Objíždíme benzínky a hledáme tu nejlevnější ze zdejších (hodně levných) a rádi bychom si natankovali opravdu sami. Pamatuješ, jak tady automat sežral nějakýmu Holanďanovi platební kartu a odmítal ji vrátit? Zvládneme to? Nebo ne? Radši bychom nějakou, kde lze platit u přepážky. Od další benzínky nás odežene chlapík, který se k nám hrne, sotva se přiblížíme ke stojanu. Máváme, že jsme si to rozmysleli a jedeme jinam. Kouká na nás jako na blázny. No co, ale když si u někoho objednáme plnou, tak po něm je Michal schopen ještě nějaký litřík doplnit. Přejedeme tedy zase jinam, naštěstí je benzínek dostatek. Docela se divíme, když přijíždíme k benzínce, vidíme maníka, který nás u minulé čerpačky vyplašil, a míří k této. Rychle, rychle, začni tankovat, nebo nás zase vyžene.

Pokračujeme ještě kus dál, asi pořád budeme spadat polohou do Livigna. Držíme se cesty Via Forcola a na štěrkovém parkovišti u silnice podle plánu chystáme nocleh. Přes most přebehneme na druhý břeh vodního toku, obsadíme erární stůl a povečeříme chleba se salámem a okurkou. Na parkovišti máme zdroj užitkové vody a pro nocleh jsme si zdejší místo nevybrali sami. Když tady může nocovat karavan, tak po nás asi policajti nepůjdou.

A tak ve 4:55 odjíždíme, Michalka sice rozespalá. Než Michal sundá její postel a nainstaluje sedačku na správné místo, držím ji v náručí, pak usadím do sedačky a malá spí dál. I já se k ní po nastartování přidávám. Bernina Pass, Umbrailpass, kiosk… všechno je mi povědomé. Ptám se, jestli je tady to místo, kde jsme za dost nepěkného počasí viděli u hospůdky bivakovat nějakého cyklistu ve stanu, prý se nemýlím. Michal si vybavuje jinou věc – určitě je to ta silnice, jak jsme sjížděli k jezeru a nečekaně tam byl samý tunel na trase asi 30 km. Věřím mu, tunely, tunely, a kde půjdu čůrat? Při první příležitosti přibrzdí Michal u kukuřičného pole a jdeme se vyvenčit všichni. Z černa nad námi pomalu, ale jistě začíná pršet, ach jo. I když, třeba to přejde, do Turína daleko. Chvilku po osmé projíždíme kolem odstaveného auta, z něhož se valí černý dým. Snad to není varování.

V půl deváté parkujeme kousek od íčka v MONZE. Procházíme se, rozhlédneme se po centru a před devátou přicházíme k íčku. Paní už má otevřeno a ochotně vyhoví našemu razítkovému přání. Splněno, do itineráře zakreslíme první fajfku a jedeme dál.

Kolem jedenácté na příhodném místě uděláme čůrací přestávku, v Turíně nebude kde. Obloha už taky vypadá příjemněji, ale komplikace se objeví. Při příjezdu do města TORINO mineme správnou odbočku a po hlavní silnici jezdíme sem a zase tam, není z ní kde odbočit. Dokonce se musíme otáčet před křižovatkou, ale zdá se, že v Itálii to žádný velký rozruch nevyvolává. Asi po čtvrt hodině se konečně ze silnice vymaníme a při první příležitosti parkujeme (v pravé poledne) vedle parku. Michal chce zaplatit parkovné, ale musí čekat, protože parkovací automat zrovna prochází údržbou. Za parkem by podle mapy mělo být centrum a též doufáme, že v parku narazíme na hřiště. Bohužel nikoliv, a tak Michalka aspoň zalije stromeček. Naštěstí Michalka objeví kašny a v nich si smočí prsty, osvěží si obličej a na absenci hřiště zapomíná. Zahrady za muzeem nás zklamou, ale dojem z Turína napraví razítko z infocentra. Pět minut po jedné už zase následujeme náš itinerář. Slibujeme si, že jakmile uvidíme nějaké hřiště, zastavíme a najíme se. Michalka v autě usíná, takže jí nebude příliš vadit, když se hřiště, které by nepatřilo k hospodě nebo mateřské škole, neobjeví do půl hodiny.

Zpoždění oproti itineráři nabíráme nejen díky trase, ale také díky dešti, který se z černých mračen spouští v takové intenzitě, že stěrače přestávají stíhat a my sotva vidíme na cestu.

Konečně MONACO, říkáme si před šestou. Ale příliš velkou radost nemáme – bloudíme uličkami a snažíme se dostat k vlaječce na navigaci, která znázorňuje IC. Vždycky ale přijedeme do jiné úrovně kaskádovitého města, než kam se máme dostat. Už to chceme vzdát, když Michal poznává tunel, kterým vyjíždějí formule před Casino. A u Casina je íčko. To bychom měli, ale kde zaparkujeme? Další hledací okruh vzdáváme a radši zajedeme do podzemní garáže. Asi nejdražší parkovné (nejnižší sazba 2,20 €), ale co už.

Vylezeme z podzemí a místo ani nepoznáváme, u kasina byl přece takový krásný park… Ten nacházíme obestavěný dřevěnými deskami s obrázky, jak místo bude vypadat, až opadne čilý stavební ruch. Vyrážíme pro nejdražší razítko naší sbírky (a to jsme ve Vaduzu odmítli za razítko platit!). Přes park k íčku, tam nás odpálkují, že razítka dávají pouze do pasů. Do pasů? Divím se a v první chvíli chci přes park letět pro naše cestovní pasy. Ale dojde mi, že jsme na Svatojakubské cestě a pravděpodobně se jedná o poutnický pas, tedy kredenciál. Tyhle reakce jsem sice čekala, ale až v Compostelle, v cílové destinaci všech poutníků, nejsem tedy na smlouvání a teatrální doprošování se připravená. Ale mám aspoň tolik hrdosti, že se neobtěžuju ani zamumlat „thanks“ nebo „bye“.

Kde má normální člověk sehnat razítko? Trafika kdesi na kopci, tam, jak je hromada dělových koulí, tam prodávali kdysi pohledy a na rubové straně měli razítko. Navigace by asi knížecí palác našla, ale to není záruka, že bychom ho našli i my. Naštvaní, že jedna malá země bude v našich sešitech bez razítka, se vracíme k autu. Asi uděláme výjimku a razítko z pohledu okopírujeme, nalepíme a zaevidujeme jako originál, ale tu trafiku opravdu hledat nebudeme. Škoda času a energie. Monaco stejně není nic jiného než snobárna, hnusná, snobská panelstory, říkám si. Tak uděláme v parčíku aspoň fotku a osvěžíme se v kašně (za ty prachy).

V garáži mě Michal přivolává k automatu a chce, abych mu přeložila, co má dělat, že nemůže zaplatit. Překládám: strčte lístek a zaplaťte. Fajn, to se snažím, brání se Michal a dožaduje se detailnějšího překladu. Lístek slouží jako „Releg“ – to nevím, co je, tipovala bych to na tiskovou chybu a má sloužit jako doklad.

Ať se snažíme sebevíc, lístek nám furt leze ven, aniž bychom nabídli automatu kartu nebo hotovost. Ještě se snažíme rozluštit ceník, ale ten je k dispozici pouze ve francouzštině. Číslovky sice vidíme, 1h – 1h15m. To jako parkovné kratší než hodinu je nezajímá? Nechce nám snad nikdo namluvit, že u kasina v Monte Carlu v podzemní garáži ušetříme na parkovném? S nedůvěrou vyjíždíme po půlhodině z garáže a očekáváme, že se závora prostě nezvedne. A ona letí vesele a svižně nahoru. Bodejť by po nás chtěli parkovný, když nám ani to blbý razítko nedali, nadutci jedni knížecí, rozčiluju se.

