Zaplatíme 16 euro a postavíme se do fronty (jsme první!!) před malým jednosměrným soukromým tunelem pod horou MUNT LA SCHERA. Původně ho stavěli proto, aby měli jak dopravit materiál na stavbu přehrady. A co po dostavbě přehrady s tunelem? Otevřeli ho veřejnosti. Čekáme asi 10 minut, než naskočí zelená a jsme vpuštěni do 3394 metrů dlouhého tunelu. Miška se raduje: „Kokéj, tuný!“ a nadšeně tleská.

14:25 zastavujeme u návštěvnického centra Švýcarského národního parku ve městě ZERNEZ. Zastávka víc než vhodná, protože turisté zde mají k dispozici čisté a vybavené toalety. Michal si dokonce vybere ve výprodeji suvenýr, triko původně za 30 franků, nyní za 5. A zase můžeme stoupat. Cestou na FLÜELA PASS zažíváme naprosto jedinečný pocit, dosud nepoznaný – jedeme do kopce a přitom předjíždíme jiné auto!!! S Fífou bychom tomu poloteréňáku z moravskoslezského kraje ani nestačili. Nahoře kromě mlhy nic zvláštního nevidíme, dlouho se tedy ve výšce 2383 m.n.m. nezdržujeme.

15:45 parkujeme u Davoského jezera, poté co jsem se na íčku v DAVOS DORF ujistila, že procházka kolem jezera je sjízdná s kočárkem. Kočárek ale nevytahujeme, je hnusně, zima, fouká a prší (a když neprší, tak jen chvilku). Celé jezero obcházet nebudeme, to až příště (třeba až pojedeme do Livigna s kanystrem). Michalka se aspoň trochu proběhne. Dojdeme do první zatáčky k jachtařskému klubu a otáčíme se. Každý rok píšu o tom, že blbí mají štěstí na počasí. Museli jsme letos zmoudřet, jinak si to vysvětlit nedokážu! Máme vlastně rekord, dva dny v kuse nám ještě na žádné tour nepropršely, a kdo ví, jestli je tomu konec. Zastavíme se ještě na íčku v DAVOS PLATZ a v 16:40 jedeme hledat sluníčko. Rychlé výsadky učiním v destinacích CHURWALDEN a CHUR a pro dnešek můžeme hledat místo pro nocleh. Jedeme podle dané trasy a až někde něco uvidíme, tak zaparkujeme.

Pravda, zase u kolejí, ale ty mašinky už k nám tak nějak patří. Michalka spí tak tvrdě, že ji nevzbudí ani stěhování z auta ven ani vlak, který jí projíždí za hlavou. Musíme si pospíšit, protože mraky, které se blíží, vypadají deštivě. Michalku probudím, když je hotová první várka nudlí, ale jen křičí: „Dej mi hají.“ Papat nechce. Ani nudle, ani přesnídávku, ani brumíka. Ani mašinkám nechce zamávat, vzbudila jsem ji ve špatném bodě. Aspoň ji přebalím a převleču, ale pořád jen vzlyká. Musím ji nechat a jít se najíst, aby Michal pak mohl rychle sklidit dřív, než začne pršet. Když jdeme s Michalem zalehnout, Miška ještě chvilku klimbá, najednou ale popadne druhý dech, chce si hrát, směje se. Čekáme, až si vzpomene na jídlo (něco tady proti hladu mám po ruce), ale dneska jíst nebude. Kolem desáté usíná a my chvilku po ní.

23:30 něco mě bouchne přes nohy a ozve se Ogíčkův křik. Chudáček, propadla dolů zadem. Ale jak je to možné? No jo, tatínek zaparkoval z kopce, překulila se k zadnímu sklu a svou váhou si odjistila plachtu, která se zasunula a deska se prohnula, protože nebyla podepřená, když ta plachta zajela. Asi to většina z vás nechápe, ale to je v podstatě vedlejší. Nahoru už ji dávat nechceme, protože by se situace mohla opakovat, tak bude spát dneska s námi. Jenže jak jsme z kopce, tak všichni (a nejvíc Ogi) kloužeme dolů. No a Miška, jak se škrábe nahoru, kope mě a šťouchá, takže se namáčknu úplně na dveře, probudím se asi za hodinu s naprosto dřevěnou rukou… Tak si stěžuju. Michalovi je nás líto a taky chce mít klid, tak se v půl druhé sebere a přeparkuje.

Při sjíždění narazíme na odbočku, asi nějaká panoramatická cesta. Soukromá, placená a měla by vést k ledovci. Ano nebo ne? Při pohledu na oblohu si nejsme jistí, jestli to má smysl. A Michal rozhodne filozofickou otázkou, co je vlastně ledovec… Hromada sněhu a sníh už jsme dneska viděli.

