených jogurtů a pozorováním cvrkotu vyjíždějících aut. Ve tři čtvrtě začínají auta najíždět a také my se dočkáme. Zapamatovat si deck 5 a hlavně cestu. Sotva se nacpeme do dveří, Michal se vrací k autu, prý vypnout alarm, aby nám zbytečně Fanda nehoukal. Vylezeme hned u informací, razítko sice není tak krásné jako z trajektu do Norska, ale datumovka s nápisem Duch Burgundska taky stačí. Mrkneme do šopu, kolik stojí skotská whisky, mohla bych přinést do práce. U pokladní se ujistím, že šop je otevřen i při nočních plavbách.

Vylezeme na palubu, koukáme, fotíme a posloucháme to neskutečné pískání a technické vytí. Odkud ty zvuky jdou? Zespoda, téměř všechna auta výstražně blikají, protože majitelé nevypnuli alarm. Naše auto se ale rozčilovat nemusí.

Michalka dojí jogurt, který si musí chránit před drzými racky. Michalovi upadne krytka objektivu a já téměř celým svým tělem prolézám za zábradlí, těsně vedle cedule No entry. Nikdo po mně naštěstí nejde. Když je ale krytka na dosah ruky, tak ji tady přece nenechám. Pak vlezeme do family zóny, obsadíme stolečky s tlapkovou patrolou. Vzápětí se k nám dostává rodina se dvěma kluky menšími než Míša, Češi cestují s karavanem po jihu Anglie. Využijeme záchody, a když Michal přichází oznámit, že vidí pověstné Bílé útesy doverské, vylézáme opět na palubu a necháme se ofukovat. Koukáme na moře, na bílé pobřeží, na lodě za námi a plni očekávání odcházíme z paluby téměř poslední. V autě stejně ještě musíme čekat, než dostaneme povel k opuštění lodi, a podle šipek se snažíme vymotat z přístavu. Držíme se cedulí exit, tím nemůžeme rozhodně nic zkazit.

Michal zakusuje první okamžiky jízdy v protisměru, netuším, jak se cítí, ale zatím nebourá. Máme 15:30, tedy vlastně 14:30, když počítáme s časovým posunem. Motáme se ve městě podle šipek tourist information, upíchneme auto do volného místa, vybíháme, ale nikde nic, co by vypadalo jako íčko, nevidíme. Pak popojedeme, ale netrefíme se na parkoviště, které by u obchodního centra mohlo být bezplatné, abychom se mohli projít a pátrat. Jestli to takhle bude se všemi britskými íčky, s razítky se můžeme rozloučit. Místo šmajdání musím na parkovišti vyřešit akutní Michalčin toaletní problém, Michal mezitím nahlíží a hledá, ale marně. Kašlem na to, mohli bychom tu klidně hledat do zítra. Na hradu taky netrváme, to parkoviště, které známe od jedné dávné snídaně, přímo pod hradem, je totiž pouze pro autobusy. Míříme rovnou k majáku. Pěšky asi kilometr a otevřeno by měli mít do pěti. Ale kde budeme parkovat? Když to není zakázáno, tak je aspoň zpoplatněno… Co už naděláme.

V 15:15 najdeme místo k zaparkování v ST. MARGARET AT CLIFFE v ulici Lighthouse Road, posadíme se na obrubník a jako socky se naprosto nekulturně nadlábneme. Do zákazu vjezdu se vydáváme po svých. Šlapeme si kolem anglických rodinných domů, poté anglickým lesíkem a nakonec přes anglické křídové louky. Následujících pár dní bude všechno anglické. A pak snad skotské.

Ocitáme se u majáku SOUTH FORELAND LIGHTHOUSE, Míša a Míša dělají fotky a já se vydávám na průzkum. Jeden výstup na maják denně stačí, ale razítko by mohli mít. Pokladna je zároveň značená jako „i“. První anglické razítko je chvályhodné, pěkné, dokonce s vyobrazením majáku. Posedíme na trávě, pokocháme se, nadýcháme se anglického vzduchu a vracíme se k autu. Vzhledem k tomu, že jsme na ostrovy připluli dřív, než bylo v plánu, mohli bychom stihnout ještě jedno íčko, plánujeme, když v 16:30 opouštíme Dover.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
na lodi křídové útesy Dover-maják Canterbury Londýn-nocoviště
17:15 parkujeme na místě k tomu určeném v CANTERBURY. Automat bohužel nechce bankovky ani karty, takže koukáme a nemáme čím zaplatit parkovné. Leda pomocí SMS, ale to by se určitě vyplatilo. Přímo u parkoviště je kavárna, za zkoušku nic nedám. Asi jsou tady na otrapy zvyklí, říkám, když podávám Michalovi rozměněnou bankovku. Jsem dobrá.

Míříme pěší zónou a hledáme íčko. Pořád bylo značeno rovně a teď je zase značeno zpátky, tak kde teda je. Podle mobilu tady někde. Přešli jsme ho a ani na druhý pokus ho nemůžeme najít. To bude anglická orientace! Ale na vině asi nebudou jenom íčka… Úspěšně jsme našli, ale s razítkem tolik úspěchu neslavíme, prý v katedrále. Buď měla do pěti a už ji nestíháme, nebo má do šesti, což je v pohodě. Nebo do půl a zavírá právě teď.

Bez otálení se vydáváme ke katedrále, dorazíme na staveniště. Ovšem cedulku closed přehlédnout nelze. Bez rozmýšlení letím do suvenýršopu, ale marně. Michal mezitím objevil ještě jeden vchod, označený nápisem service. Servis potřebujeme. Narazíme na chlápka v klerice, který akorát vystrkuje ceduli no visitors – service only. Takže ne servis pro návštěvníky, ale mše. Tu teda nepotřebujeme. Líná huba, říkám si, proplouvám dovnitř, ale do modlitebních prostor se neženu. Druhý službu konající se na mě obrací a já pátrám po razítku. Odpověď: OK, wait here, mi ale asi nebude stačit. Čekat do konce mše si nemůžeme dovolit, máme maximálně 15 minut.

Ten slibotechna se stále nevrací (aspoň že nám neodnesl sešit), druhý po nás pořád pokukuje. Pak mizí taky. Na rozdíl od prvního se ale vrací a v ruce nese krabičku. Z ní vytahuje obřadně razítko a sám otisk do sešitu umístí. Sice vzhůru nohama, ale super!!

Mise splněna, s úderem 18. hodiny zahajujeme dnešní poslední přesun. Plni očekávání, představ a strachu, jak zítra Michalka ten pěší maraton bude zvládat, jestli se nám podaří koupit lístek, jestli nezabloudíme a hlavně jestli objevíme místo k nocování.

Konečně LONDON (20:20). Parkoviště u parku CRYSTAL PALACE, nedaleko fotbalového stadionu, je příliš luxusní na to, abychom tady mohli zůstat. Na ceduli píšou, že se zavírá ve 21 hodin. K autům, která zde zůstanou i poté, nebude umožněn přístup dřív, než se druhý den park otvírá, tj. v 7:30. Kdyby to bylo takhle jednoduché, tak by nám to nevadilo. Ale že by se tu mohlo kempovat, když se tu de facto nesmí parkovat přes noc? Nebudeme dráždit hada bosou nohou a zajedeme na druhé vytipované parkoviště na druhém konci parku. Tušíme ale, že to asi bude ten samý případ, stejný park, stejné pravidlo. Kam se vrtnem, kam složíme hlavu? Jezdíme kolem dokola, snažíme se taky, abychom neparkovali pět kilometrů od zastávky metra… Nakonec zajíždíme do ulice Sydenham avenue, kterou tvoří rodinné domy. Vybereme místo, kde dům z chodníku pro stromy není vidět a sousedy máme akorát na druhé straně. Lepšího nevymyslíme nic, nezbývá nám než do toho jít. Dnes a zítra, (ano, máme v plánu tady strávit dvě noci) nebude žádné vaření, žádná židlička, žádný stoleček, žádné kreslení, zkrátka žádná nápadná aktivita.

Jenže stojíme docela z kopce, budu se v noci koulet na Michala, špatně se vyspím a zítra nezvládnu celodenní pěšo-metro-busovou túru Londýnem. Michal tedy předvádí dlouhý a prapodivný manévr (hlavně nenápadně) – levým předním a levým zadním kolem najíždí na chodník tak, aby auto v noci z obrubníku nesjelo, zároveň však tak, aby kola co možná nejméně zavazela na chodníku. Precizně srovnává asi pět minut, dokud není se svou prací dokonale spokojen.

Pak usteleme ložnici, musíme nachystat všechny věci, které budeme zítra potřebovat, aby nebyly zaskládány pod smontovanou postelí. Michalka bere koloběžku a vyrážíme do parku na piknik (chleba, vysočina, okurka), máme zde vytipované samozřejmě i dětské hřiště. Před desátou projíždí parkem auto security, blikajícím majákem asi dávají najevo, že budou zavírat, ale nikdo se neplaší, nikdo neutíká, tak taky nepanikaříme. Pohádka, vyčůrat a spát.



Úterý 3. 7. 2018, den čtvrtý - 0 km
Ráno už je světlo, když vstáváme. Chystáme se na cestu, vybaveni vytištěnými mapami, dokonce zalaminovanou mapou městské hromadné dopravy, Michal má také stručný přehled, ze které zastávky jak na kterou zastávku, co tam vidět a udělat, jakou linkou kam dál, dokonce nechybí ani přibližný časový rozvrh tak, abychom dokázali v každém okamžiku říct, jestli stíháme nebo musíme program upravit. Zamykáme auto a chceme odejít, když kolem prochází dobrá duše, která ukazuje na kola na chodníku. Policie vám dá lístek za okno a budete platit. Když to říká taková milá paní, tak radši nebudeme provokovat. Odkládáme zavazadla, odemykáme auto, Michal musí aspoň částečně rozšroubovat Michalčinu postel a z chodníku sjet. Chtěli jsme přece být nenápadní. Večer zase najedeme nahoru.

K zastávce metra jdeme parkem okolo soch dinosaurů umístěných kolem jezírka. Příliš nás nepřekvapují, neboť jsme o nich věděli, ukázaly nám je mapy na Seznamu. Než projdeme parkem a vůbec dojdeme k nádraží a metru, už máme ušlapáno 1,2 km.

Čeká nás nákup lístku v automatu. I na tento krok jsme se doma poctivě připravovali studiem příslušných článků. Do 11 let dítě v doprovodu dospělé platící osoby jezdí zdarma, ale automat furt nabízí taky lístek pro dítě 5-12, který není bezplatný. Tak ho prostě nekupujeme. Možná bude problém při nastupování do busu, tam se musí předními dveřmi a jízdenky se ukazují. Michalka ale nebude mít co ukazovat. Když tak budu dělat, že neumím anglicky, nebo se budu hádat - to se uvidí dle situace.

Chvilku tápeme, než najdeme správné nástupiště, ale nakonec se vezeme. Ve stanici Shadwell přestupujeme na vlak a jednu stanici ještě jedeme. Po 40 minutách cestování dorazíme k Tower bridge. Procházíme se, kocháme se výhledem, pokoušíme se o spousty fotek. Najednou Michal něco sbírá ze země – jednodenní jízdenka na dnešní den pro zóny 1–6 v hodnotě 18 liber! To moje euro ze včerejška je proti tomuto úplný nic. Nějaký chudák přiletěl na Heathrow, vyplázl 18 liber a teď se asi diví. Michalka bude mít svoji jízdenku, takže to bude i v buse v pohodě, tři lidi, tři lístky.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Tower bridge Temže Tower bridge Londýn-Tower Westminster
Procházíme kolem Toweru, za stativ nám poslouží batoh položený na odpadkový koš. Fotka sice klapne až na čtvrtý pokus, pořád někdo leze do záběru, ale trpělivost přináší kvalitní záběry. Do fronty se vstupenkami se postavit nemáme oprávnění, a tak navštěvuji welcome center. Paní dlouho loví v šuplících a nakonec mi do sešitku otiskne nápis historic royal palace. Ani zmínka o Toweru, ani zmínka o Londýně, ale máme první (a snad ne poslední) štempl z britské metropole!

V metru ověříme funkčnost nalezené jízdenky, ostraha nás upozorňuje, že s malou máme použít turniket pro invalidy, je širší a vlezeme se tam pohodlně. Vystupujeme na WESTMINSTERU, Big Ben je schovaný pod lešením, celý areál se opravuje a je v obležení turistů a ochranky. Občas přijede nějaký papaláš a i s limuzínou zmizí za závorou. Ticket office, kde jsem chtěla žebrat o razítko, je zavřená a vstupenky se mají objednávat online. Razítko tak ale asi těžko seženu. Obcházím a hledám, kam se vrtnout. Hele, muzeum, pokladnice, Jewel tower, pokladna otevřená, ptám se. Chlapík se zamyslí a odpoví otázkou: Jdete na prohlídku? Ne, byla jsem před třemi lety, lžu asi nevěrohodně. V tom případě razítko nemám. Harpagon jeden!

Trochu ve zmatcích nacházíme na Parlamentním náměstí tu správnou zastávku a nastupujeme do double-deckeru 148. Snad jedeme správným směrem, na druhé zastávce trochu zmatkujeme, nejdřív že budeme vystupovat, ale pak radši nevystupujeme, protože jsme měli jet asi 10 minut, a to ještě nejedeme. Teprve pak se objevuje napsaná zastávka, kterou jsme měli jako orientační bod, a lezeme na vzduch. Přestože jsme vylezli na správné zastávce, poněkud se motáme. Opět samé plachty a lešení, ale i tak se zorientujeme a ocitáme se v Hyde parku. Pro jistotu vyfotíme jeho mapu a Michal určí směr. Nemám v plánu monolog ve Speakers corner, ale koupací fontánu Lady Diany. Jdeme a jdeme, Michalka honí holuby a racky. Holuby má schváleny, ale nebohých racků je nám líto, ti přece nic nedělají, jen se chechtají. Dobře, kradou na trajektu jídlo. Ale asi mají hlad.

Michalce slibujeme vodu na osvěžení a pak také hřiště, ale nejdřív tam musíme dojít. Typické počasí v Londýně je mlha a mokro, tak proč slunko dneska tak pálí? Vždyť tím se pochod stává méně příjemným a více unavujícím. „Tady je voda,“ říká Michal a já docela otráveně koukám na rybník Serpentine. Co by jako mělo být? Vždyť jsem myslela, že koupací fontána bude něco jiného než rybník s ptáky, kde je koupání zakázáno, mírně se čílím. Michal se dá do smíchu, k fontáně se ještě musí jít, bude za mostem, tuhle vodu měl jako orientační bod.