Po deseti minutách jízdy stavíme na parkovišti v EZE, je značené íčko. Michalka se přidává, že chce čůrat. Dostane logicky přednost. Íčko je naštěstí zavřené už hodinu. Kdyby nám zavřeli před nosem kvůli čůrání, to by nás rozžhavilo do ruda. Zatím jsme jen růžově připravení…

IC v Nice nemáme šanci stihnout, tam ani zajíždět nebudeme, pro dnešek končíme a jen si přejeme dostat se někam na místo určené souřadnicemi, které na streetview vypadalo, že bude ochotno a schopno poskytnout nám azyl. Zbývá 30 kilometrů, Nice jen zamáváme z dálky a cesta opět neubíhá, samá civilizace. Cestou se snažíme vyřešit problém, který ještě nenastal, na závoře k vyhlédnutému parkovišti je značka max. 190 (dle streetview) a my máme s boxem 193. Buď tam bude rezerva, nebo budeme muset box sundat a poponést, pak zase nandat a ráno totéž.

Na konečné stokrát chválím streetview, protože jenom pomocí této vymoženosti Michal objevil široko daleko jediné v úvahu přicházející parkoviště. Nepatří k hotelu ani hospodě, ale k přírodnímu parku PARC DE VAUGRENIER. Michalovi se těch 190 od volantu zdá nějak moc vysokých, ale přesto jsem vysazena, abych hlídala, jestli se vejdem. V pohodě a ještě máme odhadem 5 čísel k dobru.

Zaparkujem úplně vzadu na štěrkovém parkovišti. Michalka si lopatičkou na autíčko nakládá kamínky a je spokojená. Občas kolem nás projde někdo se psem, někdo si přijede do přírody zaběhat, ale my si nevšímáme jich a oni - zdá se - nás. Před jídlem si pořádně vydrhneme ruce a Michalku omeju po večeři kompletně. Večerní kino dnes promítá film Tom a Jerry, ale Michalka po 22 minutách usíná, takže dokoukávat budeme zítra.

Míříme do CANNES, na své první šmajdání v tomto letovisku rozhodně nezapomeneme. Tentokrát zaparkujeme podstatně blíž Festivalovému paláci, protože v něm údajně sídlí íčko. Pokocháme se výhledem na moře, najdeme íčko, opravdu otvírá v devět, takže se můžeme v klidu vrátit na dětské hřiště, které jsme objevili cestou od auta. Michal může jít hledat záchody. Michalka se otrkává na liduprázdném hřišti, později se druží s příchozím francouzským chlapečkem a se mnou se druží zase francouzský pes (patřící k tomu chlapečkovi). Šarmantní francouzský tatínek se ovšem druží spíše s Michalkou. Přesně s otevíračkou bereme za kliku na íčku, poděkujeme za razítko a adié. Dneska nás čeká úmorný tranzit. Kolikátý den dovolené máme? A kolikrát už jsme tuhle větu říkala? Michalka má pro dnešek to nejlepší za sebou, chudák.

V pravé poledne učiním rychlovýsadek v AIX EN PROVENCE, s razítkem svatojakubské cesty nedělají žádné ofuky, ještě pořád trošku cítím vztek na Monačany. O několik minut delší výsadek absolvujeme v SALON DE PROVENCE (12:55-13:05), hledáme íčko a bloudíme, nakonec na místě určeném navigací najdeme pouze ceduli s mapou a ulici plnou schodů vedoucí ke hradu. Bohužel nemáme čas ani chuť na výstup ani na hledání opravdového íčka, které pak vidíme značené směrovkami.

Zbývá poslední plánovaná zastávka a pak hledání místa vhodného k obědu, prioritou dneška je stín, nikoliv hřiště. Nestačím se divit, kam nás Garmin táhne úzkými uličkami. Tady snad žádné hřiště vyhlédnuté nebylo, nebo jo? Rozsvítí se mi, když Michal vzpomíná, jak nemohl podle mých údajů identifikovat jakýsi kostel nebo klášter, ve kterém podle zpráv očitých svědků lze získat razítko.

13:57 parkujeme téměř před postranním vchodem do kostela v SAINT GILLES. V kostele je úžasný chládek, vzadu kukaň a v ní zamyšlená paní, razítko nachystané po ruce. Neptá se, nezkoumá, otiskne a ještě se usmívá. Vrtá mi ale hlavou, jak je možné, že Michal dojel spletí uliček až sem. Když nám dalo takovou práci v mapě identifikovat ten kostel, pro jistotu si zapsal souřadnice, ty pak zadal do navigace. Jak prozíravé! A teď rychle někde namazat chleba.

Jakmile z okýnka spatříme cokoliv jen trochu schůdného, zastavujeme a utišíme kručící břuchy. Po deseti minutách jízdy (14:17) zabrzdíme na parkovišťátku u popelnic, důležitý pro nás je strom a jeho stín. Parkuje tam i nějaký karavan, ale než vyndáme židličky, sníme chleba a odběhneme ke křovíčku, startuje a odjíždí. Dvacet minut nám na protažení stačí a můžeme pokračovat, ještě kousek před sebou máme.

15:25 je to zastávka v MONTPELLIERE. Tady jsme sice byli, ale nemáme razítko. Teda neměli jsme. Opět se trošku projdeme, ale procházka nezabírá víc než 15 minut. Rychlovýsadkem v NARBONNE se dnešní den blíží téměř do finiše, další íčka už jsou zavřená. Nechce se ani věřit, na navigaci svítí údaj: příjezd do cíle 99km, konečně pod stovku.

Kolem jezdí vlak a Michalka hlásí, že chce kakat. Kam s ní? Posadíme ji na nočník a pak to po ní uklidím asi jako po pejskovi, fakt mě jiné řešení nenapadá. K vedlejšímu stolu přijíždí nějaký místní povečeřet, docela divně na nás kouká. A rentgenuje malou… Takže vyklápět obsah nočníku do trávníku je mi opravdu trapné. Pytlíků máme dost, snad bude pán spokojený. Povečeříme a Michalka je zklamaná, že tady nemá kamínky. Poradíme ji, aby vozila kvítky jetele. Za dnešní den si opět zasluhuje velkou pochvalu, po třech chvályhodných dnech dostává odměnu v podobě lízátka, je šťastná jako blecha, i zuby bez problému čistíme. Zapomeneme, že máme dokoukávat Toma a Jerryho, a spustíme jinou pohádku, Michalka ale souhlasí s tím, že kočku a myš necháme na zítra, pokud nám to ona sama včas připomene. Pak malou chumláme do spacáku, my jsme si do teplých krajin vzali jen deky, ale Michalka má nárok na all inklusive.

V 7:15 opouštíme další nocležiště a můžeme stoupat do andorských kopců. Na hranicích přibrzdíme, ale nikdo nemá zájem nás kontrolovat. Na vrcholu průsmyku si dopřejeme v 7:50 kochací a protahovací přestávku, posnídáme ještě domácí perník a zahrajeme si na honěnou. Karavany, jejichž posádky ještě spí, z nás musí mít opravdu radost. Objevíme i svého soukmenovce, v osobáku pod plachtou se určitě nocuje, soudě podle vybavení vedle auta.

Deset minut po osmé sjíždíme dolů, cestou spatříme kostelík, a protože máme ještě chvilku čas, projdeme se k němu, Michalce pro radost se snažíme kamínkem dohodit do potoka, ovšem jen Michal je úspěšný. V devět hodin s problémy najdeme íčko, ale tím problémy nekončí. Nevím, jestli nějaké razítko mají, tvrdí, že ne. Znejistím, copak vím, jestli a kudy vede svatojakubská cesta přes Andorru? Zkusím se ještě zeptat na razítko kanceláře, ale pracovnice andorského cestovního začíná vypadat naštvaně. Jediné razítko můžete dostat na hranicích, povídá a její bye zní jako hodně odfláknuté „maucta“. Pokrčím rameny. Když není, tak není, si necháme nějaké vyrobit, na hranicích rozhodně provokovat nebudu.

