Úmorné vedro je spíše zdánlivé, teploměr ukazuje max. 30°C venku, ale auto je rozpálené. Cestou ke slovinsko-chorvatské hranici se Michal hádá s navigací, ale po kusu cesty uznává, že Garmin měl přece jen pravdu – zkratka po slušné silnici.

V 15:40 přijíždíme k přechodu PETRINA, nikdo před náma, nikdo za náma, Slovinec s Chorvatem naráz prohlédnou pasy. Takový přechod hranic mezi SLO a HR jsme ještě nezažili – vždycky fronta a čekání a tady nás odbavili za půl minuty! Takové cestě bych se příští rok nebránila. Zrovna před chvílí si Michal posteskl, že tohle je poslední cesta na Krk, kterou jsme ještě nejeli. No, ještě bych věděla o jedné – vzduchem.

Z dopravního zpravodajství slyšíme o čekacích dobách na všech hraničních přechodech kromě tohoto Petrina - Brod na Kupi. Pokračujeme téměř prázdnou silnicí a ocitáme se v Kraljevici. Pak už jen zaplatíme 35 HRK za přejezd Krčkiho mostu a v 17:10 přistáváme v cíli. Jakou výhodu má jezdit v neděli!

Michalce se snažíme vysvětlit, jaký postup při likvidaci kuglice má zvolit, aby jí zmrzlina příliš netekla, ale bez naší pomoci to ještě nezvládá. Po první dávce zmrzliny se stavíme na dětském hřišti, které tady oproti loňsku vyrostlo. Houpačka a skluzavka, pořád dokola… Pak se ještě odhodláváme k další zmrzlině, cestou nabízíme Michalce možnost omýt si nohy. Jenže nedává pozor, takže se nakonec smočí celá. Večerní koupání si vyloženě užívá, občas se nad námi někdo zastaví a zálibně cachtající se Michalku pozoruje. Musíme dojít do auta, aby se mohla usušit a převlíct, než se vydáme na druhé zmrzlinové kolo. Ještě povolíme dvě tři zhoupnutí na hřišti a šupajdíme na večerníček. Takhle vybavení určitě nejsou ti Němčouři, kteří nocují vedle nás. Zajímalo by mě, od koho to okoukali… Ve vládnoucím vedru musíme mít okýnka téměř úplně stažená a všichni spíme lépe než dobře. Ve 4 se probudím a pro jistotu přes Michalku házím tenkou deku, v půl šesté pak okna přivíráme.

Tatínek bohužel takovou radost nemá, když zjistí, že v pytli s příslušenstvím ke člunu je pouze malá pumpa a on si bude muset máknout. Nafukuje tedy dvě komory velkého člunu, zatímco já pusou dávám žádoucí tvar Michalčinu krtečkovému míči a člunu. Přesně si vybavuju, jak jsme člun a vše k němu patřící balili. Michal zdůrazňoval, že se hlavně musí vzít velká pumpa – kde je? Buď ve sklepě u člunu nebo na svém místě ve skříni. Ve sklepě jsme vytáhli pytel s věcmi, nějaká pumpa tam byla, ale už jsme nezkontrolovali, jaká…

Průběžně se přimazáváme krémem a popíjíme Dobrou vodu, Michalka střídá hraní s balónem a námořničení v malém člunu. Objeví kouzlo hry „spadla lžička do kafíčka“, ovšem upraví si pravidla podle sebe – text odříkává na suchu a při slovech „udělala bác“ skočí na místo, kde je sotva půl centimetru vody. S Michalem se střídáme v rozplavbách a dohlížíme na našeho mořemilce. Vymyslí si hru s mými botami do vody, nabere do nich vodu, zvedne a pak má ohromnou radost z toho, jak boty čůrají.

Když máme chuť (teda všichni kromě Michalky, té se na velkém člunu zrovna moc nelíbí), naskočíme do člunu a Michal nás odpádluje pozdravit vajíčka (malé bójky na špagátě označující prostor, kam nesmí lodě).

Jestli tedy prý na zítřejším člunování netrvám, Michal navrhuje sbalit ho už dneska. Člun je michalův nápad, Michalova aktivita, netrvám na něm, jen se blbě zeptám, zda mu to teatrum a ty hurá-akce kolem něj kvůli jedinému dni v roce vůbec stojí za to. Nadšeně přikývne, že ano. A je vymalováno, vlastně rozhodnuto. Poslední plavbu naplánujeme tak, aby člun měl čas na dokonalé vyschnutí, nebude kdy ho kontrolovat a větrat, až v Lomnici na zahradě.

