V DELNICI učiníme opět marný pokus o dobytí íčka, asi ho budeme muset dobít. A v 18:20 nás navigace přivádí do cíle na starém dobrém odlehlém parkovišti, asi nemá cenu hledat cokoliv jiného. Vyrazíme prozkoumat změny v letovisku, Michalce dopřejeme večerní koupel „na Evu“, postupně vše připravíme na zítra, usteleme a zkonzumuje několik zmrzlých kopečků, samozřejmě rozdělených do tří dávek.

Michalka chce na pláž jet na koloběžce. Tak snad ji nebudu muset zpátky táhnout já. A tak se táhneme za plážovým štěstím. Jakmile jsme v místech, kde naše oblíbená pláž začíná, navrhuju, abychom letos zůstali zde. Michalka ne, že chce jít až tam nakonec jako pokaždé. Chtěla jsem, aby zpáteční cesta kvůli ní byla co možná nejkratší, ale neprošlo to, nejspíš mě malá nepochopila.

Užíváme si moře, slunce a zábavu, vlny i pokusy plavat, já na lehátku a Michalka s kruhem hrajeme na honěnou, občas nezvládám manévrování a končím pod hladinou, pohoda, klídek, relax. Zažijeme na vlastní kůži tzv. rarášek, tedy malý vzduchový vír, který nejčastěji vzniká na přehřátých místech. Dotkne se pouze nás a našich nejbližších sousedů, zničehonic se zatočí, svlékne náš slunečník a odnáší potah pryč. Postrádáme i vestu. Ale hodní lidé, k nimž přiletělo něco, co jiným asi chybí, všechny pohřešované věci poctivě vrátí. Po třinácté hodině tradičně začínáme vysoušet věci a asi kolem půl třetí se zvedáme. Michalka jako obvykle poslední půlhodinu na pláží proleží a spí, ačkoli tvrdí, že rozhodně nespala.

Když vyrážíme na zpáteční cestu, únava je na ní znát, ale z posledních sil se odráží, vidí, že my máme plné ruce a že kdyby chtěla, abych jí vzala koloběžku, musela by místo koloběžky vzít třeba tašku. Mírně se obávám, že se během jízdy dostaví mikrospánek (když na řidiče auta může, proč by nemohl na řidiče koloběžky?) a ona se vybourá, ale naštěstí jen maluju čerta na zeď.

Á, už se nám to nese, teda nejdřív rodičovské… Koukám nevěřícně na talíře a nechápavě se ptám: „Viktorija?“ Číšník přikývne, dvakrát Viktorija a salámová se právě dělá. Necháme ho odejít, bohužel s sebou odnáší i jídelní lístky. Pustíme se do vášnivé debaty o tom, jak si může podnik dovolit změnit recepturu, na Viktoriji se totiž nachází cosi, co na první pohled vypadá jako rybičky. Malé, ale přece jen ryby, bléééé. Tolik let tam sakra žádný ryby nebyly, tak kde je problém? Mají nového kuchaře? Změnil se majitel? Nebo se jenom spletl, protože je tady novej? Ale nemáme jídelák, abychom si přečetli, co že má na Viktoriji být, takže se ani nepouštíme do kritiky a reklamace, ale co když přece jen není chyba na naší straně? Ať tak či tak, Michal všechny ryby nahází na můj talíř, a protože já z rybiny na rozdíl od něj nezvracím, část jich sním. Ne, opravdu nemá cenu jít si půjčit jídelák, nějak to přežijeme.

Miška se nám nejdřív směje, protože ona je spokojená (a už vím, co si objednáme za rok, dá-li pánbů a objevíme-li se tady), ale postupně ji smích přechází, vzala si totiž velkou porci – myslím, že bychom se dvěma pizzami stále ještě podělili, nota bene, když jako předkrm byla zmrzlina a jako dezert bude další.

V naší oblíbené (a už léta zrušené) znojemské pizzerce ti automaticky, když jsi nesnědl, nabídli krabičku a zbytek jídla zabalili domů, tak si tady vezmeme ubrousek, kdyby třeba někdo měl po zmrzlině ještě hlad – nejspíš ryby nebo rackové. Anebo strýček Příhoda.

Loni parkoviště, letos pizza Viktorija, co nás tady nepříjemně překvapí příště? Žijeme, nemáme žaludeční potíže, chuť si spravíme zmrzlinou, večer opět vegetíme u vody, už na nás slunce nepálí, pozorujeme, nasloucháme cvrkotu, proč si tuto úžasnou chvíli kazit pár pozřenými ančovičkami?

V 7:10 vlezeme do Kauflandu ve městě RIJEKA. Obsluha nikde, u automatu na vratné obaly nikdo, berou to vůbec ještě? Zkusíme a vypadá to, že berou. Automat si s každým obalem sice pohrává, jde to pomalu, ale vrací nám jen lahev bez etikety. Po celkovém součtu 40 KN se výběr automaticky stopne, vyjíždí nám lístek a v pytli zůstává poslední flaška. Tu jako neudáme? Zavařili jsme automat? Nakonec to zkusíme a vyjede nám ještě jeden lístek na půl kuna, to se opravdu vyplatí tisknout. Hurá na nákup.

