Nejdřív spočítat roky, po které jsme se neviděly, pak se půl hodiny nemůžeme dohodnout na tom, jaká byla pravděpodobnost, že se uvidíme, a nakonec se rozplývám nad teplou večeří, kterou mi Míša a Míša budou závidět. Flammkuchen byl opravdu luxusní (zdravím Nanu S. do Heidelbergu, ale nejdřív to budu muset přeložit). Ve 20:00 mě na stejném místě nabírají, jasně, rozumím, jdu o 3 minuty později, sorry jako…

Ve 21:35 kotvíme na dálničním odpočívadle RASTSTÄTTE WALDMOHR. Nejdřív se sprdneme navzájem za to, že ani jeden nemáme staženy offline mapy Velké Británie ani Francie, pak pátráme po příčině upadnutí víka od lednice, které nakonec Michal opraví (ani netuším, zda silou, nebo ještě větší silou) a k večeři se servíruje Herkules s chlebem a okurkou. Přestože mám nejmenší právo se cpát, beru opatrně patku, aby mi náhodou ráno někdo neřekl: Včera jsi pohrdla, dnes nemáš nárok. Než se usádlíme v pelechu a zkoukneme Velrybu se stoličkou odsouzenou k vytržení, je 10 minut po půlnoci.

V 8:40 se ocitáme v Belgii a v 9:50 konečně dojde na snídani pod rozhlednou Belvédere d'Auclin nad městem BOUILLON. Zpočátku se nám zdá, že plán zdolat rozhlednu nedopadne, neboť přímo na ní hasiči cosi nacvičují. Dobře, nejdřív se nasnídáme (zlaté dědictví) a přitom pozorujeme hasiče, jak nahoře přidělávají lana a dole zajišťují. Michalka chce zůstat tak dlouho, dokud se někdo na lanovce nesveze. Přicházejí další turisté a hasiči je normálně na rozhlednu pouští, tak toho využíváme a jdeme s nimi. Zrovna, když posílají zafixovanou figurínu po lanovce, kocháme se výhledem, což Michalku nepotěší, ale má smůlu.

Poté se přesuneme dolů do města (10:50), projdeme promenádou podél řeky La Semois lemovanou různobarevnými loďkami a šlapadly k zapůjčení, projdeme si malebné centrum, nemůžeme minout otevřené a úředním razítkem disponující íčko a vylezeme až k branám majestátního hradu, kde kromě razítka koupíme i pamětní minci. První a poslední belgickou turistickou lokalitu opouštíme v 11:45.

Aniž bychom tušili, o co jde, sjíždíme z dálnice a ve 12:40 parkujeme u obrovské skulptury, u níž je i kiosek označený íčkem, dokonce otevřeným. Razítko bohužel nemají, ale mají k prodeji pamětní minci. Proč jen jsme dítěti dovolili sbírat tento turistický artikl? WOINIC je největší divočák na světě, vyrobený umělcem Ericem Sleziakem, a stal se symbolem Arden a jejich hodnot: síly a významu zdejší metalurgie, odvahy, vytrvalosti a pohostinnosti zdejších lidí i jejich fantazie. Nepřečíst si informační tabuli, skoro bych si myslela, že zdejší obyvatelé musí být pěkné svině… ale to by pak musela stejná socha stát taky u nás. Na internetu zpětně najdu heslo: Selfie, které vám nesmí chybět… A spokojeně pokývu hlavou, protože nám opravdu nechybí.

15:32 – nacházíme parkoviště v MEAUX, zaplatíme parkovné a vydáváme se na íčko, které je za rohem. Dostaneme úřední razítko a procházíme centrem města. Jako vždy zamířím do katedrály, v kukani sedí pán, velmi milý a snaživý, ale anglicky neumí. Jak bylo to razítko francouzsky? Vzpomínám a vzápětí se oháním tampónem. Pán se snaží velice pomalu, ale jazyk bohužel nezmění, listuje mi v sešitě a ukazuje. Dostávám hranaté spíše úřední razítko farnosti. Chápu, že za nějaký čas (ale z frániny neznám ani číslovky) přijde někdo jiný a bude mít hezké razítko. Poděkuju, ale nevyhlížím dalšího příchozího, po krátké obchůzce katedrálu opouštím a vůči hodnému pánovi pociťuju téměř výčitky svědomí: tak se snažil a já, nevděčná, na něj kašlu.

Hodinu se prodíráme PAŘÍŽÍ, blbě odbočíme a máme „kliku“ na semafory, ale před 18. hodinou parkujeme cca 700 metrů od Eiffelovy věže. Parkovací automat prozrazuje, že se platí pouze do 20.00, hodina za 6 éček. Vydýchat, najíst, sbalit, a pokud do sedmi nepřijde kontrola a nedonutí nás koupit si lístek hned, tak zaplatíme až tu poslední hodinu.

Jenže mám dost závažný problém, způsobený naivní představou, že 50 kilometrů před Paříží najdete lesík nebo pole. V kapse mám hrst mincí, protože jsem ochotna za použití toalety i zaplatit, jen abych se vyhnula průseru (teda, slovotvorně průčůru, záměrně se vyhýbám vulgarismu?). Dojdu až k samotné Eiffelovce, cestou žádné křovíčko, kde by nečuměli turisti, a jsem naprosto zklamána změnami, které se zde udály od roku 2014. Věž je obehnána skleněným plotem, který dal vzniknout jakémusi areálu, kam se dostanete pouze přes turnikety. Fronta na vstupenku už tady? Takže wecko zase nic? Až kdesi za Eiffelovkou v postranní uličce zalézám do jakéhosi křoví, snad bývalá neudržovaná zahrádka, nyní spíš skládka, a u auta zjišťuji, že moje osobní výprava zabrala skoro 45 minut a téměř 2 kilometry. Líčím své peripetie a Michal se směje: „Vidíš támhle ten roh? To jsou záchody, šlas úplně blbým směrem.“ Ale soudě podle fronty, 45 minut by mi nejspíš nestačilo.

Vyndat z batohu nožík, s ním nás nepustí, vzít vstupenky, bez nich nás nepustí a… ještě nasadit do oken větrací mřížky. V noci bude vedro a my se vrátíme až pozdě. „Pojď to držet,“ zní jasný pokyn. Držím. „Víc doprava!“ Šoupu doprava. „Nesedí Ti to!“ „Ukaž mi kde!“ „Vždyť je tam díra!“ Koukám a nevidím. „Sakra, vidíš můj prst?!“ A protože koukám doprava z mého pohledu, prst samozřejmě nevidím. „Do prdele, seš slepá?“ V tu chvíli ale nejsem jen slepá, ale nejspíš i blbá, a tak vyjadřuju přání, aby se na mě neřvalo, a o to víc se na mě řve… „Tady mám prostrčenej celej prst, dole!“ „A jó, tady,“ konečně si prstu všimnu, pronesené poznámce nerozumí, tak nasupeně houkám, aby si to udělal sám. „Asi budu muset, s Tebou to není možný!“ „Ale hlavně neřvi,“ řvu pro změnu já. Dítě začíná brečet…

Paříž je magická, nebylo to náhodou v garážích na Montmartru, kde jsem svého chotě fyzicky napadla sešitem na razítka s tvrdými deskami? (viz. Tour de Europe 2014, den devátý). Většinou ale k rozbrojům dochází později, nikoliv druhý den, asi opravdu stárneme. Díky větracím mřížkám jsme se zdrželi, takže se před entrée 2 ocitáme necelých 10 minut před půl. „Ty vole, taková fronta?“ vyhrkne Michal a já vidím to dětské zklamání, když nás, pozdě příchozí, nahoru už nepustí. A to zklamání rodinného rozpočtu… zlevněná online objednaná vstupenka nás vyšla na cca 90 €. A nic z toho? A samosebou to bude moje vina, ne protože Michal měl furt času dost, ale protože já jsem nedokázala zašoupnout mřížku a musel to dělat sám, a tudíž celá akce trvala déle přesně o tolik minut, kolik nám teď chybí.

Projdeme bezpečnostním rámem, rychlokontrolou lístků taky, tak snad předchozí scénář nehrozí. Jsme za plotem na prostranství přímo pod věží a hledáme vstup se zelenou vlajkou (dle překladače) a ona to nejspíš bude šipka. Opět se ocitáme ve frontě – hlavně, že na webu mají napsáno: nemusíte čekat v žádné frontě! Není to klamavá reklama? Následuje druhá bezpečnostní kontrola, to asi kdyby někdo přelezl ten skleněný plot, opět kousek fronty, pípnout vstupenky a pak už jen čekáme, než se otevřou dveře výtahu.

Vyjedeme do druhého patra a s davem se přesouváme k výtahu do třetího. Na jednu stranu je tady narváno, na stranu druhou byl čas zvolený k návštěvě naprosto umělecky motivován – než obkroužíme ochoz a nacvakáme fotky, setmí se a můžeme pozorovat postupně se rozsvěcující Paříž. Jsme nadšeni, když teda pomineme lidi a kontroly a fronty. Automat na mince je vyrabován, třeba bude ještě dole. Sjedeme do dvojky, Míša se oblíká, neb jí začíná být zima. Vlezeme do suvenýrů, razítko nemají, ale jednu minci si vybereme. Už ne za 2 €, tady je vysokohorská přirážka. Sotva zaplatíme a opustíme prodejnu, obrátí ceduli na closed a začínají počítat tržbu. To už jako zavírají? Ty vole, to už je jedenáct? Rozhodneme se sejít dolů pěšky, zejména po pohledu na fronty u výtahů, navštívíme ještě toalety, ale razítko, které jsme z Eiffelovky museli získat, opět nemáme. No, z Andorry a Monaca taky nemáme ani jedno a žijeme, troufám si říct, že docela dobře.