Čas plyne a plyne a v jednu usoudíme, že je nejvyšší čas balit, aby nám ze sluníčka nebylo moc špatně, když před sebou máme ještě celé putování skrz Korutany. A spáleniny by taky nebyly moc příjemné.

Rolováním vytlačíme vzduch a napadne mě, co kdybychom člun svázali srolovaný a dali ho na délku do boxu. Učiníme, přeneseme a zjistíme, že takhle se zavazadlo do boxu nevejde. Rozmotat a přemýšlet, jak že jsme člun balili tak, aby se vešel do boxu. Nebo aspoň na přední sedadlo. Věci, které jsou v noci na sedadle, by se mohly dát do boxu.

Pro tuto chvíli snahu vzdáváme, člun nacpeme vedle Michalky a jedeme se zchladit do OMIŠALJE do marketu, jsou tam garáže, tam by se unavená Michalka mohla vyspat.

Ve 14:15 všichni na asi hodinu usínáme v garáži u Konzumu. Zregenerujeme se, vystřídáme se na záchodě, a když se Michalka probudí jako poslední, vyrážíme na lov jogurtu, o který už před hodinou prosila, a v 15:40 jedeme zaparkovat na naše nocoviště.

Bohužel se naplňuje naše tušení, že bude plno, prozatím postavíme auto před Němčoury a třeba se navečer někdo rozhodne odjet. Projdeme se na zmrzlinu, poté relaxujeme u auta. Michalka si na střídačku maluje a hrabe lopatkou kamínky, ani o ní nevíme.

Po večeři musíme nějak vyřešit nocleh, spát takhle těsně vedle cesty se nedá, budeme mít určitě stažená okýnka a bude na nás pěkně vidět, k odjezdu se bohužel zatím nikdo nemá. Musíme to rozseknout, než se vydáme do víru nočního života, stlát ložnici za tmy už nebude možné.

Michal vyráží po cestě do kopečka, kde včera zmizeli Maďaři s karavanem a už se nevrátili. Posílá mě taky na obhlídku, abych se vyjádřila, jestli by tam nebylo lepší místečko. Cesta je slepá, až na konec nikdo nepojede, přeparkujeme tedy sem (a příští rok už sem pojedeme rovnou). Připravíme nocleh a dovolíme Michalce zase „umýt nohy“. Pro jistotu ji ale svlékám celou. Z večerní koupele je naprosto nadšená, dokonce se k ní chtějí přidat i další děti, jejichž rodiče ale mají něco proti. Mořský den završíme porcí zmrzliny a za tmy se ještě chvilku zdržíme na hřišti.

Kolem jedenácté sama Michalka oznámí, že už se nechce koupat, že chce do autíčka a pro jogurt. Bereme ji za slovo a jdeme se odsolit pod sprchu. Máme pak menší problém, malá zaleze do stínu hořických deštníků, ale nevydrží, kňourá a žebrá o jogurt. Musíme ovšem počkat, než na únosnou míru uschne osuška, plavky, neoprenové boty, plínka coby ochrana před sluncem a deka… Menší věci můžeme za jízdy sušit za oknem, zatím na to počasí ještě je. Necháme ještě vyvětrat auto, v mezičase sušíme Michalčiny boty na rozpálené kapotě. Z pláže odjíždíme pět minut po poledni.

Obchodní zastávku (14:40 – 15:20) učiníme ještě v Kauflandu v RIJECE. Docela se vyděsíme, protože u výkupny lahví není ani noha, dveře zavřené. Že by už povratne naknady zrušili? Ale automat bliká a vedle něj je cedule s nápisem, co všechno berou. Zkusíme a uvidíme. Během prvních pěti petek se otevřou dveře a pán ukazuje, že s tím máme zajet k němu… Vezme, spočítá, napíše, vydělali jsme tentokrát skoro stovku! Michal si vybírá balík pití, Michalka jogurt a já mléčný nápoj (pozor na obal, i ten je zálohovaný, takže neztratit!) Téměř bez zastávky ujedeme 225 kilometrů, Michalka spí naprosto nevzbuditelně, několikrát se otáčím k ní dozadu a zkoumám, jestli vůbec ještě dýchá. To moře jí ale dalo zabrat! Pravda, já jí nemám co vyčítat, protože jsem na tom s pozorností naprosto stejně jako ona. Když se občas proberu, snažím se pohledem z okna zjistit, kde asi jsme, ale než si trochu vybavím plánovanou trasu, víčka mi zase zaklapnou. Tomu říkám dovolená, sedíš, vezeš se a nic nemusíš.