U mostu si odběhnu do Serpentine gallery, která razítkem nedisponuje, asi s tím seknu. Konečně jsme po dvou kilometrech u fontány. Oválné koryto s různými hrbolky a vodopádky, ve kterém se prohání proud vody, kolem dokola trávník plný relaxujících lidí. Především děti v rouše Adamově nebo rovnou v plavkách, občas i v triku, se cachtají ve vodě, jako by to bylo koupaliště. Pochutnáme si na croissantu, Michalka odkládá část oděvu a v kalhotkách a triku se brouzdá ve vodě za mého doprovodu. Voda je ledová, ani já v ní nevydržím moc dlouho. Michalka si o nějaký hrbol na dně odře malíček do krve a taky si dokáže zmáchat kalhotky.

Ránu ošetřujeme akutolem a náplastí (tak aspoň že to netáhnu zbytečně), mokré kalhotky suším na pásku od ledvinky a Michalka si legíny natahuje naostro. Co se v mládí naučíš… Pokračujeme parkem dál, kolem Kulatého rybníka, kde Michalka ochotně pózuje s labutěmi, a Kensingtonského paláce, v jehož pokladně kupodivu nemají razítko, až k hřišti Lady Diany. Ušli jsme další asi kilometr a půl. V paláci jsem se zdržela, a když se chci dostat na hřiště, kde by měl být zbytek naší výpravy, ostrým tónem se do mě pustí ostraha hřiště. Asi vypadám jako pedofil, říká mi, že tam smí rodiče jen s dětmi. Ale já mám dítě právě na hřišti, argumentuji, nečekám na odpověď a pootevřenou brankou se hrnu dovnitř. Naštěstí hned tady se Michalka houpe a paní je snad spokojená.

Hřiště je opravdu obrovské, větší jsem ještě nikdy neviděla, písečná poušť s palmami a pirátskou lodí, vodní hřiště, támhle lesní hřiště s opičí dráhou, domečky a skluzavkami. Ano, tady bych si sedla do stínu a klidně až do večera s Michalkou zůstala, ani ona by se tomuto programu určitě nebránila, ale není to časově možné. Navíc jsme ji motivovali, že pokud dneska všechno zvládne a nebude skuhrat, že ji bolí nohy, že je unavená nebo že něco chce či nechce, dostane za odměnu dva hrnečky kofoly a navrch ještě lízátko. A samozřejmě že na ni budeme náležitě hrdí. Zatím nás velmi mile překvapuje, když už si myslím, že nutně musí přijít skuhrání, objeví se holub a jako by jí do žil vlil novou krev, musí ho prohnat.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Westminsterské opatství Hyde park fontána Lady Diany Serpentine gallery londýnské metro
Dopajdáme do metra Queensway a míříme do Čínské čtvrti. Dojdeme k čínské bráně, fotíme a rozkoukáváme se, najednou na nás mává maník z docela solidního auta. Komu překážíme, co jsme provedli? Nic, jen mluvíme česky a ten z auta na nás lámanou češtinou. Jenže my sem zamířili kvůli něčemu jinému – Mr. Wu Chinese Restaurant. Ten jsme našli při pátrání po čínském bistru typu „sněz, co můžeš“. Očekáváme takový obyčejnější Flunch (viz naše cestopisy z Francie), obyčejnější, co se jídla týká.

Nejdřív si výlohy nevšimneme, přestože víme ze street view, jak vypadá, ale pak už jsme doma. Hele, akce, vstupné dnes pouze 7.95 L. Venku nic nevykoukáme, tak se hrneme dovnitř, chceme nakouknout. To je ale zásadní chyba! Personál se ptá, zda chceme jíst uvnitř, přikývnu. Druhá chyba! Personál (je jich tu víc než hostů, jsme tady totiž jediní) nás okamžitě vede ke stolu, usazuje nás a podává nápojový lístek. Pít nebudeme. Na papírek počítá a ukazuje, máme platit 24 liber? Michalku už asi zadarmo nedostaneme ke stolu, ale ptám se jako blbec: „Malá taky platí?“ Obsluha se na mě jako na blbce dívá: „Jak je stará?“ „Pět.“ Propiska se míhá na papíru a kompromisní cena je 20 liber. Poloviční cenu za Michalku už reklamovat nebudu. Platíme a jdeme okukovat misky. Poznáme rýži a nudle, kuřecí stehýnka, hranolky… a tím to končí. Omáčka, kostičky, nějaké lupení. Támhle asi budou ty závitky, co nám kdysi tak chutnaly. Co jsou tady ta kolečka? Nějaké rýžové placičky… Do žádných velkých experimentů se nepouštíme.

Ale cítím se tak nějak nepohodlně, jsme tady všem na očích, prostor bistra docela stísněný. Lidé naštěstí začínají přicházet a zjišťujeme, že jsme to mohli udělat jinak a lépe: jídlo se dá koupit za 5 liber i s sebou, vyfasuješ krabičku, do krabičky namačkáš, co chceš a zase zmizíš. Nikdo by mě nepozoroval, jak jím, jak žvýkám, co si kombinuju a čemu se s nedůvěrou vyhýbám. S největší pravděpodobností mě nikdo nepozoruje ani tak, ale toho pocitu se nezbavím.

Michalce jsem slíbila, že jí v hospodě na záchodě konečně obleču suché kalhotky, jenže tady nikde nevidíme záchody. Nemáme nikdo akutní potřebu, tak se radši neptám, aby mě náhodou na wecko nedoprovázeli… Vypotácíme se ze schodů s nacpanými břuchy a vůbec se nám nechce na sluníčku nikam pochodovat. Zkejsnout tady ale taky nechceme. Po patnácti minutách dojdeme na stanici metra Tottenham a přiblížíme se ke katedrále svatého Pavla, kde se kdysi vdávala Lady Diana, když už jdeme v jejích stopách (fontána, hřiště, katedrála, ale místo falešného či skutečného hrobu v plánu nemáme). Na náměstí najdu informační centrum, paní by mi velmi ráda splnila přání, ale omlouvá se, že má jen obyčejné úřední. Já však nad ním jásám, první razítko, kde je napsáno LONDON (a za celý den, za půlkou programu teprve druhé metropolitní razítko). Procházkou se dostáváme zpět na Tottenham, odkud s jedním přestupem dojedeme až na Greenwich.

Odtud se vydáváme pěkně do kopečka, až k observatoři. Plánujeme fotku s nultým poledníkem, ale když se po necelé půlhodině dohrabeme na vrchol, je nám jasné, že poledníkovou fotku mít nebudem, na nádvoří se platí vstupné. Tenkrát jsme asi taky platili, jen to nejspíš bylo v ceně zájezdu. Ale když už jsme tady, procpeme se k pokladně. Royal observatory Greenwich, každé razítko dobré. Usadíme se, oddychujeme, kocháme se pohledem na londýnskou panelstory a chválíme Michalku, že není žádná padavka a kňouradlo. Únavu na ní přímo vidíme, ale když se zeptáme, vrtí hlavou, že unavená není a že ji vůbec nebolí nohy. Neuvěřitelné, jakou má kofola moc…

Dolů to jde samo a Michalka se těší a bojí zároveň, čeká nás totiž tunel pod Temží (Greenwich foot tunnel). Tatínek dal Michalce na výběr, jestli pojedeme nebo chce jít pěšky do tunelu. Zvolila méně obvyklou a fyzicky náročnější variantu. Na íčko už nemám sílu, stejně jako jsem odmítla odběhnout si do zdejšího námořního muzea, začínám šetřit každý krok. Když ale procházím přímo před pokladnou či návštěvnickým centrem lodi Cutty Sark, přece jen učiním poslední zoufalý pokus o razítko. Z pokladny mě posílají do obchůdku a milá slečna bez jakéhokoli úšklebku či poznámky do sešitu otiskne krásné razítko s obrázkem. Nemožné se stalo skutkem…

Na ceduli u vchodu do tunelu si Miška všimne, že se tu nesmí jezdit na kole, a vymýšlí na cyklisty smajlíkovou hru. Když vidí nějakého poslušného, který kolo dle předpisů vede, usmívá se na něj a ukazuje palec nahoru, zatímco na ty neposlušné se šklebí a mává palcem dolů. Obdivuju, jak se dokáže zabavit, aniž by jí vadilo, že její hru asi nikdo nechápe, a je naprosto šťastná (a unavená, což stále ještě popírá).

Divím se, že opravdu nekňourá a nestěžuje si, od observatoře jsme zdolali k metru Island gardens další 2 kilometry. Máme před sebou poslední cíl, Trafalgarské náměstí. Tam je Tesco, tak si za odměnu koupíme nanuka, nebo kilovou zmrzku, jak to občas děláme. Podle toho, co vyjde levněji. Zase nějaká motivace pro všechny. V londýnském metru asi nejsou záchody, že? Ještě jsme na ně nikde nenarazili a zdržovat se jejich hledáním jsme doposud nepotřebovali. I teď mám řešení. Na Trafalgaru je Národní galerie a tam určitě toalety budou. Jenom to chce vydržet něco přes hodinu se dvěma přestupy.

Když Národní galerie poslouží (a přidá dnešní opravdu poslední razítko), nikdo z nás nechce využít toho, že vstupné je zdarma a jít ještě courat po umění. Máme jiné priority. Tesco Express nás ale neskutečně zklame – jednak je snad ještě menší než nejmenší pobočka Tesca u nás, druhak mají pouze miniaturní mrazák a třeťak nabízejí jen značkové nanuky za naprosto nehorázné ceny. Místo nanuku do auta, zastávka autobusu č. 3, který nás doveze až na Crystal palace, je hned tady. Jezdí na ní double decker a my v něm posedíme celých 50 minut. Michalka chce sedět vepředu nahoře, my proti tomu nic nenamítáme, ale Michal dedukuje, že tohle přání je nerealistické, když se rozhlíží po mase lidí, čekající na zastávce, a když přijede trojka už tak narvaná. Nemáme šanci se vecpat na vysněné pozice, leda…

… leda bychom se ještě přemohli, přešli náměstí a postavili se na zastávku, ze které trojka vyjíždí. Dvě stě metrů už nás nezabije, takže se přemístíme a vyhlížíme trojku. Dvě zastávky vedle sebe, netušíme, ke které bus přijede, tak se rozdělíme, já čekám na jedné, Michal na druhé a Michalka má neuvěřitelné dilema. Jakmile se vyloupne v zorném poli jakýkoliv autobus, ostřím a snažím se přečíst, jestli je to ten náš a jestli mám roztáhnout ostré lokty a cpát Michalku dovnitř.

Nakonec se nám plní sen a usazujeme se nahoru dopředu. Uondaní, znavení, ucabrcaní, ale šťastni, že jsme se překonali a že boříme mýtus o naší pověstné lenosti. Pořád je čemu se divit, nedokážeme pochopit, proč ten autobus má zastávku snad každých 100 metrů. Michalka nejdříve sundává boty, pak najde aspoň trochu pohodlnou polohu a po dvaceti minutách usíná. Doufali jsme, že se trochu vyspí, aby ještě došla od zastávky k autu.

Na jedné ze zastávek dojíždíme autobus, který jsme nechali plný ujet, má očividně nějakou poruchu, a ti chudáci se musí vmáčknout to našeho plného spoje. Vidíš, ještěže jsme se kousek prošli. Neměli bychom tak úžasná místa, museli bychom přestupovat a navíc bychom přijeli o dost později. Ani my nedorážíme do cíle podle jízdního řádu, ale to nám nevadí.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
pohled z Greenwich tunel pod Temží Trafalgarské náměstí pohled z double decker nocování Londýn
Když se dovlečeme do auta, musíme si chvilku oddychnout, Michalce dáme slibovaný hrneček kofoly a lízátko, protože se fakticky snažila a byla úplně vzorné a vzorové dítě pro dovolenou. Musíme ale opět vyrovnat ložnici a najet na chodník. Kde se v Mišce bere energie, ptáme se, když se dožaduje ještě návštěvy hřiště. Samozřejmě s tím nemáme sebemenší problém, ani pak s promítáním pohádky a přídělem druhé kofoly. Po asi patnácti našlapaných kilometrech si všichni nějakou odměnu zasloužíme. Máme podezření, že se kolem našeho hotelu promenáduje liška. Když pak slyšíme nějaký šelest, Michal se vydává na průzkum a v našem přesvědčení nás utvrzuje.


středa 4. 7. 2018, den pátý - 372 km
mapa 5.etapy (kliknutím zvětšíte) Tentokrát musíme vstávat poněkud dřív, Michalce se logicky nechce, po včerejšku se bude regenerovat asi ještě dlouho. Dojíme poslední kousek buchty a od zítra snídáme hezky česky májku. Co možná nejnenápadněji se sbalíme, a než v 6:05 opouštíme stanoviště, podaří se Michalovi ještě zdokumentovat existenci zrzavé kmotřičky.

Skoro celou cestu prospím, ale kdykoliv se probudím, mám pocit, že stojíme v zácpě. Michal mi asi 5 kilometrů před Oxfordem, které jedeme neskutečně dlouho, vysvětluje, že po dálnici to byla docela pohoda (i devadesátkou jsme jeli), ale od exitu to stojí za prd. Dnešní den zkrátka nezačal optimisticky a bohužel ještě netušíme, že stejně tak bude i pokračovat.

Když konečně v 9:00 zaparkujeme v OXFORDU, íčko, které by mělo být dle našich materiálů otevřeno až od 9:30, už svítí a vítá návštěvníky. Radost z toho ovšem nemáme, neb nedostaneme razítko. Obejdeme malý okruh městem, návštěvu hradu rušíme, protože je moc daleko a ve stávajícím provozu se ani nehodí někam jezdit. Vzpomínáme, kterak jsme tady pobíhali s průvodcem, dokonce i na nějakou věz jsme tehdy lezli. Vlezeme do suvenýrů a zaujme nás tančící solární královna Alžbeta, vedle ní stejný Mr. Bean a v těsně blízkosti ovečka Shaun. Do té se zamiluje Michalka. Jenže jsme si jasně stanovili: koupíme maximálně magnetku z Londýna, magnetku s lochneskou a plyšovou Nessie, když nebude moc velká, moc drahá a moc ošklivá.

Nakoukneme do obchůdku za rohem, opět na nás útočí solární suvenýry, zde ovšem o celou libru levnější (4,99). Michalka prosí (naštěstí takhle loudí výjimečně), tatínek má pro ovečku slabost… Kdyby nebyla včera Míša tak úžasná a statečná, žádnou ovci bychom v 9:35 do auta nenakládali.

Dneska se snažíme Michalku natěšit na lodičku, která popluje po mostě vysoko nad údolím. Nejdřív ale někde při silnici musíme zastavit a vyčůrat se, pak zkusit razítko od Shakespeara a natankovat v Birminghamu levnou naftu. Díky otevřenému íčku máme hodinovou rezervu, na tu dnešní všudypřítomnou zácpu by to mohlo stačit, poslední lodička pluje ve tři.

10:45 poctíme svou návštěvou STRATFORD UPON AVON, Fandu odstavíme na placeném (na tohle není Anglie příliš příjemná) parkovišti kousíček od rodného Shakespearova domu a jeho návštěvnického centra, bez komplikací naplníme parkomat a tradá.