Nejdříve na kruháku narazíme na Émila Zolu, pak s obtížemi, ale úspěšně najdeme Heinricha Heineho a posledním, jehož hrob fotím, je Stendhal. Na hřbitově jsem se setkala už s ledasčím, ale nyní se nestačím divit: u jednoho pomníku sedí stará paní na lavičce, shrbená, v ruce mobil nebo mp3 nebo repráček a pouští nebožtíkovi jeho oblíbenou hudbu a vzpomíná – už na první pohled – s láskou. Celkově tady bude asi živo, minimálně v noci. Nejspíš tudy táhli vandalové s pyromanskými sklony, nevidíme jediný odpadkový koš, který by nebyl proměněn v hromadu popela a seškvařeného plastu.

V Amiens jsme už byli, a dokonce máme razítko, ale já si to nevybavuju, tak Michal najde důkaz v cestopisech. To znamená, že už nemáme dnes nic jiného na programu než cílové parkoviště na pobřeží? To není možný, nebudeme přece furt sedět v autě. Chvilku googlíme a ve 14:35 parkujeme v městečku BEAUVOIS. Íčko najdeme, dokonce je otevřené a získáme i razítko a já se zase ženu do katedrály, kam jinam? Svatý Petr má sochu hned u vchodu a mé pozornosti neunikne jeho ohoblovaný palec na levé noze. Asi to něco znamená, a tak si pomyslím přání, donutím Mišku k témuž a zase se usadíme v autě.

Dlouho se nám nestalo, že by naši cestu zkřížila objížďka, tak si ji můžeme vychutnat do aleluja! IC a muzeum mnou vygooglené kousek před koncovým bodem ovšem umožňuje poslední vstup v 17.00, vypouštíme je tedy z plánu a jedem přímo na spací souřadnice.

V 17:20 jsme na odlehlém parkovišti rozděleném živými ploty na menší „pokojíky“ a určitě tady nebudeme nocovat sami. Po prostudování parkovacího automatu a ujištění se, že nám nehrozí žádný průšvih, máme dilema: vařit nebo jít na pláž? Necháme rozhodnout Michalku, ač má hlad, voda je prostě voda. V 17:45 tedy zahajujeme plážový okruh. Nádhera, je odliv a bořit se do jemného písku se nám líbí. A navíc, člověk se otočí a hned má pocit, že je za ním něco vidět… stopy v písku. Mušličky, mušličky, a hlavně… ty krásný valouny na malování! Mušličky nemáme do čeho dát, a tak beru pytel od chleba, původně určený na kameny. A po večeři vezmu tašku a pro kameny se vrátím. To zní jako dobrej nápad. Spoustu lidí jsme potkali odjíždět, lokalitu CAYEUX SUR MER odhadujeme na víkendové letovisko pro tuzemce, a když v neděli večer zmizí, chcípne tady pes. V tuto chvíli nám to ovšem absolutně nevadí.

Michal suší na sluníčku nohy od studené vody a pozoruje na ostrůvku vzniklém odlivem hromadu zvířat. Použije zoom na foťáku a hlásí: nemá to nohy, tak divně to hopsá… Mrož? Lachtan? Co já vím. Zaměříme svůj zrak taky, mrskající se cosi spatříme, ale v očích žádný zoom nemáme. Michala jeho osušené nohy nesou napřed k autu, kde se pustí do přípravy fazolí, my dvě se ještě dosušujeme.

Ve vzduchu je cítit odér odlivu a všechno kolem vypadá jako pěkně hnusné bahno. V kastlíku u zavřeného íčka vezmeme prospekt a zjišťujeme, že ti živočichové, co jsme je pozorovali, byli tuleni. A při sepisování cestopisu rozkliknu v seznamáckých mapách turistické tlapičky, zakreslené těsně vedle „našeho“ parkoviště a čtu: pozorování tuleňů na písčinách (pouze za odlivu). Stačilo se o malinko lépe připravit a nemusela jsem si připadat jako Neználek. Ale při vzpomínce na včerejší větrací mřížky bych si tak stejně připadala. Ovšem jeden pozitivní výsledek ta akce včera přinesla: ode dneška mřížky montuje sám.

Když se, ani nevím v kolik, vracíme k autu, připravíme nocleh a vracíme se na pláž (jsou tam přece ty kameny přímo vybízející k malování), kde couráme až do západu Slunce, který je ohlášen na 22:06. Prozkoumáme betonové monstrum a na ceduli si potom přečteme, že tento bunkr z let 1943-44 byl původně zamaskován písečnými dunami, ovšem vodní eroze si vyžádala svoje a za 75 let pobřeží ustoupilo o 65 metrů. Studium cedule přeruší akutní Michalčina potřeba, záchody jsou příliš daleko, ale nějak se to pořešit musí… Po západu Slunce pouštíme tatínka s polepšovnou, když minule byla Velryba se stoličkou. Zítra nemusíme opět vstávat, po filmu ještě všechny naprosto geniálně vytáhnu na pláž. Ačkoli je procházka pouze desetiminutová, dostat se do pelechu před půlnocí nestíháme.

Odjíždíme v 7:35, jídlem se nezdržujeme, to necháme do přístavu. Cesta ubíhá dobře, a proto do CALAIS k obchoďáku přijíždíme v časovém limitu, dokonce s předstihem. Jenže ten kerfůr je nějakej divnej, malej, to není ten s čerpačkou, kde jsme byli naposled, rozčiluje se Michal a přemýšlí, který z těch dalších nalezených navigací by mohl být ten správný. Podle pumpy ho nakonec odhalí a dojedeme k němu. Potřebujeme koupit pečivo, okurku, jogurty a pak určitě něco, co nepotřebujeme… S Míšou si bereme nektarinky, ona si vybírá balené vafle, já croissanty v ofertě s expirací 7.7. Akorát nenajdeme nic, co by vypadalo jako chleba nebo tousťák nebo veka… Jo, speciální bio, při pohledu na cenovku se nám zatočí hlava. Ve Francii holt skončíme na bagetách.

V 10:30 odjíždíme od Carefouru a v 11:05 se ocitáme v přístavu, sledujeme pozorně směrovky check-in Irish. Úředník vymění potvrzení vytištěné z mailu za lístky a cedulku 12:55 a 156. After border control stay in line 156, prohlásí a letmo hodí oko do jednoho z pasů. Postoupíme k celníkovi, pohodový, projede pasy čtečkou a bez zbytečných keců se suneme dál. Zbývá poslední fronta, u anglického celníka. Určitě se bude ptát, na jak dlouho jedeme, Michalovi totiž platí pas pouze do prosince. A ještě ne posledního. Fronta se zdá být nekonečnou, tedy ta naše, sousední frčí jako na drátku. Asi máme nějakého precizně poctivého celníka, určitě se bude vyptávat, možná nás i nechá odstavit… Já nechci, řve Míša a my s ní mlčky souhlasíme, jako bychom prováděli něco nelegálního. Výčitky svědomí mívají ti, kteří nemají důvod je mít. Řidiči před náma dokonce mává razítkem a z auta mu podávají další dokumenty. To jako covidpassy? Nebo co? My už nic víc nemáme.

V 11:30 se stáváme obětí anglického celníka. Mele tak, že mu rozumím sotva třetinu, ale tak nějak vydedukuju, že chce mluvit s Michalkou. Vysvětlím, že s ní si moc nepopovídá, tak se holt pán zaměřuje na mě, cítím se jako u výslechu: Jak to, že malá není ve škole? A kdy začaly prázdniny? A jak dlouho trvají? Mám nachystané i odpovědi na dotazy, od kdy do kdy máme dovolenou, ale na ty nedojde. Kam jedeme? Proč jedeme? Na jak dlouho jedeme? Měla jsem se vsadit, že bude chtít znát konfekční velikost, výši platu a počet mateřských znamének. Konečně nám vrací pasy a zvedá závoru. Hurá, teď si můžeme konečně dát tu zmrzlinu – sníme celou krabku, aby byla dóza na mušle. Přes veřejnou wifi stahujeme mapy a ve 12:30 najíždíme na loď. Heuréká! Za necelou půlhodinku už se poplavíme!

Možná o něco později, protože je 13:05 a furt kotvíme v přístavu. Když se ve 13:10 ozve francouzské hlášení, nejspíš o zpoždění, asi to budeme muset přežít. Navštívím infopult, ale razítko nedostanu. Ve 13:30 je anglicky ohlášeno ještě dalších 15 minut zdržení, napadne mě: jen aby, ale co, stát se to může. Kdysi jsme ztroskotali uprostřed Orlické přehrady a z jedné lodi jsme tam, na otevřeném „moři“, přestupovali do druhé, která nás přijela zachránit, pamatuješ? A tady jsme pořád ještě na pevnině. Ve 13:45 rozumím pouze „Longer than we supposed“ a „another ferry“. Jejda, budeme se stěhovat, všichni se zvedají a také my hledáme auto pod oranžovým schodištěm na decku 5.

14:30 sedíme už nějakou dobu v autě a pozorujeme motorky začínající couvat. Ve 14:34 dorazí SMS, že naše plavba byla zrušena. Nekecej! To bychom si museli snad všimnout, ne?! Z technických důvodů a budeme naloděni na spoj ve 14:30. To už nejspíš taky úplně nedopadne, ale za pokus to stojí. Ve 14:40 dostáváme pokyn k couvání i my, fufulík v přístavu nás odnaviguje kamsi s ostatními a zase čekáme. Michal pobíhá po přístavu a snaží se něco vypozorovat, prý tam na nás čeká náhradní loď. Pak ale zjišťuje, že to je ona další zpožděná pravidelná linka.

Poleháváme na stolku, postupně si všichni schrupneme, naše dosavadní ponocování zanechává stopy. Podle času odhadujeme, že bychom se mohli blížit pověstným doverským útesům, a tak se zvedneme a jdeme na venkovní palubu. Cestou míjíme infopult, zkusím tedy poptat razítko, co už… Slečna neví, telefonuje, nedovolá se a pořád neví. Mobil vymění za vysílačku a opět volá… Wait here please… a tak čekám. Po chvíli přichází usměvavý kapitán, trošku zvědavě prolistuje náš sešit a nakonec povolení udělí a slečna otiskne. Šup ven, vyhlížet a fotit!