Hrneme se na okurku v akci a na jogurty. Vybírám si jenom jeden (a to k obědu), neboť jsem už posnídala pizzu od večeře. Taky kousek pečiva by mohl být pro případ nouze a cenu doplácneme sušenkami, citronové mannerky musí chutnat skvěle.

Další cestu opět spíše prospím, ale přece jen jsme našli trasu, kudy jsme ještě nejeli. V 8:45 strávíme 10 minut při přechodu chorvatsko-slovinské hranice. Tentokrát jsme si vybrali zastávku u hradu SOCERB (10:05) Zaparkujeme, vyčůráme se, dojdeme ke hradu, který má být otevřen, ale na dveřích je napsáno, že otvírá až odpoledne. Jakýsi domorodec se tam motá, poníženě poprosím o razítko a odkazuje mě za roh, že tam jsou.

Toto ovšem vidíme poprvé, razítka jsou přidělaná napevno, ne řetězem, ale plocha razítka, co se má otisknout, je normálně na konci kovové trubky či jak to nazvat, takže manipulovat musí člověk se sešitem, nikoli s razítkem. Samozřejmě široko daleko žádný polštářek k namočení. Svítá mi, přece vezeme polštářek i barvu na Krvavou louku do Korutan. Vracíme se k autu a zase jdeme zpět. A orazíme. Esteticky nic moc, čitelné to taky není, ale aspoň jsme se snažili.

Stejně ten mobil byl starý a poruchový a kvůli němu se vracet 60 kilometrů, tedy najet 120 kilometrů a ztratit čas? A tak Michal telefonuje do práce, zařizuje a vyřizuje, takže zastávka naplánovaná na 10 minut trvá téměř půl hodiny.

Ve 13:10 zastavujeme ve městě KOBARID. Cestou na íčko nás pronásleduje vedro k zalknutí. Dostanu malé razítko s nápisem Pot miru (cesta míru), kam bychom snad za chvíli měli dojet. Vlezu také do muzea, když už jdu přímo kolem, a opět uspěju. Vyjedeme k památníku a zároveň kostelu, kousek vedle je jakási prapodivná chatička, dle nápisu pidimuzejíčko, pán je asi zklamán, že nechci dovnitř, ale razítko Zavod 1917 dostanu a ve 13:35 míříme k průsmyku, kde už jsme taky kdysi byli.

Přímo u silnice si všimneme otevřeného íčka, vyběhnu, dostávám razítko a pak teprve řešíme, kde že jsme to vůbec zastavili. BOVEC.

Ve 14:55 parkujeme na vrcholu průsmyku VRŠIČ. Ovečky zde místo pasení na trávě leží nalepené u aut a karavanů, které poskytují aspoň nějaký stín, všude nakladené exkrementy. Vylezeme ke kiosku a obsadíme stoleček, odkud nás kupodivu nikdo nevyhazuje. Sníme jogurty a dostanu oválné razítko chaty Tičarjev dom. Zkusíme se projít ještě k další chatě, ovšem když jsme u ní, zjišťujeme, že razítko asi nebude, protože právě tohle je onen dom. No, aspoň záchody mají cenu, říkáme si a cestou do suterénu narazíme na stolek s několika štemplíky, z nichž žádný není stejný jako ten z kiosku. Dokonce i jedna vrcholová raznice napevno je tady, ale s ní Michal nechce mít nic společného. Když se vracím z toalety, tajně zkouším její otisk, ale je vidět, že mi chybí praxe. Na pět minut rychlovysadíme ještě v JESENICI (16:15) a v 16:45 vytvoříme frontu díky vykecávajícím se turistům na informačním centru města BLED. Přibližujeme se ještě do centra k hradu, jedno parkoviště zamítáme, neboť je placené, úspěšně to zkusíme jinde. Na hrad, nebo ne? Když už jsme tady, Míša to prostě musí dát, říkám. Za odměnu má slíbené hřiště. Nejdřív statečně lezeme do kopce, pak přijdou na řadu schody, na kterých se Michalka předhání s taťkou, zatímco já si v poklidu vlaju vzadu. Razítko z pokladny je pěkné, provedením i otištěním. Pod kopcem se uvelebíme na hřišti. Černouščí děti dlouho okupují houpačky, pak houpačky obsadí bílé děti, které tu čekaly, nakonec se dočká i Michalka. Taťka jde k autu pootočit parkovací hodiny a ještě se jdeme projít kolem vody.

U KRANJSKE GORY v blízkosti řeky na všech parkovištích visí cedule s přeškrtnutými karavany a zákazem v době 22-7. Ale my přece nejsme karavan. Tu parkuje dodávka, vegetí, jako by tu chtěli spát, očividně nejsme sami, kdo v hlavě má týž nápad. Zaparkujeme do „českého kempu“ mezi osobáky s espézetkou A a C. Míša má slíbenou vodu na umytí nohou, zkusíme najít vhodné místo u polovyschlé řeky. Nejdřív usteleme, Miška si u stolečku maluje.