V pěší zóně se odpojím od fotografa a jeho objektu a nechám se ochrankou vpustit do prostoru pokladen Shakespearova muzea. Poprosím o razítko, ale tak „of course“ (samozřejmé) mi to v této zemi rozhodně nepřijde. Sice na razítku zase není název města, ale je tam dřevěná vyřezávaná kolébka a nápis Shakespeare´s birthplace. Nikdo nemůže zpochybnit místo získání. Ještě jsme se před lety táhli na druhý konec města do kostela, kde je William pochován, Laďka (zdravím do Znojma) mu tam zapalovala svíčku. Tentokrát jsme svíčku zapomněli, sirkama v tom suchu škrtat nebudeme a s prázdnou za odpočívajícím velikánem přece nemůžem. Po půlhodině tedy odjíždíme.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Oxford Oxford Oxford Oxford Stratford
12:20 zajíždíme na pumpu u Tesco Express (nanuky nic moc, ale nafta je tu nejlevnější v dalekém širokém okolí) v katastru města BIRMINGHAM. Nic kromě íčka jsme tam stejně v plánu neměli, takže se přes ostatní auta do centra ani nehrabeme. Adrenalin si užíváme i u benzínky. Na stojanu bliká výzva ke vložení karty, tak ji nic zlého netušíce následujeme. Pěkný, card not accepted. Koukáme kolem a přemýšlíme, jak to tedy udělat, abychom platili uvnitř a kartou.

Paní vedle nás vytahovala kartu a šla platit dovnitř, odchytím ji při návratu a prosím o radu. Ochotně ukazuje, jak se bere do ruky pistole a jak se přikládá k nádrži a jak to je všechno. Moment, nefunguje, hlásím a paní stojí a s námi kouká jako puk na nereagující displej. Nakonec hlásí, že tenhle stojan asi bude rozbitý a posílá nás jinam. Tak přeparkujeme, situace je ovšem navlas stejná. Nezbývá mi nic jiného než jít se zeptat přímo na pokladnu. Karty berou a k placení na kase jsou pouze tyto stojany (máchne rukou). Přejíždíme tedy ke třetímu stojanu a nejde nám do hlavy, proč paní mohla kartou platit i u těch stojanů, od kterých to prý nelze.

Před stojanem stojí velká cedule „pay at pump or at kiosk“, kterou jsme u předchozích stojanů neviděli. Dojde mi, že at pump asi bude přímo na stojanu a at kiosk u pokladny. Jenže na displeji se nabízí „at pump“ a „at cashier“, ale to je přece hotovost. Proč to nenabízí kartu? Ale zase by se mělo dát platit i vevnitř, v kiosku, a karty tam berou, tak kde je sakra problém?

Když nechceme at pump, musíme zvolit druhou variantu, zmáčkneme cashier, objeví se výzva k tankování, po téměř patnácti minutách, to je fakt úspěch. Platíme kartou u pokladny a já konečně pochopím, jak jsem blbá. Cashier přece neznamená hotovost, ale pokladník, bez ohledu na to, zda s „kešem“ pracuje. Slovíčka, slovíčka, slovíčka…

S takovou časovou prodlevou se opravdu nepočítalo, navíc Michalka po celou dobu tankování potřebovala čůrat a my na ni neměli čas, dokud nevyřešíme naftový problém. Aby nedošlo ke katastrofě, nehledáme záchod a pokropíme trávníček mezi pumpou a chodníkem.

Po pěti minutách jízdy (ve 12: 40) se objeví další problém. Na přístrojovce se rozsvítí kontrolka a problikne nápis „Filtr pevných částic – návod k obsluze“, to vypadá podstatně hůř než obvyklé „Zkontrolujte pravé přední obrysové světlo“. Atmosféra v autě docela zhoustla, Michal usilovně přemýšlí a já netuším, co bude. Po chvíli vydoluje Michal návod k obsluze, v němž si listuji, až nalistuji.

„Pokud svítí kontrolní světlo, je filtr pevných částic zanesen sazemi. Pro vyčištění filtru pevných částic je třeba, pokud to umožňují podmínky provozu, jet alespoň 15 minut nebo do zhasnutí kontrolního světla se zařazeným 4. nebo 5. rychlostním stupněm rychlostí nejméně 60 km/h při otáčkách motoru v rozmezí 1800-2500 za minutu.“

To je fajn, jsme na dálnici, podmínky tedy není problém splnit. Spíše nás zaráží, jak, čím a kdy se filtr zanesl, vždyť toto auto nejezdí žádné krátké vzdálenosti. Když už ho nastartujeme, většinou těch 100 kilometrů urazí, tak proč?

Už jedeme 150 kilometrů a kontrolka stále svítí, navíc mám pocit, že se přidává jakýsi smrad a bez diskuse je náš. Seberu odvahu a zeptám se, co budeme dělat. Honzovi na Džerbu asi volat nebudeme… Pojedeme na lodičky a pak se uvidí.

14:10 přijíždíme na parkoviště ve vesnici TREVOR, na první pohled se nám líbí, pokud se nám dneska může ještě něco líbit – žádná zákazová cedule, žádné závory, žádné omezení, záchody tady jsou i s teplou vodou, proč tady nepřespat? Dneska stejně už nikam nepojedeme, to si můžem slíbit. Smrad z nás jde pěkně, to se asi ve filtru pálí usazeniny. Jakmile se trochu ochladí motor, Michal znovu nastartuje v domnění, že by se kontrolka už nemusela rozsvítit, srovná auto do nocovací polohy, ale nechtěné světýlko pořád září.

Čas běží, vydáváme se shánět lodní lístek a Michal v mezičase telefonuje do „našeho“ kmenového servisu. Chlápek se směje, že nemůže zaručit, že dojedeme domů, ale že to ani nemůže vyloučit. Určitě musíme mít nějaký problém, protože když tudle auto měl u sebe, filtr byl zaplněný pouze z poloviny. Asi by se přikláněl k variantě zajet do místního servisu. Dobře, zařídíme.

Vlezu do první budovy, která vypadá jako kiosek na informace, razítko nemají a lístky na loď neprodávají, musím jí doleva a tam bílá budova. Michal mezitím sondoval okolí a ukazuje, že to asi bude tady doprava. Namítám, že paní mi říkala doleva, ale Michal (myšlenkama u motoru) jde doprava. Jdu za ním, vlezu do obchůdku, který se tam nachází, ale pán lodní lístky neprodává. Musíme rovně podél vody, až za ten most a pak se po levé ruce nachází bílá budova. Ještě to určitě stihneme, poslední loď pluje ve tři a kolik je? Pán mi kouká na hodinky, to už je tolik? Jejda, uvědomuju si, že jsem si ještě nepřetočila ručičky… Pán se pobavil a my jdeme shánět plavenky.

Podejdeme mostek, šipka nás ujišťuje, že jdeme dobře, ale cesta se nám zdá nějaká dlouhá. Popoběhnu napřed, ale vylezu na parkovišti, žádná budova, natož bílá. To je divný. Bezradně oslovím paní, která relaxuje na židličce u hausbótu, ukazuje budovu na druhém břehu. To máme jako plavat? Ne, na konci cesty je parkoviště, to přejdeme a jsme přímo u kiosku.

Není možná, my to zvládli! Kupujeme lístky, využijeme záchody, Michalka zkoumá zvíře, které šustí v trávě za plotem, prý asi kočka a v 15:00 nastupujeme do lodičky. Výklad se snažím poslouchat, ale Michalčiny poznámky, dotazy a popis toho, co je vidět okýnkem, mě vytrhávají ze soustředění, takže po chvíli vypínám, nemyslím na nic a zírám. Michalka se docela nudí, a tak když se uvolňuje přední otevřený prostor na lodičce (pro max. 5 cestujících), jdu si s Michalkou sednout tam, aby měla kačeny blíž. Nemůže se dočkat, až vjedeme na ten most, ale není příliš jasně vidět, že plujeme v korytu, které je ode dna údolí vzdáleno až 38,7 metrů. Most měl původně sloužit jako součást kanálu mezi přístavem Ellesmere a městem Shrewsbury. Projekt nebyl z finančních důvodů dokončen, v roce 2009 byl most spolu s kanálem Llangollen zapsán na seznam UNESCO. Plavba trvá 45 minut a nakonec jsme ji přežili ve zdraví a bez ostudy, kterou jsem od chvílemi se nudící Michalky tak trochu čekala.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Stratford kanál Llangoll kanál Llangoll Trevor Trevor-nocoviště
Po návratu k autu vytáčíme asistenční službu ÚAMK, berou na vědomí a do 40 minut se nám ozvou, bohužel rychleji to nejde, telefonátů je příliš mnoho. De facto je nám to jedno, protože dneska už nikam nespěcháme, nezavazíme v dopravě, a když po nás bude někdo chtít, abychom odjeli, nemůžeme, jsme nepojízdní a čekáme na pomoc.

Při čekání aplikujeme standardní postup – rozložíme stoleček, kreslíme si a poté bude večeře. Při společném výtvarném počínání pode mnou křupne židlička. Ty Michalovy rifle teda moc nevydržely. Loni jsem si své sedátko zcela nově a poctivě polstrovala. Přežila tedy pouze jedny Korutany a tři dny. Teď budu muset sedět na zemi. Michalka z toho má neskutečnou prču, no jo, cizí neštěstí. Po chvíli sezení na zemi mě nepohodlí přestává bavit. Taťka navrhuje, že kousíček od auta stojí stolečky. A rovnou se tam navečeříme. Michalka maluje a maluje a my čekáme a čekáme na spásné zvonění mobilu. Dvě hodiny uplynuly a stále nás nikdo nekontaktoval. Michal se telefonem znovu připomíná. Ne, nezapomněli na nás, ale opravdu mají spoustu práce. Michal operátora ujišťuje, že nejsme zcela akutní případ a že do rána máme čas.

Po večeři se jdeme projít přes most, abychom si pořádně užili výhled do údolí. Pozorujeme pejsky na hausbótech, ve většině je umístěn obchůdek s ručně vyráběnou keramikou a jinými úžasnými předměty. Přemýšlím, co a jak budu zítra v servisu vysvětlovat, jak jim řeknu, že máme taky rozbitý tempomat, ale ten ať neopravují, ten si necháme spravit doma, bez něj se obejdeme. A kdybychom museli čekat na náhradní díl, jak je budu přesvědčovat, že si auto odvezem, třeba na nejbližší parkoviště, a přijedeme ráno. Nebo by nás rovnou mohli nechat přenocovat před dílnou, ne?

Snad to dopadne dobře, jako znamení se jeví být mince (desetipence), kterou najdu ztracenou na lavičce. Konečně volá operátor, Michal detailně líčí problémy, nad mapou přesně určí naši polohu a vzápětí pípne SMS s adresou a otvíračkou nejbližšího servisu. Paráda, je to asi patnáct kilometrů a otvírají v devět. V půl abychom tam byli, v osm odjezd i s rezervou.

Michalka se ptá, co budeme dělat zítra. Bohužel kromě návštěvy servisu nevíme vůbec nic. Buď Fandu během dne opraví a pak pojedeme dál, možná trochu upravíme itinerář, nebo si auto nechají a my budeme bez střechy nad hlavou. Už taky počítáme, že do 250 euro by nám asistenčka proplatila nocleh, ale co celý den malá bude dělat v nějaké ďouře? Popojet někam hromadnou dopravou na výlet je k nedoplacení se, nota bene když netušíme, kolik bude stát oprava. Limit na kartě jsme zvýšili, karty máme obě, snad se k potřebné sumě dostaneme. Tak dlouho se jezdí nocovat poloilegálně, až se ucho utrhlo aneb na Jaklíky taky dojde. Třeba to opraví nouzově a pojedeme nejkratší cestou domů, aniž bychom vůbec dojeli do Skotska. Úsměvné, nejkratší cesta je 1800 kilometrů. V rámci filozofického večera probíráme všechny možné i nemožné varianty a věříme i tomu, že vyhraje nějaká, na kterou jsme stejně nepřišli.

Vrátíme se k autu, rozesteleme a poté zjišťujeme, že nám zamkli záchody. Ajaj, kde umyju své zaprášené haxny? Kde přeperu Michalce tričko? Chuděře jsem sbalila na dva týdny pouze 4 a dvě už stihla zaprasit. Počítali jsme s trochu chladnějším počasím. Zabavíme se létajícím talířem, házíme si na parkovišti a ani nám nevadí, že na nás dost turistů neomaleně civí. Několikrát se podaří, že ani Michalka talíř neupustí a dáme celé kolo bez pádu. Zlepšujeme se opakovaným tréninkem, cvičení dělá mistra. Taky jsem si ve zdejší oblasti všimla dvojjazyčných nápisů, to asi keltská velština, to teda bude domluva. Když se trochu setmí, beru ručník a jdu dozadu ke kanálu na koupel.



Čtvrtek 5. 7. 2018, den šestý - 235 km
mapa 2.etapy (kliknutím zvětšíte) V noci je nečekaně neanglicky teplo. Když jde Michal na záchod, říká, že už nemá cenu spát. Jenže nás chtěl budit o hodinu dřív, podíval se na špatnou ručičku na svých hodinkách. Takže máme pohodu a klídek. V 7 hodin koukáme, že už jsou záchody odemčeny, skvěle, máme kde čistit zuby, a dokonce si můžu umýt vlasy. Nejdřív se ale jdeme ke stolečku nasnídat, sbalit, zkontrolovat nulové pozůstatky a v 8:10 odjíždíme. Triko jsem ale přeprat nestihla, třeba dneska večer v nějakém hotelu.

Promrskávám slovíčka a plánuji strategii – ukážu na symbol kontrolky, který se rozsvítil, řeknu že jsme jeli 150 kilometrů při otáčkách (to teda nevím, jak řeknu, „turn“?) by speed 90 km/h, na míle to opravdu přepočítávat nebudu, to by měli umět oni. When we stopped, there stunk a little bit something burned. Ale až mi oni budou vysvětlovat, co s autem je, to už asi příliš nepoberu. Z auta umím pojmenovat jen engine, diesel particle-filtre (to teprve od včerejška, díky přístrojovce), možná ještě display a control light, toť vše.