Snad budeme mít větší úspěch v obchoďáku a na benzínce. Třeba tady. Než se rozkoukáme, máme v patách paní. Stará známá situace: „Thanks, but we don´t need your help, we can do it by ourself.“ Paní kouká jak puk, vhodnější výraz zní: čučí a skrz zuby cedí cosi, pochytím jen: nou, nou, nou. „Yes, we are able to tank,“ bráním Michalovy schopnosti. Paní vysvětluje, že nám prostě natankovat musí ona. A to jako proč? Protože jsme Češi? Odmítáme a sedáme do auta, že teda takovou službu nechceme. Paní zírá, co je to za blbečky, a mezitím se u jiného stojanu jakýsi pán ujímá sám tankovací pistole. My ne a on jo? A co základní lidské právo na rovnost? Hned u sousední pumpy tankují lidi sami, tak jestli někdo přijde, fakt mu už něco řeknu, rozčiluje se Michal a já se v duchu těším na to, co by řekl. Ale nikdo nepřijde.

Michalce samozřejmě jeho návštěvu slibujeme, ale nejdřív vyřídit nákup. Salám a něco zajímavého. Michalka si všimne velkého lízátka, a tak jako první vybereme Michalce plechový kyblík se 150 lízátky chupa chups. Sežene se u nás lízátko za 2,50? Ani v akci. Ze salámů nás nezaujme žádný, samé sušené speciality, ani žádný alkohol nás neupoutá. Vyjedeme do poschodí, prohrábnu oblečení, ale narážím na samé licenční motivy, drahé i po 40% slevě. Ale antiperspiranty Rexona za 26 korun, to je jiná. Nebo půllitr ústní vody… Nakonec ulovíme i pixlu dánských máslových sušenek. K pokladně a potom do dětského koutku.

Jakýsi pán Michalce podává ze stojanu balónek a pak si klidně tlačí dál svůj nákupní vozík. Michalka má radost, jenže ke skluzavce se dostane jen tak, že proleze několik pater. A chce, abych jí pomáhala. Bohužel jí nemůžu nadzvednout těžký zadek, protože koutek je chráněn sítí. Michalka je smutná, ale začne si hrát aspoň s kuličkami. Pak najednou vidím, jak stojí nahoře nad skluzavkou, směje se a volá: „Maminko, hele, jak jsem šikovná.“ Pak už se klouže a leze nahoru jako opice, po počátečním strachu ani stopy. Raduje se skoro půl hodiny, než tatínek vyloží nákup a vyřídí svou poptávku po WC. Pak jdeme společně na dámy a v 10:50 opouštíme malou zemičku, jejíž návštěvu nemůžeme doložit žádným razítkem.

Na hranicích nás jen odmávnou a hned v 11 zkoušíme první španělské íčko v LA SEU D´URGELL, bohužel je zavřené. Pokračujeme dále podle itineráře. Michalka tenhle úsek cesty prospí, což kvitujeme s povděkem. V jednu hodinu parkujeme ve městě LLEIDA, v propozicích jsem si říkala, aspoň vyfotit katedrálu (v pondělí je zavřená) a najít íčko. To slaví veliký úspěch, jsou mi nabídnuta dvě razítka – poutnické a turistické. Byla bych hloupá, kdybych si vybrala jenom jedno. Dokonce najdeme i hřiště, ale zdržíme se tam jen chviličku, protože všechny atrakce jsou rozpálené od sluníčka. Za deset dvě se suneme dál.

Jedem vstříc další zastávce hnědožlutou krajinou tvořenou kopci se stopami po erozi. Nebo po bagru? Toť otázka. Doprovází nás také rychlé a nečitelné změny na obloze – blížíme se do černa, nebo od něj ujíždíme? Ale sprchnout by mohlo, osvěžil by se vzduch. Asi o půl hodiny později sprchne, chvílemi intenzita deště překračuje schopnosti stěračů, dočkáme se i toho, co jsme si rozhodně nepřáli – spadne pár krup.

V 15:45 parkujeme ve městě ZARAGOZA, začíná opět mírně pršet. Posečkáme v autě pár minut a můžeme vyrazit směr náměstí a informační centrum. Razítko dostaneme, ale jen světské, z debaty pracovnic pochopím, že razítko pro svatojakubské poutníky mi dát nemůže, protože nemám pas. Michal před IC zkouší přes wifi počasí. Uťapkaná Michalka se mezitím zabavuje u dvou kašen, pak ji zatáhnu do stínu katedrály, přesně tedy Baziliky Panny Marie na sloupu. U vchodu do katedrály je kiosk s nakresleným i, zeptám se tedy na razítko. Paní koukne na hodinky a říká, že razítko ještě dostanu v zákristii. Jdeme zpět do kostela, nad prvním výklenkem se skví nápis „sacrístia“. To bychom měli.

Božího sluhu v bílém hábitu s bílým čepečkem začteného do knížky nejistě vyruším: „Buenos dias.“ Tázavě zvedne hlavu. „Perdone, porfavour, sello?“ Chlubím se naučenou frází. „Sejo?“ opakuje tázavě a já přistrkuju sešitek a drze se vydávám za „peregrino“ (poutníka). Otevře šuplík, otiskne a na moje překotné „gracias, hasta la vista“ už nestihne nic říct.

Michal se mě ptá, když razítka dávají někde jen do pasu, jestli můžeme na íčku ten pas dostat. Nevím, a tak se na íčko vracím. Kdesi jsem četla, že je lepší si ho sehnat někde doma přes organizaci či společnost. Přesto se ptám. Dostanu letáček španělské organizace, úřední dny mají ale jen ve středu a v pátek. Cenu kredenciálu mi taky nejsou schopni říct, takže letáček zase odkládáme.

Zbývá posledních 200 kilometrů a prapodivně kopcovatá krajina přechází v krajinu téměř měsíční, suchá, sluncem vypálená tráva, kameny, občas zelený strom. Ujíždíme před černem a libujeme si. Po dvaceti minutách se ale divíme, kde že se nad námi zase to černo vzalo. Tato situace se opakuje několikrát.

Ve 20:30 konečně dorazíme na vytipované dálniční parkoviště v katastru obce TORREMOCHA DEL CAMPO. Bleskurychle se pustíme do přípravy ložnice, protože teď už je černo všude, kam oko dohlédne, valí se na nás ze všech stran. Navíc se zvedá docela silný vítr. Volajícímu dědovi řekne, ať zavolá tak za čtvrt hodiny. Vařič schováme za jakýsi sokl, aby aspoň z jedné strany byl chráněn proti větru, a snažíme se ohřát trenčianské párky s fazolí. Mícháme a vyřídíme telefonát, večeři rozložíme u venkovního stolečku. Sníme sotva dvě lžičky, kap, kap, kap. Úprkem se schováme do auta, kde se snažíme moc nepokecat postele. V minipřestávce mezi přírodní sprchou vystrčíme nádobí na déšť a doufáme, že se umyje samo. Při dalším chvilkovém polevení deště se ujistím, že se hrnec neumyl a musím to zařídit já. Pak už jen dokoukáme honbu Toma a Jerryho za pokladem a podle dešťových přestávek větráme auto.

Šup do metra, nejdřív protlačím kočárek, pak si štípnu lístek já, nakonec Michal. Pak nám jako pravým Čechům dojde, proč bychom museli Michalce platit vlastní jízdenku? Vždyť s kočárkem může projít jeden. Když tak doklad od ní žádný nemáme, je v autě. A pochybuju, že by revizor jel s náma do nemocnice, aby se ujistil, že Michalka jede na černo. Vystoupíme na stanici Sol a přijdeme na náměstí Plaza Mayor. Íčko proti plánu otvírá až v půl desáté, takže nejdřív se projdeme ke královskému paláci, u nějž se procvičují stráže. U Vietnamky v trafice koupíme pohlednice a vracíme se na íčko. Razítko je k popukání, dva vykřičníky bez jakéhokoliv nápisu.