Ledovou vodou bleskurychle umyjeme nohy, jeden kempař jde kolem a ukazuje, že vzadu jsou záchody a teče tam snad i teplá voda, otevřené snad do deseti. Super, dobré vědět. Vydáme se na průzkum a do vody dáme chladit pepsinu. Michalka se bojí, aby flašku někdo neukradl nebo aby neuplavala.

Povečeříme trenčianské, Michalka potřebuje kakat. Sbalím i zubní potřeby a běžíme na záchody, nebyl tam už papír, beru tedy celou roli, která přežila už několik dovolených jako železná zásoba. Vyčistíme zuby, umyjeme vše možné. Tatínek nám měl přijít naproti, ale stihne na nás okýnkem udělat „baf“. Odcházíme a z toalet se ozývá nějaký hluk, fufulík už asi zamyká, to bylo o fous. Jdeme, povídáme si, jak taťka zapomněl mobil, a náhle se plácnu do čela: „Jejda, já zapomněla ten toaleťák!“ Možná ještě fufulík uklízí, běžím zpět, beru za kliku a mám smůlu. Přemýšlíme, co kde ještě zapomene Míša, po mobilu a hajzlpapíru je na řadě nějaký plyšák.

Vracíme se a na parkovišti na nás čekají céčkoví sousedé s novinou – byl tady nějakěj hustej chlapík, policajt s vytuněným autem a že se tady nesmí spát. Nejsme karavan. A on, že všechno, kde se spí, je bráno jako karavan. A že rychle pryč, prý police station sleeping. Pražáci se šli ještě umýt (taky mohli cestou béknout) a poté pojedou pryč, Jihočeši to zkusí u těch policajtů. A my? Pojedeme do Planice? Prý zde včera spali bez problémů ještě s jedněma, kteří tady spali ještě noc před tím. Buď aktivního policajta přilákala dodávka, nebo se vrátil z dovolené. Sousedi odjíždějí, my ještě musíme rozložit postel.

S Michalkou se nastěhujeme vedle věcí do ložnice, Michal se chystá startovat a už je u nás policajt. A zjednává pořádek. V kufru ani nedutáme, kdyby nás tenhle týpek objevil, to by bylo haló. Ujišťuje se, zda víme, kde je policejní stanice. Police station sleeping. To budeme spát v cele předběžného zadržení? Takový luxus jsme ještě nezažili. Cestou si na jiném parkovišti všímáme aktivisty, kterak hovoří i s jinými automobilisty, asi je taky posílá před policejní stanici. Dorazíme na velký prostor k parkování, snažíme se upíchnout do aspoň částečného soukromí, i po nás ještě přijíždějí další nocležníci pod policejní ochranu. Za odměnu si po ustlání dopřejeme venkovní kino.

Pět minut po deváté parkujeme u lanovky DREILÄNDERECK, obsluha má problém s kartama. Sice mu to pípne, ale něco se mu nezdá a opisuje kódy ručně. Vyjedeme nahoru, Michalka křičí, že tady už jednou byla. Z hospody u lanovky razítko máme, co kdybychom zkusili támhletu dole, tam jsme určitě nebyli. Pět minut píšou, tak to snad za hodinu stihneme. Z kopce a pak zpět do kopce Michalka statečně supí – motivuje ji příslib koupaliště, tedy pokud nepřijde bouřka. V mezičase využijeme malé hřišťátko, posvačíme griliášovou Marilku a v 11:10 odjíždíme vstříc dalším turistickým cílům. Pokusím se rezervovat na zítřejší odpoledne prohlídku krápníkové jeskyně. Tvrdím, že autobus je součástí prohlídky, ale Michalovy fundované a podrobné otázky mě natolik zviklají, že si nejsem jista, zda jsem zarezervovala to, co mám.

Dobu od 11:15 do 11:40 věnujeme nákupu v Lidlu v GAILITZ a ve 12:10 přijíždíme ke zvířátkům do městečka ROSEGG. Tierpark už ani neprolézáme celý, oboru s daňky a jeleny tentokrát vynecháváme a věnujeme se oslíkům, kozám, ovcím a králíkům. Michalka jim podává trávu a hladí je a pak se usadíme na hřišti. Jakmile opadne veliký nával, jdu s ní na minilanovku. Mnohem menší chlapeček na ni naskakuje sám a Michalka se nechce nechat zahanbit. Tak dlouho naskakování trénuje, až se jí konečně daří. Dokonce i přitáhne lanovku zpět na nástupiště a předává ji dalšímu. No sláva, další krůček k samostatnosti!