Zastavíme se na IC BRIG, kde se zeptám, zda se dá zajet k blízkému jezeru a projít se s kočárkem, necháme to na pak, nejprve zdoláme SIMPLONPASS (2005 m.n.m.). Cestou musíme využít objížďku, moc zajímavá silnička, přilepená na skále a úzká tak, že bych tady nerada potkala byť jen cyklistu v protisměru. Na vrcholu si dáme svačinooběd a při té příležitosti se mě Michal ptá, k čemu jsem používala dneska nůž. K ničemu, na nůž jsem nesahala. Michal nemůže nůž najít, ale nakonec ho objeví na velmi netradičním a nečekaném místě – na střeše auta. Od včerejší večeře se tam válí a jen díky boxu jsme ho ještě nevyklopili. Vydáme se k vyhlídce, kterou zdobí velký kamenný orel. Postavil ho Erwin Friedrich Baumann na památku Geo Chavéze a jeho prvního přeletu Alpského hřebenu. Musíme aspoň Mišce obléct pláštěnku, chvílemi prší. Kousek se projde sama, ale po kluzké hlíně ji radši vyneseme. Sjedeme serpentinami do SIMPLON DORF, na íčku ale razítko nemají. Odkazují mě na obecní úřad, který otvírá až za půl hodiny. Kdyby nepršelo, počkali bychom na malém pěkném náměstíčku, ale takhle jedeme dál. Další informační centra navigace v okolí už nenachází, tak prostě nesmím v autě spát a musím pořádně koukat.

15:40 parkujeme u přehrady MATTMARK. Nejdřív se projdeme kousek po louce mezi sviště, kteří varovně hvízdají a mizí ve svých norách, pak ještě kousek po hrázi, Michalku láká nejvíc lávka, která na hráz vede přímo z hospody. A protože je hodná a poslušná, za odměnu sejdeme dolů vnitřkem, aby si tu lávku mohla přeběhnout. Ještě má být íčko v SAAS-FEE, ale tam narazíme na závoru a privátní silnici. Místo toho objevíme to původně přehlédnuté a nakonec pochodíme i v tom původně zavřeném. Fajn, mám odpracováno, tak si můžu schrupnout. Jako Ogíček, obě spíme tak dlouho, dokud nezastavíme na parkovišti u lanovky.

Naše místečko je stále ještě neobsazené, domlouváme se, že zítra by to chtělo tak ve čtvrt na devět vyjet lanovkou nahoru, do Chamonix cesta se za hodinku nestihne. Michalka se vyspinkala do růžova, hraje na schovku, pobíhá sem a tam, když připravujeme nocleh. Samozřejmě i dneska nás čeká cesta k mašince, ale nejdřív se navečeříme. Tentokrát i Miška dlabe nudle a ještě si přidává. Umyjeme nádobí a nachystáme všechny potřebné věci na zítra, abychom se nezdržovali ráno. Přesně podle hodinové předpovědi ve 20:00 začíná krápat. Michalka se opět dočká animovaného přídělu, ačkoli Fíka i králíky z klobouku už jsme viděli. Máme s sebou ještě dvě DVD, ale věřte nebo ne, v tom věčném Bermuda-Jakl-trojúhelníku se zase někde ztratila.

Lanovka v 7:00 vezla nahoru nějaké pracovníky, první pro turisty jede za tři minuty, fousově ji tedy stíháme. Jede nás ranních ptáčat celkem pět, ti ostatní ještě pokračují nahoru na ledovec. Malá lanovka stoupá 10 minut na FIESCHERALP (2200 m.n.m.), hotely jsou ještě zavřené, třeba stihnu nějaké razítko sehnat, než pojedeme dolů. U rozcestníku chvíli váháme, ale shodneme se, že asi víme. Vybereme tu nejširší cestu, aby po ní projel vozíčkář. Jezero značí hodinu a půl, známe se, budeme rádi, když tam za dvě hodiny dorazíme. Šlapeme do kopce, akorát nevíme, jestli tohle je to nejhorší (jak psali) stoupání, nebo jestli teprve přijde. V textu se píše o velkých kamenech v cestě, ale nám se zdá cesta vymetená, uhlazená od deště. Michalka má radost ze života, honí „bijé“ (broučky), sbírá kamínky a vzápětí je zahazuje, protože jsou „fují moký“, občas chce poponést, chvílemi blbne v kočárku. Kocháme se, rozhlížíme, libujeme si, jak jsme se nakonec dočkali a najednou vidíme tunel. Už? Jdeme hodinu, za deset minut jsme u tunelu, tím se jde 15 minut, počítáme a dojdeme k závěru, že to za hodinu a půl zvládneme. Michalka je naprosto nadšená, tleská a ukazuje: „tuný“ a když jí řekneme, že tím „tuný“ budeme procházet, prohlásí: „bojí, bojí“, ale přesto nás popohání: „Jedéééém!“