19:20 pro dnešek končíme na parkovišti ve VILLANOVA. Na skluzavce musím nejprve opucovat všechny pavučiny, po pohodlných schodech dokáže nahoru vylézt sama. Chvíli se zabaví trháním kytiček a my mezitím chystáme ložnici a tatínek kuchaří. Michalka se poslušně vykaká na nočník a já pak hledám nějaké křoví, kam by se jeho obsah dal ukrýt, spokojená a prospaná Michalka překypuje energií, drtí skluzavku, ačkoli už je sotva na krok vidět. Nakonec ji zaháníme na několik dílů Traktora Toma. Ani pak ale nechce spát, takže ještě před půlnocí vykládá nějaké pohádky svým plyšovým kamarádům.

Pět minut po půl deváté parkujeme na poněkud živějším místě. Brát kočár nebo ne? Zeptám se u pokladny, zda je nahoře možnost nějaké procházky s kočárkem. Odpověď je kladná, tak asi ten kočár vezmeme. Michalka se ale cítí dotčená, že kočár nepotřebuje, že bude ťapat sama. Dobrá, koupit lístky, Michal už vytahuje platební kartu. Do toho volá Bělinka kvůli identifikaci pohledu – Tobolci špatně napsali číslo a pošťačka chce vědět, zda je to pro nás nebo ne. Vyřídí telefonát, bere kartu, ale místo ní vytahuje pouze prázdný obal. Kde je? Prohledá kapsy, ledvinku, doklady… ale karta nikde. A tak pořád stojíme před pokladnou a hledáme. Michal oběhne a prošmejdí celý vestibul i v místech, kde jsme nebyli, ale neúspěšně. „Určitě jsi tu kartu měl?“ „Jo, vždyť jsem si s ní celou dobu hrál.“ „A nehrál sis třeba jen s futrálem?“ Michal běží do auta, přestože je přesvědčen, že tam karta být nemůže, Michalka vyvádí, že jsme jí slíbili lanovku a nic se neděje, a paní pokladní nás docela vyjeveně pozoruje…

Kartu Michal přináší z auta, koupíme zpáteční jízdenky s padesátiprocentní slevou a hurá do kabinky. Michalka je z lanovky nadšená, takže když nahoře vystoupíme a avizujeme procházku ke kostelu, okamžitě začne fňukat, že chce do lanovky. Nakonec ji přesvědčíme, vybereme pohlednici, seženeme razítko, nakoukneme do kostela, jak jsme chtěli, a nakonec se ještě projdeme na vyhlídkový bod ke křížku a konečně nasedáme do lanovky. Dole ještě musíme prozkoumat kolotoč a houpačku a v 10:50 už naskakuje motor a vydáváme se za další lanovkou.

11:40 parkujeme u lanovky DREILÄNDERECK, naskočíme docela svižně – Michalka už se naučila procházet turniketem a při nasedání na otevřenou sedačku výborně spolupracuje. Nahoře se opět pořádně rozhlédneme, v hospodě zkusím razítkové štěstí a Michalka zabere houpacího koníka pro hosty restaurace, a když se ji snažíme z koníka dostat, je ochotná ho vyměnit pouze za lanovku, speciálně otevřenou. Tatínek jede napřed, my máme za úkol naskočit na následující sedačku, aby si nás mohl dobře zdokumentovat. Máme ale trošku smůlu, jsme od sebe nějak daleko, mezi našimi sedačkami totiž jedna chybí… Počasí nám přeje, užíváme si a deset minut po jedné odjíždíme na další zastávku.

13:30 procházíme velké nákupní centrum Atrio ve VILLACHu, marně se snažíme připojit k wifině a úspěšně využijeme toalety a po půlhodince už zase jedeme dál. Tentokrát míříme na VILLACHER ALPENSTRASSE. Mýtné samozřejmě neplatíme a podle prospektu máme v plánu nevynechat žádnou z vyhlídek. Začínáme nad Alpen-Arena, vyhlídkou na skokanské můstky, s odstupem pěti minut následuje Stadt-und Seenblick, výhled na město a jezera. Nevynecháme ani Schütblick a nejdéle se zdržíme na šestém parkovišti s názvem Alpengarten. Alpskou zahradu ale nenavštívíme, vyrážíme dle směrovek k vyhlídkové plošině Rote Wand. Michalka se cestou seznamuje s malinami a honí nás, abychom jí nějaké velké natrhali. Ovšem při letošním suchu se musí spokojit s malými.

Následně zastavíme u Aichinger Hütte, kde Michalka využívá trampolínu a skluzavku, bohužel jsme chtěli navštívit toalety, ale platit se nám za ně nechce. Rychlý výsadek učiníme i u hospody Rostratte. Zde ovšem Michalce vysvětlíme, že hřiště musíme nechat na příště, ještě totiž chceme stihnout zvířátka. Miška po celém dni unavená v autě usíná.