Táhneme se k opodál stojícímu zámku, snad jen pro razítko. Ale když už jsme tady a když se nemusí chodit s prohlídkou, tak si i my proběhneme v rámci korutanské karty zámek s voskovými figurínami. Vítá nás všehochuť od Franze Josefa se Sissi, až po Stalina, Mussoliniho a Hitlera. Michalku zaujal pouze voskový pudlík, a to na chvilku, začíná prudit. Vlečeme se, je docela teplo a já se zdržuji ještě u přírodního bludiště, kde dostanu jen nicneříkající razítko ve tvaru písmene L. Když zbytek výpravy dobíhám, drží se za ruce, vesele poskakují a baví se o koupališti.

Tak tohle malé spravilo náladu! Jen aby to nakonec vyšlo! Ještě cestou nakoukneme do keltské vesnice. Leží pět minut cesty a ve 14:15 u ní parkujeme. Když prolezeme vstupným a dostaneme razítko, dochází nám, že tu budeme asi rychle hotovi. Miška omrkne, jaké boty nosili naši předkové (kusy kůže sešněrované na nártu) – to bych taky mohla barbíně vyrobit?? Nejvýznamnějším ze zdejších exponátů dle popisků je jakýsi historický pohřební vůz, ale ten nezkoušíme. Projdeme se i venkovním areálem, o němž se neví, zda ho tvoří obyčejné terénní nerovnosti nebo náhrobní kopce. Taťka konečně ukořistil mapu ke korutanské kartě, jde napřed do auta. Míša, která fakt opravdu určitě nepotřebuje na záchod, zůstává u klece s papouškem a najednou mi buší na kabinku: „Mami, otevři rychle, musím kakat!“ Zdržujeme se poněkud déle, než jsme plánovaly, a když lezeme ven, prší. Michalka se zoufale rozpláče, prší, nemůžeme na koupaliště. Naše utěšování, že jde jen o malou přeháňku, ji v okamžiku odjezdu (14:55) absolutně nezajímá.

Ve čtyři se Michalka v autě probouzí, zrovna když jedeme kolem elektrorozvodny na začátku města ALTHOFEN. A okamžitě jásá, hurá, tady za těmi stožáry je koupaliště, to si pamatuju! A má pravdu. Nejdřív hurá do vody, pak musíme přeparkovat a udělat večeři. Domlouváme se, že tak v půl sedmé koupání zabalíme, nemusíme nutně čekat do zavíračky. Plavání, tobogán, tobogán, plavání, brouzdaliště, cachtání, tobogán… zkrátka vodní radost plnými doušky ovšem nevydrží ani do té plánované půl, protože kam oko dohlédne, všude se stahují hrůzostrašné černé mraky. Usušit se, hlavně ale přeparkovat, ustlat a uvařit, pokud možno za sucha. Těžko odhadnout, kterým směrem jdou a kdy sem ty mraky dorazí, ale vyplaší nás dokonale.

Rychlost, kterou utvoříme z auta ložnici, je opravdu rekordní, pak jen koukáme na oblohu a filozofujeme, zda dát vařit nudle, nebo neriskovat a vypravit se do protějšího Lidlu pro studenou véču. Michalka chce navíc na hřiště. Hlasuju pro nudle, ať si užijeme nějaký ten adrenalin. Taťka nás posílá na hřiště, ale nejdřív si musím nařídit velitelský čas. A za 12 minut přesně se tady servíruje večeře. V případě, že začne pršet, se můžeme vrátit ze hřiště i dřív, dokonce musíme.

Za neustálého strachu z deště povečeříme tradičně dva chody, umyju nádobí a ještě stihneme použít hřiště a promítnout pohádku, první půlku Madagaskaru dokonce venku. Proč z těch mraků nepršelo, se nedovíme, ale přesto máme radost.

V 8:35 parkujeme u lanovky PETZEN, loni jsme ji vynechali a letos se nám logisticky bezvadně hodí do programu. Razítko odtud žádné nemáme, ani letos na pokladně nemají, v horní stanici taky nic. Michalku s tatínkem pošlu na procházku kolem jezera a sama se vydávám dolů (5 minut píšou) k chatě, kde by razítko snad být mohlo. A taky je, Ezzos Schihütte. Bez zbytečných cavyků v 10:10 odjíždíme, abych si konečně splnila svůj sen, návštěvu kláštera ST. PAUL IM LAVANTTAL. Obrázky vypadají moc hezky, ovšem poloha blbá (úplně stranou všech top cílů) a otevíračka jakbysmet (tři dny v týdnu zavřeno).

V 10:40 parkujeme u kláštera, vyšlápneme kopeček, vyřídíme vstup, otiskneme razítka a Michal bere jakýsi razítkovací pas pro benediktýnskou cestu. Zase něco sbírat? Spíš pak asi bude chtít omrknout, kde všude by bylo k sehnání nějaké razítko.

