V pravé poledne zastavujeme v LOCRONANU. Podle jednoho z průvodců je to město kamenných květin, podle jiného je to nejkrásnější vesnice Francie. Na parkovišti vybírají paušál 4 eura, takže popojedeme zpátky a zaparkujeme, kde to jde. V autě poobědváme jogurty a bagety a čekáme (a doufáme), že konečně přestane pršet.

Nevypadá, že by přestalo pršet na celý zbytek dne, Michalce pro jistotu oblíkám pláštěnku a gumáky, z těch je nadšená. Došmatláme na íčko, pak se tam ještě vracíme přečkat tu největší přeháňku. Všimnu si, že Michalka má v podpaží v pláštěnce díru, kde k tomu přišla? Nakoukneme do kostela i do okýnka, kde jsou připravovány ultratenké palačinky. Michal se rozhodne, že nás na palačinky pozve. Jednu s čokoládou a jednu s nutelou, nějak se podělíme, tři už jsou moc, když jedna stojí minimálně dvě éčka. OK, zkusím anglicky čoklit a česky nutela. Kuchař něco mektá, vůbec mu nerozumím, tak přikývnu. Dostanu jednu palačinku pouze s cukrem, ta s nutelou je v pořádku. Sakra, ani objednat si neumím. Michal mě poučuje, že jsem asi měla spíš říct německé š na začátku čokolády. No jasně, po bitvě je každej generál, že si pan chytrej neobjednal sám!

Palačinky rozdělíme spravedlivě tak, že v Michalce zmizí nadpoloviční většina. Když se vracíme k autu, Miška mává rukama a předvádí „svoje triky“ a já pozoruji, že díra v pláštěnce se v mezičase několikanásobně zvětšila. Také zjišťujeme, že z jedné strany na parkovišti sice vybírají, ale ti, co přijíždějí z druhé strany, výběrčí nezajímají a na tomtéž parkovišti parkují zdarma. Nechápeme.

Odjíždíme ve 13:45. Při pohledu na oblohu je cyklovyjížďka rašeliništěm velmi ohrožena. Ale pořád ještě může přestat pršet. Pět minut po druhé přijíždíme do městečka CHATEAULIN a hledáme IC. Na směrovkách je značený dokonce informační pavilón, ale kde je, čert ví. Nakonec slavný pavilón, který vypadá, jako by autobusovou zastávku obestavěli skleněnými deskami, objevíme kousíček od auta. Možná jen klame svou vizáží, ale zdá se nám, že už ho takových 5 let nikdo neotevřel.

Chuť si spravíme ve 14:25 na íčku PLEYBEN, kde nafasujeme mapu oblasti, dokonce se značenými informačními centry. Ta se bude hodit pro improvizační přípravu dnešního programu, protože s kolem je na devadesát procent ámen.

Stoprocentně toto rozhodnutí potvrzujeme ve tři hodiny, stojíme na parkovišti, odkud jsme měli vyrážet na kole. Orientačním bodem nám byl kopec MONTAGNE SAINT MICHEL s kostelíčkem. Nejen, že stále prší, ale obloha je totálně zapytlovaná. Budeme rádi, pokud aspoň večer přestane, takhle nějak si představuju oblohu, když se schylovalo k potopě světa. Jen se rychle skočíme vyčůrat a jsme docela mokří (aniž bychom se počůrali!), na zemi vzniká pěkné blátíčko. S nově nabytou mapou řešíme, co teď. Asi zajedeme do Brestu, i když jsme při plánování tohle město zavrhli, neb jsme o něm nic moc zajímavého o něm.

15:27 – „zdržuje“ nás tříminutový rychlovýsadek u informačního centra v LE FAOU na cestě do BRESTU. Zahlédneme E.Leclerc, tam jsme ještě letos nebyli, takže proč nezabít čas v nákupním centru? Vevnitř nefouká, neprší, wifinu tam mají, záchody, co víc si přát? 15:47, tak hodinu, abychom stihli ještě zdejší íčko, když už jsme sem jeli. Nakonec si nezdařenou projížďku na kole kompenzujeme zdařilým shoppingem, Michalka má botasky s prasátkem Peppou a tričko s Elsou. Taky musíme něco pořídit Fandovi, rovnou natankujeme. Nechápu, jak se někomu může stát, že dojde palivo. Michal tankuje, když už mu zbývá „jen“ půlka nádrže.

Po sedmé zastavujeme u plánovaného nocoviště utopeného v zeleni v SAINT BRIEUC, pršet stále nepřestalo. Dnes je jasná studená večeře a nocleh v takovýchto podmínkách musíme vyřešit krizově, tzn. Michalka se natáhne na zadní sedadlo, její sedačku musíme nacpat do kufru a my se vyspíme vepředu v pololeže. Prší ovšem tak, že ani nemůžeme přeskládat věci v kufru, aby se tam vešla autosedačka, musíme tedy zajet k nejbližší benzínce pod střechu, tam prostory nachystat a pak opět přejet na nocoviště.

Než sníme bagetu se sýrem (v L.Eclercu jsem už tak nějak počítali s nutností studené večeře), přijede si nás prohlídnout asi správce parku, u kterého parkujeme, nebo tipař pro vrahouny cizinců nebo kdokoliv další. Očumuje nás a pak zmizí, dobrý dojem v nás nezanechal.

Zajíždíme na benzínku, připravíme, co je potřeba. Sedačku nacpeme do kufru, spacáky hodíme do auta. Michalku už jen přivážeme pásem jako dospěláka, na tu chvilku se to nezblázní. Jenže dolů k parku se nějak nechce ani mně, ani Michalovi, bylo to tam takové… divně.

Zajedem k nádraží, tam by mohlo být nějaké parkoviště. Ve 21:00 jdeme omrknout situaci. Jééé, tady jezdí TGV, to si Michal musí vyfotit a natočit do sbírky, za tři minuty jede, to musíme počkat. Záchody jsou na mince, v případě nutnosti je kam jít. Při dalším průzkumu zjišťujeme, že bude lepší schovat se kousíček na parkoviště v aleji (ulice Espl. Alfred Jarry), než nocovat přímo před nádražím. S vyřešeným problémem jsme nadmíru spokojeni. A protože přestalo pršet, zvládneme postavit i pohodlnou ložnici. Zaběhneme ještě kouknout na jedno TGV, při té příležitosti provětráme nádražní wifinu a den nesmíme zakončit bez pohádky.

V 9:25 se podaří zaparkovat kousek od íčka, proplétáme se jakýmsi blešákem. Na dveřích íčka ale uvádějí otevíračku až od desíti, tak se v SAINT BRIEUC aspoň trošku projdeme. U jednoho ze stánků zahlídneme palačinky za euro. Miška nás poučuje našimi vlastními slovy: „Hele, hele, nemůžeme přece mít palačinky každý den.“ Snažíme se jí vysvětlit, že další budou až zase někdy doma. Nakoukneme do katedrály, Michalka si začala všímat barevných oken. Pak se rozhodneme pro palačinky s čokoládou. Poučena včerejškem se pokusím o jakési „šokolá“ (hlavně, aby na začátku nebylo č) a trojku ukážu na prstech. Bohatě všechny posypává grankem a na blízké lavičce si každý vychutnáme tu svoji. Ty brďo, dneska 3 za 3,30, včera 2 za 5 éček, to je rozpětí. Jako první vlezeme do informačního centra a pět minut po desáté už uháníme dál.