Sestupujeme a doufáme, že si pamatujeme, kam. Ano, zavřené dveře „boxu“ a za nimi Bobik, shledali jsme se! Přesouváme zastávku v Brightonu a jedeme do EASTBOURNE okouknout útesy BEACHY HEAD. Mineme válečný památník i dvojici milenců a kritizujeme docela hezký výhled – škoda, že je takový lehký opar, a škoda, že tak nechutně fouká. Po 30 minutách vyrážíme vstříc vytipovanému parkovišti. Cestou spatříme ještě dvě další, která by na první pohled připadala v úvahu, ovšem nocovat se zde nesmí. Naštěstí to Michalovo u sportovního areálu ve WHITEMANS GREEN vychází, je klidné a bez zákazových tabulek. Uvaříme nudle, usteleme a večerní kino odbudeme 3 díly Tlapkové patroly, neboť je pozdě a zítra nemůžeme vyspávat.

V informačním okénku nepochodím, oystercard se prodává naproti v obchodě. Michal mě opět sprdne: ve kterým, když jich je tam asi 10. Tipovala bych to na ten obchod, kde je velkým písmem napsáno OYSTER! A co když ne? Papírek s napsaným slovem „oystercard“ můžu vyhodit, neboť jsem se ujistila, že vyslovuju tak, aby mi bylo rozumět. Vstupujeme do jámy lvové… Sympatická černá Vietnamka se ptá po drobných, nemáme, tak budeme platit kartou. OK. Fik fik a v rukou držím dvě modré karty a jsme chudší o 21 liber. Mírná nervozita ze mě opadne ale až v tom okamžiku, kdy kartu přiložím na čtečku v autobuse a ona funguje.

Trojka nás zaveze až na konečnou u HORSE GUARD PARADE a přemýšlíme, kam vlastně chceme jít. Minule jsme měli na Londýn vypracovaný itinerář – místa, nejbližší zastávky, čísla busu a metra, časový rozvrh, dnes ani ň. Michal už se nejspíš považuje za zkušeného harcovníka, který vyřeší vše operativně.

Přes holubí atrakci se vracíme zpět a dalším busem se necháváme dovézt ke katedrále sv. Pavla. A protože vím, že nemůžu mít všechno, říkám, že místo 3hodinové fronty a 20librového vstupného mi stačí, když mě doprovodí ke Karlu Marxovi na hřbitov Highgate. Už před dvěma lety psali, že houby a mechy ničí náhrobky, tam by mohla být ta správná atmosféra… Mám ale smůlu, je to příliš daleko a nejspíš do oněch končin neplatí naše jízdenky. A tak musím vzít zavděk pohledem na Tower a Tower Bridge. Že bychom potkali toalety? Michal dneska vede… zase potřebuje. Už ani k Toweru se nedostaneme? Nějaký květinový festival, tickets here and toilets there… Jenže taková fronta nebývá ani na dámských…

Kdo neměl fish and chips, nebyl v Anglii, říkávala Laďka R. (zdravím do Znojma), 12 liber za to chtějí? „Si kup, jestli chceš,“ říká Michal. Určitě, vy mně vyžerete chips a necháte mi fish, vidím jasně, jak to dopadne. 340 korun za něco, co chci jen já, a druzí nemají nic, to opravdu není můj styl. Třeba jinde budou levnější, říkám si a napadá mě, že už možná umím říct (ve výjimečných případech) NE, ale výhradně na sebe myslet ještě pořád neumím. Neumím si dupnout a všechno svádím na znamení zvěrokruhu.

Hele, Starbucks, tam by mohly být hajzlíky, vmísíme se mezi konzumující, vystojíme frontu (klasicky jen na dámských) a zbývá objevit nějaký suvenýršop, potřebujeme rozměnit. Míša si vybírá přívěšek a u pokladny mají i pamětní minci. Michal vyndává peněženku a jeho nepublikovatelné citoslovce značí problém. Vzal blbou peněženku, za eura tady nepořídíme vůbec nic. To jako libry zůstaly doma? Ne, v autě, ale potřebovali jsme přece rozměnit. Tak holt zítra, teď zaplatíme kartou.

Konečně sedíme v trojce a míříme směr Crystal Palace, kde čeká Bobík. Těsně před obchodem, kde se chystám vrátit Oystercards, se na zemi něco blyští. Ohýbám svá stará záda… á, jedna pence! Znamení, že pochodíme, nebo chabá útěcha za to, že se karet nezbavím a záloha 10 liber zmizí? Za pultem už nestojí paní, ale pán a svačí. Prosím, rádi bychom vrátili karty. Překotně dožvýká, a aniž stačí polknout, omlouvá se, že tady karty nevrátíme. Na moje stručné where? Nás posílá na bus station. Tak tomu se říká koloběh – tady prodávají, ale nevybírají, tam neprodávají a… bohužel taky nevybírají. Protože okýnko je zavřené.

Zkusíme tedy přes metro, tam by ji měl vzít zpět automat. A kolem dinosaurů k autu. Jenže karty se nás drží jako klíšťata, v metru se s automatem nedomluvíme a na přepážce už je ani neprodávají, ani nevybírají. Na lísteček mi ochotný pán napíše 3 (snad nejbližší) stanice metra, kde bychom měli s naším požadavkem uspět. Pokrčíme rameny a zkusíme karty nabídnout někomu, kdo jede (kam jede Linda? Zdravím do Praskačky. Renča? Zdravím do Nechanic. Petr nebo Jakub? Zdravím do Hradce Králové). Nebo je prodáme přes bazoš jako švýcarskou dálniční známku po jedné z dovolených.

V 9:30 si u silnice v obydleném území CHILGROVE dvacet minut odpočinem a zlikvidujeme paštiku a pokračujeme do města PETERSFIELD. Plán pouze přibrzdit před íčkem dostává vážné trhliny, jakmile se podíváme z okna. Zdejší rybník s krásnými plážemi plnými ptactva a přilehlým hřištěm nemůžeme jen tak minout. Nedá se nic dělat, budeme se tu muset zdržet (10:05 – 10:50). Máme trochu starého pečiva, vím, nesmí se jim toho dávat přehršel (nebo přehršle?), ale i kvůli té naší trošce se před opeřeným davem dokážu vcítit do doktora Galéna – přesně cítím pocity odsouzeného k ušlapání. Projdeme se po mole, z nějž pozorujeme dvě černé labutě a desítky dalších ptáků a ryb, využijeme toalety a projdeme se i k infocentru. Úspěšně.

Ještě stihneme natankovat, nastartujeme a ve 13:40 už zase hledáme parkovací místo, tentokrát u vesnice AVEBURY, která je spolu se Stonehenge zapsána na seznamu památek UNESCO díky svým kamenným kruhům. Procházíme se mezi megality, jeden mě nevysvětlitelně přitahuje, na chvíli se opřu, rozpřáhnu ruce a nahmátnu kamínek – s jakýmisi iniciálami a napůl smazaným datem. Projdeme se k informačnímu centru, kde razítko nemají, a taky k muzeu, kde dostaneme krásné turistické. Kličkujeme mezi bobky a na dosah ruky máme ovečky, pečující o trávník v prostoru památky, kolem níž naběháme dva a půl kilometru a ve 14:45 opět měníme stanoviště.

V 15:55 přijíždíme do města BATH. Prohlídku zahájíme u katedrály, kde sídlí také informační centrum, míjíme památné římské lázně, vyžebrám razítko v centru Jane Austenové a ve vedlejším Frankenštajnově domě se leknu namaskované slečny pokladní. Cestou k autu musíme Michalku vyfotit v motýlí ulici a v 17:25 míříme k nocležišti.

Zrovna máme na drátě babičku, když kolem prochází paní venčící psa a rozzlobeně gestikuluje a jen slyšíme: No stay here. Máme vypadnout? Kam jako? Ale pokud nám to řekla slušně, budeme slušně reagovat… babičce vysvětlíme, že musíme končit, rychle přeházíme věci… Michal spekuluje, jestli si bránu máme otevřít sami nebo co… Ani si nemusel namáhat mozkové závity, sotva se přiblížíme k bráně, otvírá se a my se ocitáme bezprizorní. Co teď potmě máme nacvičovat? Nakonec přijedeme na velké centrální parkoviště, prostudujeme informace na automatu, zákaz není, zůstaneme tady. Původně jsme ho zamítli, protože se nám zdálo příliš riskantní provokovat na oficiálním parkovišti. Jo, i mistr tesař se utne.

Nocujeme u nějakého parku, který ještě musíme jít prozkoumat – obejdeme jezírko s vodotryskem uprostřed, přiblížíme se k nejspíš lázeňskému areálu či to je, tady by mohl být klid. Později zjišťujeme, že jsme se ocitli v areálu University of Bath, při nejhorším by mi mohl posloužit jako polehčující okolnost platný ITIC.

Kolečko nás vede de facto pouze ke katedrále, infocentrum je ještě zavřené. Proč se vlastně trápíme pořád s noclehem? Vždyť tady bezďáci stanují přímo u katedrály v centru a všechno je OK, důkaz, že náruč toho nahoře je otevřená všem, ne jen těm, kteří jsou ochotní platit vstupné. Zajímalo by mě, jestli je ten znojemský pajzl opravdu pojmenován podle takové honosné katedrály… Deset minut před desátou startujeme, ovšem ne na dlouho.

V 10:05 opět parkujeme, aniž bychom opustili hranice města. Prosmýkneme se parkem kolem observatoře, na jejíž věž obdivně koukáme a rádi bychom ji zařadili mezi zdolané rozhledny. Nikdo nás však dovnitř nepustí. Užijeme si spoustu výhledů na CLIFTON SUSPENSION BRIDGE, který má pěkně pohnutou historii. První zmínka o plánu na most je z roku 1753, stavba zahájena roku 1831 a dokončena 1864 (viz. Wikipedie nebo návštěvnické centrum na druhém břehu řeky Avony). A v roce mého narození se tady skákal první moderní bungee jumping, ovšem nelegální a skončil pokutou. Od návštěvnického centra s malým muzeem, které je k prohlídnutí zdarma (na rozdíl od zpoplatněného přejezdu přes most), se vracíme na druhý břeh a šplháme do kopce. V 10:50 opouštíme Bristol a po několika desítkách minut také Anglii a ocitáme se ve Walesu.