Procházíme obrovskými místnostmi plnými artefaktů a vlastně hned při vstupu dovnitř koukáme, kudy vedou další dveře ven. Zažívám pocit neavizované únikové hry pro úplné začátečníky, možná jsme trhli rekord v rychlosti prohlídky, ale jsme spokojeni. Teda až na to, že netušíme, kde na fotkách vzali tu krásnou zahradu. Že by prošla fotošopem tahle terasovitá, malá se zamčenou brankou? A vlastně kvůli zahradám jsem sem tak chtěla. Nemůžeme přece ze všeho cítit nadšení, že?

Vracíme se do téhož Hoferu, kde jsme se stavovali ráno, takže kromě jogurtů si kupuju i ty sandále, počkaly na mě.

Docela se mi uleví, když slyším, že autobus odjíždí ve 14:00 ze zastávky přede dveřmi. Z mapy vykoukáme, kde je tady koupaliště, které bychom mohli poctít svou návštěvou, využijeme toalety a zamíříme do protějšího geologického informačního centra. S paní si popovídám o sešitě plném razítek, je zvědavá, tak se chlubím i anglickými. Vypadá pobaveně a zainteresovaně, jen prý se sešit nesmí ztratit. No to mi povídej… A když už se ztratí a nenajde, tak musí člověk mít každou stránku oskenovanou, že?

Interaktivní expozice sestává ze dvou malých místností s poučnými a naučnými panely a interaktivním monitorem, na němž Michalka 3x po sobě pustí krátký dokument o vzniku sluneční soustavy. Líbí se jí ty světelné efekty. Jinak tady opravdu nic není, a to chtějí vstupné 7 euro, to fakt nechápu. Ale chápu, proč je to na korutanské kartě, jinak by sem asi nikdo nechodil.

Ve 14:00 se jako první nacpeme do autobusu a vezeme se ke vstupu do jeskyně OBIR -TROPFSTEINHÖHLE, vzdálenému asi 10 km. Michalku sotva stačím oblíknout a už hlásí, že skupina A odchází za 5 minut. Honem, nasadit helmy, Michalce utáhneme na maximum, ale stejně jí helma padá. Ani dětská velikost, kterou nám průvodkyně podává, není na Michalku dost malá, a tak dceři vysvětlujeme, že si helmu musí přidržovat a že to spolu zvládneme. Hned na začátku udělají skupinové foto a multimediálně vyslechneme a zkoukneme, jak došlo k objevení těchto krápníkových jeskyní.

Michalce je sice místy chladno, ale jinak je naprosto vzorným návštěvníkem, který neruší. Má právě jeskynní premiéru a stalagmity, stalaktity i stalagnáty si užívá, stejně jako sintrové závoje a zdejší dominantu, varhany o výšce 6 a šířce 12 metrů. A bez keců zdolává taky 168 schodů. Z jeskyně vylezme jinde, než jsme do ní vlezli, takže společně se musíme vrátit. Skupina se ovšem potrhá, třeba kvůli dětem s malýma nožičkama, ale určitě musí počítat s nějakou rezervou. Vrátíme helmy, koupíme si skupinové foto za 5 éček, když to byla ta premiéra, a pro razítko musím do kavárny. Zpáteční autobus odjíždí v 16:30 a já i Michalka si dopřejeme mikrospánek.

Pět minut před pátou parkujeme před koupalištěm, je sice menší, ale bohatě nám stačí. Nejdřív jdeme do brouzdaliště, pak do velkého bazénu a samozřejmě nesmí chybět ani tobogán. Michalka chce jet sama a bez problémů to dává, super, zase je o trochu samostatnější. Jedu první, pak ona a za ní tatínek, aby zabránil tomu, že na ni dopadne nějaký netrpělivec. Sluníčko sice definitivně zalézá, ale teplo je pořád. Dáme ještě chvilku plavání, posledních 5 jízd na tobogánu. Michalce šupneme brumíka proti tomu největšímu hladu, protože tady, uprostřed obytné zóny opravdu vařit nebudeme. Michal má nějaký tip cestou k zítřejšímu startovnímu bodu, což je… už ani nevím co, ale včas se to dovím.

V 18:35 opouštíme tedy Železnou Kaplu a popojíždíme 15 minut k místu SITTERSDORF u jezera SONNEGG. Kdesi za koupalištěm u volejbalového hřiště se nám místo jeví dostatečně vhodné. Větráme, sušíme na plotě hřiště věci z koupaliště a pozorujeme, jak se kolem nás zvyšuje pohyb osob. Rostou zde stany, támhle je jeden obrovský a auta sem míří ze Slovinska i Španělska. Jako oficiální kemp to ale nikde značené nebylo, sakriš, co se tu děje?

Zůstaneme tady? Zatím jo. Michalka si maluje u stolečku, vytvoříme ložnici, vegetíme si a najednou máme návštěvu. Na policajty to naštěstí nevypadá. Přichází jakási Sofie s doprovodem a vysvětluje, že se tady koná akce, že to není veřejný kemping, že si ten celý prostor pronajali a jak prý dlouho tady chceme být. Jednu noc, nelžu. OK, ale oni si to tady celé pronajali a zaplatili, takže… Dělám blbou, asi chce, abychom přispěli na nájem. Sofie to bere z jiné strany, bude tady velmi hlučno dlouho do noci, tak abychom to věděli. A když s tím nemáme problém? Sofie pokrčí rameny, její doprovod mávne rukou a dodá: „Jen, že jsme vás varovali.“ Před kraválem nebo ještě před něčím jiným? To asi uvidíme.