10:30 – zaběhnu pro razítko na IC v LAMBALLE a pak už si to štrádujeme k majáku. Navigace nás vede silničkou mezi poli, to ještě zvládneme, ale jakmile nás nutí odbočit na štěrkem vysypanou polňačku, přestává s ní Michal kamarádit. V 11:02 se stavujeme na IC FREHEL, bereme pro jistotu mapu. K majáku se chceme projet na kole, neboť u něj je parkoviště placené. A poté bychom ještě zajeli k pevnosti. Ve čtvrt na dvanáct projíždíme kolem značeného íčka v obci PLÉVENON, nemůžeme ho tedy vynechat, ale razítko bohužel nemají. Pak už se přiblížíme k majáku, ovšem jen tak, abychom neparkovali v zákazu nebo nepřekáželi v provozu.

V 11:20 sundáváme kola a po necelých dvou kilometrech přijíždíme k majáku CAP FRÉHEL. S razítkem opět nepochodíme, tak aspoň vylezeme nahoru, rozhlédneme se kolem a pěšky pak dojdeme na úplnou špičku mysu k bývalému majáku. Michalka nás donutí, abychom si zahráli na draka a princeznu (vždycky určí, kdo je drak, kdo princezna a kdo rytíř. Drak honí princeznu, ta před ním utíká a statečný rytíř se snaží draka odehnat a princeznu uchránit).

U auta se rozhodneme, že zvládneme dojet na kole i k pevnosti FORT LA LATTE. Oblečení jsme pořádně, teplo vypadá jinak, ale je to jen 2,5km, to nemá cenu přejíždět autem. Pořádně šlápneme do pedálů, nebe je poněkud pošmourné. Před areálem pevnosti zamkneme kola, u brány do parku či zahrady vyžebrám razítko a jdeme se podívat aspoň na nádvoří. Platit vstupné do pevnosti není náš šálek čaje. Při cestě zpět ke kolům se pořádně rozprší. Nejbližší možnost schovat se nabízí až strom u parkoviště, kde jsme nechali kola. Michal přemýšlí nad Michalčinou mokrou sedačkou. Až přestane pršet, mohla by si sednout na pláštěnku, aby se od sedačky moc nepromočila. Pohled vzhůru ale Michalovi vnukne nápad, který si nenechá vymluvit. Sedá na kolo a uhání s větrem a kapkami deště o závod k autu, aby pro nás mohl za chvilku přijet. Zatímco můj dnešní sportovní výkon činí 6 cyklokilometrů, Michal najel skoro 9.

V původním plánu byla, pak jsme se rozhodli ji vynechat, ale nyní, když vidíme, že máme čas (na dnešní nocoviště nesmíme přijet dřív než v sedm, kvůli výši parkovného), opět do itineráře zakomponujeme prý působivou zříceninu CHATEAU DU GILDO. Lze ji prolézt volně.

Víc než dvacet minut zde ale nestrávíme, a to se skoro loudáme. Cestou od parkoviště na nás číhají blátivé nástrahy, ale přežijeme je bez úhony a bez špíny na oblečení či po těle. Vylezem na hradby, pokocháme se výhledem na odlité moře a lodičky na suchu a s úderem třetí zase startujeme. Cestou se snažím neusnout, ale nezadaří se. V 15:40 mě Michal budí, ať se jdu mrknout, jestli se tam vejde, a já vůbec netuším, kam chce zajet, proč a kde vlastně jsme.

Postupně mi dochází, že jsme na parkovišti v SAINT MALO, kde se máme pořádně proběhnout a provětrat. Hned v přístavu Michalka zapózuje s pirátskou lodí a poté navštívíme IC. Před silnější přeháňkou se jako spousta dalších lidí schováme do průchodu v městských hradbách. Přecpanou hlavní ulicí se proplétáme davem a okukujeme centrum. Vylezeme na hradby a jdeme tak dlouho, jak je to možné. Součástí procházky je i pár vyhlídek a fotky na kanónech.

Za pláží vidíme i pevnost, o níž psali, že se k ní dá dostat pouze za odlivu (Fort National). Sejdeme na Miščino přání na pláž buď zcela nemušlovatou, nebo totálně vysbíranou, a kocháme se. Otužilci se koupou, br… Najednou se na pláži vyrojí maníci v oranžových bundách a hulákají cosi do megafonu. Plavci se přesouvají na souš, masa lidí se stahuje z pevnosti a spěchá do města, jéé, konečně uvidím pořádný příliv.

Za chvilku už Národní tvrz od pevniny dělí proužek vody a ten se dost rychle zvětšuje, někteří opozdilci už se nestihli z pevnosti vrátit suchou nohou. Michalka vymyslela hru na utíkání, čekáme na vlnu a pak před ní spěšně uskakujeme a couváme, tato hra nám vydrží docela dlouho. Pevnina zmizela, tak mizíme taky. Ještě vběhnu do muzea pro razítko, když je tak vyzývavě po ruce. Sotva se vracím, čeká mě vyřešit, kam dám malou vyčůrat mezi těmi stovkami turistů. No, asi někde na trávník, ideálně u zdi, co na tom, že patří městským hradbám? Kdo mohl vědět, že hned za rohem jsou záchody?!

19:03 odebíráme parkovací lístek z automatu na obrovském parkovišti před LE MONT SAINT MICHEL. Tady to zapíchneme. Bude nebo nebude pršet? Kdo to má poznat? Tady jeden nikdy neví. Každopádně, prioritou je uvařit a ustlat. Pak bychom se, jak plánováno, na kole projeli do druhého nejnavštěvovanějšího turistického cíle ve Francii. Ostrov má necelý kilometr čtvereční a žije na něm 41 obyvatel. Počet turistů ale šplhá k milionu za rok. Nahoře ční klášter, perla francouzské gotiky.

Na zdejší návštěvu jsme velmi podrobně připraveni, z parkoviště se můžeme na (polo)ostrov dostat bezplatným autobusem, který jezdí ve dvacetiminutových intervalech, případně dle potřeby, nebo pěšky (ale kdo by šel 3,5 km?), nebo povozem (kdo by to platil?), nebo na kole. Ovšem… Na kole v turistické sezoně pouze před 10. dopolední a po 18. večerní. Parkoviště pak nabízí různé tarify. Půlhodina je zdarma, ale to sotva člověk stihne najít záchody. Nás zaujal speciální noční tarif – pokud člověk přijede po 19. hodině (proto jsme se cestou zdrželi na zřícenině) a odjede do 11:30 následujícího dne, pak zaplatí pouze 4,30. Za to jinde ubytování pro tři osoby rozhodně neseženete! Tuto výhodnou sazbu ovšem nabízí pouze osobákům, karavany si za nocleh připlatí, ale kdo by spal v osobáku, že?

Začínáme tedy s realizací prioritních položek a Michalka si po dlouhé době hraje s autíčkem a vozí kamínky a jetelíček. Mraky nad námi nevypadají důvěryhodně, nějaká přeháňka přijde, a tak pro jistotu schováváme připravenými pytlíky sedla a Michalčinu sedačku, aby se pak dalo ještě jet. První chod nudlí stíháme sníst kultivovaně u stolečku, druhý už musíme vzít do ložnice, protože přeháňka opravdu přišla.