Do servisu chybí 6 kilometrů, mrknu na přístrojovku a zarazím se. „Kde je kontrolka?“ ptám se udiveně. Michal odpoví lakonicky, že zmizela. Jak tohle vysvětlím v servisu? A co budeme dělat? „Pojedeme radši domů?“ ptám se. Na nejbližší benzínce auto odstavíme, už nesmrdíme. Nastartujeme a chybová hláška nenaskočí, kontrolka se nerozsvítí. Takže místo servisu do Liverpoolu. Když už jsme tady, tak k té lochnesce dojedeme, i kdybychom měli ob den volat asistenční službu. Jestli motoru uškodila ta včerejší zácpa, bude problém i dnes, opět se ocitáme v nekonečné koloně.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Liverpool Liverpool Liverpool Liverpool Liverpool
10:00 objevíme místo k zaparkování ve městě LIVERPOOL v areálu prvního uzavřeného doku, tzv. Albertova doku. 7 liber na 3 hodiny bychom velmi rádi zaplatili, ale parkomat nerozměňuje a my nemáme drobné. Všude kolem sklady nebo něco podobného, rozměnit není kde. Asi budeme muset o hodinu zkrátit program vypuštěním moderní Metropolitní katedrály (pravda, obě katedrály byly vystavěny až ve 20. století, ale římskokatolická Metropolitní je kontroverzní stavba ze skla a betonu, zatímco anglikánská vypadá jako normální kostel). Náhle zahlédnu maníka kontrolujícího zaplacené parkovné, osmělím se a on velmi ochotně vytahuje z kapsy drobné. Najdeme muzeum Beatles a vyfotíme se s legendární žlutou ponorkou na jeho fasádě.

Opět si musíme koupit nějaký pohled, abychom měli na parking v Manchesteru. Na zdejším íčku ovšem není ani pohled, natož razítko. Směřujeme k vyhlídkové terase Liverpoolské knihovny, procházíme kolem okrasného bazénku, vyběhneme po schodech s umělým trávníkem a najednou slyšíme tatínka nepěkně nadávat. Racek chechtavý použil jeho ruku místo toalety a jak se výtvor rozprskl, mírně ohodil i mě. Michalka se nám oběma srdečně směje a od této chvíle má povolení plašit nejen holuby, ale i racky, a ty možná ještě důrazněji, parchanty. Prodloužíme si výšlap, musíme se dostat zpět přes travnaté schody k fontáně, abychom znečištěná místa umyli, a pak zase tu samou trasu až k místu činu. Podruhé se do nás naštěstí nikdo netrefuje.

V přízemí knihovny se zorientujeme dle tabule a usadíme se na křesílka kousek od pultíku, u nějž zdejší pracovnice čeká na dotazy čtenářů. Napijem se a vyzkoušíme wifinu, hurá funguje. Zajímavé zprávy, sotva jsme opustili Londýn, začalo tam tak vydatně pršet, že musel být přerušen Wimbledon. Taky se prý na severu dočkáme deště. Než Michal projde pracovní maily, obrátím se na usměvavou paní, která nás po očku sledovala celou dobu, s prosbou o razítko. Přeochotně mě odvede dozadu k recepci, kde sedí další tři pracovníci. Esteticky sice nic moc, ale nebýt knihovny, puntík do Liverpoolu by naše razítková mapa nedostala.

Po schodech vyjedem do prvního patra, chvilku bloudíme, ale nakonec úspěšně objevíme výtah a ocitáme se na střešní terase. Další položka v seznamech odfajfkována a hurá ke katedrále (Liverpoolské; Metropolitní, která leží kousek stranou, po domluvě vynecháme). Támhle je nějaká kostelní věž, to už je asi katedrála, říkáme si. Dobře, jdu napřed pro razítko. Jenže marně obíhám vybombardovaný kostel, uvnitř není ani oltář, natož pak suvenýršop. Hm, katedrála stojí asi ještě o kousek dál.

Nikde žádná trafika ani obchod, drobáky na parkování nebudou. Konečně dorazíme do katedrály, vezmeme si český informační leták, narazíme na česky hovořící skupinku. V obchůdku pořídíme pohled, když už nepořídíme razítko, chvilku si odpočneme a vyrážíme k autu.

Cestou se zdržíme asi 15 minut na náhodně potkaném hřišti a chvilku u brány v Čínské čtvrti. Na zemi najdu zcela opuštěnou dvoupencovou minci, takže ji okamžitě adoptuju. Musela bych hodně adoptovat (a větší, konzumovatelné mince), abychom měli drobné na krmení parkovacích automatů. Ve 13:25 opouštíme město brouků a míříme do města fotbalu.


kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Liverpool Manchester Manchester Manchester Manchester
Už nás ani nepřekvapuje, že do MANCHESTERu přijíždíme ve 14:45 po totálně zasekané silnici. Jasně, za chvíli se zase rozsvítí kontrolka, to způsobuje předimenzovaná anglická doprava. Fandu necháme na parkovišti u nádraží Victoria a vydáváme se ke katedrále, která stojí jen kousek odtud. Nejdřív ale musíme vyřešit akutní toaletní problém, bohužel na parkovišti není stromeček, není kanál, tak holt Michalka počůrá kamínky u zdi.

V katedrále je vystavena řada barevných umělecky ztvárněných much či vos či včel nebo nějakého jiného hmyzu. Bereme plakát s vyobrazením všech (cca 100) exponátů a jejich rozmístěním v mapě. Na sběr hmyzu se vydávat nebudeme, vysvětlujeme Michalce, že bychom ještě mohli stihnout zvířátka. Mouchy jsou taky zvířátka, říká, ale uznává, že živá zvířátka budou lepší. Od služby v katedrále se razítka nedočkáme, vyrazíme tedy na íčko. Cestou rozdávají reklamní vzorky zvířecích dobrot, přihlásím se ke kočce a babiččině mlsounům přivezeme suvenýr z Anglie. Ti se budou mít! Íčko opět nezklame (tím, že zklame s razítkem), marně přemýšlíme, kde by se dala v Anglii získat razítka – íčka to nejsou, kostely taky ne, muzea zatím nic, budeme muset prozkoumat ještě hrady a zámky a dál?

Národní fotbalové muzeum jsem vybrala kvůli Michalovi a kvůli tomu, že vstup je zdarma. Platí se pouze za jakési návštěvnické balíčky, kdy se člověk může vyfotit s nejvzácnějšími trofejemi, získá průvodcovanou prohlídku a prý mnohé další zážitky. Jinak je příspěvek vítán. Nejdřív vlezeme do suvenýršopu, kde vybíráme pohled. Prodavač mi vrací hrst drobných a moc a moc se omlouvá, že pětilibrovku nemá ani jednu. Ani netuší, jak moc nás „naštval“, konečně se nebudeme muset doprošovat rozměnění na parkování. Hrdě vlezeme do vestibulu, tam tři pokladny a u každé velká cedulce: věnuj prosím dnes 6 liber. To nebylo v plánu. Vstupné dobrovolné, tak proč mě má sledovat šest očí, jestli a kolik házím do průhledných kasiček. Skrblíci. Jsme tady asi jedinkrát za život, ale že bychom to potřebovali? A tak zase vycouváme.

To mi bude předkládáno zase, kde beru informace, že jako zdarma. Ještě si odbíhám do šopu, nedalo by se vlézt do muzea touto stranou? Běžím zase ven a volám dva čekající. Projdeme dvě patra, Michalka v jedné hře hledá míček a strká ruku do děr v „trávníku“. V jedné z děr je pes, začne štěkat a my se obě tak lekneme, že nadskočíme a vyjekneme. Michalka objeví také dětský koutek – složíme puzzle s medvědem-fotbalistou, Michalka chce malovat, tak jí omalovánku bereme s sebou, ať se tu zbytečně nezdržujeme, pak si dáme polštářovou pidibitvu a zkoseným výtahem jedeme dolů. Ze zoufalství oslovuji obsluhu liduprázdné fotbalové kavárny v budově muzea. Zázrak, razítko se zde sehnat dá, dokonce s fotbalovým míčem a nápisem Manchester, to je po dlouhé době úspěch, hned by se bouchlo šáňo, kdyby bylo… Před muzeem se Michalka pohoupe na fotbalové pružinové houpačce a v 16:50 se přesouváme dál. To mám jako od zítřka vymetat kavárny? Děkuji, nechci.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Manchester na hřišti na hřišti bez komentáře nocoviště
17:15 parkujeme v lokalitě PRESTWICH, jsme stále ještě součástí metropolitního distriktu MANCHESTER. Parkoviště patří k parku HEATON PARK, ujišťujeme se, že Michalka opravdu chce vyndat koloběžku, přestože jsme našmajdali asi deset kilometrů a vypadá po celém dni znaveně. Při nejhorší variantě tatínek zpátky ponese koloběžku a já Michalku. Dojdeme ke zvířátkům, ovečky, kozy, slepice, králíci, chrochtající prasátka a zvědaví pávi zrovna dostávají večeři, Michalka je z nich nadšená. Zvířátka a hřiště, to je vždycky trefa do černého. Jedno hřiště má taky ještě slíbené. To, co vidíme, když dorazíme na místo, nám vyrazí dech – obrovská skluzavka připomínající UFO, jejíž ochoz se nachází výše než některé dřevěné stavbičky, kterým se u nás s hodně velkou nadsázkou říká rozhledny. Michalka samozřejmě chce jezdit, ale sama se bojí, vlastně vůbec netuším, jestli zavládne vylézt nahoru.

To se musí prozkoumat. Po žebříku lezeme do „prvního patra“, jehož „podlaha“ je tvořena z lanové sítě. To bude asi problém, ale slíbila jsem to a navíc byla hodná, tak si pomoc zaslouží. Vylezeme na lana, držím ji za ruku a přemisťujeme se pomalu do šplhacího tubusu, který pokoří úspěšně. Tobogán jede docela pomalu, roura se otvírá téměř dole, tady nemá kam spadnout, nemá si jak ublížit. Druhý sjezd se mi ale už absolvovat nechce, přesvědčuju Michalku, že to zvládne sama. Spustí slzičky, že to sama nedá, že se bojí, že to neumí, ale to už zavání citovým vydíráním. Neustoupím, a tak se přece jen nahoru vydá sama, dole na síti jí samozřejmě pomůžu. Koukáme nahoru, co se děje, Míša stojí u zábradlí a asi sbírá odvahu. Najednou slyšíme: jedúúúú! Než se nadějeme, je dole, šťastná jako blecha. Postupně mě odhání také z té sítě a přesouvá se po ní sama, sice pomalu, ale má náš obdiv. Kde bere tu energii? Nahoru vylézt taky není úplně nenamáhavé, a ona běhá pořád dokola. Občas sama uzná, že si potřebuje chvilku odpočinout, což znamená, že se nechá houpat.

Jsem ráda, že jsem ji před hřištěm navlíkla do špinavého oblečení, byla-li už dřív jako prase, nyní nestačí ani přirovnání ke stohlavému vepřovému stádu. Důležité je, že se zdá být šťastná. Ptá se, jak jsme věděli, že je tady taková super skluzavka. Nevěděli, našla jsem v mapě zakreslené hřiště a netušili jsme, jak vypadá. Někdy je to jen malá průlezka v pěší zóně, jindy maxitobogán. Než malé čuňátko pustíme do auta, musíme pořádně vlhčeným ubrouskem očistit ruce černé, jako by se hrabaly v motoru. V 19:15 ještě započneme poslední přesun dnešního dne.

20:10 se ocitáme na místě vytipovaném jako noclehárna. Parkoviště u hospody a golfového hřiště ve městě GARSTAG se nezdá být úplně ideální, ale intuice nás odtud nevyhání. Než se rozvalíme, jdeme okouknout hospodu, od které parkujeme co možná nejdál, a vracíme se ještě k brance. Žádný zákaz, žádné časové omezení, žádný řetěz a zámek, nevypadá to, že by tady někdo na noc zamykal. Rozděláme Michalce stoleček, kreslí si. K večeři ale tatínek situuje stoleček tak, abych já mohla sedět na jedné funkční židličce a Michal v autě. Na trenčanské párky s fazolí se malá prý těšila už od loňské dovolené. Michalka přiběhne, že potřebuje kakat, což se musí vyřešit dokonce dřív než umývání nádobí. Odvádím ji až k brance k remízku, aby nepokládala šišku přímo na jamkoviště, odpaliště nebo nějaké jiné golfové -iště. Sešlápnu kopřivy, popálím si nohy, ale aspoň nebudu mít revma, malou jedna kopřiva šlehne do lýtka a na talíři to budu mít další týden. Pro razítko do hospody se radši nevydávám.



Pátek 6. 7. 2018, den sedmý - 532 km
mapa 7.etapy (kliknutím zvětšíte) Dnešní budíček je hodně brzký, už v 5:05 se vydáváme na cestu. Dnes snad dobudeme Skotska. Konečně! Moment, proč konečně? Vždyť jedeme přesně podle itineráře. A já hned po startu usínám. V 6:45 bdím, když vjíždíme do Skotska, ale pak si ještě dáchnu.

Dokonce i pro nás je nezvyklé to, že den zahajujeme v 8:30 a na tachometru už dnes přibylo 280 kilometrů. Jsme v GLASGOW, první návštěvu věnujeme Tescu. Nejdřív najít záchody, pak nahodit wifinu a nakonec sehnat pečivo a nutnou okurku. Ve výprodeji koupím Michalce troje legíny za 4 libry a zjišťujeme, že i ty jogurty si budeme moci dopřát, ale musíme potomkovi vysvětlit, že za jeden donut opravdu nebudeme dávat skoro 60 korun. Z lavičky před obchodem uděláme snídaňový prostor. V 9:55 se přesouváme do centra.

S komplikacemi se nám podaří najít místo k zaparkování, přijatelnou cenu bychom rádi zaplatili, ale bohužel to nejde, nebo to neumíme. Automat od nás nechce ani vindru, asi volíme blbý postup. Stepujeme a koukáme, jak postupuje místní. Strčí, zmáčkne, nic, zmáčkne ještě jednou, nic, bouchne nic, zamyká auto a odchází. Jiný automat ale v ulici není, tak také my odcházíme bez placení. Proti pokutě se tady budu hádat a odvolávat a standardní parkovací poplatek mileráda doplatím.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Glasgow Glasgow Glasgow Glasgow Luss-Loch Lomond
Parkujeme kousíček od katedrály, kterou samozřejmě prolezeme, u pultíku prosím o razítko. Nevěřím, ale o to příjemněji jsem překvapena. Dvě! Sice ani na jednom není nápis Glasgow, ale co už. Cesta svatého Munga a cesta sv. Niniána, to je ovšem natolik rozmazané, že k rozluštění nápisu zpětně musím hledat na internetu, jakého svatého cesty vedou přes Glasgow a které z těch jmen by připomínalo fleky na razítku.

Od katedrály vyrazíme k majáku MacIntosh Tower, který, jak zjišťujeme, není maják v pravém slova smyslu, možná ex-maják, nyní sloužící jako obchodní a kulturní centrum. U vchodu je něco jako recepce, marně se ptám po razítku. Výtah nás vyveze nahoru na vyhlídku, uzavřený prosklený zafuněný malý prostor, kde stojí piano. S Michalkou chvilku brnkáme a zase jedeme dolů, bod splněn. Spíše z povinnosti než z naděje navštívíme íčko sídlící v Galerii moderního umění. Oproti Liverpoolu nebo i Manchesteru to tady pořádně žije, narazíme na pouliční hudebníky, plyšovou psí kapelu, dudáka i reklamního rozdavače pomerančové limošky – já dvě plechovky, Michal dvě plechovky, každý si vypijeme jednu a ta poslední zůstane Michalce na ráno. Obsah se přes noc zase vychladí, pokud se přes den ohřeje. Na íčku – jak jinak – nepochodíme. Vracíme se k autu, botičku nemáme a lístek na pokutu, pokud byl za stěračem, zmizel, tak radši mizíme taky a v 11:50 se vydáváme k jezeru Loch Lomond. Zastavíme ještě u benzínky a během sedmi minut natakujem.