Prosmýkneme se kolem příšerné stavby velšského národního stadionu, určeného pro fotbal i rugby, kolem ještě příšernější moderní vysílací budovy BBC a starého útulného fotogenického nádraží, které stojí v těsné blízkosti sídla novinářů, a Michal zafilozofuje: „Myslíš, že ty Tvoje (to patřičně zdůrazní) fish and chips mají i ve Walesu?“ Že by dostal hlad? Okoukneme stánek, ale zase se mi tam nic nelíbí, nic hezkého k jídlu neobjevím. Zato objevím íčko, s razítkem neuspěju a další fish and chips nenabízí to go. A sedět v hospodě se mi nechce… Cestou k hradu v suvenýrech koupíme minci za 4 libry a hradní nádvoří je napěchováno vojáky a oficíry v rozličných uniformách. Nesnažíme přelézt zátarasy s nápisem no public access, na pokladně razítko nemají a navíc musíme celý areál kvůli těm mundúrovaným obcházet. V parku se nejdřív vyděsíme, tolik uniforem jsme snad pohromadě neviděli ani při střídání stráží před Bugkinghamským palácem… naštěstí nehlídají, jen se shromažďují ve stínu a na povel se v houfu přemisťují do hradního areálu. Propleteme se mezi nimi a ocitáme se přímo u Bobíka, který ve 14:00 dostává pokyn k pohybu.

V 15:05 parkujeme ve městě SWANSEA u Tesca hned vedle autobusáku, na kterém je značené IC. Nejdřív na íčko, pak na nákup. Jenže hned první položka je nesplnitelná, íčkem nejspíš mysleli informace o autobusových spojích. Nakoupit už ale zvládneme – nektarinky, chleba, muffiny ve výprodeji a něco na křupání: Michal bere cibulové kroužky, já jakési vrtule s příchutí octa – nikdy jsem to neslyšela, nikdy jsem to neviděla, tak vyzkouším. V lednici zalovíme pro salám a okurku, najíme se a s odpadky musím přes celé parkoviště. Odvážím opuštěný nákupní vozík, protože bych z něj mohla vydolovat britský žeton (ten ještě nemáme). Jaké je moje překvapení, když zjistím, že zákazník použil librovou minci. V 16:10 odjíždíme a míříme hledat nocležiště, což podle street view nebude příliš jednoduché a bezproblémové.

Cestou z mapy vyčtu v lokalitě PARKMILL značené infocentrum celého poloostrova GOWER. Íčko objevíme značené na dveřích jakési kapličky, s cedulí neděle 10:30 a rukou připsáno: každá první v měsíci. Asi to bude čas mše, nikoli otvíračka, ale bůh (nebo čert?) ví…

Dostáváme se na silničku osázenou vysokým živým plotem… Bobíkovi šlehají větvičky z plotu do zrcátek na obou stranách, tady bych nechtěla potkat ani cyklistu, ani kdybych sama jela na kole, natož auto s naším „bydlibusem“ (zdravím Maxe P. do Hořic – terminus technicus se u nás ujal). Naštěstí cesta není nejfrekventovanější, potkáme jediné auto a naštěstí zrovna v místě, kde se lze vyhnout.

Parkoviště, která jsme zatím stihli omrknout, jsou jako přes kopírák – no overnight parking. Jak jsme předpokládali, situace je stejná i v obci RHOSSILI, kde nás dnes čeká ještě jedna výzva. A vzhledem k tarifu parkovného musíme úkol splnit za dvě hodiny. Sice nic nevíme, možná ani nejsme vybaveni, ale jsme připraveni zdolat ostrůvek WORM´S HEAD. Máme štěstí (jde to pouze za odlivu) na slapové jevy i na počasí. Jenže proti nám pochodují turistky v holínkách po kolena. Jestli je tam bahno, asi to s naší letní obuví nedáme. Míša jako jediná holínky má, jenže v autě. No tak to zvládne sama a krásné neopakovatelné foto do rodinné kroniky pořídí…

To, co zprvu vypadalo jako bahno, jsou jen šutry, šutry a šutry. Přelézt těch asi deset „řad“, pak už to vypadá na oblázky a písek, automaticky se vydám vyšlapanou cestičkou ze svahu dolů. „Buďme rozumní,“ huláká za mnou Michal. „Tak tady na mě počkejte!“ odpovídám. „Sakra, neblbni!“ Jaké má Michal páky, aby vyhrál tento spor? No, asi mě potřebuje coby tlumočníka… a dál?? A když mě tady nechá? Už ani tu libru deset v kapse nemám, vzala jsem si čisté kalhoty… Takže kdo koho potřebuje víc?

Představovala jsem si ten pocit štěstí, že jsem zdolala Červí hlavu, a lezu zpět do kopce. Jdu se ptát na magnety, za dvě libry, dokonce mi s omluvou vrací hrst drobných a já děkuju – už jsem na dvou místech prosila, aby mi byly vráceny drobné do parkovacích automatů. „Šli jste až na konec?“ „Ne.“ „Však i tady je krásně.“ Souhlasím a mám pocit, že se musím za nezdolání Červí hlavy omluvit. Komu? Sobě? „Nemáme vhodnou obuv,“ hodím pohled na své sandále. Sice v sandálích dáváme všechno – Bäregg, Plechý i sestup ze Sněžky, dokonce mě Lukáš N. (zdravím do Hradce Králové) sprdnul, že jsem v sandálích nastoupila na koloběžku.

„To je zodpovědné a rozumné,“ usměje se paní. Jasně, zase rozumný, to jsem nedávno někde slyšela… Proč se tak často vylučují přívlastky rozumný a šťastný? I když, co je štěstí? Muška jenom zlatá… Razítko naštěstí nemají, to bych se sem musela vrátit! Na druhou hodinu zaplaceného parkování slezeme na druhé straně na odhalenou písečnou pláž tak širokou, že mám pocit, že ani k vodě nedojdeme, ovšem pletu se. Pořídíme několik krásných fotek, a než se vydáme dál hledat nocleh, využijeme zdejší sprchy zdarma.

Asi se budeme muset vrátit do města a tam se a nějakém oficiálním parkovišti upíchnout – po hodině hledání a objíždění univerzitního, soukromého i zcela zavřeného parkoviště se upíchneme u nenápadného kruháku. Podložíme kola, nudle uvaříme na stolečku uvnitř a plánované pivo si nedáme – kdyby nás někdo vyhnal. Michalka je utahaná, a to hodně – protože to sama přiznává… jenže na silnici vedle nás je příliš rušno, necítíme se tady příliš komfortně, nakonec se rozhodneme vrátit se na centrální parkoviště k parku, protože tam je zákazová věta na ceduli napsána nejmenším písmem.

Ve 20:20 ukončíme dnešní pouť na parkovišti Blackpill car park, Michalka se z posledních sil převlíkne do pyžama a odmítá s námi jít na pozdní večerní procházku. Než se po 20 minutách vrátíme, Míša vytuhla a spí jako špalek, samozřejmě úhlopříčně rozpláclá. Musíme ji srovnat, abychom se vedle ní vešli, ale ani tahle manipulace ji nevzbudí.

V 10:40 parkujeme v ABERAERON snad jen kvůli tomu, abychom si udělali přestávku a abychom zjistili, jestli íčko značené v mapách existuje. Jinak nemáme žádný cíl zde, Michal zůstává poblíž auta a já s Michalkou jdu na íčko. Najdeme cestou zakrslou vyhlídku s 15 schody, kterou při dobré vůli započítáme do sbírky navštívených rozhleden, a zjistíme, že íčko je v podstatě umělecký obchod s předměty, vyrobenými z naplaveného dřeva… Dostaneme razítko driftwooddesignes.uk a jsme spokojeny. K autu se vracíme po pláži a na přestávku nám stačilo 30 minut.

V 11:45 brzdíme v ABERYSTWYTH – íčko je podle webu uzavřeno, zbývá jen procházka areálem hradní zříceniny támhle na kopci. Míša se děsí, ale domluvíme se, že nahoru dojdeme spolu, tam se rozdělíme, Michal bude fotit a my dvě se vrátíme k autu po pláži, to zatím ještě zabírá a Michalka souhlasí.

Na pahorku s rozvalinami normanského hradu ze 12. století, které prolezeme a přelezeme opravdu důsledně, nemůžeme minout ani válečný památník s okřídleným Vítězstvím. Na pláži mě zaujmou nádherné placaté kameny, které začínám házet do batohu, protože na ně se bude malovat jedna báseň! Dostanu ovšem lepší nápad – Míšu nechám u vody na dohled Bobíkovi, doběhnu do auta pro igelitku a kameny sbírám přímo do ní. Chvíli trnu, jestli po mně nepůjde pobřežní hlídka, kolem jejíhož stanoviště sbírám, ale asi je jim to jedno. Taška je poloprázdná a už ji sotva uvleču. Než dojdu do auta, zpotím se jako od začátku dovolené ještě ne. Michal se směje, že přetížím auto, ale když zjistí, že se taška pod náporem obsahu trhá, smích ho přejde. Jak to budu jako každý večer přendávat? Pak si ale poradí, najde místo v kufru (přece jen zásoby jídla i pití se tenčí) a taška zůstane na jednom místě do té doby, než dojedeme domů. Pět minut před jednou už se zase suneme dál.

14:50 nás vítá město BARMOUTH. Okukujeme podnik s nápisem fish and chips, ale vidíme jen hranolky s velkým kusem ryby. To já přece nechci, chci to, co jsem měla před více než deseti lety: hranolky s malými kousky ryby. Najdeme informační centrum, vypadá turisticky, přestože se nachází na nádraží, ale razítkem nedisponuje. Míšo, jdeme na pláž na šutry! Můj výkřik se s nadšeným souhlasem nesetkal, přesto už se po chvilce boříme bosýma nohama do příjemně vyhřátého písku. Michal ne, neboť „zase bude zas…špinavej“. My na pláži, on na chodníku, ale držíme společný směr a na konci pláže se sejdeme u sousoší delfínů. Pozorujeme zde odvážlivkyně, které očividně absolvují výuku paddleboardingu. Můj obdiv mají všechny a nejvíc fandím té, která se bojí postavit… Nakonec se jí to podaří a my můžeme kráčet zpět do auta. Po necelé hodině pokračujeme v jízdě.