Vracíme se do metra a pokračujeme do stanice Moncloa. Jo, tamhle je ta rozhledna, říkáme si, hurá. Vybrali jsme si ale špatný směr, takže se pět minut vlečeme k přechodu a pak zase pět minut k rozhledně. V přízemí věže je značené íčko, ale razítko nemá žádné. Zaplatíme 6 euro, projdeme bezpečnostní kontrolou a nastupujeme do výtahu, který nás vyveze do výšky 90 metrů. Porozhlédnem se, pokocháme, Michalka trochu zadupe a zakřičí a necháme se svézt dolů.

Spokojená jsem i já, protože vedle hřiště stojí takový podezřelý domeček, což jsou toalety. Kontrolor sedí v kukani, tak abych něco na vybírací tácek hodila, vytáhnu nejmenší minci, co mám, tedy 20 centů. U hřiště v klidu posedíme, posvačíme každý svůj croissant, pak i tatínek využije toalety a můžeme se dát na pochod do metra a posunout se do výchozího bodu v nemocnici. To jsme to ale vyňafali, teda samozřejmě Michal! Sbalit všechno do auta a ve 13:30 dáváme španělské metropoli adios. Michalka během desetiminutové jízdy do Carrefouru stačí upadnout do polospánku, ale slib jogurtu a zmrzliny (na kterou po tom výkonu máme chuť úplně všichni), ji dokáže probrat. Michal si vybírá plechovku piva do sbírky a Michalka si vzpomene, že chce kakat. Takže je na mně, abych s ní vyběhla ven a v areálu někde objevila dvojité vé spojené s céčkem. Mám tendence se protáhnout kolem pokladny, ale zlostný pohled pokladní a její ukazující ruka mi jasně dají najevo, že to, co je možné u nás v obchodech, ve španělských neprojde. Fajn, nabírám směr k samoobslužným pokladnám, ale i tady jsem včas zadržena. Tak kudy? Nakonec musím doběhnout až ke vchodu (piva jsou samozřejmě ten od vchodu nejvzdálenější regál), kudy přes ochranku můžu projít. Tohle by naopak u nás v Tescu neprošlo (několikrát vyzkoušeno, ven jedině přes pokladnu). S Michalkou na zádech, abychom dosáhly co nejrychlejšího tempa, běžím a hledám směrovky na onu místnost. Poctivě oběhnu celé kolečko po obchodním centru, ale směrovku jsem nenašla. Někdo je tady slepej nebo blbej… Přistoupím k sekuriťákovi, který si nás určitě pamatuje, jak jsme proletěly kolem něj ven, a zeptám se: „Please, toilets?“ Zamyslí se a ukáže rukou. Tam jsem ale přece hledala. Asi přečetl moji nejistotu a dodá: „McDonalds.“ Super, v celém OC jsou jedny víceméně utajené záchody. Navíc pouze dvě kabinky, naštěstí je volno a my se tak tak vyvarujeme velkostranické katastrofy. Vrátíme se do marketu, sekuriťák už se na nás z dálky usmívá.

Zlikvidujeme celou vaničku zmrzky, zazdíme to jogurtem a můžeme přesně v 15:00 jet dál. Je sice teprve brzké odpoledne, ale nás už čeká jen najít místo ke spánku, ovšem až za 300 kilometrů jedno vhodné čucháme. Při nastavování navigace Michal jen tak vyzkouší zadat Toledo, jestli to nebude velká zajížďka, ještě bychom mohli nakouknout (a pozdravit Židovku). 25 km je pro nás jako nic.

16:10 parkujeme v těsné blízkosti katedrály TOLEDO, parkoviště patří k hotelu a smí se tady parkovat maximálně 30 minut. To bohatě stačí, a kdyby byl nějaký problém, holt vlezu do hotelu a budu na recepci chtít razítko. Michalka však spí hlubokým (při dnešních teplotách paradoxně zimním) spánkem. Odmítám ji nechat v autě a budím ji. Na náměstí za rohem, kde má být IC, ji táhnu protivnou a uslzenou. Zabere až slib odměny. Na íčku dostaneme razítko a šup do auta. Navrhuji se trochu zchladit v katedrále, Mišce se ten nápad líbí. Ovšem nerealizujeme jej, neboť za vstup do interiéru se platí. Tatínka posílám s Michalkou čůrat (po ruce není kanál, ani trávník, tak se holt maskují mezi dvěma auty) a já vlezu naproti katedrále do prodejny suvenýrů a vstupenek. Když už jsme tady museli tropit takový uřvaný rozruch, aspoň na památku máme dvě razítka.

Z meditace mě vytrhne za obcí Almuradiel značka avizujicí možnost parkování i pro karavany. Vydáme se podle ní, dojedeme až na konec něčeho, co je označeno jako „picknick area“. Nevypadá vůbec špatně. Zaparkujeme auto tak, aby se nám pohodlně spalo, Michalka je celá natěšená na klacíky, šišky a autíčko. Je 18:45, čas solidní, jen ještě musíme jít prozkoumat tu budovu a zastřešená místa ke stání, taky všechny cedule, abychom nespali přímo pod nápisem „no camping“ (i to už máme za sebou). Zákazovou ceduli nikde nenajdeme, budova není hospoda, jak jsme si mysleli, ale pokladna, asi je tam koupaliště s nějakým sportovním areálem. Nepotvrdí se naše pochyby, jestli náhodou nejsme v kempu (a kdyby jo, tak zaplatíme).

Dle dohody si Michalka hraje a my nejdříve chystáme večeři. Kdyby to byl kemp, určitě by tady nebyl takový čurbes, odpadky, střepy, Michalka se statečně drží ve vymezeném vyčištěném prostoru. Pokud se neobjeví nikdo, aby nás vyhnal nebo zkasíroval, tak tady zůstaneme. Po sedmé, když umýváme nádobí, se ale ozve mikrofon, hudba z reproduktorů z areálu tušeného koupaliště, že by diskoška? To asi nebude vhodné místo na nocování (hrůza mě jímá při vzpomínce na černohorský kemp Oliva). Dochází nám, že při podobných akcích sem asi omladina chodí pařit, proto ty střepy. Pařící omladina už nás taky jednou vzbudila a nebylo to zrovna příjemné. Než tedy Michalce vysvětlíme, že tady spát nemůžeme, ač bychom moc rádi, kravál utichne. Je osm, takže poslední operativní řešení dnešního dne: pokud se do devíti znovu neozve náznak nějakého mejdanu, riskneme to a zůstaneme tady. Pokud ano, sedáme do auta a jedem na původně nachystanou nouzovku. Proto s chystáním ložnice ještě vyčkáváme, při potřebě rychlého opuštění stanoviště letos rozhodně nemáme s tím postelovým montisytémem šanci (ale kdysi jsme to tak mívali, jednou jsme kdesi přejížděli z jednoho parkoviště na druhé, a to už jsme s Michalkou ležely v kufru.)

Když ustýláme, ozývá se z jiné strany jiný hlahol, tipujeme to na nějaký dětský tábor. Ale ten by nám vadit neměl. Pak se vydáváme k zastřešeným parkovacím místům, Michal tam zmerčil zdroj užitkové vody. Dokonce i s bazénkem, takže dnešní nocleh máme včetně koupele. Už je tma, ale dětský křik neutichá, neměla by ta drobotina už spát? Zdá se, že se hluk blíží k nám, nečekáme na nic a stahujeme se k autu. Hlavu si umyju ráno.

Nezbývá, než vytáhnout tablet a zhlédnout nějakou pohádku na dobrou noc. Je teplo, usadíme se tedy k erárnímu stolečku. Už jsme asi přišli na účel tohoto prostoru, domníváme se, že jde o bývalý kemp, skoro jako slovenské Tále. Blíží se odhadem třiadvacátá hodina, když se zjeví auto, kužely pěkně ostrého světla, blíží se krokem přímo k nám. Co to je? Oba s Michalem jsme od pasu dolů v negližé, couváme do auta a Michalka pokojně kouká na Spongeboba. Michal neomylně identifikuje nápis polícia. Natahuju si kalhoty a velmi se těším na pokec s nezvanou návštěvou. Pořádně si na nás posvítili, asi nás nevyhodnotili jinako nebezpečné zločince (možná, když viděli šťastnou Michalku), museli vidět i do auta otevřeným kufrem, otáčí se a odjíždějí. Teď konečně máme jistotu, že se tady nedopouštíme přestupku ani trestného činu, to už by nás sbalili. Pokojně tedy dokoukáme pohádku a zalehneme. Celý večer kolem nás jezdí hlučné dieselové lokomotivy a Michalka si jejich kravál spíš užívá.