V klidu povečeříme, necháme vyvěšené prádlo, umyjeme nádobí a pořád omíláme tu hamletovskou otázku: být či nebýt tady do rána? Jdeme se projít dopředu, blíž ke koupališti, blíž k silnici. Menší parkoviště uznáme za méně rizikové, vracíme se k autu, sbalíme, odmontujeme jen Miščinu postel přesunujeme se. Definitivně zakotvíme u osvětlené telefonní budky očividně nepoužívané – osídlilo ji asi 10 velkých pavouků. Sousedi se Michalce moc nezamlouvají, ale má smůlu, už se nestěhujeme. Na travnaté ploše ještě hrajeme freesbee, dokud na to aspoň trochu vidíme. Když už se neplatí vstupné, přijedou se nějací vyčůraní vykoupat. Před zahájením vnitřní kinoprojekce se ještě jdeme projít k technoparty, oproti těm, o kterých mluví naše média, je tohle slabý odvar. Zpětně nám doma Google prozradí, že se zde pravidelně koná festival s názvem Acoustic lakeside, a to již 12 let, ovšem v roce 2019 je plánovaná organizační pauza. Příští rok by se dalo tedy klidně spát i tam vzadu.

Nejdřív koupíme snídani ve FELDKIRCHEN IN KÄRNTEN v Hoferu (8:40-8:50) a bez otálení míříme k lanovce TURRACHR HÖHE (9:30). Na parkovišti se při čekání nadlábneme. Domlouváme se, že nahoře tu stezku s úkoly od zajíčka už chodit nebudeme, jsme tady primárně kvůli bobové dráze, chceme vylepšit dojem z loňské deštivé jízdy.

Do spuštění lanovky zbývá sice ještě hodně času, ale lidí je tady tak na půl hodiny čekání. Musíme držet strategickou pozici už teď. Já stojím ve frontě na pokladnu a Michal ve frontě na lanovku, Michalka na lavičce sedí a spokojeně baští. Byla mi svěřená platební karta, to teda nedám. Děsím se, když mi paní podává platební terminál, ale princ na bílém koni Michal se objeví, naťuká PIN a zase zmizí. Pozici ve frontě na lanovku statečně ubránila Michalka sama.

Michalka si nahoře pohraje u vodního hřiště, já oběhnu dvě nejbližší zajíčkova stanoviště (třetí je u bobovky) a pro zařazení do soutěže stačí tři. Postavíme se do fronty na boby a odjíždíme v takovém pořadí, jaké určila Míša – já první a oni dva za mnou. Tentokrát si jízdu opravdu užívám víc než loni, trochu víc vidím do krajiny, ale jízda v dešti měla svoje neopakovatelné kouzlo.

Čeká nás oblíbená panoramatická silnice NOCKALMSTRASSE, ale už si vybíráme, kde zastavíme, protože jsme znalci místních poměrů a atrakcí. Nejdřív je to jezírko WINDEBENSEE, které obejdeme (12:00-12:30). Vzpomínáme, jak jsme tady kdesi spali a koupali se v ledovém potoce, zajedeme k oné Steigerhütte, ale razítko bohužel nedostaneme. Další výsadek podnikneme u ZECHNERALM, kde je velké hřiště – Michalka si hraje, my se mezitím najíme a Michalka bude jíst v autě. Ve 13:25 opouštíme přírodu a spěcháme plnit misi „suchá razítka na Krvavé louce“.

13:35 vjíždíme na parkoviště v INNERKREMS poblíž lanovky vedoucí na BLUTIGE ALM, pak si ale rozmyslíme placené parkování, a tak couváme zpod závory a najdeme místečko zcela zdarma. U dvousedačky Michalka rozhodne, že chce jet s tatínkem, ten při nastupování zakopne, ale nějak to vybere a lanovku kvůli nám zastavovat nemusí.

Do hospody už ani nechodíme, hádankový kvíz, odznak a třísky raději vynecháme, letos půjdeme ten druhý okruh, naučný, zaměřený na zapomenutou léčivku kozlík keltský. Taky je spojen s kvízem, ale k tomu se musí koupit brožura, nám bude stačit, že si otiskneme ta tři razítka, co zde minule visela naprosto vysušená, bez polštářku.

Od cedule k ceduli chodíme a hledáme štemplíky, najdeme je samozřejmě až na poslední ceduli jako odměnu za zdolání půlkilometrové stezky. Ne, ne! Tak já se táhnu s polštářkem a razítkovou barvou (jasně, uznávám, je to opravdu hodně těžké zavazadlo) a on je tu připevněn, obarven a ještě chráněn poklopem před povětrnostními vlivy. Nebýt těchto tří pohádkových razítek, nezískali bychom dneska ani jedno jediné. V 15:45 se shledáváme s Fandou a zase se suneme kousek dál.