7:20 odjíždíme od rozhledny a za hodinu (i s wcpauzou, kterou si vynutí Michalka) vystupujeme u lanovky na PETZEN. Jsme vděční za existenci směrových cedulí, bez nich by to bylo komplikovanější. Kabinková lanovka nás jako první vyveze nahoru. Všechno je zavřené, na razítko máme tentokrát smůlu, ale procházka kolem jezírka je příjemná. Malá spokojená turistka hází do vody kamínky a deset minut před desátou zase odjíždíme.

V půli cesty do další zastávky na parkovišti dráždíme vosy namazaným chlebem. Dorazíme k lanovce v BAD KLEINKIRCHHEIM a uvědomujeme si, že má polední pauzu. Nejdřív se pohádáme, kdo za to může, kdo to nepřečetl, kdo to nenahlásil, samozřejmě nikdo nepřizná ani spoluvinu, natož aby to vzal na sebe. No co, tak poslední plánovanou destinaci vynecháme a nejdřív pojedem na tu druhou lanovku. (A to ještě dneska ráno nebylo v žádném případě možné stanovené pořadí přehodit!)

Projdeme kolem klecí s barevnými domečky, Michalka objeví jednoho vyděšeného králíčka, který se choulí v rohu domku, mají toho chudáci asi plné zuby. Poslední stanice je vodní hřiště, Michalka se cachtá, až má mokré triko. Dole pod lanovkou si oštempluje posledního zajíce a doma se podíváme na www.nocky.at a třeba něco vyhrajeme. 13:40 odjíždíme a míříme tam, kde už jsme dneska jednou byli.

14:00 parkujeme v BAD KLEINKIRCHHEIM u lanovky, která jede nečekaně dlouho. V mezistanici jsme odkláněni za roh, asi takhle řeší letní a zimní provoz. V horní stanici dostaneme razítko, vylezeme i ke křížku, abychom mohli vyrobit horolezecké foto, a z výšky koukáme na jezero, kolem kterého by byla možná procházka. Ale už jsme uťapkaní z předchozí zastávky, popocházení a postávání unavuje víc než souvislá túra. Radši zkusíme ten park pro děti, na který dnes původně mělo a pak zase nemělo dojít.

Heidi-Alm je procházková cesta se zastaveními podle dětské knihy Heidi, děvčátko z hor. Název už jsem kdysi slyšela, ale příběh si budu muset nechat představit od strýčka Googla. Ačkoli děj neznáme, Michalka je naprosto nadšená, fotí se s plastovými kozami i figurami z příběhu. Slibovaný výběh se svišti je ovšem opuštěný, resp. jeho obyvatelé jsou schovaní, takže je nevidíme, přestože jsou slyšet. Nelze si nevšimnout na trase obří skluzavky, která Míšu sveze několikrát, pak už dokonce sama běhá nahoru a my na ni čekáme dole. Srandu má z toho, že se sveze i maminka, dokonce i tatínek, a máme co dělat, abychom malou dostali z tohoto místa.

Ve wildparku u atrap pasoucích se jelenů se příliš nezdržujeme, na rozdíl od chaloupky, kde Heidi bydlela. Malou vhodíme do postele více méně proti její vůli. Podle plánku tady někde u chaloupky má být nějaké zvíře na pohlazení… Vzadu tam něco šramotilo, otevřeme branku za chaloupkou a ve chlívku se schovávají 2 kozy. Zeleného mají všude kolem dost, od Michalky si odmítají vzít, což ji rozesmutní. Náladu jí spraví ještě pár zhoupnutí, na konci cesty umýt ruce ve strouze a hurá na další štaci.

Odjíždíme v 17:00. Cestou k poslední dnešní atrakci přibrzdíme u Billy, kde koupíme chleba a tři jogurty a pouštíme se do průzkumu NOCKALMSTRASSE. Tady to známe, jenže za trochu jiných podmínek – chtěli jsme se tady pokochat zejména krásnou procházkou kolem jezera, ale když jsme dorazili, jezero bylo zamrzlé a všechny turistické cesty ještě spaly pod nánosem sněhu. Dneska to vypadá líp. Na všech parkovištích ale nezastavujeme, razítkovací výsadek učiníme u Priesshütte.

Procházka kolem jezera je dneska velmi příjemná, Michalka samozřejmě chce koupat kamínky a otrhává kytičky, pozoruje a plaší kačeny. Zazvoníme na Wunschglocke – minule sem Michalka po schodech nechtěla jít, hrozně se bála sněhových závějí, schody byly sice vyhrnuté, ale sněhová bariéra kolem schodů ji o dost převyšovala. Dneska s cestou problém nemá.