Přežene se a zase je dobře, původní plán je oprášen, osedláme oře a vyjíždíme. Ať zítra neztrácíme čas, nyní najdeme íčko, záchody, parkovací automaty (opravdu budeme platit tak málo!) a hurá za poznáním. Zítra pojedeme autobusem, takovým divným, má dva předky a žádný zadek, prostě dva volanty a dvě řidičské kukaně. Na tu jízdu se Michalka těší už teď. Před vstupem do brány slézáme z kol a zamykáme je jako všichni ostatní cyklisté. Za bránou najdeme druhé íčko, to otvírá v půl desáté, tak abychom sem nějak tak přijeli.

Pak už jen do kopce, nejprve po silnici a pak po schodech. Funíme kolem zavírajících suvenýršopů a plných restaurací, Michalka má problém, už prý nemůže. Když prolezeme úspěšně bezpečnostním rámem, vyhrabeme se až k pokladně. Neměli jsme v plánu chodit na prohlídku kláštera, sice prý je teprve z jeho teras ten nejkrásnější pohled dolů, ale deset éček za jednoho za výhled asi nedáme. Odpočíváme, musíme se vydýchat, pak jdu pro razítko – sice dostanu, ale pouze s nápisem „certifikovaná národní památka“. Lepší než drátem do oka…

Některé prostory jsou barevně nasvícené a cestou je instalováno několik multimediálních projekcí. Z jedné zdi na nás obrovským okem mrká a kouká ona tajemná příšera, Michalka se stále zvědavěji žene kupředu a objevuje další a další místnosti, odkud vede proužek světla. Z jiné zdi po nás sahá pařát, který velmi věrohodně probourává zeď, jinde bublá voda v hluboké studánce.

Modře svítící podloubí se stane naším útočištěm, schováváme se zde před deštěm, v půl desáté vyřizujeme telefonát s babičkou. V přítmí poslední místnosti zahlédneme stojany a na každém z nich na špagátku… razítka! Ty brďo, rychle sešitek. Jenže teprve po několika otiscích nám dochází, oč se jedná. Celý klášter má něco společného s nějakými dravci, celá projekce byla zaměřena na dravce – pařát, oko, obrovská „socha“ nebo plastika dravce. Asi jako londýnský Tower a jeho havrani.

Každé razítko má motiv nějaké části ptačího těla – oko, křídlo, peří, zobák, stehýnko... Návštěvník si měl od služby vzít papír s logem Saint Michel a natisknout si svého vládce vzduchu dle libosti. A my razítka flákali do sešitku jen tak hala bala. Dvakrát měř… ale my rovnou řezali. Poprosím hlídače se čtvrtkami v ruce, nechám Michalku zcela samostatně tvořit, prý si příšeru doma domaluje a vymaluje.

Zahajujeme sestup. Mišku bolí nožičky a je unavená (bodejť, takový zážitek), chce už do auta a spinkat. My budeme rádi, když se dostaneme co nejrychleji ke kolům a když kola vůbec najdeme (pravda, nejsme tady v Čechách, ale náhoda je blbec). To by byla procházka! Autobusy totiž jezdí „jen“ do desíti.

Tma jako v ranci a možná ještě i jinde, měsíček nám přes mraky nepomůže a aspoň tu slabou blikačku, co jsem ji před dovolenou oživovala, s sebou nemám. Asi zůstala v autě. Michal sice má světlo, ale nemá funkční baterku, dokonce ani ty reflexní vesty, které jsou ve Francii za snížené viditelnosti (či současné totální neviditelnosti) povinné, jsme z auta nevzali. Porušujeme tedy zcela vědomě předpisy a snažíme se nikoho nesrazit, nepřejet a neohrozit. Na mostě je přechod mezi chodníkem a silnicí lehce přízemně osvětlen, tak se aspoň máme čeho držet, ale za mostem už ne.

A to chce Michal jet tou cestou mezi loukami, kterou jsme přijeli! Protestuji, když se budeme držet silnice, občas nám na cestu posvítí kolemjedoucí auto, ale na louce? Včas neuvidíme těch pět schodů, které jsme objížděli, a ještě si natlučeme kokos, žádný takový, pojedeme po silnici.

Sakra, támhle vepředu bliká modrý majáček, nemůžeme přece přijet policajtům do rány, co teď? Naštěstí jsme přesně na rohu, kudy jezdí autobus k parkovišti, a na kruhák s policajty už nedojedeme, snad za námi nebudou houkat. Íčko, jedny automaty… „Kolikátku jsem říkal, že máme?“ Parkoviště je rozděleno na téměř totožné segmenty. „P6 jsi říkal, když jsme jeli od parkoviště.“

Zmatení noční tmou si ale nevybavujeme, že jsme jeli kolem těchhle automatů, P6 je moc daleko, asi to tedy bylo P4. Protože si nejsem jistá, souhlasím, otáčíme se a jedeme k P4. Tam ale Fanda nestojí. Jejda. A tak nezbývá než projet všechna parkoviště pěkně popořadě. P1, tady to určitě nebylo, P2 taky ne, P3 možná, ale Fanda tam není (to ovšem od kraje parkoviště nevidíme, takže vždy musíme dojet do prostředka celé plochy). P4 taky ne? Ale dál jsme přece nejeli. Nebo jo? Michalka začíná fňukat, kde že budeme spinkat, když nenajdeme auto, že je unavená a že jí je zima, že v autě má plyšáčky… Naštěstí auto najdeme, opravdu parkuje na P6, tak jsem si to zapamatovala dobře. Museli jsme cestou tam přejíždět i silnici, ale to jsme si neuvědomili, ani těch automatů jsme si nevšimli. Ale sláva, že z nás nejdou bezdomovci.

Převleču Michalku, Michal upevní kola, ještě musíme zavolat dědovi, tomu jsme v opatství slíbili, že zavoláme zpátky, abychom se vykecáváním dlouho nezdržovali a do postele se dostali ještě dnes. Sice těsně, ale stíháme se do půlnoci uložit, ovšem pohádka, na které ještě před chvílí tak unavená Michalka trvá, už je nedělní. Zítra (vlastně dnes) do 11:30 vypadnout, v půl desátý být na íčku ve městě, v půl osmý vstávat, pohoda.

V rámci tréninku vystoupáme až před bezpečnostní rám, tam se otáčíme a jdeme dolů. Cestou kupujeme magnet na lednici, včera jsme na nějaké koukali i v klášteře, ale nelíbil se nám žádný. Je čas udělat hoře svatého Michala pá pá. Autobus nedobíháme, však jede další. Jenže tenhle dispečerka odesílá zpět prázdný, protože nás na zastávce čeká málo. Další už je dostatečně naplněn a veze nás na parkoviště. Auto tentokrát nacházíme hned napoprvé. Michalka čeká v autě a my jdeme zaplatit za ubytování. Stíháme všechno, takže v 11:25 z parkoviště odjíždíme spokojeni a naplněni novými zážitky.

Michal mi podává letáček, který referentka turistům velmi doporučovala. A ejhle, noční prohlídka opatství, tajemný svět sokola stěhovavého, který je se zdejším klášterem spjat. Takže to nejdůležitější jsme pochopili i bez příplatku za audioprůvodce. Nám to nikdo doporučovat nemusel, ale štěstí stálo při nás, noční prohlídky jsou pouze ve čtvrtek a v sobotu.

Opět jen kousek, ve 12:25 parkujeme v AVRANCHES u parku Jardin des Plantes. Zde má být (a taky je) dětské hřiště. Michalku vyháníme, ať si pohraje, protože za chvíli se možná zase rozprší. Oběd (jogurty s bagetou) sníme potom v autě, ať Michalku nezdržujeme od příjemného programu. Michal jde objevit avizovaný krásný pohled na Mont Saint Michel. Nakonec z deště nic není, tak si oběd sníme pěkně na čerstvém vzduchu. Naproti parku stojí bazilika, rychle do ní nakoukneme a popojedem na íčko, odkud ve 13:45 odjíždíme.