8:55 parkujeme v CORDOBĚ. Cestou do centra míjíme hřiště s průlezkami a skluzavkami ve tvaru pirátské lodi. Michal se vrací do auta pro snídani. Ať se malá vyblbne, dokud je hřiště ve stínu. Po snídani z mostu koukáme do vody a máváme přivázané bójce uprostřed, na íčku získáme razítko. Palác Alcazar se zahradami sice taky najdeme, ale do zahrad se bez placení nedostaneme. A dávat 9 euro jen kvůli tomu, že malá si přeje kašnu na ochlazení, se nám moc nechce.

Zkusíme ještě ke katedrále, tam mapa ukazuje taky nějaký zelený flek. Je tady i kašna, k níž se bez placení dostaneme, a taky pokladna, kde nám otisknou razítko. Michalka se osvěží a můžeme capkat zase k autu. Z mostu neopomeneme pozdravit červený balónek a můžeme v 10:50 zase frčet.

Parkujeme ve 14:00 v podzemní garáži, u níž přímo tryská kašna. Michalce se příliš nechce, ale přemluvíme ji a jde s náma na íčko. Razítko nemají (nebo nedají?). Vyhlídnutý máme park Parque de Malaga s palmami na procházku, ale hřiště v něm zakreslené nebylo. Dvě jsou o kus dál, museli bychom přejít na rozpálenou stranu ulice. Při nejhorším si budeme hrát na honěnou mezi palmami. Záchrana se zjeví přímo před námi – skluzavka, houpačky, průlezkový domeček. Michal nás na tomto stanovišti zanechá a s tabletem se vydává hledat wifinu. Sedím na lavičce ve stínu a ukazuju zvednutý palec Michalce, která se chlubí, že vylezla nahoru sama. Volám na ni: „Super, Michalko!“ Toho se chytne kolemjdoucí paní se dvěma holčičkami a ptá se: „Můžu si přisednout?“ A pak že jsme nepotkali Čechy! Středočeské auto naposledy před Lleidou.

Michalka udiveně hlásí, že tyhle holčičky nemluví andisky (všechny cizí řeči jsou u nás andiské), aspoň si může pokecat s někým jiným než s rodiči. Michal se vrací a vysvětluje, proč nutně potřeboval sehnat wifinu, pracovní záležitost nějaká vrácená dotace a upozorňuje mě, že bude muset ještě asi třem lidem zavolat a zajistit řešení problému. Vlastně můžeme zase jít, jenom potřebujeme dostat malou ze hřiště. Nalákáme ji na kašnu u garáží, ze kterých nás v 15:00 propustí závora. Po 15 minutách stavíme tradičně v Carrefouru, dneska zase máme chuť na zmrzku. Nakouknu do výprodeje oblečků a hned něco málo ulovíme, včera malá vyžebrala licenční triko s doktorkou Plyšákovou (vyšlo levněji než v Tescu), dneska kupujeme španělský dres i Honzíčkovi. A co Kačence? No, nevím, všechno mají buď úplně pidi nebo zase velké… Ala Kačka taky roste a poroste. Dneska se zasekáváme nákupem a konzumací na hodinu a čtvrt. Sotva se v 17:00 otočí kola, Michalka zavírá oči.

Škoda, že nevydržela dvacet minut, v 17:20 zastavujeme na malou přestávku. Probere se sama, protože potřebuje čůrat, ale pak opět chce hned do auta a spinkat. Jenže stejně zvítězí zvědavost, co to tam je barevného kolem toho domečku? Domečkem rozumějte stúpu, nacházíme se v obci BENALMADENA. Pokud nevíte, co je stúpa a vybavuje se vám spíš poskok kníže Ignora Stoupa, pak jsme na tom úplně stejně. Taky jsem před měsícem nevěděla, musela jsem dohledávat informace. Jasný důkaz toho, že se nepočítáme mezi Buddhovy stoupence. Dovnitř jen nakoukneme. Nečekáme nic, spíše ze zvyku si vystojím frontu v suvenýršopu. Nechci ani sošku Buddhy, ani modlitební knihu, ani náramek z drahokamů, jenom obyčejné razítko, které nečekaně dostávám. Zatím se držíme ideálního počtu - denně 3 razítka.

17:35 konečně dopřejem Mišce zase odpočinek, navigace opět ukazuje trojciferné číslo do cíle. Tentokrát ovšem stačí ujet 6 km, aby se údaj změnil na dvojciferný. Na konci Michal očekává parkoviště u pláže někde u rozestavěného apartmánového komplexu. Už jsme vlastně dneska v rámci motivace potomkovi slíbili, že konečně bude moct smočit nožičky v moříčku.

V 19:15 zaparkujeme na terase nad pláží, naproti nám se tyčí Gibraltar. Když přicházíme k moři, většina lidí balí a odchází. Divné. Na záběrech z videokamery, kterými se po návratu chlubíme příbuzným, je tento jev dost nevybíravě komentován – záběry z pláže – jen vlny, písek a Jaklovi, záběry z památek – téměř liduprázdno. Museli jsme chca nechca přiznat, že nás to anonymní oznamování uložených bomb na vybraných místech taky už zrovna nebaví.

Michalka je šťastná, její nadšení nezná mezí, ani nemám sílu se na ni zlobit, když nejprve zmáchá kraťasy a pak i triko. Čistého oblečení má možná víc než my s tatínkem dohromady. Michalka sbírá samé šnečky a malé mušličky, trvá na tom, že malé taky musíme vzít a já neprozřetelně slibuju, že doma mušličky přebereme a z těch malých něco vyrobíme, třeba náramek nebo obrázek. Varování: neslibujte dítěti žádnou kreativní činnost, nejste-li schopni a ochotni svému slovu dostát s garancí aspoň minimálního úspěchu.

Když se nám podaří Michalku dostat od vody, na parkovišti si musíme pořádně odvšivit nohy (Michalku musíme zbavit písku téměř všude), mušlím najdeme útočiště v dóze po perníku, tak tak se vejdou, na další dny musíme obětovat i druhou dózu. Když steleme postele a vaříme nudle, většina aut postupně odjíždí. Máme výhled na moře přímo z ložnice a jsme sami v celém „hotelovém komplexu“ (eufemistické označení pro parkoviště – pozn. aut.), máme tedy to, po čem touží drtivá většina lidí jedoucích k moři. Jen nevím, jak nazvat typ ubytování. 1+nic, záchod v lese?

Z gibraltarské skály se s postupným stmíváním stal bubák – nahoře svítí světla ze stanice lanovky a asi nějakých vysílačů, bubák má dvě červené oči, nos i žlutou pusu. Michalka se těší a zároveň trošku bojí, protože jí vykládáme, že zítra za tím bubákem půjdeme. Akorát nechápe, proč by neměl ve dne svítit. Protože bude spát. A proč teda jdeme k němu na návštěvu, když spí? Na to už odpověď nemám, ale je mi jasné, proč Michal vybíral, pokud to jen šlo, parkoviště u pláže. Kdo by tam přes noc asi tak parkoval?

Odbavení na hraničním přechodu probíhá bez problémů. Usmívám se, když vidím vedle sebe vlát vlajky Gibraltaru, Velké Británie a Evropské unie. Ta poslední už tady moc dlouho viset nebude… Ale my se snad stihneme vrátit ještě před realizací Brexitu. Vlastně už týden nemáme tušení, co se děje u nás, co se děje ve světě. Pak zase budeme sledovat 16 dní staré zprávy, smíchané s aktuálními a bude v tom pěkný guláš.