Zakotvíme na minipaloučku u potoka (a asi seníku, kam navrhuji se v případě velké zimy zavrtat). Povětří je svěží, ani nemusíme auto dlouze větrat, vosa nás neobtěžuje ani jedna. Do potoka je krásný přístup, Michalka by se nejradši cachtala, ale musíme ji hodně držet od vody, protože její teplota není zrovna bezpečná. Rychle spácháme hygienu a v mezičase v potoce vybudujeme lednici na vychlazení zteplalých nápojů.

Uvaříme, umyjeme nádobí a rozhodně nezanecháváme nepořádek, všechny odpadky bereme s sebou, ale přesto nemáme zrovna superskvělý pocit, když kolem nás projede auto.

Zalézáme do tepla co možná nejrychleji, aby se s námi další případný řidič neměl tendence dát do hovoru. Klidný rodinný večer ale naruší (jak jsme čekali) další auto, které u seníku zastaví a stojí a kouká. Nevíme, co zkoumá, a rozhodně to nehodláme zjišťovat. Mám pocit, že čumil stojí celou věčnost, každou chvílí očekáváme bušení na kapotu a v tom horším případě kvílení policejních brzd. Ale jediné, čeho se nakonec dočkáme, je čumilův odjezd bez jakéhokoliv náznaku vývoje událostí.

Není mi moc príma po těle, říkám vám, věřte mi přátelé… zní mi v hlavě, když se snažím usnout a nemyslet na to, kterak čumil přijede zpátky a i s posilou nás vzbudí. Do rána se ale nic nestane, a pokud ano, tak se o tom nikdy nedovíme.

Po cestě sledujeme kravičky a sviště, jednoho pelášícího po svahu dolů s Michalkou pozorujeme poté, co ho tatínek vyplaší pokusem o fotodokumentaci. Ještě zastavíme na vrcholu, pořídíme nepříliš exotické diapozitivy z naší báječné dovolené a sjíždíme opět dolů, kde by u hospody mělo být docela solidní hřiště – minule se Michalka houpala na pérové ovečce mezi závějemi.

Na vrcholu silnice uděláme obligátní foto a míříme dolů, kde si ještě pamatujeme hřiště – skluzavka, hopsací houpací ovečka svišť, skákací plošinky. Koukneme se do mapy a do prospektů, zatímco Michalka vaří v domečku nasbíranou kůru. Co jsme to vlastně chtěli? Lanovka na Katschbergu, pak vláček. Michal v souvislosti s předpovědí počasí přemýšlí, jestli bychom Mišce nedopřáli nějaké koupaliště, má být poslední den hezky… No, zatím, nic neslibujeme, podle toho, jak vše budeme stíhat.

8:40 parkujeme v KATSCHBERGu, nejdřív vyřídíme lanovku a pak teprve se stavíme na íčku – pro děti mají mít nějakou interaktivní knížku a pastelky. Kterou z těch lanovek? Michal vybere Aineck. U pokladny se ptám, jestli korutanská karta platí i na lanovku na Tschanek. Paní nejdřív nechápe a pak se směje – ta druhá lanovka je pouze lyžařský vlek. Ach so!

Michalka se nemůže dočkat otevřené lanovky, má radost, ovšem paní pokladní mě ještě zpovídá kvůli turistickým statistikám. Kde trávíme dovolenou? Odpovím jako naprostý debil – v Korutanech. A kde bydlíme? Bez přemýšlení ze mě vypadne: Každou noc někde jinde. Spokojeně nás zařadí do kategorie „Pendler“ – nemohla to nazvat líp.

Vyjedeme nahoru, obejdeme jezero, nesmí chybět házení a koupání kamínků, Michalka si u hospody, kam jdu pro razítko, zajezdí s traktůrkem a zase míříme dolů. Snažíme se najít atrakci pro děti, tzv. Katschhausen, ale když dole najdeme směrovku zase nahoru, pátrání vzdáváme. Místo toho navštívíme hřiště u dolní stanice lanovky. Ze hřiště Michalku dostaneme pouze slibem, že se sveze na mašince, kterou v 10:25 začneme hledat. Na íčku si necháme ukázat v mapě, odkud mašinka jezdí a poprosím o omalovánku ke Katschhausenu, pastelky nabízí úřednice sama.

Sedíme a koukáme, kam ty davy pochodujo. Jestli jsme tady blbě a vláček nám ujede… Michalka chce ještě čůrat, a když vylezeme z budky, přijíždí vláček jménem Tschu-Tschubahn. Michalka je nadšená, jedeme až na konečnou, kde má být vodopád a hřiště.