V první variantě dovolené bylo vyhlídnuto místo ke spánku v obci LUSS, pak byla protažena trasa úplně na sever podle nějakého článku, který vyšel na iDnes před odjezdem. Také jsme četli článek o tom, že ve Skotsku vedrem teče asfalt – a silnice jsou tu v pořádku. Taky jsme četli, že ve Skotsku prší, zejména 90 % času proprší na ostrově Skye, kam jedeme zítra. Podle předpovědi tam opravdu bude pršet.

Najdeme místo k parkování (13:00) kousíček od hřiště, Michalce dáváme 10 minut a Michal jde na průzkum lokality. Pak se společně vydáme procházkou na molo a po oblázkové pláži dojdeme na parkoviště u návštěvnického centra, kde jsme měli spát. Rychle si opláchneme nohy v jezeře, razítko samozřejmě nedostaneme. Po 60 minutách opouštíme Luss a přesouváme se po trase dál.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
High Glen Core Inveraray Inveraray Grampian Mountains Grampian Mountains
14:25 parkujeme ve městě INVERUGLAS – zastavíme u íčka, které je pouze bezobslužnou místností s letáčky v regálech, projdeme se k rozhledničce ANN CEANN MÓR. Snažíme se, aby nás nedohnal dav vystupující z autobusu, takže ve 14:40 už zase můžeme jet dál.

V 15:40 odstavujeme auto v blízkosti ikonického skotského zámku INVERARAY. Přes mříže uděláme fotky a zkoušíme se dostat blíž. Nezadaří se, narazíme na závoru, placené parkoviště a rovnou v budce na parkovišti se prodávají vstupenky do zámku. Po chvilce váhání kupujeme vstupenky aspoň do zahrady. V suvenýršopu nám místo razítka dají samolepku a Michalka dostane tužku s logem zámku. Koukám, že zde prodávají pidilahvičku whisky, to by byla prča, když Lukáš (zdravím do Hradce) chtěl přivézt whisky.

Projdeme zahradu, očucháme růže a ještě se vracíme do obchůdku pro whisky. Samostatné se prodávají kus za 3,99 liber, kupujeme ale sadu tří lahviček za 4,20. Jsme ekonomicky smýšlející (někdo tomu říká skrblíci). Jednu dostane Lukáš, jednu Šéma (zdravíme do Lomnice) a jedna nám dokonce i zbyde. V 17:00 odjíždíme a hrajeme si na pronásledovatele Jamese Bonda.

Ze silnice A82 odbočujeme na Glen Etive Road, kde prakticky není ani stopa po civilizaci, podle zadaných souřadnic se snažíme identifikovat místo, které je v mapě uvedeno jako SKYFALL SCENE. Což o to, krajina je tu opravdu magická, okoukneme i malý vodopád. Až nebude jednoho dlouhého zimního večera co dělat, pustíme si Skyfall a budeme se snažit to místo identifikovat. Otočíme se a řidič protijedoucího auta s námi nutně chce mluvit. Honem, nastartovat angličtinu. Ejhle, on to Čech v pronajatém místním voze. Ptá se, jak to tam vypadá – hezky, a zda je to dobře průjezdné. To nevíme, ale vzhledem k tomu, že byla značená slepá, to nedoporučujeme.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Grampian Mountains Grampian Mountains Grampian Mountains nocoviště Glen Nevis
19:40 parkujeme poblíž nejvyšší skotské hory Ben Nevis v lokalitě GLEN NEVIS. Usteleme, uvaříme a spát tady očividně nebudeme sami. Projdeme se k sousednímu parkovišti, kde se nachází zavřené návštěvnické centrum, využijeme otevřené záchody. U parkoviště se tyčí cílový stan, asi tu byl dnes nějaký závod v běhu a tady se udělují diplomy a zasloužená večeře. Večerní kino si dáváme vnitřní, protože už při večeři jsme museli vytáhnout spreje do boje proti dotěrnému hmyzu.


Sobota 7. 7. 2018, den osmý - 438 km
mapa 8.etapy (kliknutím zvětšíte) Vstáváme brzo, snažíme se příliš nehlučet, abychom nebudili sousedy a v 5:40 startujeme. První zastávkou by měl být v 6:05 GLENFINNAN VIADUCT. Příjezdová cesta k němu je ještě zavřená a já si všimnu svítící kontrolky. Tentokrát to není „jen“ filtr pevných částic, teď už svítí „žhavení“. Pokud se filtr nevyčistí, kontrolní světlo (to minulé) zhasne a začne blikat kontrolní světlo žhavení. Vyhledejte pomoc odborného servisu. Hezký, takže teď budem tři hodiny čekat, než nám najdou nejbližší servis, stejně v sobotu budou mít už zavřeno. To ani nemá cenu řešit. Nevím, zda kontrolka svítila už včera nebo se rozsvítila až dneska ráno, nějak jsem sledování kontrolek vypustila. Nejsem servisman.

Domlouváme se, že kvůli zlobícímu filtru se Michal vzdá cesty úplně na sever, ušetříme asi 600 kilometrů a budeme se domů vracet o den dřív. Po Německu pofrčíme v pátek, takže bude v případě potřeby otevřený nějaký servis. V přístavu to nějak dořešíme, přebukovatelná ta nejlevnější plavenka asi není, ale to nějak dáme.

Michal si kousíček popojde, použije zoom, aby aspoň na jedné fotce měl výše zmíněný viadukt. Pro jistotu ani nevypíná motor, neboť netuší, zda by vůbec pak ještě nastartoval. Uvidíme, co nás čeká. Teď pojedem, dokud Fanda pojede. Když máme ostrov Skye a lochnesku na dosah ruky, tak prostě nebudeme otáčet a utíkat z boje.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Glengarry viewpoint Eilean Donan Castle most na Skye Old Man of Storr Apothecary's Tower
V 7:10 si dopřejeme desetiminutovou pauzu na vyhlídkovém místě GLENGARRY VIEWPOINT. Na dalším místě se zdržujeme poněkud déle, protože musíme počkat než otevřou. Je 8:05 a my se kocháme pohledem na EILEAN DONAN CASTLE, pokladna otvírá v 9, čas vyplňujeme snídaní. Michalka do sbírky přináší nalezenou pětipencovou minci, u hradu využijeme záchody a oslavujeme pěkné neúřední razítko. Dočkali jsme se a vjíždíme přes most na ostrov Skye, kde čekáme dešťové přivítání. Od silnice si vytipujeme s Michalkou místo, kde bychom se mohly dostat k moři a zkusit najít nějakou mušličku. 10:35 parkujeme ve městě PORTREE, navštívíme IC a vyjdeme na kopec The Lump k rozhledně Apothecary's Tower. Při návratu sejdeme mírně z cesty, procházka je příjemná a nebe nad námi je skotské – nemá modrou barvu. S Portree se loučíme v 11:25

Plánovanou procházku k vodopádům LEAT FALLS v 11:45 naruší, vlastně zcela znemožní, staveniště, parkoviště je zavřené. Zkusíme zaparkovat, kde se dá, a pokusíme se staveniště prolézt pěšky. Žene se proti nám chlápek od bagru a volá, že je zavřeno, že se tam nesmí. Otáčíme se, ale nemáme v plánu vzdát se prý nejkrásnějšího vodopádu ve Spojeném království. Dokonce přelezeme plůtek, Michalku přes něj přehodíme a hrneme se v zakázaném prostoru k vodopádům. Bohužel nám dojde, že tudy cesta k vodopádu nevede, obrátíme se a zklamaně po dvaceti minutách odjíždíme.

Další vyhlídka je KILT ROCK, procházet se není kam, fučí tady hodně slušně, takže jen okoukneme vyhlídku, vodopád a Skota, co má sukně a dudy. Necelý kilometr ještě popojedeme ke Staffin muzeu, kde se jdu ujistit, že razítko nebude. Je 12:40 a přemýšlíme, co tady ještě dělat. Na ostrově Skye opravdu není zrovna slunečno a teplo, plánovaná Vílí jezírka se nacházejí na druhé straně ostrova, zase tolik času nemáme. Zkusíme tedy další vyhlídkový bod.

Při hledání správné odbočky k pobřeží sice trochu zmatkujeme, ale nakonec se zorientujeme a ve 12:50 se vydáváme podle směrovky footpath 0,8 mile k pobřeží v lokalitě RUBHA NAM BRATHAIREAN. Vyžaduje se od nás slalom mezi exkrementy oveček, dole sbíráme mušle, něco tady najdeme, ale do vody ani nohu nestrčíme. Ve 14:10 se vracíme k autu a po deseti minutách opět zastavujeme.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Kilt Rock Kilt Rock Rubha nam Brathairean ostrov Raasay Skye
Ještě jednu turistickou atrakci jsme si nechali na konec podle časových a fyzických možností. Jedná se o skalní útvar OLD MAN OF STORR. Dvoukilometrová procházka je místy strmá, nějaká okružní varianta je také k dispozici. Za deště (nebo po dešti), což není, je cesta špatně schůdná. Když Michal ukazuje támhle ten kopec, na který musíme vylézt, doufám, že si dělá srandu. Místy strmá cesta, spíš by mě zajímalo, kdy konečně narazíme na nějaké nestrmé místo… Postupně se odkrývají úžasná panoramata, něco jiného než Alpy, něco jiného než Norsko, něco jiného než cokoliv, co jsme kdy viděli. Jakmile v dálce zahlídnu nějaký skalní útvar, okamžitě se s ním na dálku vyfotíme a říkáme si, že vlastně až k němu nemusíme jít a ani nepůjdeme. Cestou nahoru jsme potkali Slováky, cestou dolu slyšíme několikrát hlášku: „Mamí, zase Češi.“ Když bezpečně slezeme dolů, koukáme na ceduli a vidíme, že útvar, s nímž jsme se fotili, nebyl onen Starý muž. Nevadí, tak to byl nějaký jeho soused.

V 15:30 odjíždíme a v 16:20 parkujeme na vyhlédnutém mušlosběrném místě. Michal zůstává v autě a my dvě se prodíráme nerovným terénem s trsy trávy, vydolujeme pár mušlí, pak se zase prodíráme zpátky. Michalka už se teď těší, jak doma mušličky kartáčkem očistí. Celá akce zabere 25 minut. Na ostrově jsme původně měli spát, vzhledem ke zprávám o počasí jsme překopali program, aby nám do ložnice nenapršelo, a nakonec jsme si vybrali těch 10 % bez deště.

Dnešní nocoviště ve FORT AUGUSTUS bude asi problematické, jsou tu rozmístěné cedule NO OVERNIGHT PARKING. Jediné místo, kde parkování přes noc není zakázáno, je odpočívadlo přímo u silnice, což asi nebude zase to pravé pro nás. Necháme si od navigace poradit další parkoviště poblíž, to centrální se závorami vylučujeme okamžitě, v lese před sídlem lesní správy se nám taky nelíbí. Nakonec se nám jako nejlepší jeví parkoviště u hřiště, kde se v 18:30 usadíme. Snad nás naproti bydlící nenapráší.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
cestou k Old Man of Storr Old Man of Storr nocoviště Fort Augustus
Na parkovišti přibývá aut, jak se lidé vracejí z práce, docela tady (až na ten box) zapadneme. Uvaříme si na hřišti, abychom nebyli nápadní přímo pod okny rodinných domů, na 90 % si nás nebude nikdo všímat. Možná bude pršet, Michalka musí na hřiště sama, abychom stihli ustlat. Po večeři se jdeme projít do centra, omrknout za výlohou suvenýry, zejména plyšové lochnesky, už by tady mohly nějaké prodávat. U centrálního parkoviště objevíme záchody, tady by se možná dala dobrat voda.

Projdeme se kolem soustavy zdymadel Kaledonského plavebního kanálu, za výlohou íčka se nám zdá ucházející plyšák, záleží na tom, kolik bude stát. U benzínky v suvenýrech měli podobnou za 8,50. Otvírají v 9, tak tady asi budeme muset počkat. Najdeme ještě otevřený obchůdek se suvenýry, plyšáky nemá, ale koupíme aspoň magnetku. Další plavba zdymadly se uskuteční zítra v 8 ráno, když nebude moc pršet, můžeme se tu při pozorování technického unikátu nasnídat, pak zajít na íčko. Naplánováno, domluveno, ustanoveno.

Těsně vedle nás někdo zaparkoval, vyčistíme si zuby a zalezeme na kino. Než spustíme projekci, přijdou sousedky, kolem auta něco šmrdlají… Hele, ony tady budou spát! Vážně se tady berou cedule zakazující parking přes noc, jen co je pravda. Zahlédly vepředu Michalčinu postel a docela je to pobavilo.



Neděle 8. 7. 2018, den devátý - 294 km
mapa 9.etapy (kliknutím zvětšíte) Michalka ráno dostává gumáky, protože přes noc konečně trochu pršelo a je mokro, možná bude pršet i přes den. Jak jsme se včera dohodli, do batohu balíme chleba, paštiku, tácek, okurku a nůž. Pro případ, že by byly otevřené záchody, bereme také prázdnou lahev po užitkové vodě a stáčecí hadici.

V 8:00 jsme na místě u zdymadel, obsluha se rojí a na minutu přesně začínají napouštět trochu do úplně poslední komory. Na střídačku mrholí a zase nemrholí, nahoře čekají tři loďky, které chtějí přepravit dolů. Postupně napouštějí komory, otvírají vrata, ale jde to zatraceně pomalu, takže ještě v 9 není úplně doplaveno. Odbíháme na íčko, Míša si vybere lochnesku za 4,99 liber, ještě jednu Nelince (zdravíme tímto do Židlochovic). Vracíme se ke zdymadlům, poslední komora je právě v procesu, otočí se silniční most a lodě můžou pokračovat samy. Vracíme se ještě pro jednu lochnesku, kterou dáme Kačce, Honzíkovi a??? (zdravíme tímto na Vřesník). Doplníme i tu vodu a v 9:40 odjíždíme.

Michalovi pořád vrtá v hlavě filtr pevných částic, další hlášku čeká v Edinburghu po 700 kilometrech. Jestli a kam dojedeme, na to ale žádná teorie neexistuje. V 10:10 dorazíme na parkoviště u hradu URQUHART CASTLE. Zdejší návštěva je podstatně rychlejší než plánováno, pokladna s návštěvnickým centrem (a pěkným razítkem!) se nachází hned na parkovišti. Aby člověk viděl na hrad, musí se natahovat přes zídku. Ten, kdo si koupí vstupenku, se pak na hrad dostane podchodem. Nic pro šetřílky.