Zorientujeme se a už radš na všechny zkratky kašleme a jdeme po hlavní silnici, kudy se do rezervace dostávají mikrobusy s turisty, takže se tam dostane i kočárek. Když má Michalka jít po svých, je hrozně unavená, zívá a usíná ve stoje, ale jakmile se vydrápeme na první odpočívadlo s vyhlídkou, Michalka vystupuje z kočárku a chce si hrát na honěnou. Unavená rozhodně není. Narozdíl od nás. A to jsme teprve na začátku rezervace. Podle zpráv z cestopisů je největší množství opic koncentrováno u mezistanice lanovky. A my jsme dole. No tak hybaj do kopce, vzhůru za opicemi.

Míjíme vchod do nějaké jeskyně a obchod se suvenýry, teprve ale bude otvírat. Když už jsme tady, tak asi ještě dojdeme nahoru. Nebo jen k té mezistanici a zpátky? Kdy se sem příště dostaneme? Michalku do volby další cesty nenecháme mluvit, protože se jen veze. Nakonec se rozhodneme pokračovat hore. A svého rozhodnutí později nikterak nelitujeme. Vidíme před sebou, spíš tedy nad sebou, horní stanici lanovky a na cestě cosi posedává. Jó, že by to byly opice? Ty nám určitě půjdou po croissantech, musíme je sníst, než se k opicím přiblížíme. Rozdáme svačinky, usadíme se a otvíráme pytlíky.

Jakmile opice uslyší zašustění obalů, zběsilým úprkem se ženou k nám a za zády se nám objeví další, která číhala schovaná za stromem. Michalce seberu svačinu z ruky a opice máchne tlapou na prázdno. Zastaví se o Miščinu paži a z boje o jídlo si naše dcerka odnáší škrábnutí. Do celého sporu se vloží strážci parku, kde se vzali, tu se vzali, na pomoc nám přispěchali. Trochu vyčítavě nám vysvětlují, že jídlo máme schovat do batohu, po batozích makakové prý nejdou. Jsou zvyklí na to, že dole v kočárku je položena volně spousta věcí a prostě si berou. Musíme uznat, že ve věcech se přehrabují snad ještě rychleji než čeští kapsáři. Sušenky schováváme do brašny od kamery, pláštěnky strkám do tašky přes rameno, vše, co je volné, to prostě seberou.

Michalku musíme samozřejmě hodně politovat a pofoukat jí bebí, usadí se do kočárku a jedeme dál. Opic přibývá, provádějí nejrůznější kousky, skáčou, honí se, vybírají si blechy. Nejvíc se nám ale líbí, jak zvědavě nakukují do koše kočárku, ale když nevidí nic kromě dvou lahví s pitím, ani se neobtěžují zvednout packu a něco hledat. Úžasný zážitek. Loni první den ve školce Michalka vykládala, jak ji tatínek utopil na velké skluzavce, letos bude vykládat, jak ji napadla opice a do týdne máme na krku sociálku. Vedeme to opravdu pěkně.

Konečně dojdeme k horní stanici lanovky, nejdřív se zdržujeme na toaletách, pak v shopu získáme razítko (jupí, první od Alžběty!), pak se rozhlédneme z vyhlídky a můžeme zahájit sestup mezi opice. Jestli u mezistanice má být největší koncentrace, tak to snad radši ani nechci vidět. I když je pravda, že teď, co naše blízké příbuzné neprovokujeme, nechávají nás na pokoji. Razítko získám i v suvenýrech u jeskyně a podle plánu scházíme dolů kolem mezistanice. Pusto, prázdno, po opicích ani vidu ani slechu. Mezistanice je zavřená, zrušená, mimo provoz. To by byly opice hloupé, kdyby se zdržovaly tady. Vidím, jak je důležité k cestopisu vždycky připojit datum, aspoň letopočet.

Černé mraky se nad námi stahují a odhadujeme, že dešti se tentokrát nevyhneme. Tak pěkně jsme rozběhnutí, ale na chvilku nás znejistí směrovka do centra, kde je dodatek „pouze pro pěší“. Vzhledem k tmavnoucí obloze to riskneme, než se vracet a obcházet. Seběhneme z prudkého kopce za zatáčku a víme, že jsme přesně tam. Plot s cedulí, ale i ten vstup na vlastní nebezpečí je znemožněn zamčenou bránou. Takže zpátky do kopce, vrátit se k rozcestníku a zvolit tu správnou (delší) trasu. Abychom s takovouhle do Brexitu stihli antievropské území opustit.

Všechno zlé je k něčemu dobré, zjišťujeme. Začíná kapat a radši volíme bezpečí provizorní garáže z vlnitého plechu. Kdybychom nebyli bývali zabloudili, nebyli bychom narazili na přístřešek. Posadíme se na složená prkna a rozděláme sušenky, které nám opice nestihly sežrat. Po půlhodině se rozhodneme vyrazit, déšť ustal. Přiznávám, že mým nohám ta pauza docela bodla. Černo se posunulo, zdá se, blíž k nám a nezmenšilo se, takže rychlejší tempo je žádoucí, ale než se do něj dostaneme, chvilku to trvá. Konečně civilizace. Hledáme kostel, u nějž je hřiště a na street view byla vidět směrovka na íčko. Kostel najdeme, sice opět ne na první pokus, ale ještě to ujde. Hřiště je taky tam, kde má být, takže tatínka s Michalkou odložím a sama běhám kolem dokola a hledám směrovku na íčko.

V poslední fázi zoufalství se zeptám pokuřujících zaměstnankyň za hotelem a ony mě nasměrují. Profrčím celou hlavní ulici, dokud íčko neobjevím. Vrazím tam, ani se nerozhlídnu a hned se zeptám. Razítko mají, ale musím zaplatit „two pounds“. Můžu platit v eurech? Ne. Poděkuju a odcházím. Co je to pounds, když měna je libra? Asi drobáky z libry? Něco jako eurocenty. Hm, to by ještě šlo.

Vrátím se na hřiště a líčím, jak je to s razítkovou záležitostí. Ptám se Michala, co je to pound. Proti mé teorii nic nenamítá. Diví se, že mě nenapadlo zeptat se, jestli lze platit kartou. Usilovně přemýšlíme, kde sehnat drobáky, ve směnárně nám asi jednu libru nevymění, co? Odvelíme Michalku z hřiště a vydáváme se směr Španělsko, protože černo je hrůzostrašnější, než bylo, když jsme se ho zalekli poprvé.

Černo je blíž a blíž, zvedá se pořádný vítr, určitě už déšť není daleko. Natahujeme kroky co možná nejvíc, ale já už cítím, že toho mám po krk. Už mě obtěžuje i tlačení golfek po rovině, cítím dost výrazně zadní stranu stehen a vnitřní stranu loketního kloubu, pořádně jsem z kopce musela brzdit. Radši se ani neptám na Michalovu nohu a jsem ráda, že golfky přebírá.

Plán stavit se do supermarketu bere za své, pohled nahoru nás zrovna nepřesvědčí o tom, že se malá bouřka přežene rychle. Dokonce Michal odmítá čekat na pohled na letadlo, které čeká s nastartovanými motory, až padne závora a ze silnice a chodníku se stane startovací dráha. Vždyť tohle specifické letiště včera večer Michal popisoval. Na letadlo asi štěstí mít nebudeme.

Jedno máme na dosah ruky, ale zmoknout na posledním kilometru by byla věčná škoda. Jen aby přechod hranic proběhl zase v takovém klidu jako ráno. Musíme někde přejít silnici, mají to dobře vymyšlené, jeden chodník vede ze Španělska do Gibraltaru, druhý chodník vede opačně. Všechno je v pořádku, z posledních sil dotlačíme kočár k autu.