16:05 se nám podaří zaparkovat pod hradem HARLECH, snad nikomu na parkovišti golfového klubu nebudeme příliš překážet. Infocentrum je dle stránek zrušeno, funguje pouze po telefonu a tam se o razítko ani snažit nebudeme. Vyběhneme schody a pár serpentýn do kopce. Jů, tam je panoramatický most, to bude hezká fotka! Vlezeme do hradního pokladnašopu, dostaneme razítko, projdeme na terasu, ale před mostem je cedule s dotazem, zda jsme si koupili lístek. OK, fotka tedy nebude. Obracíme, seběhneme kopec a v 16:45 přestáváme předstírat, že jsme golfisté.

Míříme za poslední zastávkou spojenou s procházkou v přírodě. V 17:30 přijíždíme na parkoviště na průsmyku PEN Y PAS. Fufulík oznamuje, že parkoviště je přístupné pouze s rezervačkou, což nemáme, takže sorry. Procházka tedy nebude a můžeme začít hledat místo k přenocování, podle plánu jsme totiž měli zůstat zde.

Pokrčujeme v hledání a všimnu si značky P se sprchou, nejspíš to bude kemp. Nevadí, zajedeme tam, ať máme čisté svědomí. Parkujeme někomu na zahradě a nacházíme neobsazenou recepci. Kolemjdoucí nám radí, abychom zaklepali na okno. Opět 40 liber, a to jsem ještě Michalce ubrala 3 roky. Za co taková suma? Za kousíček trávníku na zahradě? To snad radši pojedeme nonstop.

Vracíme se zpět přes průsmyk s rezervací a zaujme nás krásné odpočívadlo s vyhlídkou. Žádná cedule, nic… jsme sice v národním parku, ale nemáme sílu pokračovat ve hraní společenské hry Člověče, ulož se! Možná budeme nápadní, ale zatím se tu auta střídají jak na běžícím pásu – skoro všichni projíždějící zastaví, rozhlídnou se, vyfotí a pokračují dál. Kdo by tudy ale projížděl v noci? A tak v 18:45 konečně nacházíme domov. Fouká tady, uvaříme v autě, dokonce se i v autě najíme, a protože si dáváme párky, nemáme ani mnoho špinavého nádobí a neupozorňujeme na sebe jeho umýváním.

Nádherný výhled na hory, za které pomalu zapadá slunce… Za 40 liber jsme mohli koukat na sousední karavany nebo stany u hřbitovní zdi, ale tady máme soukromí a krásný výhled zadarmo. Příště pojedem spát rovnou sem. Jak příště? No na příští tour de GB. Za prvé budeme spát rovnou tady, za druhé si předplatíme parkoviště v průsmyku, za třetí zdoláme Červí hlavu a za čtvrté koupíme fish and chips hned v Londýně u Toweru.

A hele, přijely dvě dodávky a jeden osobák… a nebudeme tady nocovat sami! Kino promítá na objednávku Četníka a mimozemšťany, a když po promítání ještě jdeme na párkrokovou procházku, všímáme si další nocující posádky. Zítra nemusíme nikam spěchat, do cíle máme 10 kilometrů, jízdenky koupeny, v 8 bychom měli být přítomni, ve čtvrt na osm bude budík stačit.

V 6:30 odjíždíme a v 6:45 přijíždíme na parkoviště, které jsme včera vyloučili. Dnes z něj ale neutečeme. Prvních 30 minut je zdarma, ale stejně se až do nástupu do vláčku pořád pohybujeme kolem auta, takže zaplatíme přesně v 8.00, v okamžiku, kdy už jsme po snídani.

Ohlásí nám 30 minut rozchod, tedy ve čtvrt odjezd. OK, rozumíme. Pořizujeme fotky na všechny strany, selfie tyč ještě funguje… Někteří spolucestující pokračují dále na vrchol pěšky, Michal se rozeběhne lovit exkluzivní záběry. V 09 se ozve houkání z mašinky a všichni se stahují k nástupišti a mnozí hned i nastupují. Rozhlížím se, ale taťku nikde nevidím. Zase někam vyběhl pro úžasné fotky a kvůli němu půjdeme jako dolů pěšky?! Ujede mi přisprostlé slovo, Michalka mě chytne za ruku a s vážným výrazem praví: „Mami, teď Tě chápu.“

Zkouší taťkovi volat, ale než stiskne zelené tlačítko, tak si valícího se Michala všimneme. Povzbuzujeme ho, jako by se účastnil běžeckých závodů, mezitím se ozve opětovné houkání a kromě nás a těch, co pokračují pěšky, už venku nikdo není. Teprve, když máme jistotu, že taťka vlak stihne, nastupujeme. Kdyby to Michal nestihl, samozřejmě bychom mu neujely a šly bychom pěšky. To je daň za ušetřenou sumu – jízdenky totiž na další spoj neplatí. Cestu ve vlaku Michal využil k tomu, aby na etapy (když zrovna nevypadával signál) přes data koupil lístky na zpáteční trajekt, protože usoudil, že teď už nebude důvod plány jakkoli měnit.

Dole na nádraží ještě uděláme pár fotek, navštívíme suvenýry a pořídíme dva magnetky ve tvaru sněžítek a získám i to vytoužené razítko. Rychle ještě skočit na záchod – Míša je ve frontě nejmenší a zaměstnanec železnice si jí všimne a speciálně pro nás odemyká kabinku pro invalidy. Nebo si snad všiml mě? Na parkovišti ještě stíháme vyčistit zuby a v 11:25 definitivně končíme s mašinkovým zážitkem.

Po necelé půlhodině parkujeme u obchodu (aby zdarma) ve městě CAERNARFON a vydáváme se pobřežní promenádou do centra. Michal chce přes vyhlídkový most, aby si pěkně vyfotil hrad, já se vydávám uličkou k íčku. Razítko nemají, prý snad na pokladně hradu. Tam bohužel taktéž nepochodím, a tak se uraženě vracíme k autu.

Nektarinky mají stále za 95 pencí, ale už jen 4 kusy v balení, tak si Michalka vybírá blumy, octové brambůrky už nechci, sáhnu po růžových, to je vždy šunka, a beru ještě jedny slaninové. Michal kupuje osvědčené cibulové kroužky, mají opět ve slevě buchty s rozinkami a rozhodně nezapomeneme pečivo.

Poslední zastávkou dnešního dne je v 15:05 město CONWY zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Nejprve vlezeme do návštěvnického centra, ze kterého si nakonec odneseme ovečku, která kývá souhlasně nebo vrtí nesouhlasně hlavou. Michal má jasnou představu: přilepí si ji za volant do Bobika a bude mu prý hned veseleji… No, možná bych radši vzala tu turistickou minci za pět liber, ale Michalovi se zdá drahá a rozhodně ne tak dobrá jako ona ovečka. Potkáváme zde Češku, která tu pracuje nejspíš jako průvodkyně, a ujišťuje nás, že máme neskutečné štěstí na počasí, ještě předevčírem bylo zataženo a hnusně.

Zamíříme k hradu a snažíme se někudy dostat na hradby, vedle nichž procházíme při pobřeží. Míjíme i dům, který nese označení „nejmenší dům v Británii“ a na konci ulice konečně nacházíme schodiště, které vede na hradby a krásnou vyhlídku z nich. Michalka protestuje, neboť hradby místy vedou do kopce, ale zvládneme téměř celé kolečko. Ani se to nezdá, ale strávili jsme tady dvě příjemné hodiny.

Vyrážíme hledat místečko k spánku, parkoviště u jakéhosi hradu je zavřené, občas nějaký zákaz, u silnice nakonec objevujeme docela slušné malé parkovišťátko. Když tak tady by to šlo, ale není to úplně ideální, zkusíme ještě kousek popojet, a když nenajdeme lepší, vrátíme se sem. Když Michal při otáčení couvá, najednou se ozve: křach! Co je? Vždyť senzory nic nehlásily! Michal vyleze ven a kouká na lucernu, která je vejpůl. Byla chudák moc nízko… Rychle pryč a doufáme, že se nebudeme muset vracet na nocleh zrovna sem.

Co tady vlastně chceme? Určitě se vyfotit se sochou Beatles, ta tady minule ještě nestála, nebo jsme o ní nevěděli. Mám v plánu nechat obléct jednomu z nich služební bundu s logem a vyfotit se, ale nedaří se, bunda neposlušně klouže, asi není vyráběna na propagaci a ozdobu, ale čistě k tomu, aby sloužila jako bunda. Vlezeme do jakéhosi „broučího infocentra“, ale žádný suvenýr nás na první dobrou neuchvátí, a tak pokračujeme v cestě. Míříme do centra a chceme se projít po takových těch zelených schodech, jak tam taťkovi pokadil racek hodinky… V obchodním centru je najdeme a v rohu schovaný nás láká Starbucks. Ne, nechceme kafe ani sendvič, ale hodí se nám jeho toalety. Dospělí to mají na dýl a Michalka se vrací k fontáně ve tvaru bazénku, aby se mohla pořádně vyráchat.

Ráda se vrátím do katedrály, ale cestou na mě Michal vybafne: „Proč se táhnem takhle mimo, nebyli jsme tam už?“ A já, místo abych ho ujistila, že určitě nee, mu to odkývu. V tu chvíli zavelí k obratu, protože co bychom tam dělali, když už jsme tam byli?!?! No, a co jsme dělali na Eiffelovce, když už jsme tam byli? – chtělo se mi namítnout, ale zůstalo jen u úmyslu, taková poznámka by stejně nikam nevedla. Projdeme přes Čínskou čtvrť (a tady jsme snad už nebyli?!) a Michala napadá, že když budou za chvíli ty Vánoce a když šéf (zdravím Jirku S. do Lomnice nad Popelkou) má rád ty Beatles… Tady někde byl takový suvenýršop, kousek od muzea… ale místo nepoznáváme. U vstupu do muzea Beatles na zdi už nevisí žlutá ponorka a velká cedule odkazuje na lístky kamsi vedle.