Následuje pětiminutová razítkovací zastávka ve VILLEDIEU LES POELES (14:10). Íčko ve městě SAINT LO už nestíháme, jako náhradu pro razítko zkoušíme muzeum na hradě a pak přejíždíme k parku s vyhlídkovou věžičkou (La tour des Beaux Regards), kterou zahrneme do sbírky navštívených rozhleden, a Michalka se vyblbne na hřišti. Po necelé hodině (v 16:10) se dnes ještě naposledy přesunujeme.

Nejdřív ale ukořistíme razítko zajížďkou do MUSEÉ MEMORIAL D´OMAHA, kde se Michalka vyfotí s tankem. Vracíme se k pláži, kola zamkneme ke stožáru s kanadskou vlajkou a razíme do písku. Odněkud (z roury) vyvěrá pramínek, cestou po pláži sílí, Michalka chce pustit lodičky tady – vybíráme ty nejmenší. Běžíme podél potůčku za nimi, občas jim musíme pomoci. V ruce nesu svoje i Michalčiny boty a ještě mám posunovat lodičky, to jsou teda kšefty.

Po celou dobu jsme v ohrožení černých mraků, od silnice už jsme pěkný kus, začíná pofukovat, takže Michalce zakazuju courat se ve vodě. Lodičky doplavaly téměř do moře, Michalka se s nimi nerada loučí a snažíme se svižně dojít zpátky. Návrat urychlí Michalčina potřeba čůrat, protože poslední úsek k silnici dobíháme. Bez bot přeběhneme silnici (Michalka se vzteká, že kamínky píchají), malá počůrá trávníček za parkovištěm. Sedneme si na patník a aspoň nasucho odrbeme nohy od písku, abychom se mohly obout. Bude pršet nebo ne? Jedeme dál, nebo se vrátit? Černo vypadá přímo úděsně, vracíme se k autu a pustíme se do vaření. Mraky ale táhnou po nevyzpytatelné trajektorii a déšť nás zcela mine.

Po večeři sedáme znovu na kola a jedem podél historicky proslavené pláže k dalšímu památníku. Pak vylezeme na molo a sledujeme docela rychlý příliv a natěšené, leč neúspěšné rybáře. Jakmile pláž, po níž ještě před čtvrt hodinou chodili lidi, zmizí pod masou vody a jakmile vyřídíme telefonát, vracíme se k odstaveným kolům.

Navštívíme záchody na „našem“ parkovišti, musíme napsat ty pohledy a pustíme na dobrou noc Zvonilku a piráty. Jeden pohled musíme napsat bez adresy, ráno Peťovi zavoláme, jestli už jsou odstěhovaní a zda nám svou novou adresu sdělí, teď už je telefonování pozdě.

Máme brečet, nebo se smát? Toto dilema nemáme rozhodnuto ani ve 12:10 ve městě CAEN. Nejprve zajdeme na íčko a do katedrály, obdivujeme jakýsi divný dopravní prostředek – vypadá jako trolejbus, ale mezi koly má navíc jednu kolejnici, že by nějaký trolejtram? Po půlhodině dopřejeme Fandovi odpočinek u parku Colline aux Oiseaux.

Procházíme jednotlivé části, nemineme poušť s trosečnickým domečkem, jezírko s rybičkami, ani dětské hřiště. Zde dáváme Michalce 45 minut, které docela akčně využívá. Pak se s ní ztratím v labyrintu, nafetujeme se v růžové zahradě a zdržíme se u voliéry. To je aspoň park, a ne ta hrůza na Loiře, za kterou ještě vybírali, brrr. Zdejší kláštery (mužský i ženský) a hrad vypouštíme, abychom ve 14:15 mohli jet dál.

Za smutného deštiva mě přemáhá spánek a Michalka je na tom nejinak. Když před čtvrtou hodinou přijíždíme do města LE HAVRE, probudí Michalku žádost vyslaná močovým měchýřem. Zaparkujeme na prvním volném místě u rušné silnice, stromeček nebo keřík tady neexistuje, tak musíme kousek poodběhnout ke kanálu. Ať se koukají, tady mě nikdo nezná. Skočíme na íčko s dětským koutkem, Michalka chvilku provětrává hračky, vezme si růžový balonek a je spokojená. Centrum města je sice zapsané na seznamu UNESCO, leč pamatuju, že při plánování jsem se hrozně divila. Co tady může být tak cenného? Nechápu, stejně jako v Janově. Možnost proběhnout lehavrský okroužek vzdáváme, stejně na centrální náměstí dojedeme autem. A co tady jako má být světové dědictví? Ty dvě nesympatické bílé moderní budovy? Patnáct minut tady opravdu stačí.

18:45 – parkujeme u obchodního a kancelářského komplexu, vlezeme do výtahu a hledáme, kde ten slibovaný Flunch je. Druhé patro jsou taky garáže, tak jedeme do pětky. Ale ouha, pro změnu garáže. Pak teprve si všimneme, že u tlačítek je speciálně značeno entreé shopping centré, to bude asi ono.

Michalka se nehorázně baví, že jezdíme výtahem sem a tam a tam a sem. Ovšem netrvá to věčně. Vtrhneme do Flunche jako uragán a nejdřív bereme útokem toalety. Pak se spořádaně vracíme k pokladně a dopřáváme si neverending story v podobě jídla. Michalka se chodí provětrat do dětského koutku, my jídlo prokládáme surfováním. Po deváté usoudíme, že je nejvyšší čas hledat místo ke spaní, svezeme se výtahem a ve 21:15 odjíždíme z civilizace do divočiny.

Po čtvrthodině dojedeme na místo, parkoviště utopené kdesi v lese (Foret domaniale Verte), Miška chce aspoň na chvilku míček na provětrání, Michal chystá navigaci na zítřek. Přijede auto, posvítí si na nás, postojí, čeká (my taky čekáme) a pak odjíždí. Mám tady v lese takový divný pocit, byl to bonzák nebo tipař? Michalově intuici se zdejší místo taky příliš nezamlouvá, jedeme hledat jinam. Na jednu stranu je všude kolem samý les, žádné vhodné parkoviště, vracíme se tedy blíž civilizaci.

Vezmeme hned první odbočku, dojedeme ke koňským stájím v MONT SAINT AIGNA. Zastavíme, tady máme mnohem lepší pocit, tady usteleme a rovnou lezeme do kina. Sotva Michalku donutíme vlézt si na své místo, přijíždí auto. Michalka dokonce poslechne příkaz, nemele se a nepovídá. Auto na nás svítí, to tu dlouho nebylo, stojí, pak zacouvá těsně k nám. Jestli to má být výzva ke komunikaci, tak na ni nereagujeme. Jestli s námi chce mluvit, ať si zaťuká. Svítí, stojí. Pak zase odjede dál, zastaví, zhasne, vyčkává. My taky téměř nehybně vyčkáváme, ale družit se s ním dobrovolně nebudem. Pak nastartuje a odjíždí, aniž by si rozsvítil. Logicky čekáme, že si na nás v dohledné době došlápnou policajti, ale do rána máme klid.