Michal fofrem sklízí kočár i všechny věci, já do nabízejícího se odpaďáku nacpu prázdné a nepotřebné petky, Michal ještě programuje navigaci a Michalka hlásí, že potřebuje čůrat. Naštěstí dřív, než ji stačím přivázat do sedačky. Na trávníku vedle odpaďáku se to určitě ztratí. Jejda, na hlavu mi dopadá první kapka, rychle skáču do auta a odjíždíme právě, když se spustí pořádný liják.

Je 14:25 a mně se chce spát, jako by byla půlnoc. Nejsem si jistá, jestli neusínám dřív než Michalka. Na moc dlouho to sice není, protože po třiceti minutách jízdy stavíme v ALGECIRAS. Michalka 2x uklouzne na mokrém chodníku a je nazlobená, vyspat se samozřejmě moc nestihla. Íčko nacházíme zavřené, jak dle propozic očekáváme, zavřený je i náhodně objevený kebab. Dvacetiminutový výsadek ukončíme bez razítka, bez hřiště a bez protestů a následuje další půlhodinový přesun.

Čeká nás nejjižnější evropský pevninský bod, tedy spíš jeho nejbližší turisticky dostupná blízkost, protože mys TARIFA je nepřístupná základna vojenského námořnictva. Rozespalou vzteklou Míšu dotáhneme až na hráz. Držte si klobouky, fouká tady pěkně, což víme z jednoho cestopisu, ale s létajícím pískem je to bohudík stejné jako s opicema u mezistanice. Řešíme, jestli malou táhnout ještě na íčko a zpátky nebo se na razítko (spíš pokus o jeho získání) rovnou vykašlem. Ale když už jsme tady… Nakonec s náma Michalka stojí na íčku, ani nevím, čím vším jsem se ji snažila přemluvit, uplatit nebo vydírat. Odměnou nám je pěkné razítko.

Michal navrhuje, že dojde pro auto a zanechá nás na hřišti vedle íčka. Parkovat se tady nikde nedá, takže je na mně, abych Michalce vysvětlila, že až taťka zatroubí, musíme bez diskuse a bez vztekání běžet. Michalka naštěstí pochopí a domluvu dodrží a v 16:50 startujeme dnešní poslední úsek. Při pohledu na navigaci bych dala ruku do ohně za to, že jde o omyl, do cíle máme necelých 30km. Cožpak poslední úseky nebývají trojciferné? Neboj, zase budou, chlácholí mě Michal.

Zatím jdeme k vodě. Mušlí tady moc není, moře občas něco vyplivne, a jen tak nasbíráme zajímavé úlovky. Michalka má sice nakázáno zůstat suchá, ale je to nesplnitelný úkol i pro mě, malá opět skončí v kalhotkách mokrá od hlavy k patě, přestože se nejdřív docela bála těch pár mořských řas. Když se vyblbneme u vody, přemýšlíme, zda bychom o kousek jinde nesehnali lepší místo. Když jsme koukali z okna, všimli jsme si dokonce dětského hřiště. Jo, ještě popojedeme a ráno se na koupání můžeme vrátit sem.

Konečná verze ale zní: nestěhovat se, protože poblíž místa, kde opravdu budeme nocovat, jsme objevili i sprchu. Dokonce i na ono hřiště dojde, Michalka se zase musí dělit, tentokrát s třemi holčičkami, jejichž tatínka obdivujeme. Michal má problém jít na hřiště s jednou. Ustlat, vyčistit zuby, po pohádce vyčůrat a spát. Ty večery na dovolené jsou nějaké jednotvárné. Jen poslední dva dny do toho stereotypu přibyl sběr mušlí.

Pátek 8. 7. 2016, den osmý - 145 km

Zato dnešní ráno se stereotypu zcela vymyká – vstáváme, až se rozhodneme, že už se nám chce, což je v 8:15. Pomaličku nachystáme věci na pláž, letos jsme dokonce vybaveni slunečníkem a plážovým stanem. Podle pohledu na hodinky (9:30) zaujímáme místo na pláži docela pozdě, ale podle pohledu kolem jsme mezi prvními. No jo, Španělsko. Michalka se bojí vln, takové z Krku nezná. Nafoukneme jí jen kruh ve tvaru rybičky, na člun by to tady nebylo, sžívá se nejen s kruhem, ale i s vlnami, které plácají o břeh a podrážejí Mišce nohy. Odkládá kruh a radši chce stavět hrad a dělat bábovičky. Pak si sedne, vlny chytá do mých bot do vody, s nimiž hraje hru „na čůranou“. Přimázneme se a šup zase do vody. Michal mi pomůže malou přesvědčit, že půjdeme dál od břehu (já mám vodu do pasu, takže zas taková katastrofa to není), vlny už se tady netříští, jenom nás houpají. Michalka se nejdřív křečovitě a pak už jen lehce drží kruhu, vyhlížíme spolu vlny a vždycky se necháme nadnést a poponést. Michal si dopřeje rozplavbu, ale mně stačí takhle blbnout a jsem ráda, že to vypadá, jako že blbnu kvůli Michalce. Vlastně i ten hrad jsem začla stavět první já, příkop se mi povedl, a dokonce se nám stavba nepropadl, ani když jsem pod ní provrtala tunel. Pokaždé musíme Michalku nutit vylézt z vody, aby se napila, hned pak bere kruh a utíká do vln. Tak kdo se ujme toho, aby ji naučil plavat? Já samouk, který plave jen tak, aby se neutopil? Obávám se, že to necháme na školku. Po 12 hodině je Michalka skoro celá rozmočená, přidáváme ulovené mušle ke včerejší kořisti, Michalka je unavená, je to na ní poznat, ale ona sama to ještě neví, a tak začíná protivnět. Doťapkáme ke sprše, překvapí nás, že je naprosto zdarma, takže se pořádně odsolíme a zcivilizujeme. Ještě jsme se chtěli mrknout na vykopávky Baelo Claudia, když už mají být pro občany EU zdarma. Klidně bych se jich vzdala a urychlila itinerář, protože malá by potřebovala spát, nebo si s ní někde sednu a budu jí polštářem i matrací. Ale tatínkova výchova je nekompromisní a tvrdá (samozřejmě jen, když se mu to hodí), chtěli jsme na vykopávky, jdeme na vykopávky. Jako by mu ta jedna, co má doma, nestačila.

Takže se musíme zase dovléct k autu a přejet na horní parkoviště hned u muzea. Michalce je nabídnuto, že když dojdeme na křižovatku za smrdutým rybníčkem, nabere nás tam auto, pro nějž tatínek musí dojít. Michalka sice nechce ani na křižovatku, ale nakonec nad rybníčkem na svůj vzdor zapomene.

Dostaneme vstupenku, ukážeme doklady, paní nás pouští zadarmo. Projdeme si vnitřní expozice a pak jen vykoukneme ven, venkovním areálem v tomhle pařáku chodit nebudeme, jen Míšu vyfotíme tady na začátku. Voláme ji a navigujeme, jak a kam se má umístit a osloví nás paní s dotazem, jestli nevíme, co je to tam vzadu. Michal ochotně vysvětluje (užívá si mateřštiny), že je to písečná duna. A to tam jsou lidi? Ptá se paní. Ano, ti mravenci tam jsou lidi, dá se tam projít, dokonce na idnes to snad bylo uvedeno mezi TOP 10 Španělska. I Michal se chtěl projít na dunu, že nás nechá u moře, ale velmi rád zůstal dopoledne s náma. Usoudil, že je to moc daleko a že písek bude příliš rozpálený. Nakonec nám paní ještě poslouží místo samospouště. Čechů je tady dost, vypadá to na celý zájezd.

Cestou ven hledám záchody, někde tady být musí, Hele, aseos. No jo, ale obrázek spíš vypadá jako výtah, upozorňuje mě Michal. A je pravda, že výtah je taky takové podobné slovo, akorát se mi zdá, že trochu delší. Vylezeme ven, Michalka se když tak vyčůrá ke stromečku a já vydržím. Jenže sotva se usadíme na kámen ve stínu, že se pustíme do jídla, Michalka chce kakat. To bude horší. Ale záchody přece někde být musí. Se vstupenkou se u pokladny ptám a paní mě posílá dolů. Přesně tam, kde mi Michal tvrdil, že nejsou… Michalka si bobek mezitím rozmyslí, ale aspoň se vyčůráme, obě.