Cestou z Liverpoolu si vychutnáváme úžasné popojíždění v koloně. Copak všichni musí jet do Skotska, zrovinka když tam máme namířeno my? To je opravdu zákon schválnosti. Naštěstí víc než polovina aut na úrovni města Preston mizí a tlačenice se rozmělňuje. Asi bude v tom městě něco zajímavého, když tam proudí takové davy, ale v tuto chvíli tam určitě nepojedeme. Máme jiné cíle, ovšem před tím, než jich dosáhneme, se musím pořádně vyspat.

15:35 – parkujeme v lokalitě HORSE CRAG a Michal slibuje procházku bývalými lomy. Sice se v posledním úseku cesty divil, kam ho navigace vede, ale nakonec si situaci ujasnil: měl zde vytipované dvě procházky, ta špatná, pro Bobika téměř nesjízdná cesta vedla k prvnímu tipu, tak jsme dojeli až na druhé místo. Drápeme se do kopce, pod nohama křupe břidlice, nahlídneme do lomu a připadáme si jako u svatého Josefa v Hořicích. Chceme se opravdu táhnout až támhle na kopec, když výhled do krajiny není nikterak úchvatný? Asi jsme trošku zmlsaní… Když je to v plánu, tak tam holt vylezeme, hlasuji pro pokračování v cestě, ale jsem v menšině. Že bych návrat k autu nesla s takovým zklamáním a pocitem porážky jako na Worms Head, to rozhodně říct nemůžu, ovšem v autě rozhodně zůstat nechci. Míříme tedy na vyhlídku nad městem Keswick. Tam se projdeme, i kdyby se tam nacházelo sebevětší a sebehnusnější nic, domlouváme se v 16:10 a zvedáme kotvy.

17:05 parkujeme v lokalitě UNDERSKIDDAW, na konci asfaltky před plůtky a ohradami. Po svahu plném oveček se vydáváme slalomem mezi exkrementy na vyhlídku a oproti břidlicovému lomu se krásný výhled do širokého okolí naskýtá už během cesty. Pořád máme štěstí na modrou oblohu, jak říkala včera ta paní v konvi (pardon, Conwy). Když dojdeme na místo, jehož souřadnice korespondují v mapách s ikonou vyhlídkového bodu, kocháme se krásným výhledem téměř 360°, opravdu panoramatický pohled, nádhera – kam oko dohlédne, samé kopce a přímo pod námi Keswick na břehu jezera Derwent Water. Dvoukilometrovou procházku zvládáme i s kochacími fotopřestávkami za 50 minut a pět minut před šestou odjíždíme.

Kolem odpočívadla teče horský potůček, neodoláme a dopřejeme nohám upatlaným liverpoolským prachem, studenou koupel. A protože jsme si dnes dopřáli teplý oběd, spokojíme se se studenou večeří. Naaranžujeme umělecké foto, jež by se dalo nazvat Zátiší s utopenci, připravíme nocleh a užíváme si klid a absenci signálu. Vedle parkuje školní autobus, ale nikdo v něm nesedí. Kde jsou? Na túře? Kdo ví? Jakmile zmizí dva osobáky, jejichž posádky se vrací z treku, vzlítne Michal s dronem, aby zdokumentoval divokou přírodu. I my se jdeme projít, ovšem jen na kousek, stejně si promáčíme boty. Se zapadajícím sluncem se na parkovišti objeví berani a drbou si hřbety o školní autobus, až se celý kýve. Občas do autobusu drbnou rohem. Michal jim vysvětluje, že autobus je krásné drbadlo, a proto netřeba stěhovat se k Bobíkovi.

Večer se neobejde bez kina a asi v jedenáct přijede ještě jeden osobák. Asi tady bude spát. Michal pozoruje nového souseda a směje se: chlap jen v trenkách, nějakej otužilej… když se otevřou dveře, je vidět ležící ženu… a to znamená jediné: Někde už spali a vyhmátli a vyhnali je, vítejte do klubu, neznámí kámoši.

Cestou se mě Michal ptá, jestli má cenu zajíždět do CARLISLE. Asi jo, mám v poznámkách IC, katedrála a hradební opevnění zapsané na seznamu UNESCO. V 9:15 zastavujeme na zdejším parkovišti ve vhodnou dobu, Michalka potřebuje na záchod, ale trávníček jí úplně nepostačí. Hurá, tady mají toalety – bereme za kliku, leč marně. U zdi sedící na píšťalku hrající místní figurka nám říká, že záchody jsou v obchodním centru. Ale ve kterém, to už se neptáme, mrkneme do mapy, jasně, to bude tady, jak je Tesco. Netrefili jsme se, Tesco expres záchody nedisponuje, a to jsme ho prolezli snad všemi dveřmi, ani v garážích sociálky nejsou. Žádné nákupní centrum jsme nepotkali, dokonce ani na reklamních cedulích, ale zato se v souladu s vytyčenou trasou ocitáme před IC. Já si jdu za svým úkolem a Michal bere Mišku do protějšího Primarku, tam by mohly záchody být.

Paní na íčku hledá razítko, najde jen nějaké dětské s botou a bez nápisu, ale lepší než nic, a půjčí mi klíč od invalidního záchodu. Chvilku čekám venku, abych i zbytek výpravy mohla vzít s sebou, a oba jsou nakonec rádi, protože pobočka Primarku v Carlisle je nějaká trpasličí bez záchodů. Vystřídáme se a Míša jde se mnou klíč vrátit, asi coby zdůvodnění, že nám to trvalo tak dlouho. Paní se směje od ucha k uchu a mává na mě razítkem, jež v mezičase úspěšně našla. Michal připomíná, že jsem mluvila o potřebě nových plavek, že v Primarku mají za 8 liber… jo, potřebuju nové, ale neumím si představit, že se týden upocená a velmi spoře mytá budu svlékat a soukat do plavek. Nákup musí holt počkat. A stejně jsem na rozdíl od kolegyně (zdravím Terezu M. do Hradce Králové) v Primarku nikdy nedokázala nakoupit.

Nakoukneme do místní katedrály a procházíme se podél hradeb, které nás vyplivnou těsně u Bobíka. Michal našel levnou naftu, kterou si natankuje, co hrdlo ráčí, a sice bez jakékoliv snobské member card. Sotva v 10:45 zahájíme přesun, přepadá mě dřímota. Z té mě po několika minutách vytrhne pokyn: „Mrkni na google, jestli není v Lockerbie nějakej památník, jak se tam zřítilo to letadlo v osmaosmdesátým.“ V plánu tato zastávka nebyla, ale Michal dostal nápad, když si všiml značeného sjezdu. V mapách se mi nepodaří nic najít, ale nevzdávám se a v poslední chvíli se přes obrázky a texty dostanu i k pomníku v mapě a stávám se hlavní navigátorkou.

Ve 12:45 následuje mnou vymyšlená zastávka u města BOTHWELL v domnění, že bychom se mohli hezky projít po břehu jezera Strathclyde Loch. Nejprve si ale dáme kus chleba se salámem. Obejít celé jezero časově nezvládneme, vydáváme se pouze ke značenému hřišti. Rozhodně jsem tímto místem nezařídila krásnou procházku, možná proto, že je pod mrakem. Šedá obloha splývá se šedou vodou jezera, všude nás pronásledují kachny a hlavně po nich zůstává neskutečný nepořádek, stejně jako všude kolem po lidech, např. uprostřed asfaltové cesty se válí použitá dětská plínka, o kus dál zbytek z párty. Sodoma Gomora, velebnosti! Takhle nás vítá Skotsko.

Na hřišti je příliš mnoho lidí, nechybí samozřejmě ani kvantum ubrousků, petlahví či obalů od sušenek, takový bordel jsem snad neviděla ani u nás! V nepříjemném prostředí vydržíme hodinu, ani o minutu déle, a zase pokračujeme dál.

Ve 14:45 vypínáme motor na jednom velkém odpadkovišti (tedy parkovišti) v LUSS. Minule jsme tady hledali íčko (a našli – takže, pokud měli razítko, tak ho máme, a pokud ho nemáme, tak ho neměli) a procházeli jsme se kolem vody. To můžeme klidně zopakovat: couráme se po břehu, s Miškou na chvilku smočíme nohy a nadáváme, jak je ta voda studená. Michal vytáhne dron, lítá a lítá a najednou je podrážděný a nervózní. Přizná, že se mu dron ztratil – koukáme a hledáme, kde je u mola břehu jaká loďka (toť záběr, který vidí na displeji, ovšem netuší, kterým směrem dron je a jak ho řídit, aby se vrátil zpět). Plné soustředění přinese ovoce a dron je v bezpečí.

Zdržíme se ještě na mole, kde pozorujeme trend skotské mládeže – v plavkách (někteří v kraťasech a triku) se skáče do jezera poté, co je zuta obuv, ovšem ponožky se nesundávají (asi proto, že je voda tak studená, jak jsme si před chvílí samy s Miškou zkusily). Vracíme se do auta a ještě trvám na tom, že si odfajfkuju v mapě značený vyhlídkový bod kousek za parkovištěm. No, viděli jsme sice už mnoho lepších výhledů, ale splněno máme a v 15:50 Luss opouštíme.

V 16:15 uděláme fotopauzu na odpočívadle s názvem REST AND BE THANKFUL. Takto pojmenované horské sedlo je nejvyšším bodem silnice A83 a zdejší parkoviště nabízí moc pěkný pohled do údolí. Švejkovsky se držíme pokynů, odpočíváme a jsme vděční, a to po dobu patnácti minut.

V 17:10 opouštíme, mírně mrzutí, poslední dnešní zastávku a míříme do areálu návštěvnického centra v GLEN NEVIS. Měli bychom tam nocovat, ale po změnách, které jsme letos zaznamenali kolem Eiffelovky i jinde, se trošku obáváme, že i pod nejvyšší skotskou horou se situace změnila a že přespat nebude možné. Při příjezdu nás potěší všudypřítomné karavany, slibují hladkou realizaci našeho plánu. Nejbližší sousedé – dle mluvy tipujeme Španěle – u erárního stolečku chystají večeři, očividně se už dneska přesouvat neplánují. I my rozbalíme (proti Španělům podstatně chudší) kuchyň a v poklidu povečeříme. Sice nacházíme cedule zakazující overnight parking, ale nejspíš zde hodně dlouho žádná razie neproběhla.