V chatě dostaneme razítko, ptám se na cestu k vodopádu. Možná špatně odbočíme a cesta není příliš pohodlná, takže se radši vracíme na hřiště. Okukujeme králíky a nakonec se usadíme pod slunečníkem na pískovišti. Na půl jednou se přesuneme před chatu na zastávku a ještě si trochu pohrajeme u korýtka s vodou. U parkoviště Michalka ještě pohladí koníka a suneme se dál.

Zastavíme u IC RENNWEG, kterého si všimneme na ukazateli, dostanu jedno úřední razítko, a když odcházím, vzpomene si paní, že mi může dát ještě jedno razítko – krásné, turistické, s vláčkem. Jupí! Dle předpovědi má být dnes opravdu poslední hezký den, tatínek Michalce dopřeje koupaliště a sám se také obětuje. Volba padne na GMÜND IN KÄRTEN ve 13:45.

Pokladní nás považuje za Italy (asi jich sem chodí s KC většina). S Michalkou se usadím v brouzdališti se skluzavkou a její nadšení je bezmezné. Vezmu ji s jejím krtečkovým lehátkem na chvilku i do velkého bazénu, ale očividně se na hloubce bojí. Tatínek dostane nápad – maminky vozí malé děti na velkém tobogánu, proč by to tedy nezkusil on? Váhám, ale Michalka to chce zkusit. Pro jistotu čekám pod tobogánem, což se ukáže jako dobrý nápad. Myslela jsem si, že Michal tobogán už zkusil, ale první jízdu jede rovnou s Michalkou. Ta se mu dole vysmekne. Michal se vztyčí, protírá si oči a já na něj křičím: „Kde máš dítě?“ Místo, aby hledal, dál si protírá oči. Michalku identifikuju podle růžového kloboučku a rychlým pohybem ji vytáhnu zpod hladiny. Je celá vyděšená a v slzách prosí, abych ji odnesla do malé vody. Tam se cítí bezpečně a na předchozí nepříjemný zážitek snad brzy zapomene.

U první cedule místo vodopádů zkoumáme prospekt, ale jsme z něj zklamaní – není tak propracovaný, jak jsme zvyklí, chybí popis jednotlivých stanovišť a nebýt brožury ke KC, nevíme, kde hledat hřiště, které jsme Michalce slíbili. Zastaví nás červená na semaforu s časovým údajem. Lidé z aut vylézají a chodí fotit asi vodopád. Do zelené zbývá 6 minut, Michal jde za ostatními. Vrací se a posílá mě, že to ještě stihnu – cesta k vodopádu trvá asi 30 sekund a také u něj je časomíra. No dobře, tak se proběhnu.

Projíždíme kolem Gmünder Hütte s avizovaným hřištěm, které Michalka zaspí stejně jako několik následujících tunelů. Ani nepřibržďujeme, razítko snad seženu nahoře. Jdeme na průzkum interiérů stavby – hotel, info, shop, výstava o výstavbě přehrady, silnice i budovy. Michalku necháváme v autě spát jako dudka. Na recepci seženu razítko hotelu a v shopu nakonec i pěkné turistické, kterého si Michal všimne při zkoumání pohledů, z nichž nakonec jeden koupíme. U volně přístupného počítače aktualizujeme počasí.

Michalka se akorát probouzí, ale ještě je nedopečeně protivná, tak jí nabídnu, že na procházku po hrázi ji vezmu na záda. Výtahem ještě vyjedeme na vyhlídkovou terasu a v přemisťování břemene se s Michalem střídáme, dokud nedosáhneme na hrázi vyhlídkové plošiny Airwalk.

Rozložíme stoleček, Michalka vymalovává obrázky, mraky nad námi trochu tmavnou, Michal dá vařit nudle. Když jdu s odpadem, všimnu si cedule camping verboten. Michal přeparkuje do první řady a můžeme tvrdit, že jsme si cedule nevšimli. Tyhle manévry už návštěvu přilákají. Pán v oranžovém triku na nás rovnou zahartusí, že nemáme nechat válet čurbes. Nechám si to zopakovat, abych se ujistila, že nemluvil o zákazu spaní, a ujistím ho, že nic válet nenecháme, že se může spolehnout.

Co nejrychleji sbalíme a najíme se. Michalka se dožaduje nočníku, jehož obsah posléze kráčím vyklopit na druhou stranu silnice do vysoké trávy hned vedle čerstvého kravince. Nad kanálem umyju nádobí a ještě se jdeme projít k vodopádu. Odměnou za dnešní den nám budiž pár dílů Boba a Bobka a Michalka usíná, jakmile ji položím na její místečko.