Pět minut po půl parkujeme v centru, na íčku dostaneme úřední razítko a jdeme zkusit katedrálu. Z její věže je prý za jasného počasí vidět Eiffelovka, dneska se o to ani nemusíme pokoušet, uvidíme leda tak velký kulový. Ale i kdybychom chtěli, kde se kupují lístky? Tam asi bude i razítko, ale kde to je? Vylézáme ven a ejhle, billetterie. Právě otevřeli, proto jsme si jí nevšimli. Pán mě přeochotně posílá pro poutnické razítko na íčko. Naštvaně se vracím a poníženě prosím paní, že mi v katedrále řekli, že…

Tak nasupený výraz jsem na nikom dlouho neviděla, „This is not credencial!“ argumentuje paní a opovržlivě až štítivě kouká na náš sešit. „And would it be possible… Bylo by možné…“ Nenechá mě domluvit a mou snahu utne jedním neúprosným „never“.

K tomu, abych ukázala, kde všude nám svatojakubské razítko bez mrknutí oka dali, se nesnížím, neboť si vybavím, kde všude nám ho dát odmítli. No nic, aspoň to úřední. Do Amiens jsme zajížděli kvůli mně, chtěla jsem vidět, kde se (částečně) odehrává příběh první ku.vy v české literatuře, jak kdysi můj spolužák nazval Manon Lescaut. Jedna z největších a nejvýznamnějších francouzských gotických katedrál a takový ciráty kvůli blbýmu razítku!

Když v 11:20 přijíždíme k benzínce, dochází mi, že jsme v ARRASU, na ten jsem úplně zapomněla. Manon, ach Manon, Manon z Arrasu, nějak se vymazal z plánu na trasu. Zajížďku do LILLE zamítáme, takže z města máme jen průjezdní bod (12:10) a táhneme na Brussel, Vávro, na Brussel, tady je to na pytel.

Vracíme se na íčko, aby se do vylepené mapy podíval Michal, jehož orientace v mapách je mnohem lepší než moje. Mapa je přilepená na pultě, vyfotit se ji (čitelně) nepodaří, takže se na íčko vracím potřetí, mapu kupuji a tři kolečka si nechám zakreslit. Hurá!

Jenže důvod k radosti rozhodně nemáme – ani Michal nepozná, jak je mapa orientovaná, běháme a hledáme, jak se která ulice vedoucí z náměstí jmenuje. Ovšem ani jeden ze tří objevených názvů v mapě nedokážeme najít. Michal nadává na mapu, která je k ničemu a ještě za ní chtěj prachy, ale pak někam vyrazíme. Kdybychom si vzali mapu z domu, ušetřili bychom čas a euro.

Zaměříme se na ceny pralinek, většinou je za výlohou nemají, uvnitř ani noha, to asi o něčem svědčí. Čůrajícího chlapečka objevíme, dneska je chudák bez oblečků. Nakoukneme konečně do jedné pralinkárny, Leonidas, to je tatáž značka, co jsme kupovali minule. Skoro stejné krabičky, půl kila za 13,30. Jak jsem to tehdy říkala? Half an kilo mix, not frut, not alkohol and not dark čoklit (nebo radši mám říct šokolá?). Slečna se směje a nabírá, až nám tečou sliny. Než zaplní tři patra v krabičce, šťouchne do mě Michal: „Vem ještě tu mini, ať máme co mlsat po večerech.“

Na náměstí odemkneme kola a jdeme hledat čůrající holčičku. Matně si cestu vybavujeme, na konci v takové slepé uličce, zamřížovaná. Asi nedodržuje pitný režim, protože čůrá jen tak malinko. Další položka odfajfkována, nasedneme na kola a k pejskovi, kterého jsme minule naprosto zazdili, dojedeme.

Jestliže Janičce čůrání moc nešlo, pes (přesněji psí kříženec) je největším chudákem ze slavné bruselské trojice. Nemá žádný příjem tekutin, ani misku na vodu, takže se turisté nemůžou divit, že nečůrá vůbec. Pejska tu ze všech stran fotí jakási osamocená turistka, vyčkáváme, ale k odchodu se nemá. Po třetí fotce za psem pustíme Michalku, která okamžitě prozkoumá psí „podvozek“ a stěžuje si, že jsme říkali, že bude čůrat a on nic.

Popadnu lahev s vodou a začnu vodu lít tak, aby to vypadalo, že pejsek močí. Akci zopakuju dvakrát, aby ji Michal stihl zdokumentovat, Michalka chce pak provést totéž. „Dobře zrobili,“ ukazuje nám turistka palec nahoru a směje se. Slovenka nebo Polka? Prostě nějaká slovanská sestra.

Máme malé bezvýznamné plus, že jsme někomu zvedli náladu, a teď zase k autu. Jak jsme slíbili, zastavujeme se u hřiště, u kterého jsou zdarma záchody, tak je využijeme, a zablbneme si také na fitness strojích, tuším, že u nás se pro podobné zařízení používá termín „venkovní posilovna“. Uháníme sice k autu, v 17:00 odjíždíme, ale padla ještě nemáme.

Asi 10 minut trvá, než dorazíme na vytipované nocoviště. Nacházíme se na parkovišti u areálu pevnosti FORT VAN MERSEM. Stojí tu už od roku 1876 za účelem obrany města Antverp. Parkoviště se nám líbí, dáme vařit večeři a vyrábíme ložnici.

Před devátou zasedneme k hodovnímu stolu a po umytí nádobí vyrážíme na obhlídku areálu. Narazíme na oboru s daňky, muflony a jeleny, najdeme i předpokládané hřiště. Jeho velikost jsme ale rozhodně nepředpokládali, Michalka neví, kam dřív skočit, nechá se vozit na lanovce, schovává se v podzemních tunelech, drandí na skluzavce. Do auta se vracíme potmě, ale v budovách bývalé pevnosti se občas ještě svítí. Florbal, squash, sklad rybářských prutů a další sportovní rekvizity vidíme, když nakukujeme do oken. Pak se dočítáme, že pevnost byla vojenskou oblastí až do roku 1972, o pět let později pevnost koupilo město a změnilo na sportovně rekreační areál. Tak to by sedělo.

Večer „v kině“ načneme minikrabičku s belgickými pralinkami, vydržet až domů by bylo nemožné. Ale šetříme, každý sní pouze jednu jedinou (ale ochutnává vlastně tři různé, protože tatínek procvičil jemnou motoriku a každou ze tří vybraných pralinek rozdělil na třetiny).

Dál znamená do ROTTERDAMu. Tušíme zde problém s íčkem, má být kdesi ve dvoře v muzeu. Divíme se proto, že zelené íčko „rotterdam partners“ má vchod úplně dobře viditelný, barák označen dokonce vlajkami s logem. Neohroženě lezeme dovnitř. Narazím na nějakou vrátnici, recepční telefonuje, tak se zkusím nejdřív rozkoukat. Několik místností vybavených jako kanceláře, turistické materiály nevidět. To asi nebude ono. Než stačím zmizet, ptá se nejbližší sekretářka, s čím mi může pomoct. Poprosím o razítko. Kouká jako puk, chvilku jí šrotuje v makovičce a pak se usměje: „To asi budete muset na turistické informace.“ Neudržím údiv na uzdě: „A já tam nejsem?“ Prý první doprava, uvidím zahradu a skleněná budova v zahradě je íčko. To je na mě moc!