Když jsme zde byli minule, slíbili jsme si, že příště se vydáme na vrchol Ben Nevisu, ovšem dneska už je na akci takového rozsahu příliš pozdě. Tak zítra? Bohužel se má zhoršit počasí, doteď jsme na něj měli kliku, do dnešního poledne se nad námi rozprostírala dokonce modrá obloha. Tak se vydáme na krátkou procházku ještě nyní, maximálně támhle za zatáčku… Ujistíme se o otevírací době návštěvnického centra, máme štěstí taky na odemčené toalety. Než se z procházky vrátíme, než zhlídneme pár dílů rodiny Nessovy a jeden díl chobotnic z II. patra, na dveře klepe půlnoc. Vyčůrat se musíme rychle, protože se rozpršelo, přesně jak slibovala předpověď.

V 9:00 vystupujeme ve spícím městě FORT WILLIAMS, dojdeme na íčko, kde dostaneme razítko, letos první s jednotným ozdobným designem skotských infocenter, na který jsme si minule zvykli, a prolezeme suvenýry. To, co požadujeme, nenacházíme v žádné prodejně. Když se mě paní zeptá a já odpovím, co sháním, pošle mě k regálu narvanému miniwhiskami, smutně se ptám, zda nemají „smaller“, ale udiveně vrtí hlavou. Nemůžu je najít ani na netu, abych jí ukázala, co přesně potřebuju. Narazíme ale na malou roztomilou lochnesku, která krásně smutně kouká a říká: Vemte mě do Čech! A kupujeme i sběratelskou minci s lochneskou. V 9:40 máme vše vyřízeno a mizíme.

Projíždíme kolem jezera LOCH LAGGAN a snažíme se najít nějaké pěkné místečko na svačinu, bohužel se nedaří a v 10:20 skončíme na parkovišti u přírodní rezervace Creag Meagaidh. Zatímco se maže paštika, studuji zdejší cedule. Campers welcome, odneste si odpadky a děkujeme za donation. Tohle by stálo za zanesení do análů, na příští cestu. U cedule s plánkem rezervace je umístěna kasička na dobrovolné příspěvky. Michal ještě mapuje okolí z ptačí perspektivy a po půlhodinovém oddechu jedeme dál.

U města PERTH jsem objevila zámek SCONE CASTLE, zkusíme se tam rozhlídnout a projít po inzerovaných zahradách. Jenže při vjezdu na parkoviště se rovnou platí vstupné, samotné zahrady za 11 liber, a tak místo koupě vstupenek prosím fufulíka, aby zvedl závoru a jen nám umožnil se otočit. Vstupné zaplatíme zítra do památky UNESCO, dneska jsme škrti (Skoti) a nemění to ani fakt, že je teprve půl jedné a času máme habaděj.

Ve 14:40 se nám podaří zaparkovat téměř v centru EDINBURKU, hodina stačí, a když tak nebude problém doběhnout a doplatit další. Levnější parking než 5 liber na hodinu stejně nikde nenajdeme, minule jsme parkovali kdesi dole a stejně to byla pálka… Procházíme se po Royal Mile až na hrad, pořád tady straší ty sedačky kazící výhled, poté se pouštíme do shánění whisky. Nedá se nic dělat, lezeme do baráku s nápisem Whiskey Experience. Na prohlídku nechceme, ááá, tudy do obchodu. Dopracujeme se do oddělení miniatur a z množství nám přecházejí oči. Well, vybereme něco, co jen tak lehce u nás neseženeš… no, přes internet nejspíš úplně všechno. A soudit podle toho, co jsme neslyšeli, taky nemůžeme – neslyšeli jsme žádný z názvů. OK, vynecháme ty nejlevnější a ty nejdražší a budeme vybírat ze střední cenové třídy. Výběr se nám sice moc nezúžil, ale vybírám už podle estetiky balení.

Na íčku dlouho hledají razítko, pak otisknou Visit Scotland, a než stačím zakročit, rukou připíše pán rukou Edinburg. Aspoň budu vědět. Michal s Miškou koukají na pouličního kejklíře s noži, já lezu do katedrály a po 5 minutách se před vchodem do chrámu sejdeme. Zaběhneme ještě vyfotit hrad z druhé, lépe vypadající strany a rozhodujeme, že tady to asi stačilo. Čeká nás totiž ještě výšlap.

To ještě potrvá, než se prodereme k parkovišti pod kopcem Whinny Hill. Nečekaně rychle (za 15 minut) jsme na místě. Ovšem část cesty i parkoviště je uzavřena, zrovna u našeho jezírka Dunsapie Loch. Musíme holt zaparkovat jinde a výletní kopec zdolat z jiné strany. Michalka „září nadšením“, nemůže, všechno ji bolí a nadává, že s námi už nikdy nikam nepojede. Trochu se jí zlepší nálada u Markétina jezírka, kde honí kačeny, ale to cesta ještě ani nezačala stoupat. S funěním a otráveným výrazem v obličeji se dostane ke kapličce sv. Antonína a zbývá jen zdolat Arturovo sedlo. Schvácení jako po celodenní vysokohorské túře zdokumentujeme krásný rozhled, o kterém Míša znechuceně tvrdí, že je stejný jako na jakémkoliv jiném kopci (což samozřejmě není pravda – pozn. aut.). A to nejsme ani tak vysoko, jako jsou Hořice, říká tatínek. Míša, která zrovna nedávno řešila nadmořskou výšku, se diví, a tatínek vysvětluje: parkujeme ve 30 metrech a na kilometru zdolat 220 metrů převýšení, to není jen tak.

Dolů se jde samozřejmě lépe, ovšem musíme počkat, až nás zde pracující televizní štáb pustí. Letos buď máme lepší boty, nebo povrch tolik neklouže. Po dvou hodinách se v křovíčku vyčůráme, odložíme nakupené odpadky do příslušné nádoby a s úderem 18. hodiny opouštíme parkoviště.

Voda je sice studená, ale zvykneme si rychle. Boty a ručník necháváme u hromady písku (nejspíš nějaký bývalý hrad) a rozprchneme se. Mušličky se hromadí, a aby se daly odnést, obětuje Michal ponožky. Stejně je bude dávat do prádla. Nejdřív Míša měla hlad, pak pro moře na jídlo úplně zapomněla, a teď se dožaduje o-kam-ži-tě večeře. Musí ale ještě počkat. Dóza po zmrzlině je plná muší, dnešní úlovek tedy přesypáváme do sklenice po utopencích. Toalety, ač měly být otevřené pouze do osmi, jsou stále ještě přístupné, umýváme nohy od písku, a rychle stlát a vařit. Paní ze sousedního holandského obytňáku se právě vrací z procházky, zpozoruje nás a široce se usmívá. Nakonec tu s námi nocují tři auta. Tentokrát po filmu už na procházku nevyrážíme, vařili jsme pozdě a kino začalo taky pozdě. A na pláži jsme se už procházeli.

Nejdříve najdeme záchody, pak se úspěšně mrkneme po vstupenkách, dostaneme i mapu areálu a informaci, že razítko mají k dispozici v shopu. Tak honem, honem pro razítko, až se budeme vracet, mohlo by být už zavřeno.

Vyrážíme na obhlídku parku, cestička nás dovede k rozlehlé zřícenině kláštera (takový větší Panenský Týnec), poctivě prolezeme všechny „místnosti“, naflákáme spoustu fotek s kouzelnými průhledy a pokračujeme dále parkem na vyhlídkové body… chtělo by to určitě doplnit vodu do jezírka a trošku prořezat stromy, vyhlídky už nějakou dobu svému účelu sloužit nemohou. Když procházka končí, zastavíme se na hřišti. Nejdřív se Míša houpe, přelézá překážky a nakonec objeví lanovku. Nikam dnes nespěcháme, tak jí dopřejeme dostatek času.

Čeká nás poslední úkol dne – ustlat si a s tím spojené úkony, jako uvařit, umýt nádobí, vyčistit zuby a promítnout pohádku. Ocitáme se v kopcovité krajině s vlnitou silnicí, na níž auto nadskakuje nejen kvůli roštům, které mají dbát na bezpečnost všudypřítomných ovcí. Všude samé pastviny, kam až oko dohlédne. Ovce zajisté netrpí stresem z projíždějících aut, leží si u silnice nebo v silnici a nic neřeší. Pohoda, klídek. Jedeme opravdu pastvinou, poslední ohradu jsme míjeli před dvaceti kilometry, před vesnicí konečně projedeme plotem, který označuje konec pastviště. Za ROSEDALY ABBEY se opět ocitáme v ovčím území a dnes už z něj nevyjíždíme. Na malém parkovišťátku stojí dvě auta, když hledáme správnou parkovací polohu ve 20:20, ale určitě tady spát budeme sami.

Teprve v 17:50 se z krásného místa rozhodneme odjet a v autě podřimuju, jako by mě jízda autem už nebavila. ? Až posledních několik desítek kilometrů se terén stává dobrodružným – samý skopeček a dokopeček, samá zatáčka a zvlněná silnice. Horská dráha hadra, až si Michalka stěžuje, že taťka jede moc rychle. Možná dělám chybu, ale jeho řidičským schopnostem věřím. Dlouhodobě a neochvějně.

Konečně dorazíme na místo (19:10), staré známé, testované a osvědčené parkoviště ROSEDALE ABBEY. Než rozložíme kuchyni, zaparkuje vedle nás osobák. Dvojice vyvenčí psa, pak se zavřou do auta a zůstávají nekonečně dlouho: on sleduje noťas, ona vyšívá. Proč zrovna tady, to nemůžou sedět doma? Možná vyšívá zdejší krajinku…

Uvaříme vevnitř, venku vařič ani neblafne, ale večeři servírujeme na erární stolek. Abychom neměli místo teplé večeře kostky ledu, musíme baštit rychleji, než jsme zvyklí, rychle umyju taky nádobí a pak se vydáváme na procházku mezi ovečkami k viaduktu a poté dál až ke kopci, který je samá králičí nora. Pozorujeme hezký západ Slunce a vybavujeme si informaci o dnešním superúplňku. I ten si nakonec vyfotíme, když si po večerním kině preventivně odskočíme, abychom nemuseli vylézat v noci z teplých pelíšků.