V 10:25 se ocitáme ve městě DRUMNADROCHIT. Zde narazíme na první íčko s pěkným razítkem, ovšem má touha je právě v této lokalitě ještě specifičtější – sehnat razítko s lochneskou. Zaběhneme k zábavnímu centru Nessieland, vyfotíme Míšu s umělou příšerou, které není zrovna vysoce umělecky provedená, razítko tu ale nemají. Hlava nehlava beru všechny možnosti, vlezu do hotelu Lochness i do obchůdku se suvenýry, marně. Bé, bé, bé, já CHCI razítko s lochneskou, bé, bé a CHCI a CHCI a CHCI, DUP! Poslední možností je kousek popojet k Loch Ness Experience Centre a teprve zde je moje touha uspokojena, a sice v 10:50.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Fort Augustus Fort Augustus Urquhart Castle Drumnadrochit Loch Ness
Naše další kroky vedou do města INVERNESS, jenže cestou se opět rozsvítí kontrolka, filtr pevných částic, návod k obsluze. Jedeme, jedeme, na kruháku se přes snahu navigace Michal otáčí a frčí zpátky, rychleji než obvykle… Á, vypalujeme zplodiny a čistíme filtr.

11:25 zastavujeme u katedrály, Michal očuchává smrad spáleniny, návštěvu íčka vynecháváme, razítko stejně nebude, já zaběhnu v mezičase do katedrály, do které se nedostanu, protože právě probíhá mše. Šetříme tedy opět nějaký čas, zpoždění způsobené pozdějším odjezdem od kanálu a čištěním filtru tedy nebude tak drastické. Přesně hodinu nám zabere nákup v Tescu (11:45 – 12:45).

Projíždíme úžasnou krajinou po silnici A 939. Ne zelené, ale hnědé kopečky, hlína rozhrabaná od oveček to není, ale jakési přízemní keříky, dech beroucí krásný pohled, nezvyklý. Neplánovali jsme to, ale silnice nás vyplivne u informačního centra v TOMINTOULU (13:45 – 14:00), bereme nějakou mapu a prospekty, Michalce je ukázán malovací koutek, vysvětlíme jí, že bude lepší, když si teda jednu omalovánku vybere a vezme s sebou, tady by určitě moc spěchala a zbytečně přetahovala.

Ve 14:15 děláme desetiminutovou přestávku na odpočívadle v obci CORGARFF u jakýchsi megalitů, vlastně ani nechápeme a později nejsem schopná dohledat, jaký mají význam. Každopádně je odtud krásný rozhled a dole se schovává zámeček Corgarff castle.

Vybíráme si v 15:00 zámek jiný – BREAMAR CASTLE. Projdeme se kousek piknikovou loukou k zámku, samozřejmě s razítkem nepochodíme. Neplánovaně zastavujeme po třech minutách jízdy ve stejnojmenném městečku (BREAMAR), navštívíme infocentrum, kde paní tvrdí, že na zámku v pokladně určitě razítko mají, sice je to razítko pro geocaching, ale je tam obrázek zámku. Odmítám se vracet, stejně by to dopadlo jako občas se svatojakubskými: máme, ovšem dát nemůžeme, protože to není poutnický pas, protože, protože a protože… Projdeme se malebnými uličkami, stáváme se diváky dudáckého průvodu a po 45 minutách zase jedeme dál.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Corgarff Breamar Castle Breamar Castle Breamar Dundee
Poněkud se opět oteplilo, když v 17:20 vystupujeme v DUNDEE, převlékám Michalku z dlouhých legín do kraťasů, aby se moc nerozhicovala. Okukujeme návštěvnické centrum lodi Discovery, na níž v roce 1901 začal své objevné plavby britský polárník R. F. Scott. Přestože jsem přesvědčena, že muzejní lodě (např. Cutty Sark) razítka mají, tady dostávám pouze samolepku, koupíme jeden pohled a využijeme toalety. Vypravíme se hledat pětici tučňáků u kostela, kteří se stali symbolem města a bývají dokonce oblíkáni jako čůrající chlapeček. Dřív ovšem potkáme velkého tučňáka, součást letního uměleckého happeningu. Procházíme kolem zavřeného Primarku, jó, to u nás v práci frčí, asi tam budu muset taky vlézt a nakoupit, abych byla „in“.

Jak se tak procházíme a směřujeme k rozhledně na nábřeží, sluníčko se schovává a znatelně se ochlazuje. Že jsem tu Michalku převlíkala, kdybych to byla bývala, věděla… Zrychlujeme svoje tempo, obloha tmavne a vítr se zvedá, že bychom konečně zažili anglickoskotský déšť? Od rozhledny se snažíme i běžet, jenže bloudíme, pod mostem jsou zátarasy a staveniště. Výtahem vyjedeme nahoru, ale ocitáme se na jakési silnici, takže rychle zpátky a musíme to obíhat celé. Později zjišťujeme, že kdybychom silnici přeběhli a sjeli výtahem dolů, byla cesta průchozí. Bohužel to žádný inteligent k výtahu nenapsal. Fouká, fouká, ale deště se nedočkáme, ani když v 18:45 odjíždíme.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Dundee Dundee Dundee nocoviště Camperdown park
Zato se dočkáme objížďky, a tak se při hledání nocoviště zdržíme, výsledek, který v 19:00 objevíme, ovšem předčí všechna očekávání. Camperdown country park se rozkládá na ploše 1,5 km čtverečních a má rekreační funkci. Sídlí zde zookoutek i golfové hřiště a kolem roku 1840 tu byl objeven jilm lysý (Ulmus glabra 'Camperdownii'). Samozřejmostí je obrovské dětské hřiště, tedy soustava několika velkých hřišť, která se tváří, jako by byla rozčleněna dle věku uživatelů. Michalku posíláme na hřiště samotnou, nejdřív se jí nechce, protože nás nemá na dohled, ale nakonec to zvládne.

Michalka přibíhá, že v pískovišti našla penízek (jednu penci), Michal ji vzápětí trumfuje dvoupencí, jen já dneska nic. Začne kapat, ale než se schováme do auta, je po dešti. Rychle usteleme a nachystáme večeřový balíček – do tašky naházíme vše, co je potřeba k vaření, protože se jdeme usadit k zavřenému občerstvovacímu kiosku se zastřešeným posezením, kdyby náhodou přece jen začalo pršet. U stolu taky dopíšeme pohledy, Michalka chvíli maluje. Po umytí nádobí se vydáváme dále do hloubi hracích prvků, Michalka se svěřuje, že zůstávala celou dobu jen tady na tom prvním nejbližším k autu. Během večera musím s Michalkou dvakrát běžet kamsi do křoví, neboť potřebuje kakat, ale všechno zvládáme skvěle.



Pondělí 9. 7. 2018, den desátý - 247 km
mapa 11.etapy (kliknutím zvětšíte) V sedm hodin jde tatínek čůrat a rovnou vyřizuje objednávku Fandy do servisu, pokud teda dojedeme domů. Po ránu se jdeme na chvilku protáhnout na hřiště a do venkovní posilovny, v 7:35 odjíždíme spokojeni. Posnídáme na trase, až budeme čekat na otevření v další zastávce.

Tou je v 8:40 město STIRLING. Je tu docela zima, chvílemi drobně mrholí. Na lavičce v centru, kde jsme našli parkovací místo, namažeme paštiku a nakrájíme okurek a pro některé kolemjdoucí jsme zajímavým zpestřením. Po snídani vhodíme do schránky pohledy, letos jsme snad nikde nezapomněli napsat adresu. Tady okukujeme íčko, otvírá až v 10, zámek už v 9:30, takže lezeme do kopce.

Rozkoukáváme se na malém nádvoříčku, taťka bere útokem WC, my se postavíme do fronty na lístky. Když na mě dojde řada, dozvím se, že razítko má v protější budově ochranka. Ochranka? Váhám, zda mám odvahu, nakonec jsem za to ráda. S Michalkou si skočíme na dámy, vylezeme pak společně pár schodů na vyhlídku a poté se vracíme přes íčko k autu, které v 10:15 odjíždí.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Stirling Falkirk Edinburg Edinburg Edinburg
Ve 12:50 se přes dopravní zácpu dokodrcáme do EDINBURGU. Zajedeme do parkovacího domu, prohneme se s parkovným, ale s tím se tady počítá. Očucháváme smrad ze spáleniny, Michal otvírá kapotu a ochlazuje motor. Vlastně ani nevím, jestli kontrolka svítila, nebo nesvítila, už to neřeším, dokud jedeme, tak jedeme. A teď hurá na hrad!

Hned u brány stojí fufulík a hlásí: for tickets to the right, abychom náhodou neviděli o jeden šutr ve zdi víc, než je dovoleno zdarma. Razítko dostaneme a můžeme pokračovat dál. Marně si lámeme hlavu, jak může hrad být zapsán v UNESCU a mít ve svém prostoru moderní amfiteátr, arénu nebo jak to nazvat, sedačky z kovu a plastu jako na fotbalovém stadionu, když v Českém Krumlově chtějí zlikvidovat jedno malé otočné hlediště.

Pokračujeme do Starého Města, které je taktéž v UNESCU (Nové Město sice taky, ale usoudili jsme, že to je moc z ruky) a na stejné ulici, kde sídlí íčko, objevíme slibovaný Primark. U nás tolik vychvalovaný, obdivovaný, to prostě musím zažít a zkusit. Patro plné výprodejů mě ale nijak nenadchne, na co sáhnu, to mě odradí materiálem, přijde mi to jako samá umělina, že by triko s Edinburgem za 2,50? Třeba ulovíme něco lepšího, většinou v dětském oddělení.

Michalka si vybere růžové tričko za libru třicet, tatínek objeví také sluneční brýle ve tvaru Myšky Minnie za dvě libry, ale triko s Tlapkovou patrolou za 15 liber už naším schvalovacím řízením neprojde. Mně se líbí triko s nápisem „Nepotřebuju vás, mám wi-fi“. Vtipné, ovšem mají pouze dorostenecké velikosti, ze kterých jsem už dávno vyrostla. Tak aspoň si vezmu triko s motýlky, o němž Michalka prohlásí, že je fakt divné. No co, ale je z Primarku a za dvě pade.

Připadám si jako totální mimoň, když s jedním trikem stojím ve frontě na kabinku. Ženské přede mnou ani prodavačka nedokáže tu kupu spočítat, aby jí podala cedulku s číslem, kolik kusů si zkouší. To bych si tady asi nevybrala, ani kdybych tu byla celý den. A pak ještě fronta u pokladen, mám sto chutí triko jen tak odložit kamsi a zmizet, todle opravdu nemám zapotřebí, možná by bylo příjemnější vyrazit si do Nového Města. Michal říká, že příští Primark bude lepší, ale já už o žádném dalším nechci slyšet, to mám mnohem lepší zkušenosti s blbým Auchanem napříč Evropou. Za zklamání z Primarku si můžu nejspíš sama, jednak nerada nakupuju hadry a jednak nerozumím módě a ani mi to nijak zvlášť nevadí. Když procházíme výprodejovým přízemí, už nemám chuť ani sílu hrabat se v edinburských tričkách a hledat vlastní velikost, Michal v pánském oddělení taky nic neobjevil, takže se přesouváme dál.

Nemůžeme minout katedrálu, do které nakoukneme, a končíme ve Skotském národním muzeu, kam se leze bez vstupného. Vezmeme si mapu, protože jinak tady zabloudíme, a hledáme, co by se mohlo zamlouvat Michalce. Osobně bych tady mohla strávit celý den, kdybych mohla.

Zamíříme k vycpaným zvířecím exponátům – nosorožec, lev, žirafa, žralok, medvěd aj., bloudíme a kromě konzultace s mapou musím konzultovat i s hlídačem, jinak bychom obrovské kolo „pro křečky“ nenašli. Michalka s ním ještě nepohne, ale společně se vyblbneme, pak točíme kličkou a poháníme vodní kolo, u vedlejšího stojanu kroutíme spínači a zhasínáme a rozsvěcíme panely. Zcela záměrně se takticky vyhneme koutku, kde se lze převlékat do nejrůznějších kostýmů, a výtvarné dílničce, nevyhýbáme se ale výtahu a vyhlídce ze střešní terasy. Vyřízenou Michalku vlečeme nejkratší cestou do auta, zaplatíme 16 liber a v 16:45 odjíždíme.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Edinburg Edinburg Edinburg Edinburg Edinburg
Michalka téměř okamžitě usíná, jen ať se prospí. Dalším bodem je ani nevím co, nějaké Michalovo překvapení. Zažíváme další dopravní kolaps, po nekonečných dvaceti minutách jsme urazili kolem zámku Holyrood, v němž sídlila Marie Stuartovna, asi 4 kilometry a jsme na místě, pod kopcem WHINNY HILL.

Michal se snaží přiblížit co možná nejvíce vrcholu, abychom nemuseli tolik šlapat, obáváme se, co Michalka, až se probudí. Parkujeme v 17:05 u jezera Dunsapie Loch, parkoviště je nehlídané, ale taky bezplatné. Absolutně netuším, jak to Michal dokázal, ale malá se vydává naprosto svěží a plná energie do kopce, zatímco já funím. Místy se přidržujeme řetězového zábradlí, jako když se leze na Sněžku. Prý je odtud nejhezčí pohled na Edinburgh (tomu bych naprosto věřila), nacházíme se ve vulkanické krajině, kterou vytvořila sopka Arturovo sedlo (Arthur´s Seat). Věřím i tomu, že jsme na nejoblíbenějším výletním místě pro obyvatele Edinburghu a širokého okolí, na vrcholku se nám hodně dlouho nedaří udělat fotku bez někoho cizího.

Kocháme se úchvatným pohledem na skotskou metropoli, počasí nám opět víc než přeje. Jakmile slezeme dolů, jdeme k jezírku krmit kačeny a racky. Než se k nám ale slétnou, přestaneme je lákat, protože nás napadne, že si rozprostřeme deku a uděláme piknik, pěkně uvaříme trenčanské, na které se Michalka těší (a díky slibu, že budou fazole a ne těstoviny se nechala vmanipulovat na horský výstup).

Než vařič splní, co se od něj čeká, sedíme a relaxujeme a Michal se opírá rukou do trávy. Blé, položil svou horní končetinu přímo do ptačího pozdravu. Ten bude mít štěstí, to už je druhé h...o během jedné dovolené! Odebíráme se k autu, užitková voda, mýdlo, pro jistotu ještě vlhčené ubrousky, musíme voňavou hmotu pořádně umýt. Michalka hlídá fazole a běží šéfkuchaři sdělit, že už to bublá a prská. Ten naštěstí včas doběhne a večeři zachrání. Spáleninu už bych velmi nerada cítila, toho už taky myslím bylo dost.