Poslední dnešní atrakcí budiž horská silnice vedoucí k přehradě Malta. V 16:45 vyřizujeme mýtnici a při čekání na semaforu tradičně vyběhneme k vodopádu. Žádné zastávky cestou neděláme, nahoře jsou záchody, malé muzeum, kde si malá točila s modelem větrné elektrárny, a myslím, že tam fungovala i wifina.

Model ale tentokrát nefunguje, projdeme se na vyhlídku Skywalk a pozorujeme kozy na stráních. Cestou k autu celé stádo potkáme a jedna koza se nechá krmit utrhnutou trávou, má to holka bez práce. Ještě se chceme stavit u vodopádu MELNIKFALL a udělat procházku, než zahájíme hledání nocležiště. Na parkovišti stojí český karavan, že by tady spal? A co my? Nezůstaneme tady? Zákaz jsme nikde neviděli, takže nejdřív usteleme. Pak se projdeme k vodopádu, kde najdeme jak ledničku, tak koupelnu. Kofolu rovnou necháme ve studené vodě a po večeři, až si půjdeme čistit zuby, se pro ni vrátíme. Uvaříme u erárního stolečku, přijmeme návštěvu dvou českých aut, a než bude úplná tma, jdeme ještě k vodopádu pro kofolu. Když se vracíme domů, všimneme si, že sousedi v karavanu nás opustili. Hučení vodopádu a jasné hvězdné nebe máme jen sami pro sebe.

Mezi prvními nasedneme do lanovky a v mezistanici jsme klidní, tady se tuším nepřestupovalo. Dveře se sice otevřou, ale my, zkušení, zůstáváme sedět, protože jedeme až na vrchol. Najednou přiběhne obsluha: „Schnell, schnell umsteigen!“ Přestupovat, zařvu, až se Michalka vyděsí, na poslední chvíli skáčeme ven. To by se dole divili… Nahoře vládne znatelně lepší počasí než minule, není mlha a ten nejbližší kopec je dokonce i vidět. Nesmí chybět umělecké foto. Cestu dolů zvládáme bez asistence lanovkáře, včas v mezistanici vystupujeme a okukujeme zaparkovanou, pouze v zimě jezdící, tunelovou lanovku. Deset minut po jedenácté se loučíme s blízkým Grossglocknerem a zachvacuje nás zlatá horečka.

Nikde žádné auto, nikde ani živáčka, ale kupodivu jedeme dobře – rejžunk je značený. Na parkovišti v katastrálním území FLEISS v 11:45 dokonce stojí tři auta. Třeba tam nebudeme úplně sami. Michalce bereme gumáky i pláštěnku, a než se dostaneme k pokladně, musíme zdolat asi 200 metrů pěšky. Pokladní rovnou podává tři rýžovací misky a ptá se na velikost gumáků. S Michalem fasujeme erární. Snaží se nám vysvětlit, jakým způsobem musíme pracovat a co všechno jsou vlastně poklady – plno drahokamů a polodrahokamů, akorát na geologii jsem byla vždycky blbá. Ze základky si pamatuju úžasnou poučku Karla Bittnera (dej mu pánbů věčnou slávu): „Když nevím, jak určit šutr, olíznu ho, a můžu vyloučit, že se jedná o sůl.“

Nabereme lopatou písek a kamínky, Michalka se v misce přehrabuje rukama a vybírá, co se jí líbí, schovává si svoje poklady. My s Michalem už nejsme tak úspěšní, ale aspoň jsme to zkusili. Rozhodně bychom si tím nevydělali ani na slanou vodu. Jakmile Michalka naplní svými úlovky nádobku, kterou jsme vyfasovali, takový obal na injekční jehlu s víčkem, má studené ruce i nohy, je nejvyšší čas přestat a jít se usušit a ohřát. Vracíme misky a boty, odcházíme a teprve teď si uvědomujeme, že jsme z celé akce nepořídili ani jednu fotku, ani jedno kraťoulinké video. Škoda, ale vracet se kvůli tomu nebudeme. U auta zase něco schramstnem a ve 13:50 frčíme dál.

Vybranou máme soutěsku RAGGASCHLUCHT, ale kdo ví, jestli to klapne – atrakce totiž za deště nebo po něm nemusí být otevřená. A zrovna teď začíná pršet a také před tím už pršelo. Projíždíme obcí FLATTACH (14:40), tady někde má být íčko, které jsme ještě nenavštívili, tak rychle zadáme do navigace souřadnice. Důležitá informace visí na vstupních dveřích: soutěska uzavřena. Kam se vrtnem? Co bylo za atrakce ve špitálu (SPITTAL AN DER DRAU – pozn. aut.)?