Vyběhnem doprava, na hlavní třídu, podle instrukcí zahneme hned zase doprava. Ejhle, směrovka k íčku! Ocitáme se v nějakém snad sídlištním vnitrobloku, ááá zahrada. Vlezu do skleněné budovy a stoupnu si k nejbližšímu pultíku. Razítko nemáme, musíte do shopu. To je naštěstí protější pultík, takže mise je opět zakončena spokojeným odfajfkováním. Zpáteční cestu si zkrátíme přes zahradu, nebudeme přece obíhat celý blok. Když stojíme před autem, všineme si, že na chodníku jsou nakreslené směrovky k íčku. Stačilo si jich všimnou o deset minut dřív!

Jdu, jdu a koukám. Adresa byla Spui 68, tady je na billboardu KFC Spui 2 2 minuty chůze. To půjdu pěkně dlouho… Najednou narazím na ceduli, směrovku, íčko ukryté v knihovně, i razítko. Cestou oběhnu nějaký malý kostel, ale je nedobytný. K autu se stihnu vrátit jen chviličku před tím, než po mě vyhlásí místní policie pátrání. Dvacet minut jsem strávila na cestách, bez mapy, bez navigace, sama v cizím městě.

Michalka se nemůže dočkat cyklovýletu, pořád se ptá, jestli půjdeme na kolo, kdy už to bude a jestli náhodou nebude pršet. Ve 13:35 nastává ten vytoužený okamžik. Parkujeme u lesoparku AMSTERDAMSE BOS. Má zde být rozhledna, má zde parkovat stará česká tramvaj, je zde koupaliště, hřiště, můžeme si půjčit kola i lodičky, úplný přírodní ráj hned vedle města.

Docela nám trvá, než najdeme aspoň návštěvnické centrum, kde by nás mohli nasměrovat k rozhledně i tramvaji. Mapu parku si můžeme pořídit za 2 éčka, mapu Amsterdamu za 6, to jsou kšefty. Místní záchody se taky neobejdou bez poplatku. Snad do centra trefíme nějak i bez mapy, rozhledna ani tramvaj nejsou koneckonců důležité.

Chytneme směr centrum na cyklostezce, po které se prohánějí skútry, občas docela bezohledně. Když popojedeme civilizací, opět se dostaneme do jakéhosi parku a vyzývavě se nás směje hřiště se dvěma obrovskými tobogány. Sundáme Mišku z kola, usadíme se na lavičku, Michalku vyšleme si hrát. Za chvíli ale přijde ubrečená se starým známým problémem: „Mamíí, když já nevím, jak se leze nahoru, to nejde.“

Zvednu se a jdu na pomoc, snažím se malou na špagátech navigovat, ale do „koruny“ nevidím a rychle zjistím, že nahoru Michalka opravdu sama nemůže vylézt. Zkusíme aspoň tu nižší skluzavku. Hned první „patro“ je moc vysoké. Vysadím ji, druhé dá sama, ale třetí je zase příliš velké. Rozbrečí se, protože chtěla jet na velkém tobogánu a nezvládne ani malý. Obětuji se a nabídnu jí, že 3x s ní vylezu nahoru a pak se pokusíme najít lepší hřiště. Mezitím se v provazech zasekne holčička ještě menší než Michalka a maminka pro ni musí šplhat, to bych nechtěla!

Další objevené hřiště je zase pro přílišná prťata, v zásobě máme ještě další dvě. Jedno je u hospody a pak dle seznamáckých map bude ještě jedno. To je ale nějaké chudé, jediná houpačka v obležení a jakási železná konstrukce, asi průlezka. Michalka si přeje vrátit se k hospodě, tam to vypadalo dobře. Pravda, je tady takový frmol, že se mezi hosty ztratíme a nikdo si nás celou půlhodinu nevšimne. Michalka střídá všechny možné atrakce, u houpačky, lanovky a šlapacího kolotoče ovšem musím asistovat.

Bystré děti, jakmile zjistily, že s kolotočem někdo pomáhá, okamžitě naskáčou na sedátka. Chvíli jim trvá, než pochopí, že je všechny neuvezu a že taky musí šlapat (říkala jsem jim to, ale nikdo kromě Michalky tomu nerozuměl), ale nakonec nám to dohromady jde nádherně. Někteří rodiče přihlížejí, ale že by mě někdo šel vystřídat, to nikoho ani nenapadne. Smůla děcka, fakt už nemám sílu. Měla jsem vybírat aspoň půleuro…

Íčko schované dle mapy v jakési uličce nenacházíme, vzpomínám di, že velké íčko má být naproti nádraží, jakási bílá budova, byli jsme tam. Dojedeme tedy k nádraží, chvilku se motáme a nakonec nás zachrání směrovka.

Mapa nikde vylepená není, prodává se za dvě pade. K čemu ji vlastně potřebujeme? A proč jsme nevzali mapu, kterou máme doma? Jezdíme (polojezdíme) podél kanálu přes mostky, tak trošku záhadným způsobem a obloukem se dostáváme zpět k autu.

Proti Michalčině vůli balíme a vracíme se do auta, protože obloha slibuje víc než krátkodobou přeháňku. Pustíme osmdesátiminutovou pohádku, a když Tom a Jerry skončí, rozhodne tatínek, že je na spaní ještě brzo. U Pata a Mata už ale klimbáme všichni. Rychle ještě vyčůrat, převleču Michalku do pyžama, sebe taky, taťka chce zalézt do auta. Ale už nestíhá, míří k nám podezřelé auto.

Přibržďuje a i já, slepota Alois bez brýlí, čtu nápis POLITIE. Vylezu ven Michalovými dveřmi, ani boty si nestíhám obout a ty 4 kroky musím zdolat bosky. Snažím se přívětivě pozdravit: „Hallo.“ Že by na příslušníky moje snaha zapůsobila, se nezdá. „You can´t sleep here.“ „But we didn´t see any…“ nenechají mě ani dovysvětlit, že jsme neviděli žádnou… a stejně netuším, jak jsem chtěla říct zákazovou ceduli. Pánové očividně prošli kurzem asertivity, „you can´t sleep here, it´s not allowed in Holland.“ Vždyť my víme, že to v Holandsku není dovoleno, ale tváříme se překvapeně. Přikývnu oukej, oukej. „Turn here left, there is a camp.“ To, že tady doleva je kemp, víme taky. Oukej, oukej…

Švýcarští policajti teda mají víc pochopení a smyslu pro humor… Takže rychle sbalíme a domlouváme se, že dneska budeme spát alá mokrá varianta. Půl hodiny po půlnoci musíme chca nechca znovu nastartovat a dvacet minut se ještě přesouvat. Teprve v 0:50 máme definitivně dojeto. Snad.

Mezi parkujícími auty se schováme, splyneme s davem, a protože neprší, Michal rozhodne, že se vyplatí ještě smontovat ložnici. Michalku držím, žádný manévr ji neprobudil, spí vestoje, opřená o mě, Michal musí montovat sám, ani baterku mu nemůžu držet, aby se trefil na šroubky, ale poměrně rychle je s prací hotov. Zítra, nebo vlastně dneska večer nebudeme blbnout a usteleme si rovnou u kempu.

11:40 – parkujeme u IC GIETHORN, které má být jedním z výchozích bodů do národního parku WEERRIBBEN-WIEDEN, kde se nám minule tak moc líbilo. Nejdřív zajdeme na íčko, co kdyby měli přes poledne zavřeno? Nemají, dobře, tak vyřešíme v blízkém Sparu zásoby potravy a pro informace se stavíme až s koly.