Po večeři umýváme nádobí a balíme deky, velmi opatrně a nervózně koukáme, zda jsme deku taky do něčeho nepřiplácli, to bych asi v noci už nechtěla deku ani vidět a pekla bych se radši pod spacákem. Naštěstí jsou deky nepotřísněné. Pak teprve rozdrobíme celý zbytek tvrdého chleba opeřencům, jinak by nám rozežraní určitě vyzobali večeři, takhle se jejich nálety a artistickými kousky pořádně pobavíme a za zády se nám utvoří skupinka, která sleduje celou akci s úsměvem. V 19:10 odjíždíme, spokojeni s tím, že už máme po večeři, dneska by se totiž na nocovišti asi hodně špatně vařilo, chystáme se spát na městském parkovišti.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Edinburg Edinburg Edinburg Edinburg nocování
Pět minut před půl devátou dorazíme do cíle, JEDBURGH. Parkoviště je nepříjemně plné, každé druhé auto tu má přívěs na přepravu koně, sotva najdeme volné místečko. Michalka je po celodenním šlapání úplně vyřízená, navíc mírně rozespalá a víc než mírně nevrlá. Na procházku městem s námi rozhodně nechce, nezajímá ji, co se tady děje, zajímá ji pouze spánek.

Michalka chce na hřiště, jdu s ní a tatínek mezitím ustele. Michalka pak na nás chce počkat v autě, zavrtá se do naší postele, že bude spát. Projdeme se za zvuky dud, chvilku postojíme a pozorujeme žokeje na koních, kteří v průvodu míří na parkoviště. Škoda, že Michalka chtěla spát, teď tam asi všechny ty čtyřnohé závodníky budou nakládat. Přiblížíme se k zámku, návštěvnické centrum kláštera nenajdeme, starý rozpadlý klášter v ruinách ale vidíme.

Vracíme se k autu, parkoviště je téměř liduprázdné, Michalka je úplně probuzená a okamžitě nám hlásí, že koníci nastupovali do vozíků, jednomu se vůbec nechtělo, tak ho museli lákat, některé koně před cestou dokonce umývali. Teď by prý ještě chtěla na chvilku na hřiště. Nemáme problém, jdeme tam, Michal u íčka chytne wifinu, zasurfuje si po dlouhé době na noťasu. Mám napsat do přístavu a zkusit jízdenky přeobjednat? Michal povídá, že jestli chci, můžu to zkusit, ale on by se na to vykašlal, nějak to přece dopadne.

Na záchod chodíme na pánský, protože dámský je zamčený, navíc musíme nosit baterku, protože na pánském nesvítí světlo. Kino promítá pod střechou a opět tu nenocujeme sami, společnost nám dělají italský a švýcarský a ještě nějaký karavan.



Úterý 10. 7. 2018, den jedenáctý - 259 km
mapa 11.etapy (kliknutím zvětšíte) Zase jeden den, kdy nemusíme brzo vstávat, protože čekáme na otvíračku, hrad v půl desáté a íčko v deset? Míša by mohla klidně na hřiště po ránu, jenže spí jako zabitá. Vyndáváme stoleček, v klidu se nasnídáme. Hele, íčko je už otevřeno, už tam svítí. Nač čekat? Dostaneme pěkné razítko a jdeme k zámku. Brána ale zavřená, co je? Podle cedulky otvírá až v 10, čekat tu nebudeme. V autě ale kontroluju, že já v papírech zmatky nemám, všechny zapsané otvíračky odpovídají, jen jsme si je asi blbě zapamatovali. Ve vygooglených informacích zatím nemám žádný velký nedostatek, to se snad musí ocenit. V 9:30 opouštíme Jedburgh.

Počasí je konečně takové trochu skotské a anglické, zamračené, trochu i fouká, takže na BORDER VIEWPOINT, vyhlídkovém místě na hranicích mezi Skotskem a Anglií, uděláme ty nejstylovější fotky, které vůbec můžeme. V 9:50 chceme začít, ale na odpočívadle při našem pruhu parkuje Skot v sukni, dudá a z otevřeného kufru osobáku má prodejnu suvenýrů. Nemáme náladu se kolem něj ochomýtat, přeběhneme silnici a fotky pořídíme tam. Nejdřív s nápisem Schottland, máš tam i tu skotskou vlajku? Ne, tak ještě jednou. Mezitím fufulík startuje a přejíždí k nám, to už je snad stalking! Ne, jede si sem do prodejního karavanu pro teplý čaj. Vracíme se na druhou stranu a ještě se musíme vyfotit s anglickou vlajkou. Stylové foto splněno, od 10:10 se začínáme blížit domů.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Jedburgh hranice Northumberlandia Northumberlandia Newcastle
Další zastávku, plánovanou u zámečku Belsay castle, vynecháváme – jednak není nikde značen a jednak nás navigace chce hnát na nezpevněnou pěšinu plnou výmolů. Zastavujeme tedy až v 11:30 před přírodním parkem NORTHUMBERLANDIA. Visitor center je bez razítka, přesto si dopřejeme procházku. Jde o unikátní krajinářské umělecké dílo, 19hektarový park se 4 kilometry turistických pěšinek. Centrem parku je „Dáma Severu“, obrovská terénní socha, znázorňující ležící ženu. Obrazec je vytvářen uměle navršenými kopci (např. prsy) a dokreslen pěšinkami. Zdoláme dva z kopců a užíváme si pohled na černouhelné doly v těsném sousedství, v nichž se čile těží, pomalu se vracíme k autu a ve 12:15 vyrážíme o kus dál.

Ve 12:55 dorazíme do města NEWCASTLE UPON TYNE. Po íčku zde ani nepátráme, stejně bychom ho dle recenzí na netu asi nenašli, a pokud našli, tak zavřené. Na hrad jdeme razítkově zbytečně, ale v katedrále milá paní ze zákristie, kde snad probíhají nějaké dílničkové terapie pro postižené, tak dlouho hledá, až otiskne aspoň nápis St. Niklaus cathedral, opět bez udání místa, ale budu si pamatovat. Naše přestávky se zkracují a přejezdy se prodlužují, ve 13:25 jeden takový začíná.

Unavená Michalka už nechce chodit, stávkuje, ale jakmile ve 13:50 v SUNDERLANDU zmíníme hřiště, nohy ji nebolí, je plná energie. Nejdřív ale na íčko, to se jí moc nechce. Dobře, tak zakousnout aspoň motivačního brumíka. Hledáme íčko, až skončíme v knihovně. Prý tady je, tak jdu neohroženě mezi knihy, zatímco Michalka jezdí po schodech nahoru a dolů a Michal na ni dohlíží.

Kousek od knihovny má být muzeum a zimní zahrada. Vlezem pouze do skleníku, na muzejní exponáty se dnes nebudeme soustředit, Michalka by měla ještě mít jedno překvápko. Razítko vyřídíme u obsluhy, pak ve skleníku hledáme řvoucí dinosaury. Dokonce najdeme jednoho, který se právě klube z vajíčka, Michalka má nečekaný zážitek. Musíme vylézt až na samý vrchol, pod strop kupole, jinak by Michalka nevěřila, že jsme objevili všechny.

Když už jsme neplatili vstupné, tak aspoň Michalce za dvě libry koupíme osmibarevnou propisku, po které od první chvíle láskyplně pokukovala. Vracíme se k autu, Michalka u vody pořádně prožene všechny opeřence, kteří se tam pokouší o relax. V autě se převleče do toho nejšpinavějšího oblečení, které už ani nenechávám na sedadle, ale házím ho rovnou na zem. Vymetlo už několik hřišť a ještě jich několik má před sebou, to nejbližší právě teď. Michalka si užívá skluzavky, houpačky, průlezky i šlapacího kolotoče, než ale vyprší čas povolený parkovacím automatem, vracíme se k odstavenému vozidlu, Michalku oblékáme do slušného oblečení a v 16:05 odjíždíme.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Sunderland Sunderland Sunderland Durham Durham
Protože máme volno, Michal našel v mapě nedaleké město DURHAM, které má být svým hradem a svou katedrálou zapsáno na seznamu UNESCO. Na íčko přibíháme za pět minut pět, fousově získáváme razítko, na kterém je logo Unesca ve tvaru smajlíka. Na hrad se lze dostat pouze se vstupenkou, zakoupenou na íčku, tu ale nemáme, a tak lezeme aspoň do katedrály. Projdeme si hlavní prostor a u dveří vedoucích kamsi nás odchytí mnich a posílá nás do křížové chodby přilehlého kláštera. Tady se prý natáčely některé scény z Bradavic, to nemohu posoudit. Přiznám se však, že radši budu koukat na Jamese než na Harryho. Prohlídku města mimo plán končíme přesně v šest.

Čeká nás poslední úkol dne – ustlat si a s tím spojené úkony, jako uvařit, umýt nádobí, vyčistit zuby a promítnout pohádku. Ocitáme se v kopcovité krajině s vlnitou silnicí, na níž auto nadskakuje nejen kvůli roštům, které mají dbát na bezpečnost všudypřítomných ovcí. Všude samé pastviny, kam až oko dohlédne. Ovce zajisté netrpí stresem z projíždějících aut, leží si u silnice nebo v silnici a nic neřeší. Pohoda, klídek. Jedeme opravdu pastvinou, poslední ohradu jsme míjeli před dvaceti kilometry, před vesnicí konečně projedeme plotem, který označuje konec pastviště. Za ROSEDALY ABBEY se opět ocitáme v ovčím území a dnes už z něj nevyjíždíme. Na malém parkovišťátku stojí dvě auta, když hledáme správnou parkovací polohu ve 20:20, ale určitě tady spát budeme sami.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Durham přípava večeře Rosedaly Abbey Rosedaly Abbey nocoviště
V noci nebude přílišné vedro, nyní je 12 stupňů a hodně fouká. Poprvé za celou dovolenou dochází u Michalky na tlustou zimní chlupatou mikinu, a dokonce i na zateplené kalhoty. Vyprosí si i čepičku, ale dlouho nevydrží nadávat na zimu a vítr, protože objeví cestičku a za zatáčkou se u ní pasou ovečky. Chodí je opakovaně navštěvovat. Mezitím co možná nejopatrněji usteleme a dáváme veliký pozor, aby otevřenými dveřmi nic nevyletělo. Michalka zjistila, že stezka vede k pozůstatku viaduktu a chodí až k němu.

Vaření dnes trvá oproti jiným večerům podstatně déle, ale můžeme být rádi, že oheň větrem nezhasíná. Musíme stoleček nejdřív použít jako větrnou zábranu, pak teprve k servírování. Po večeři umýváme nádobí a čistíme zuby a pak se vydáváme na procházku k viaduktu, slíbili jsme Michalce, že se půjdeme kouknout, kam chodila na procházku.

Viadukt je pozůstatkem železnice, která sem byla zavedena v roce 1861, kvůli odvozu vytěžené železné rudy, jejíž zásoby byly vyčerpány v roce 1920. Cestou k viaduktu už sice nevidíme ovečky, ty šly domů, ale zahlídneme naproti kopec, celý děravý a pronorovaný. Když zaostříme, všimneme si desítek zajíců či divokých králíků, kteří si tam vybudovali svůj domov. My koukáme na ně, oni nehybně na nás, příjemné a veselé zpestření večera. Pohádku samozřejmě promítáme pod střechou, jednak by uletěl tablet a možná by vítr unesl i nás.



Středa 11. 7. 2018, den dvanáctý - 640 km
mapa 12.etapy (kliknutím zvětšíte) Ranní vstávání není zrovna pro teplomilné turisty, ale zvládáme ho dobře a rychle. Hele, ovečky už jsou na nohou a přišly nás docela blízko pozdravit, to je zase zážitek pro Michalku. Dneska nás čeká sice docela důležitý úkol, takže si necháváme časovou rezervu na jednání v doverském přístavu. Kdybychom ale jen tušili, jak to dopadne, na rezervu bychom se vybodli. Představujeme si, že si přebookujem plavenky na dnešní noc, resp. zítřejší brzké ráno a pak někde před přístavem přespíme. Bude to pohoda, vždyť přístav v Calais je tak přehledný a bezvadný, že takové asi musí být všechny přístavy, zejména ty, které spolu „pečou“, napadá mě, když v 6:45 opouštíme hotel Na Větrné hůrce.

V době mezi 7:45 a 9:10 okupujeme ve městě YORK Tesco s přilehlou benzínkou, v 9:25 parkujeme ve městě u řeky Ouse. Projdeme parkem Memorial Gardens, přejdeme most a jako první úspěšně vyřídíme zastávku na íčku. Dojdeme ke katedrále, kterou musíme samozřejmě okouknout. Získám razítko bez nápisu, jen s nějakým erbem, budu si to muset zapsat, nebo zapomenu, odkud to razítko je. Neodoláme ani procházce po městských hradbách, i když neabsolvujeme výšlap po jejich celé délce. V 10:40 startujeme a směřujeme k Lamanšskému průlivu.

Ovšem ještě máme asi 3 zastávky cestou, nepočítáme hygienické na dálničních odpočívadlech. První z těch větších je ve 13:15 zámek BURGLEY HOUSE nedaleko města STAMFORD. Spíše než zámek nás zlákala procházka v zámeckém parku, i když pokladnu si samozřejmě nenecháme ujít. Razítko tady ovšem nedostanu, paní mluví něco o zahradním obchůdku. A ten mám hledat kde? Při vstupu do zahrad. Zkouším tedy ještě zámeckou restauraci, kde dostanu miniaturní razítko s jakousi vlnovkou, žádný srozumitelný symbol, žádný nápis, jasně, razítko pro geocaching. To ani nebudeme do sbírky počítat. Čekáme trochu jiný park, třeba jako v Lednici, kde bychom mohli něco pěkného vidět. Je to ale jen rozlehlá louka, kde občas najdeme nějaký strom, byť by byl zajímavě tvarovaný. Když si všimnu směrovky do zahrad, rozhodnu se zkusit tedy ten zahradnický shop. Vstup do zahrad už se platí, ale razítko je solidní, s nápisem a dvěma lvy u kašny. Na trávník přineseme věci z auta, rozložíme deku, uspořádáme piknik a nakonec si ještě pohrajeme s létajícím talířem. Ve 14:45 usoudíme, že je nejvyšší čas hnout se zase dál.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
York York York York Burgley House
V 16:35 parkujeme v CAMBRIDGE na parkovišti Grand Arcade. Než se nám podaří vymotat se z areálu, už jsme téměř zabloudili. Když se nacházíme konečně na ulici, nejsme schopni se zorientovat, nevíme, kde to vlastně jsme a kam máme jít, abychom našli to, co jsme plánovali. A jak se pak dostaneme zpět k autu, na to se těšíme už nyní. Přes počáteční komplikace najdeme íčko i ikonickou kapli Kings college chapel. Vyfotíme se s ní pouze přes plot, v protější pokladně se marně ptám po razítku. Nakoukneme také do univerzitního kostela Great St. Mary, protože je při ruce. Bloumáme a jen tak narazíme na zlaté hodiny Corpus clock umístěné na rohu knihovny, která patří pod univerzitní kolej Corpus Christi College. Přejíždíme ještě k dětskému hřišti, které jsme zahlédli cestou, Michalka dostane čas a prostor v parku Lammas Land, odkud odjíždíme v 18:05.