Nejdříve se výmolům a kalužím vyhýbáme snadno, ale po chvíli se uprostřed tunelu objeví potůček, z něhož se ke konci stává potok, přes který se přebrodíme jen díky kamenů, trčícím nad hladinu a naší skokanské obratnosti. V půlce tunelu jsme míjeli výklenek s oltářem Panny Marie, ale teď už se před námi ukazuje chata, hráz jezera a stádo oveček. Michalka by je nejradši honila a hrála si s nimi, ale ony na to nemají náladu. Projdeme se po hrázi (kolikáté už na této dovolené?), zakousneme svačinu a na zpáteční cestu pořádně nabereme do plic horský vzduch ve výšce 2348 metrů. To jsme zvládli takhle vystoupat a ani jsme moc nefuněli a nefuníme ani cestou dolu. Postupně odkládáme vrstvy oblečení, předpověď se naplnila. Oběhnu hotely, beru jeden vedle druhého, někde nepochodím, a kde pochodím, tam dostanu jen úřední razítko. Ale máme.

11:00 velká lanovka veze dolů jen nás tři, sluníčko svítí, teplota stoupá… ono to s tím naším zmoudřením zas tak horké nebude. Michala pořád trápí ta peněženka, dneska už nebudeme moci nikde zaparkovat a courat, protože nemáme čím zaplatit. I když, směrem vstříc Francii by mohly parkovací automaty papat i eura. Ale žádný pohled už si nekoupíme. Maximálně jogurt zaplacený kartou. Navrhuju Míšovi, když je tak přesvědčen, že peněženka není nikde zapadnutá, že se zeptám na íčku, jestli náhodou ji někdo nenašel. Přece jen, nejsme v Čechách, tady by se mohly nálezy odevzdávat. Paní si nechá napsat adresu, že kdyby se peněženka našla, pošlou nám ji. Ale co, člověk si pokaždé řekne, že když nejde o život… O čtvrt hodiny později stavíme na parkovišti odděleném od silnice svodidly, aby Miška mohla být venku, a v katastru obce FILET strávíme půl hodiny obědem.

Nejdřív ale objevíme kostel svatého Michala, vytesaný do skály. Tady musí být výborná akustika! Na stojanu mají pohledy, jeden by to chtělo na památku. Frank sice nemáme, ale oni někde to euro, co hodíme do kasičky, promění.Ogíček sní svůj odpolední sen, a tak jsem dotázána, jestli chci toho Reinera navštívit. Musím támhle na kopec, zajet autem se tam nedá a Ogíčka kvůli tomu budit nebudeme. No, když jsem tady, a když o sobě prohlašuji, že jsem germanista, mohla bych udělat něco intelektuálnějšího než si notovat písničku Zehn kleine Jägermeister (rauchten einen Joint, den einen hat es umgehaun, da waren nur noch neun. Neun kleine Jägermeister wollten gerne erben, damit es was zu erben gab, musste einer sterben…). Kopec si tedy vyběhnu, Rilke má opravdu krásný výhled, bohužel právě proti slunci. U kostela je muzeum, dokonce otevřené. Akorát paní se tváří ne zrovna přívětivě, když chci razítko. Upozorňuje mě, že normalerweise je to se vstupným. Náhrobek? Nebo jí vadí, že jsem si ji našla ve druhém patře (aniž bych shlédla výstavu v přízemí). Radši poděkuju a mizím. Íčko na nádraží ale otevírá až v pondělí, rozhodně tady čekat nebudeme, spokojíme se s dalším ve městě LEUK, následují SIERRE a SION. Osobně si myslím, že by město stálo za delší prohlídku, podle mapy a obrázků minimálně hrad, opevnění a park, ale všechno mít nemůžeme. Stejná myšlenka se mi honí hlavou i v MARTIGNY, zastávka by se tady šikla, ovšem nemyslím takovou, kterou právě máme – v hustém provozu v koloně. Nadávám na vedro a Michal se směje, že před dvěma dny jsem říkala, že vedro je lepší než déšť, což jsem opravdu říkala, ale hned jsem dodala, že až bude vedro, stejně budu nadávat. A propo, vedro je lepší, když je člověk někde v lese, na přejezdy autem je lepší déšť.

Uvažuju nahlas o počasí a řešíme, že zrovna zítra nás takový dlouhý přejezd čeká, a zase začínáme stoupat. To máme ještě nějaký průsmyk? Pro sbírku razítek to snad bude jedině dobře. Na vrcholu průsmyku COL DE LA FORCLAZ (1527 m.n.m.) si počkám na recepci hotelu, až se dočkám. Téměř půl hodiny se tady procházíme, využijeme čisté toalety a po chvilce už hledáme IC TRIENT. Najdeme ho, ale jde o regály s materiály v přízemí obecního úřadu a tam bych pro razítko nešla, ani kdyby bylo otevřeno. Chuť si spravíme ve VALLORCINE. Paní sice neumí ani německy ani anglicky, ale je inteligentní, takže ukazuje razítko a ptá se: „OK?“ Přikývnu.