Jogurty se nám zdají hooodně předražené, radši koupíme kus sýra a samozřejmě pečivo. Před cestou posvačíme po jednom jogurtu ze zásob, sbalíme nějaké drobky na cestu a zamíříme na IC. Klasika, mapku parku prodávají, ale nahlídnout do ní můžeme zadarmo. Moc nám to sice nepomůže, ale přece nebudeme dva dny před koncem dovolené kupovat mapu? Támhle na parkovišti byla nějaká vylepená na ceduli, vzpomínám si.

Jedeme mezi poli a výběhy krav, oveček, koníků, mám pocit, že pořád šlapeme proti větru. Nejdůležitější je, že neprší, a kola jsme s sebou přece brali, abychom na nich jezdili. Směrovky kombinujeme s mapou v mobilu, až se nakonec dostaneme do míst, která poznáváme. Tady jsme přece jeli, přesně kolem tohoto kanálu (akorát vůbec nevíme, kde jsme tehdy parkovali a jak jsme se sem dostali, to nám přece poradil pán na poště… a chytré mobily ještě nebyly…)

Počasí jsme měli mnohem lepší, ale zase tady bylo podstatně víc lidí. Přesně jako minule dojedeme ke zvedacímu mostu v obci OSSENZIJL, zde zdlábneme croissant, uděláme fotky se zvedajícím se mostem a dopřejem si relax na lavičce (táž jako před lety).

Kus cesty se vracíme stejně, po břehu kanálu KALENBERGERGRACHT, ale pak se odchýlíme. Sice máme z Giethornu krásné razítko s plachetnicí, ale ještě jedno by neuškodilo. Stále neprší, ale pořád fouká protivítr (teda aspoň na mě). Ve městečku BLOCKZIJL by mělo být íčko. Fajn, dokonce je i značené. Jenže když ho najdeme a vlezeme dovnitř, vidíme pouze v koutku v butiku stojan se dvěma druhy prospektů, razítko dle očekávání nemají.

Uháníme s větrem o závod a najednou sotva stihneme dobrzdit. Cyklostezka končí přímo ve vodě, most nikde. Než se vzpamatujeme, zve nás převozník na palubu. Trochu se obávám Michalových skrblických sklonů, ale černo nad hlavami a sekera v itineráři mu ani na vteřinku prý nedovolily zaváhat. Michalku ze sedačky ani nesundáváme, přesto je na ní vidět, že si nevšední zážitek užívá (stejně jako my). Euro deset za osobu, to je pohoda, navíc malá neplatí.

Po téměř 48 kilometrech jsme zpátky u auta, vyfoukaní, ale spokojení, to byl pěkný den. Je nad Slunce jasné, že dnešní plán musíme poněkud upravit, měli jsme odtud odjíždět skoro před hodinou, a to ještě chceme pohodlně a vydatně poobědvat. Rozděláme si stoleček, naservírujeme bagetu se zlatým dědictvím a okurkou, debužírujeme a přemýšlíme, kam a jak dál. Kam víme, spíš nás trápí kdy. Dneska druhý národní park určitě nestihneme, resp. park ano, je otevřen až do deseti, ale návštěvnické centrum jen do šesti. Centrum navštívit musíme, slíbili jsme Hubíkovi (plyšový oslík zde zakoupený – pozn. aut.), že se bude moct pozdravit s kámošema. Jaké má být zítra počasí? Navrhuji oželet zastávky v Německu a radši ráno projet na kole park De Hoge Veluwe, dojezd domů by se tímto dodržel. Michal souhlasí.

U pokladny se ujišťujeme o výši vstupného (9,30 a Miška zdarma), poprosím o razítko, kdyby zítra bylo hnusně a kdybychom sem už nešli. Sympatického pokladního se zeptám, jestli náhodou neví, jaké bude zítra počasí. Směje se a odpovídá: „Tady jste v Holandsku.“ Na vysvětlenou dodává, že v Holandsku nikdo nikdy neví, jaké počasí bude za hodinu, natož zítra.“ Ukazuje mi předpověď na mobilu, zítra od rána má být deštivo a pršet by mělo až do pondělka. Hm, to nezní příliš dobře.

Stále tedy nevíme, jak to zítra bude, a konečné rozhodnutí bude muset počkat do rána. Zajedeme na vhodnější parkoviště, smontujeme stoleček. Michalka si hraje s kamínky a autíčkem, drží ji to docela dlouho. Musíme vydrhnout ruce, aby si s námi mohla pošmáknout na trenčanských párcích, dopřejeme si i po jídle notnou dávku odpočinku a ve 20:55 se stěhujeme k nocovišti. Tam jen rychle usteleme a zalezeme, abychom budili pozornost v co nejmenší míře. Asi dvacet minut trvá přesun ke kempu De Rimboe, utopenému v lese.

Na odstavné ploše zastavíme, do kempu zbývá 500 metrů. Jsme na křižovatce cyklostezek, navíc na dohled nějaký penzion či co, vydáme se ke kempu pěšky. Tam zjistíme, že recepce zavírá v deset, takže když přijedeme až po desáté hodině, nemůže nám nikdo nic vyčítat. Navíc od „hlavní lesní cesty“ k recepci vede ještě odbočka, takže nás z kempu neuvidí. A rozhodně nejsme jediné auto, které zde bude stát přes noc. Navíc dneska to zabalili už v půl. Před závorou mají dětské hřiště, Michal nás tady nechává a vrací se pro auto. Čekám, že pro nás přijde, než bude chystat ložnici, ale desátá už odbila a my jsme tu stále opuštěné.

Donutím Michalku rozloučit se se skluzavkou a houpačkou, jdeme k autu a tatínek už má skoro rozestláno, prý pro nás chtěl přijít, až bude hotovo. Přiznávám, že jsem nechtěla, aby malá na hřišti ještě zůstávala. V baráku, kde je vepředu recepce, je asi i normální byt, nebo aspoň obytná místnost, a očividně v ní někdo byl a koukal na televizi. Kdyby ho rušilo vrzání houpaček (kdo to takhle v noci používá jeho majetek?), mohl vykouknout a pustit se do nás. Nač dráždit hada bosou nohou? V klidu si dáme pohádku, pralinky a budík na sedmou. NP otvírá v 8, návštěvnické centrum v 9, od vchodu je vzdáleno 3 km, takže spěchat opravdu není kam. A když bude pršet, spěcháme ještě míň.

Když konečně otvírají, u pultíku dostanu dvě pěkná razítka. Michalka se v muzeu nemůže odtrhnout od velkého pohyblivého roháče, obdivuje strom, na nějž kouká zespoda, zaujme ji také mnohonásobně zvětšený pavouk a simulátor slabého zemětřesení, na ten si dokonce pamatuju. Nakoukneme také do suvenýršopu, ale Hubíky už nevedou, v regálech teď trůní srnky, zajíci, mufloni a jiná ne zrovna povedená havěť.

Ve všemožných úvahách dorazíme ke svatému Hubertovi, proskočíme a protáhneme se. Budova je zavřená, ale lidi uvnitř jsou, asi probíhá prohlídka… A na nás se začínají snášet první drobné dešťové kapky. Taky čůrat nesmíme zapomenout, kopneme do sebe croissant, řekneme „sýr“ do objektivu a vyrážíme do poslední etapy. K autu zbývá asi 6 kilometrů.