Městečko SAFFRON WALDEN sice ještě chceme navštívit, přestože íčko už je zavřené. Chceme se dostat do parku s růžovou zahradou a hlavně přírodním bludištěm. Snažíme se zaparkovat, ale asi deset minut marně, a tak chca nechca tuto zastávku rušíme. Prodíráme se místy hustou dopravou. Máváme Londýnu, který objíždíme a kolem deváté hodiny večer se ocitáme v přístavu DOVER.

Odstavujeme auto, nikde ani noha, nevidíme živáčka, neslyšíme nic. Dobýváme se k recepci, ale všechna okénka stažená, všude zhasnuto. Když něco potřebuješ, máš zavolat na tohle číslo. To určitě. Někde musí být možnost koupit si jízdenky, když žádné nemáš. Kam se vrtneme? Zkusíme tedy rozjet se podél šipek, narazíme na další odstavnou plochu a nikde nikoho nezahlédnem. Vystoupíme, přebíháme po načáráných zebrách a hledáme, aniž bychom věděli co. Tomu se opravdu říká přehledný přístav! Dostáváme se tedy k pasové kontrole. Tak teď se tady otáčet a zdrhat už asi nemůžeme, abychom nebudili podezření. A za pasovým se asi těžko někde můžeme vyspat, sakra. Co už naděláme, jedem. Kontrola proběhne v pořádku. Jenže co dál? Odstavujeme auto na prvním možném místě. Opět se tu motáme, hledáme a nevíme co, až se dostaneme k bráně, za kterou je vstup povolen pouze zaměstnancům. Odchytává nás zaměstnanec přístavu, snad se nás bojí a vidí v nás sebevražedné atentátníky. Ve zkratce mu řeknu, že potřebujeme ticket a on nás posílá zpátky a tam je prý recepce. No jo, ale tam nikdo není. Tak v tom případě na check-in, tady jsme se zamotali někam, kam nepatříme, musíme se držet cedulí exit a až uvidíme šipku check-in, tak se dát po ní. Exit nás vyplivne před přístavem, to znamená, že nás znovu čeká pasová kontrola. To fakt nebude podezřelé, sakra, vždyť jsme tady před 10 minutami jeli, proč se cpeme zase na pasovou? Co bychom mohli pašovat? Bude to ještě zajímavé.

Pasová kontrola proběhne bez problémů, a teď jedeme na check-in. To je ale už klasické okénko, takové, kde v Calais už věděli, s kým mají tu čest. Odstavíme auto a jdeme pěšky, abychom pak nemuseli couvat. Pán na naši rezervačku píše, že ji chceme přebukovat. Máme projet autem, odstavit a jít do kanceláře. To znamená, že se odtud už asi jen tak nevyhrabeme. Tady přece nemůžeme stlát ložnici a co tady budem do čtyř do rána dělat? Nejdřív se rozhlídneme a jdeme k ticket office.

Vysvětlím paní, co se stalo, a ona po nás chce 61 liber za přeobjednání trajektu. To se nám zdá ale moc. A když si koupím nový lístek? Tak budu platit 62 libry. Ale my chceme jet až kolem čtvrté ráno, nepotřebujeme jet tím nejbližším, my chceme ten noční levnější. Paní na nás kouká jako na debily, je úplně jedno, jestli pojedete teď nebo ve 4, lístek stojí 62 liber. Ale když jsme objednávali přes internet, tak to stálo kolem 40 euro. Paní konečně pochopí a oznamuje mi, že ona tady internet nemá a že na přepážce jsou lístky vždycky dražší než přes internet. A můžeme si lístek rezervovat přes internet? Nemám tady ale přístup k internetu, brání se. Nevadí.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Cambridge Cambridge Cambridge Cambridge-hřiště čekání na trajekt
Zalezeme do auta, nastartujeme data tatínkova služebního mobilu a hledáme. Sakra, nejbližší možnost, na kterou si lze trajekt rezervovat je 8:00 a samozřejmě za 60 liber. Navrhuju teda počkat, den někde zabijeme a pojedeme zítra, tak jak bylo v plánu. To Michal rozhodně odmítá, přece jsme si říkali, že Německem musíme jet v pátek. Pak teda nevidím jinou možnost než sklopit bojovně vztyčené uši a poprosit paní, aby nám přebookovala plavenku za 61 liber. Rovnou říkám, že se s ní nebudu hádat, že chceme jet až ve 4, co nám dá, to vezmem, budeme se tvářit mile a slušně poděkujeme. Přesně tak nakonec probíhá nákup nových lodních lístků. Your ferry is at 23:15

Poslušně se řadíme do lajny a čekáme. Dojdeme si ještě na záchod a pak se můžeme nalodit. Teď ovšem vyvstává problém, kde budeme spát, nejspíš to zapíchneme na prvním parkovišti, které potkáme. Čekáme, až otevřou lodní obchod a vyrážíme na koupi whiskey. To zvládneme docela dobře, ale zjišťujeme, že nám ještě dost liber zbývá. Michalka dřímá na sedačce hned před obchodem, my bloumáme mezi regály a hledáme, co by se tak dalo koupit, aby to aspoň trošku mělo smysl nebo potěšilo. Všímáme si poliček s plyšáky z Tlapkové patroly. 1 za 8 liber, ale když koupíš dva, tak zaplatíš jen 12 liber. Když už, tak vezmeme dva a bude mít dárek k svátku. Rozhodně se jí bude líbit fenka Skye, ale který z pejsků? Tak žádný překvápko, ať si jde Michalka vybrat. Nadšená, nevěří tomu, že by měla mít dva plyšáky, když jsme jí říkali, že bude mít pouze a jedině lochnesku. Argumentujeme tím, že byla docela hodná a že ji chceme odměnit. Nakonec vybírá Marschalla. Tatínek se pak ještě jednou do šopu obrátí a přinese solárního Beana, jednoho jsme koupili do Lomnice a tohoto si necháme.

Zvláštní, cesta z Calais do Doveru trvá půl hodiny, cesta zpět dvě a půl hodiny. I když největší podíl na tomto rozdílu má posun hodinových ručiček. Jednu hodinu přidat a kolem 1:45 se nacházíme na pevnině. Pět kilometrů od nájezdu na dálnici jsme viděli rozhlednu, teď vzpomínáme. Ale jo, to už nás nijak nezdrží a nezabije, noční rozhledna by byla fajn zpestřením. Najdeme ji, ale bohužel je zamčená, smůla. Parkoviště, na kterém se nachází, je ale hodně divné a rozhodně se nám nelíbí, asi myslíme, že bude něco lepšího. Několikrát sjíždíme z dálnice a hledáme, kde zaparkovat, několikrát ale nejsme úspěšní. Je něco po půl třetí, když konečně zakotvíme na parkovišti v katastru obce STEENVOORDE, rychle usteleme a co nejrychleji usínáme.



Čtvrtek 12. 7. 2018, den třináctý - 523 km
mapa 13.etapy (kliknutím zvětšíte) Postupně se balíme a v 8:40 se hrabeme z nocležiště. Čím blíž je domov, tím se cítíme bezpečněji pro případ dalšího rozsvícení jakékoliv kontrolky. Ať se nyní stane cokoliv, domů se prostě dostaneme, nedělí nás od domova žádná vodní plocha.

V 9:40 parkujeme v LILLE, v ulici poblíž náměstí, kde sídlí informační centrum. Barák sice najdeme, ale íčko se přestěhovalo. Mají zde vylepenou ceduli a ukazují, kam se přestěhovalo. To musíme najít, když je to jen naproti přes ulici. Jenže ouha, naproti nic nenajdeme. Běháme kolem dokola naštvaní na debilní značení nebo možná na debilitu vlastního úsudku. Když už to opravdu chceme vzdát, všimneme si naproti ne na náměstí, ale naproti v rožáku začínající ulice, velkého „i“. To už fakt je moc, nejvyšší čas jet domů, nebo ještě zabloudíme.

Přesouváme se plynule k další turistické atrakci, dnes předposlední, přestože je teprve 10:15. Parkujeme někde, kde tušíme zoologickou zahradu. Podle recenzí by měl být vstup zdarma, ale když chodíme kolem a nemůžeme najít vchod, přestávám tomu věřit. Kdyby byl vstup zdarma, tak nebudou všechny cestičky zaplocené. A tak se procházíme a obcházíme skoro celou citadelu, než se dostaneme k pokladně do ZOO. Michalce jsme návštěvu slíbili, vstupné naštěstí není nijak hrozné, za všechny platíme 10 éček.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
nocoviště Lille Lille Lille Lille-ZOO
Nečekaně dlouho se zdržíme u pandy červené, protože s ní ve výběhu bydlí myši, které provádějí neuvěřitelné akrobatické kousky, surikaty, želvy, opice a ni tapíři nezklamou. Přestože je zoo docela malá, ubytovává kolem stovky druhů a cca 450 kusů zvířat. Vstupné zdarma mají obyvatelé Lille, což my už asi nikdy nebudeme. Každopádně mnohem lepší a příjemnější než zoopark v Chomutově, kam se nám snad ani zadarmo podruhé nechce. Po necelých dvou hodinách, které jsme si ve společnosti zvířat opravdu užili, odjíždíme a zastavuje o dvacet minut dál u Auchanu. Na nákup a provětrání wifiny stačí necelá hodina, ve 13:05 Lille opouštíme definitivně.

Ve 13:20 vjíždíme do Belgie, v této zemi uděláme jedinou pauzu, a sice na dálničním odpočívadle u WANLINu. Jednak potřebujeme na záchod a jednak jsme už dlouho nic nejedli. Vegetujeme zde od 15:35 do 16:05 a zase se vydáváme dál. Další státní hranice překračujeme v 16:10 (Lucembursko) a poté v 18:10, když ve WASSERBILLIG tankujeme naftu a překračujeme hranice do Německa.

Poté na pět minut musíme zastavit na odpočívadle FREISEN (19:10) a následně už míříme do města LANDSTUHL. Íčko, zámek a hrad už jsou zavřené, je 19:45, ale měla by zde být volně přístupná rozhledna. Zkusíme přijet co nejblíž k ní a třeba cestou najdeme parkoviště. Tady nějaké je… jenže patří k nemocnici. Tam zrovna noc trávit nechceme. Když dorazíme k rozhledně, parkoviště je malé, slouží jako bod záchrany a tři auta už by se sem asi těžko vešla.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Lille-ZOO přestávka Bismarckturm Landstuhl nocování
Vydáváme se kousek k rozhledně, zdoláme ji a rozhlížíme se po kraji, poté u auta provádíme večerní rituál – ložnice, večeře apod. Občas někdo jde zdolat Bismarckturm, občas tudy proběhnou pejskaři, ale jinak docela vládne klid. Když ovšem dorazí auto, o kterém Michal tvrdí, že je policejní, snažím se rovnou jednat. Řidič ale kouká zmateně do mobilu, promluvím na něj německy, ale mele cosi nesrozumitelného. Začnu tedy anglicky a on jen opakuje, že ho sem zavedla navigace. Co ale hledá, to neřekne. Nemám na takovou prapodivnou debatu chuť ani sílu, tak se ptám, jestli je nějaký problém. Kroutí hlavou, tak se vracím k autu a on odjíždí. Jestli to bylo policejní auto, vsadila bych se, že ten člověk ho někde šlohnul.


Pátek 13. 7. 2018, den čtrnáctý - 748 km
mapa 14.etapy (kliknutím zvětšíte) Nastal poslední den, máme vlastně jediný cíl, dorazit domů, tedy ujet asi 750 kilometrů a zastavit se v jednom jediném německém městě. V 7:20 opouštíme nocležište v lese a před devátou přijíždíme do HEIDELBERGu. Hledáme parkoviště, ale všechna jsou moc nízká, tam se prostě nevejdeme. Na ulici je parkovat nemožné, nikde není volno a všechno volné je jen pro místní. Narazíme na policajta, který dohlíží na pořádek. Ptám se ho, kde můžeme parkovat, když máme box a potřebujeme tam 2 metry 10. Chvilku přemýšlí a pak mi říká Fahrtgasse. Michal hledá v parkovištích, ale marně, a tak policajtovi předčítáme názvy parkovišť z navigace, on jen kroutí hlavou. Bere kus lístku, napíše Fahrtgasse a radši mizí. Sakra, to jsem přece věděla, jak se to píše, ale měl aspoň říct, že je to název ulice a ne parkoviště.

V parkovacím domě ještě chvíli bloudíme, protože polovina je určená rezidentům či předplatitelům k dlouhodobému stání, ale nakonec přece jen zaparkujeme. Vydáváme se hledat íčko, které v budově radnice najdeme, a poté lezeme na hrad.

Po schodech nahoru, tam se rozhlédneme po volně přístupné části hradu, na vyhlídku, využijeme toalety, dostaneme neheidelberské razítko (s nápisem státní zámky a zahrady) a můžeme se vydat dolů. Okoukneme suvenýry v protestantském kostele, kolem kterého jdeme, a vracíme se do garáží. V 10:55 vyrážíme dál, i když velmi brzy ještě zastavujeme. 11:15 – 12:20 máme hodinku na průzkum německého kauflandu, na nákup suvenýrů i svačiny na dnešní den.

kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte kliknutím zvětšíte
Heidelberg Heidelberg Heidelberg Heidelberg Heidelberg
Pak už máme pouze dvě zastávky: na odpočívadle ILLSCHWANG (16:25 – 16:40) a u pumpy v ROZVADOVě (17:40 – 17:50), ve 20:50 parkujeme před barákem. Dorazili jsme s pojízdným autem, živí a zdraví, měli jsme opět skvělou dovolenou, hodně jsme viděli, ještě víc jsme zažili, co víc bychom si mohli přát?

Nakonec ještě jedno vysvětlení pro ty, kdo dočetli až sem. Filtr pevných částic, žhavení i motor byly po celou dobu v pořádku, to si z nás jen dělalo srandu jedno malé rozbité čidlo.



Více fotografií najdete ZDE.

Závěrečná statistika
Finance
položkaEuraLibrycelkem v Kč
kebab25,20673
suvenýry+pohledy+známky0,594,892 860
pohonné hmoty108,04156,978 995
parkování8,944,51 573
mýto+trajekty120,961,55 026
vstupné1955,92 184
jídlo5,6830,781 075
pojištění00410
celkem288,22444,5422 796


Celkově jsme za 14 dní najeli 5 738 km při spotřebě 4,45 l/100km nafty. V přepočtu 1 km vyšel na 1,57 Kč.