Dvě muzea, jednou všehochuť a jednou modelová železnice. No tak jedeme (14:50). Když ale dorazíme do města, probírá se sluníčko a mraky mizí, naprosto nečekaně. A tak Michal navrhuje, že zde stojí ještě jedna atrakce a ještě jsme ji za celou korutanskou kariéru nenavštívili. Lanovka na GOLDECK. Když je modro, mohla by jezdit. Má velké kabinky, kdyby jezdila každou půlhodinu a kdyby nebyly ucpané křižovatky, mohli bychom ji stihnout.

K lanovce sice dorazíme v 15:25, ale stejně nám ujela, protože jezdí každých dvacet minut. Nahoru už nás moc nejede, v mezistanici bez problémů přestoupíme a na vrcholu se vydáme přímo po trávě k vysílači. Neobcházíme po cestě, protože bychom ještě chtěli stihnout mašinky. U lanovky dostanu razítko a vedle vysílače v chatě druhé. Zvládneme sjet dolů lanovkou v 16:40 a v 16:55 odjíždíme.

Potřebujeme ještě pečivo, odměníme se zmrzlinovým kornoutem a dáváme také Fandovi naftu, než zamíříme k vytipovanému nocležišti na GOLDECK-PANORAMA STRASSE. Razítko z mýtnice asi nikdy mít nebudeme, když sem jezdíme zásadně na noc. Tady tohle parkoviště to bylo, jenže… stojí zde obrovský návěs, všude kolem je poházené dřevo, klády… Asi pro něj nikdo v noci nepřijede, ale místa nám tu moc nezůstalo. Je vůbec ještě nějaké parkoviště dál? Dojedeme až na točnu panoramatické silnice, která nás tehdy hodně zklamala. Všimneme si, že zde stojí fungl nová hospoda, ještě je dokonce otevřená, ale razítko nemá. Na parkovišti stojí karavan, který dneska už nikam nepojede. A my taky ne, rozhodujeme v 19:15.

Bude to určitě na mikinu a na spacák ve výšce 1881 metrů nad mořem. Nad námi se tyčí stožár, k němuž jsme nedávno šli. Stačí přeběhnout tenhle kopec a jsme u lanovky… Hloupé žerty. Michalka opět otvírá kroužek kreslení u erárního stolu, my steleme. Vydáváme se také na průzkum okolí, kofolu dáme vychladit do korýtka s vodou, kam si po večeři jdu umýt nohy. Musíme si ale svítit na cestu, abychom si nedonesli do auta na botě voňavý pozdrav od kraviček.

Obsluha nové chaty odjíždí po dvacáté hodině, dvě auta projedou kamsi za závoru, pán z karavanu vyvenčí psa a přijede rodina na čtyřkolce pořídit selfie na vyhlídce, jinak žádný provoz. Klid a mír vládne až do rána.

8:20 parkujeme v obci ANNENHEIM u lanovky, ačkoli prvně se chceme dostat do přístavu. Na cestu se se nakonec musíme doptat, zmate nás staveniště. Musím se pochlubit s takovou trapnou historkou. Michal jde na záchod, já ještě balím a mám pak auto zamknout svým klíčem, abych nespustila alarm jako v Anglii, až se budu vracet z toalety. Jenže klíč do zámku nepasuje a nepasuje a nepasuje, ani za nic. Co teď? Michalka pro taťku na záchod netrefí, tak musí zůstat u auta a hlídat. Beru schody po dvou, plíce sotva stíhají, houknu na pánský záchody a zase valím zpátky. Ha, ha, ha. Bodejť bych mohla zamknout dveře klíčem do zapalování. Jak je možné, že mi nedošlo, že je tam ještě jeden klíč, takový ten vysunovací? Chybami se člověk učí, ovšem jen blbec se učí vlastními.

Stojíme v přístavu jako první, jak jinak, vybaveni lodním jízdním řádem. Pojedeme do Bodensdorfu, tam vystoupíme, dojdeme na íčko a pak nastoupíme na další loď a vrátíme se. Do mailu mi paní psala, že jízdu můžeme přerušit, ale musíme to nahlásit při nástupu. A kdyby náhodou lodník řekl, že to nejde, tak holt poplujeme celý okruh. V mezičase, co Míša krmí kačeny nějakými zbytky, se ale rozprší, modré nebe vypadá úplně jinak, má vůbec lanovka dneska cenu? A kde budeme šmajdat po íčku? Je tam sice vytipované hřiště, ovšem bude mokré. Operativně měníme plány a na možnost přerušení plavby se neptáme, jedeme celý okruh. Lanovka je pasé, jezero objedeme autem, vezmeme dosud nepokořená íčka.

Michalka pozoruje krajinu, vodní ptactvo, vodní lyžaře a vlny za lodí, střídavě s ní chodíme o patro výš, kde je umístěn dětský kapitánský můstek s kormidlem, občas má prostor sama pro sebe, občas je tam nával. Lidi vystupují a nastupují a my sedíme a řešíme program dalších dnů, pravda, už jich moc nezbývá.