Michalka se dožaduje tradičního mléka, nejdříve tedy umístíme do správné pozice její sedačku a ještě v pyžamu se usadí a krmí. Sama si stihnu převlíct jenom triko, kalhoty mám stále od pyžama.

Rychle si vyčistíme zuby u tekoucí vody, které si Michal už včera u silnice všiml. Co v takovém počasí? Popojedeme k lanovce, 60km je dost daleko na to, aby bylo počasí lepší, co jiného?

V 8:25 dorazíme ke stanici lanovky MÖLLTALER GLETSCHER. U pokladny omrkneme situaci, lanovka jede za pět minut a pak za další půlhodinu. Rychle do auta, sbalit… mikinu Michalce obleču až v lanovce, měla by být snad kabinková. Sama se tam taky převleču, pořád ještě mám kalhoty od pyžama. Akorát nikde žádnou lanovku nevidíme… Jů, to je nějaká pozemní, teda spíš podzemní. Michal kouká do prospektu, pojedeme třema lanovkama? Pozemní, kabinková a sedačková? Že by nám dali jízdenku v hodnotě 33 euro jen tak? Ale v brožuře se psalo jen o jednom přestupu. Sedačková asi nebude. No, při pohledu na lyžaře je nám jasné, že sedačkou bychom do výšky 3000 metrů nejeli ani v případě, že bychom měli nárok.

Ve vláčku jsme sice sami, takže převlíct bych se mohla, ale přesně naproti nám je umístěna kamera. Kalhoty si jen natáhnu přes pyžamo, Michalku můžu oblíct komplet. Teprve v navazující kabince se vysvleču a obleču, ale Michal se směje, že jsme si pyžamo měla nechat, protože nahoře bude zima. Vzhledem k tomu, že nejedeme ani lyžovat ani na túru, ale jen na záchod, udělat fotku a sehnat razítko, tak bychom mohli hned další lanovku zpátky stihnout.

Speciální záchody pro kolektivy ze školek zaujmou Michalku na maximum – je nadšená, že dosáhne na splachovadlo, aniž by musela lézt na poklop mísy, a že sama dokáže pustit vodu v umyvadle. Ve větru uděláme společné kalendářové foto, sjedeme při nejbližší příležitosti dolů a deset minut před desátou odjíždíme.

Dolů nemůžu jít pomalu, protože mě kopec automaticky rozběhne, a když chci brzdit, tak jen kloužu. Razítko dostanu docela rychle a snažím se co nejrychleji vyfunět nahoru. V zatáčce, kde začíná prudký sešup (z mého směru končí prudký výstup), na mě čekají Michal s Miškou, která natahuje ruce a volá: „Maminko, už nefuň, já tě na lanovku dotáhnu.“ Popadám dech, ale ještě stihneme dojít na Michalčino přání na záchod. Parkoviště opouštíme ve 12:50.

Navigací se necháme dovést před návštěvnické centrum národního parku v MALLNITZ, před nímž je krásné hřiště. Zde se najíme a Michalka vyzkouší prolézací domeček, skluzavku i houpací koš. Pak vlezeme dovnitř, přestože tušíme, že Michalka je na interaktivní návštěvnické centrum ještě malá a jazykově nevybavená. Ale když i sem platí korutanská karta, proč hledat něco někde dál?

Michalce se líbí tekoucí voda, do níž strká ruce, pak najdeme tlačítko, jehož stisknutím se začíná vznášet balónek nad trubičkou, pod mikroskopem Michalce ukážu vosu, aby viděla, co nás to v poslední době furt otravuje. Notnou chvíli se zdržíme i u bazénku s rybičkami a u bublinové stěny – dole je nádržka s roztokem na bubliny, v ní leží tyčka uvázaná na obou kocích, a když se správně za šňůru tahá, tyčka se zvedá a roztok tvoří stěnu, ze které se dají vyfouknout bubliny. Stačí nám tady 30 minut a pokračujeme do KOLLBNITZ.

K lanovce KREUZECK přijíždíme ve13:43, podle jízdního řádu pojede až v 15:00. Ale pokud se sejde minimálně 6 lidí, jede i v mezičase, např. zrovna teď v celou. Ptám se u pokladny, jestli stihneme být dole do půl čtvrté. Pán se směje a říká, že určitě ano, stoprocentně pojede ve dvě, protože je krásný den, 6 lidí se určitě sejde, už proto, že nahoře má asi dvě stovky lidí a ty se budou chtít dostat dolů. Jdeme opatrně vzbudit Michalku a přesně 11 minut, jak psali v brožuře, jedeme nahoru. V hospodě seženeme krásné razítko, projdeme se k jezeru a pozorujeme vrtulník, který se pokouší o přistání. Špinavou a mokrou skluzavku Michalce rozmluvíme a jedeme dolů. Naproti nám je docela prudký kopec, to jako pojedeme až nahoru?