Pořád jen drobně mrholí, nemá teď cenu zastavovat, nebo se rozprší ještě víc. Mineme jeden plně obsazený „úkryt“ pod stromem, šlapeme naplno do pedálů, fouká samozřejmě protivítr a ještě na nás padá vlhko. Chci dát Mišce pláštěnku, má sice kdysi nepromokavou bundu, ale není to ono. Michal ani nezpomalí a vysvětlí mi, než ji odpoutáme, než ji oblečeme, než ji připoutáme, bude stejně mokrá, takže se pod pláštěnkou nakonec jen zapaří, a když se bude převlékat do suchého, ofoukne, a bude možná ještě víc nemocná, než když jenom zmokne.

A než zastavím a budu se s ním hádat, můžu mít zdolán další kilometr, bleskne mi hlavou, a bez reptání (a Michalka bez pláštěnky) jedeme na maximum. Už se ani nekochám přírodními krásami kolem, jen odfukuju, pití mi došlo, ale vše zvládneme tak, abychom ve 12:20 mohli po asi 20 cyklokilometrech vyrazit na sběr nových autokilometrů.

Další zastávkou je dle plánů UTRECHT, kde se nám podaří ve 13:17 zaparkovat. Navštívíme IC, ale nepochodíme. Michal se začíná rozčilovat, že přece není možné, abychom z Utrechtu odjeli bez razítka. Zkusím štěstí v katedrále a jsem úspěšná. Nejlepší a nejhezčí železniční muzeum, které se údajně v tomto městě nachází, nás nakonec k návštěvě nepřesvědčí, a tak ve 13:30 pokračuje v cestě domů. Ve 14:50 překročíme předposlední hranice a ocitáme se v Německu.

Přibrzdíme na dálničním odpočívadle v katastru obce GELSENKIRCHEN (16:00 – 16:10), Michalka potřebuje čůrat a do dortmundského Kauflandu už to prý nevydrží. Nejprve mi Michal ale zastaví někde poblíž infocentra, rovně a doprava. On musí zůstat u auta, parkovat se tu nesmí a Michalku s sebou nechci já, protože by to trvalo trojnásobně dlouho.

Od 16:40 pobíhám a hledám, neúspěšně. Dokonce najdu i směrovku, ale k cíli mě nedovede. Ptám se, ovšem vybrala jsem si turisty, kteří jsou v DORTMUNDU poprvé, bohužel mi nepomůžou. Zaslechne mě ale ochotný domorodec a posílá mě na nádraží. Hm, asi mi nic jiného nezbývá. Přeběhnu silnici a v nádražní budově se rozhlížím. Koho se tady mám ptát? Nakonec o pomoc poprosím prodavače v trafice. Támhle naproti, myslím v té červené budově. Dobře, běžím zpátky, ale íčko tam není. Ze zoufalství se vydávám do fotbalového muzea, které téměř sousedí s nádražím. Rovnou poprosím o razítko. Jednak doufám, že dostanu nějaké pěkné s fotbalistou, jednak se chci pojistit, abych odtud nějaké razítko po takové náročné misi vůbec měla. Pak se ptám na informační centrum. Paní sice neví, kde teď je, ale ještě nedávno bylo támhle v tom rožáku, v té bílé budově.

Aha, tak bílá budova, sto metrů od té červené, kde jsem už jednou byla na doporučení hledat. Paní z muzea má pravdu, ve výloze nalepený nápis jako kráva, že informační centrum se stěhuje tam a tam. Jenže nápisy ve výlohách jsem opravdu nezkoumala. Kampstrasse 80, to si budu pamatovat.

Michal mi běží v ústrety, asi jsem byla on the road příliš dlouho (čtvrt hodiny) Chce adresu zadat do navigace, ale pochlubím se, že razítko mám, tak hledání íčka odkládáme na nějakou další návštěvu a radši jedeme do Kauflandu. Výběru a nákupu akčního zboží a něčeho malého ke svačině, vlastně k pozdnímu obědu, věnujeme čas od 17:20. Do 18:05 stačíme i zlikvidovat bagetu s jogurtem přímo na místě a zahajujeme dnešní poslední přesun na poslední dovolenkové nocoviště.

Nejprve zabrousíme k jakési prapodivné kašně nebo snad modelu vodní elektrárny, těžko říct. Každopádně vylezeme po schodech na střechu, rozhlédneme se po parku a pokračujeme dál. Růžová zahrada, ukázka zvláštních, umělecky provedených zahradních laviček, různé záhonky… Procházka příjemná, Michalka čuchá ke kytičkám a hledá broučky nebo prohání motýly. Dojdeme k rybníku, přes něj vede dřevěný chodníček, zabloudíme v rákosí a objevíme Hundertwasserův dům, kde sídlí centrum volného času pro mládež. Objevíme dokonce i rozhlednu, těžko říct, zda je běžně přístupná a má jen po provozní době, dovnitř se nedobudeme.

Pak už jen zbývá najít hřiště, to leží u voliér s různými druhy andulek a papoušků. Největší rozruch způsobí Michal, který se zakecá s bílým kakadu. Ten (nebo spíš ta) Michala odmítá pustit od klece a pořád skrz dráty prostrkuje pařátek a dožaduje se Michalova prstu. Kromě nás si toho všimnou i další návštěvníci a kolem nás utvoří v uctivé vzdálenosti zvědavý polokruh. Michalka si pak hraje na pískovišti, vaří lektvary, leze do domečku a užívá si skluzavku, dojde i na houpačku za naší asistence.

Pomalu se vracíme k autu, usteleme, uvaříme a pustíme si pohádku. Mezitím u nás přibržďuje civilní auto. Řidič se ptá, jestli jsme se vrátili z vyjížďky na kolech, pohřešují se nějaké dvě starší cyklistky. My jsme už asi půl hodiny na parkovišti, neviděli jsme tady nikoho na kole. Už je tma jako v ranci, když vypínáme kino a usínáme.

Donutím Michala, aby vyfotil jakousi pozlacenou hrobku za mřížovím, kterou fotí všichni. Asi tady uchovávají ostatky nějakého svatého. Později zjišťuji, že se jedná o relikviář s ostatky Tří králů, kteří se klaněli Ježíškovi. Při zkoumání katedrály objevíme speciální kostelní obchůdek se suvenýry, kde vytoužené neúřední razítko bez sebemenších problémů získáme. Zaskočíme okouknout vláčky na hlavní nádraží a v 11:25 se opět přesouváme dál. Uvědomuju si, že jsem výstup na Triangle zazdila vlastní blbostí, dneska je přece sobota a v sobotu je otevřená už od desíti. Vracet se ale Michal odmítá.

Michalka se přemůže a ke stánku pojišťovny si s mou asistencí jde vyžebrat balónek, který ji učiní mnohem šťastnější než kebab, co jsme po ní museli z půlky dojídat. V jednu hodinu se dostáváme k tomu, abychom odjeli. Poslední den, poslední město, poslední razítko…

15:20 se zastavujeme na odpočívadle u FRANKFURTU NAD MOHANEM, protahujeme se a pozorujeme přistávající a startující obrovská i menší letadla, síly na další cestu si dodáváme čokoládovou tyčkou s mléčnou náplní, které jsme koupili v akci a které budou lepší chlazené. Po dvaceti minutách Michal Fandovi uděluje pokyn k nastartování. Jedeme furt za nosem, Michalka spí, já taky, Michal snad ne.

V 19:30 se ocitáme u ROZVADOVa na českém území, ve 20:30 si dopřejeme desetiminutovou přestávku u ROKYCAN, tatínek Michalce připevní tablet s pohádkou. Michalka sice dlouho vydrží koukat, ale když ve 23:00 parkujeme před barákem, musíme ji budit.