První zastávkou je v 8:20 SCARBORROUGH. Zaparkujeme u Bruncvíka, tedy v Brunswick Shopping center, kde je značené íčko. Při průzkumu nacházíme toalety a pak i parkovací automat. Z něj nám vypadne žlutý plastový žeton do vozíku, ale nikdo nám neporadí, co s ním. Jestli jsme udělali něco blbě, tak se odtud přes závoru nedostaneme. Už asi dvakrát jsem byla nucena zmáčknout tlačítko slibující pomoc na parkovacím automatu a problém se vyřešil, no tak holt by se to zase nějak muselo udělat… Infopult nenacházíme, nebo jsme ho možná našli, ale nerozpoznali.

Vyběhneme i do ulice, zdálky zahlédneme kostel, ale stavby a architektura ulice nás nikterak neosloví. K buddhistickému meditačnímu centru nás to příliš netáhne, a tak se vracíme k autu, resp. k parkovacímu automatu, protože u něj ještě strávíme horké chvilky. Co asi udělat s tím žetonem? Zkusíme ho vhodit tam, kam ukazuje šipka… Chvíle napětí… tradá… na displeji se objeví časový údaj i finanční obnos. A v tu chvíli Michalovi celá věc dojde. Ten žeton nejspíš obsahuje čip, který prostě ví, kdy vypadl ? No, dobře, tak nás zase jednou někde ve světě nachytali. Chybami se člověk učí a zkušenosti jsou od toho, aby se sbíraly nezapomenutelným způsobem.

Obhlídneme vyhlídkové kolo, už je to tak, v každém městě už nějaké ruské kolo mají, dokonce i ve Znojmě bylo umístěné, sice menší a dočasné, přes Vánoce. Projdeme se po pláži kolem mola se zábavním parkem. Po letošní dovolené mám pocit, že lunaparky nemůžou být umístěny jinde než na mole, a proto mi důvěrný a v dětství vytoužený vídeňský Prátr přijde v tuto chvíli poněkud mimo mísu, nevhodný, zkrátka protože je v parku a ne na protáhlé pevninské nudli vybíhající do vody.

Informace možná podávají v pobřežní kavárně, ovšem je v tuto ranní hodinu zavřená, na konci mola okoukneme maják, jakýsi pozůstatek děla z roku 1914 a sochu plavkyně, vyfotíme ještě panorama s majestátním hotelem Grand i téměř naproti němu stojící věžičku, která bohužel není rozhlednou, pouze obchůdkem se suvenýry, čajovnou, kavárnou a donutovým barem. Protože v tuto chvíli netuším, že u zdejšího kostela je pochována Anna Brontëová, netrvám na návštěvě místního hřbitova a s klidným svědomím se nechám v 9:45 odvézt dál. Později zjišťujeme, že jsme ve Scarborough parkovali zdarma, žádná platba v tento čas neodešla, proto nám asi automat odmítl vydat lístek. No, měli jsme štěstí, asi bych to neuhádala.

V 10:50 přibržďujeme ve městě BEVERLEY, má zde někde být íčko s muzeem (nebo muzeum s íčkem?), oběhnu blok kolem dokola, než se mi podaří trefit vchod, působím nejspíš dosti exoticky se svým razítkovým přáním, ale ani nejsmutnější psí oči, které na slečnu dělám, mi ke získání razítka nepomůžou. No, aspoň íčko můžeme zapsat do seznamu navštívených… A pět minut po jedenácté se opět vydáváme na cestu.

V 11:25 odstavujeme auto ve městě HESSLE na parkovišti poblíž mostu Humber Bridge. Bude zde návštěvnické centrum a projdeme si Humbre Bridge Country Park, ať máme aspoň nějaký pohyb, jenže realita příliš nekoresponduje s představami. Íčko umístěné ve stavební buňce, je zavřené (a stejně by tady razítko neměli, se vsadím!). Šipky, které nás mají nasměrovat k vyhlídkovému místu, jsou přes zabarikádované stezky nenásledovatelné, vydáváme se tedy pěšinkou, která by mohla vést tam, kam chceme. Jdeme lesíkem, lesíkem, nikde nic, a pořád jdeme. Vzhledem k tomu, že se nenaskýtá žádný výhled a mohli bychom takto jít ještě dlouho, otáčíme se a po půlhodině opět startujeme.

Sice nás most nepotěšil, ale obětujeme mýto a platíme za přejezd, abychom byli v cíli rychleji. V mezičase ještě zvládneme omrknout NORWICH (15:15 – 16:10) Íčko razítko nemá, projdeme se ulicí v centru, ovšem nijak nás neosloví. Zkusíme se dostat na vyhlídku a na hrad, ale pro stavební práce se nám to nepodaří, tak jen cvakneme tři fotky a dalších místních památek (kostelů, hřbitovů či muzeí) se dobrovolně vzdáváme, protože rádi přijedeme do přístavu s předstihem.

Frčíme si to po dálnici, kolem Londýna se projedeme po placeném úseku Draftford Crossing, abychom se dostali rychle přes řeku. Není to tak dávno, co jsme platili přes mobil, tak snad to bude vše v pořádku. Přece jen pokuta 70 liber není zrovna to, po čem toužíme.

Na lodi seženu razítko a v obchodě nakoupíme samé zbytečnosti, protože potřebujeme utratit libry. Nemáme sebemenší chuť hrát si na veksláky a libry prodávat nebo měnit zpět na koruny. A kdo ví, kdy je zase budeme potřebovat… Počkat, vlastně je to jasný, za čtyři roky. A přesně vím, jaký bude program dovolené – červ, beník, průsmyk a další a další… ?

O půlnoci připlouváme do CALAIS, pět minut se vymotáváme z přístavu a ještě půl hodiny pokračujeme do DUNKERQUE na vytipované parkoviště, kde okamžitě vytváříme ložnici a ukládáme se ke spánku.

Ve 20:55 zaparkujeme u dálnice v lokalitě HEERENVEEN, usteleme, uvaříme, pustíme i film a pak se uložíme k poslednímu noclehu první Tour de Europe s Bobikem.

Začínám mít pocit, že ať je dovolená jakkoli dlouhá, poslední den je vždycky na zabití. V tom případě je ideální podnikat už jen a pouze půldenní výlety, to se ponorka projevit nestačí. Kupuju mapu a podávám ji Michalovi. Zase blbě. Proč mu ji jako dávám, když jsem si ji koupila já? A proč jsem se nezeptala, co tady je a kam máme jít? Protože je to v mapě a protože pán by nejspíš potřeboval asistenta. A ještě chudák se vyděsil, jakým tónem jsme tady spolu s Michalem mluvili.

Napadají mě nejrůznější nepublikovatelné výrazy a vyrážím po své ose. Michalka má hodně velké dilema, s kým má jít… Ženský drží basu. Proč nešla s taťkou, ptám se a ona krčí rameny. A brečí, že se hádáme. Ale my se nehádáme. Vysvětluju jí, že jednou za čas, zejména když jsme spolu 24 hodin denně a nemůžeme si od sebe odpočinout, tak si prostě lezeme na nervy, každej si to představuje jinak, já myslela, že to má nachystaný taťka, taťka chtěl po mně, abych našla informace, ale já je nedokázala najít… Když je dusno v autě, tak si holt otevřeš okýnko, ne?

Dostanu se k soše Herkula, trůnícího na oktogonu s vyhlídkovou plošinou. Hurá, tam vylezu! Aha, platí se vstup. Nevadí, zaplatím! Akorát nemám čím. Rozhlížím se, ale Michal je v nedohlednu, vyrazil si po vlastní ose a drobáky nemám. Sakra! Stejně by mi řekl, že letošní dovolená už stála dost… Měl by pravdu, trajekty, Eiffelovka, Snowdon… tak je fakt, že 6 euro na osobu (za Herkula, zámeček Löwenburg a zámek Wilhelmshöhe) by nás nejspíš zruinovalo…

Pod kaskádami Michalka naváže komunikace s tatínkem a přitáhne nás k sobě, já ovšem odbíhám do zámečku Löwensburg pro razítko, dále pokračujeme přes Plutovu jeskyni, Čertův mostek, kolem Peneových kaskád a Jussowova altánku, až skončíme dole u zámku Wilhelmshöhe. Na pokladnu pro razítko (poslední otisk z letošní tour) zaběhnu, ale tvrdohlavě se neptám na autobus či vláček či co, domnívám se totiž, že někde před zámkem bude zastávka MHD a ta asi zdarma nejezdí. A to jako nahoru půjdem pěšky? No já osobně s tím nemám problém… a Michalka se musí přizpůsobit. Proč jsme tady museli mít naplánováno, co uvidíme, když ve Fountain Abbey jsme to naplánovaný neměli? Protože tam nám hezky paní na pokladně ukázala, co kde najdeme a kam máme jít. A tady to pán neřekl, což je samozřejmě moje vina. Ale vzala jsem mapu… jenže… protože se pan J. prostě sekl (uznávám, paní J. taky), tak to holt nemohlo proběhnout v poklidu.

Ještě se přesuneme do centra (17:30 – 18:15), kde nehledáme íčko, protože už je zavřené, ale najdeme kostel svatého Martina a kebab. Čeká nás dlouhá cesta domů (a ještě hodinu strávíme v Kauflandu a na benzínce), už se nepřesunujeme do parku k voliérám ani na hřbitov, kde nechali bratři Grimmové pochovat svou sestru Charlottu Amálii. Tam zajedeme, až se za 4 roky budeme vracet z Anglie ? Následuje jen pár drobných hygienických rychlozastávek a nazítří ráno (2:30) dorazíme domů.