V brožuře není otevíračka mýtnice, ale tipujeme, že do šesti. Navigace hlásí příjezd v 17:48. Původně jsme to chtěli nechat otevřené, ale teď zkusíme pokladnu stihnout. Nikde jsme navíc nenašli, že by měla být tahle silnice nějaká extra krásná. Podle navigace už jsme na místě, ale kde je sakra ta mýtnice? Až za patnácti zatáčkami a devadesáti staveními. Závory nahoře, pusto prázdno, kasa fungovala do pěti. Silnici tedy projedeme grátis, cestou nahoru si vyhlédneme parkoviště, kde bychom mohli nocovat. Chata u silnice je zavřená a chata na vrcholu je totálně vybydlená. 30 minut pěšky k další se nám nechce, i kdybychom měli jistotu, že je otevřeno. Silnice opravdu nic moc, nesedí k ní ani ten přívlastek panoramatická. Kdybychom sem jako turisté přijeli a zaplatili mýto, byli bychom hodně zklamaní a naštvaní.

Silný noční déšť Michalka zaspí, a když už jen maličko krápe, probudí se a brečí, že chce jít k nám. Snažím se ji marně uklidnit, nakonec na ni už křiknu, že bouřka není a deště se nikdy nebála. Chvilku sbírá síly k oponování, ale než dojde na prudký protest, usne.

K lanovce dorazíme ještě před spuštěním, takže se v klidu najíme, pozorujeme Brňáky opravující karavan a připravíme se na výjezd na vrchol za mlhy a vlhka. V mezistanici nás překvapí, že druhá část lanovky je otevřená sedačka. Oblíkáme Michalce všechno, co s sebou mám v batohu. Ale z překvapení nevycházíme – i ta sedačková lanovka, která se zdá být otevřenou, je zavřená. Ač člověk sjezdí sebevíc a vidí sebezajímavější věci, vždycky se objeví něco, co mu vyrazí dech. Byť by to byl obyčejný poklop na sedačkové lanovce.

Nahoře se ukáže na chvilku i modro, že by sluníčko? Oběhnu hospody se sešitkem a Michalka zkoumá houpačku, kterou jsem vysušila vlastním rukávem, a zase jedeme dolů. V 10:40 navigace opět v plné zbroji ukazuje cestu.

Za hodinu už parkujeme v městečku GURK. Ani nevím pořádně, jak jsme se sem dostali, protože jsem stejně jako Michalka celou cestu prospala. Jakmile motor chcípne, probudím se a nevěřím svým očím. Kam zmizely dešťové mraky? Kde je mlha a nevlídno? A proč je mi takové vedro? Korutanská karta nabízí zde dvě atrakce, ale průvodcovanou prohlídku místního kostela (omlouvám se, je to katedrála) opravdu nedáme. Adekvátně naší úrovni míříme do světa trpaslíků.

Trpaslíci jsou naprosto všude ve všech možných i nemožných situacích všedního i svátečního dne: na pláži, při práci na zahrádce, při sportech – kolektivních i individuálních, míčových i vodních… Přestože jsem kdysi udělala maturitu z matematiky, není v mých silách ty malé barevné, veselé i smutné trpaslíky spočítat. Přibližně jsou jich tisíce. Nabízíme Michalce dětský koutek, ale motorku, klouzačku, houpačku i skákacího koníka vyzkouší spíš z povinnosti, potřebuje čas, aby se rozkoukala. Je stále ještě rozespalá. Tatínek nás pošle koupit jízdenky na zahradní vláček s názvem Liliputbahn a pak pobíhá za jedoucím vláčkem a snaží se ulovit co možná nejakčnější fotky. Michalka je konečně velmi spokojená a všem trpaslíkům mává. Projíždíme přes mostek nad vodou i tunelem, v zadní části zahrady objeví Michalka trpasličí domeček, do kterého mě po skončení jízdy táhne. V domečku dostane geniální nápad, musí trpaslíkům uvařit oběd, protože budou mít hlad, pak jim musí umýt a uklidit nádobí a zkontrolovat, zda prádlo pověšené na šňůře před domečkem je už suché. Z okýnka nezapomene zamávat kolemjedoucí mašince. Nastává problém, jak ji od trpaslíků dostat. Zabere slib, že pojedeme parníkem. Ani se mi nezdá, že jsme mezi trpaslíky strávili celou hodinu.