U silnice si všimneme budovy s nápisem reservate naturale nebo tak nějak, že by návštěvnické centrum národního parku? Za zkoušku nic nedám a v sešitku přistane otisk Associaton des réserves naturelles des Aiguilles rouges. Paní sice německy neumí, ale anglicky obdivuje sešit, kterým listuje. Zavolá kolegyni, ať se jde taky podívat, kolegyně německy umí, tak ji poprosím, ať mi na papírek napíše, jak se razítko řekne francouzsky. Abych byla vybavená. Ani ve snu mě nenapadlo, že budu jezdit po Francii a sbírat tampóny!!! Poslední zastávka na IC v ARGENTIÉRE a pak už konečná.

Blížíme se k CHAMONIX-MOUNT BLANC a pokukujeme po nějakém pěkném parkovišti, ale kde nic tu nic. Jedno je u lanovky, ovšem docela na ráně. Tady jenom, když bude nejhůř! Důležitější pro nás v tuto chvíli je, že najdeme místo k zaparkování blízko centra, bonusem budiž, že zdarma. Zajdeme na IC, Michal si na zdi fotí mapu, kde jsou zakreslená parkoviště. Michalka honí parádu ve slunečních brýlích, před íčkem si vyleze na lehátko, nechá si sundat botičky a houpe se. Po pěší zóně běhá sem tam, uvědomíme si, že bychom měli rychle sehnat ještě pečivo, zítra to asi nevyjde a v neděli nebude nic k mání. Vlezeme do COOPu, kde jsme kdysi kupovali krabicák (krabicovou zmrzlinu), pak jsme seděli na obrubníku u auta jako socky, dlabali lžičkou a všichni na nás soucitně koukali. Teď kupujeme bagety, na zmrzlinu jaksi nemáme chuť.

To už není možné todleto, jdeme na výzvědy. Jestli budou lítat i v noci, tak snad budu říkat: zlatá hospoda! Přímo na druhé straně cesty, za živým plotem, je základna záchranářů. Michal je přesvědčen, že v noci nelítají, protože všude kolem jsou hory, to už by se muselo semlít fakt něco vážného. Máme v plánu se ještě trošku projít, vypadá to tady na ráj vyznavačů cyklistiky, joggingu a psích miláčků. Jenže než k procházce dojde, radši sklízíme poslední věci, protože začíná co? Pršet. Už nás to vlastně ani nepřekvapuje, zavřeme se na „pokoj“ a dovádíme i tak. Když Michalku pře desátou vyzveme, aby šla spát, sama se natahuje nahoru a volá: „Dej mi hají!“ A zítra? IC v Ženevě otvírá v 9, a jestli se chceme projít, tak v půl abychom tam byli. Hlavně, že si umíme zdůvodnit, proč dáváme budík na 5:45. V noci střídavě ne-prší.

Navigace nás vede přes město NANTUA, kde značí íčko. Otevírací dobu v tabulkách podle dnů a měsíců a ještě k tomu ve francouzštině se mi studovat nechce, vezmu za kliku a nic. Tak asi v sobotu nefachčej. Ale sotva udělám pár kroků, vyběhne za mnou slečna. Je to se mnou špatný, už ani dveře neumím otevřít. Další zastávkou je město MACON, zde si zapisuju poznámku, že by taky bylo fajn, kdyby se tady člověk mohl zdržet aspoň na malou procházku. Pohled na hodinky říká, že je nejvyšší čas k jídlu, pohled z okna říká, že bude velké štěstí, stihneme-li to za sucha. Jen najít nějaký plácek, kde by se Miška taky mohla proběhnout.

Zastavíme pod stromy, navigace říká, že jsme v obci HAMEAU DU CLUSEAU. Nějací turisté tam akorát sklízejí piknik, asi se bojí deště. Michal nachystá spěšně poslední záchranu před smrtí hladem a já zatím hraju s Michalkou na honěnou. Nutím ji běhat od stromu ke stromu, ale jen tam, kam sahají koruny. Sama sobě připadám směšná, jak tam poskakuju, ale kdybych se neangažovala, Miška by seděla na obrubníku jako buchta. Takhle mě napodobuje a aspoň trochu se protáhne. Stejně za chvilku musíme do auta, protože se pěkně rozpršelo. Tělocvik pod stromem mě zmohl natolik, že usínám snad rychleji než Michalka, sotva se podíváme z okna na několik stád kraviček. Michal si libuje nad krásnou cestou, které vede stranou měst a vesnic, téměř žádný provoz, co víc si přát, když člověk spěchá?