Venku taťka mezitím nachystá chleba s paštikou, poobědváme a sedneme si do rozpáleného auta. Michalce slibujeme odměnu (lízátko, na to zatím vždycky slyší). Ve 14:30 odjíždíme a můžeme v klidu usnout. Míříme do města CÁDIZ, kde v 15:55 zaparkujeme. Decentně se projdeme rozpáleným centrem města, najdeme íčko i s razítkem. Přestože je Cádiz opravdu krásný a zajímavý, více než dvacet minut mu nevěnujeme. Pokusíme se spíš někde najít stín a něco od h pro Michalku. Čtvrt hodiny potřebujeme na cestu k parku Parque Genovés a na to, než se nám podaří zaparkovat – jinde než v garáži není možno. P> V 16:30 se vydáváme hledat hřiště v parku, který je vedený jako botanická zahrada. Při vzpomínce na pražskou botanickou nevěříme, že najdeme byť jedinou rozbitou houpačku. Pozorujeme zajímavé stromy a Michalka čuchá ke kytičkám na záhoncích. Čirou náhodou narazíme na hřiště, kde samozřejmě zakotvíme, Michal jde mezitím na průzkum. Vrací se a Michalku naláká na dva dinosaury, krokodýla, vodopád a tunel. Prohlédneme tuto část parku velmi důkladně, Michalka má radost. Už nás ani neudivuje, že na hřištích trávíme podstatně víc času než u památek, v Cádizu přesně dvojnásobně. Deset minut po páté nasedáme do auta.

Projíždíme kolem parku v San Fernandu, vidíme hřiště. To jsme sice prioritně nehledali, ale zastavíme, Michalka si vyzkouší skluzavku a vláček. Ve stínu objevíme lavičky a stolečky, u jednoho se koná nějaký piknik, takže vaření máme vyřešeno. Michal přinese ve velké tašce propriety, pohodlně uvaříme a ještě pohodlněji se navečeříme, nádobí umyjeme nad odtokovou strouhou. Ani se nám nezdá, že jsme tady strávili dvě hodiny.

Spaní vyřešíme po desetiminutové jízdě na parkovišti mezí pláží a dálnicí. Parkujeme v 19:50, tradičně jdeme na procházku k moři. Mušle hledáme u vody, ale nemáme téměř žádný úspěch. Pozorujeme, jak lidé balí na pláži a jak nám dělají místo v našem hotelovém komplexu. Až pak nacházíme mušle v náplavách písku dále od pláže. Musíme nutně vyřešit Michalčin bobek, který si tentokrát bohužel už nerozmyslí. Kdyby ale tohle byl ten největší problém v životě, to by si člověk mohl pískat. Vyčistíme zuby a po pohádce lezeme do pelechu. V noci slyšíme přijíždět auta, co tady chtějí? Asi rybáři, soudíme podle toho, který se vrací z lovu, když vstáváme.

Po ránu máme v SEVILLE štěstí na parkování, místa je tu dost. Nad automatem sice je cedule max. 2 hodiny, to by nám mělo stačit. Ovšem s automatem se nemůžeme domluvit, nechce přijmout mince na víc než hodinu. Na automatu o delší sazbě není ani zmínka, Michal odběhne k jinému automatu za roh, ten už má displej jiný, takže nám lístek na dvě hodiny vydá bez problémů. V momentě, kdy potvrzujeme platbu, nám kolemjdoucí radí, že dneska se neplatí. Pozdě. Ale aspoň chápeme, proč nám automat pořád ukazoval, že parkovné máme zaplaceno do 11.00, když dvě hodiny by vyšly do 11:14. Ani jednoho z nás nenapadlo se podívat na datum, je až pondělní.

Vyzbrojeni mapou, pitím i GPS lokátorem se vydáváme i s golfkami na zteč. Dle plánu (několikrát sice zabloudíme) nakonec přece jen dojdeme k cíli. Na náměstí Plaza de la Encarmación se tyčí prapodivná stavba – Parasol Metropol, největší dřevěná samonosná stavba na světě. Nikde ale nevidíme vstup, který by lákal na procházku po vyhlídkovém chodníku, který lemuje vršek stavby. Po schodech vyženeme Michalku pěšky, tatínek vynese kočárek, místo dveří lákajících k návštěvě narazíme na hřiště. Michalka jde po atrakcích, já se usadím na lavičce a Michal jde hledat vchod. Vrací se a oznamuje, že asi vchod našel, ale je zamčený, takže máme smůlu. A to jsem nahoru chtěla jít! Vždycky jsem to já, koho smůla provází… notuju si. K Michalem objevenému vchodu míří dvojice lidí, berou za kliku, naštvaně jdou jinam. Stopujeme je, ale chtěli si jen průchodem zkrátit cestu do marketu, který se uvnitř stavby nachází.

Obcházíme kolem poslední doposud neprozkoumané nohy a hle – museo archeologico, že by se lezlo ze suterénu? Přesně tak. Nestíhám si přečíst ceník a ptám se. Tři eura, hm, uvidíme. Ze které země jsme? Z Česka, odpovídám. Paní našteluje široký úsměv, chvilku něco hledá v nápovědních lejstrech a zašveholí: Piti darma (ukáže směrem vzhůru) a dárek darma (ukáže vedle do šopu). Udělám pár kroků zpět k Michalovi na konzultaci. Když kupuju vstupenky, paní 3x zopakuje frázi o piti darku darma. Dá mi jedno razítko a ptá se, jestli chci taky razítko s datem. Přikývnu. Vyhrabe ze šuplíku zastrčené razítko, otiskne na cvičný papír, ale datum nesedí. Dá se do štelování, ale po svou minutách se omlouvá, že to neumí. Nevadí, špatných datumovek už taky několik máme. Když se za náma zavírají dveře výtahu, ještě slyším: darma!

Domluva zní jasně – na jednu vstupenku pití a na druhou vstupenku dárek. Nahoře u restaurace koukáme na nabídku nápojů zdarma, hele nabízejí i pivo. Proč ne. Poprosím tedy o pivo a pán mi nabízí, že když připlatím jedno euro, dostanu i trpasličí jednohubku se šunkou, což odmítám s díky. Hrdě ke stolečku nesu sklenici piva o objemu 0,25 l, o níž se podělíme všichni tři. Kočárek necháme zaparkovaný u stolku a projdeme si vyhlídkový chodník, nesmí chybět několik záběrů do naší fotogalerie. Výtahem sjedeme dolů a paní nám nezapomenem ještě připomenout dárek darma. Vlezeme do šopu a podáváme paní prodavačce lístek. Nedůvěřivě kouká a diví se: Jen jeden lístek? Vždyť jste dva! Vysvětlím, že jsme si dali nahoře už jeden drink. Jako bychom byli první, kdo to takhle udělal. Můžeme si vybrat jednu pohlednici.

Na íčku získáme pěkné razítko, u Alcazaru prolezeme jen nádvoří (asi nějaké vedlejší, protože vstupné neplatíme). Přijdeme taky ke katedrále, u vstupu se rozdávají audioprůvodce, určitě nebudou zadarmo, tak to radši ani nezkoušíme. Posledním úkolem je najít park Parque Maria Luisa a narazíme i na kašnu pro osvěžení. Michalka si může pohrát, smočíme ruce i nohy a přes překrásné náměstí Plaza Espaňa se vracíme k autu. Michalka má smůlu, nemůže si schovávat oči před sluníčkem. Tak dlouho si hrála s brejličkami, až udělaly křup. Ve 12:50 odjíždíme směr Carrefour, kam taky 5 minut po jedné dorazíme.

Potřebujeme pečivo, vodu, chceme tradičně zmrzku a jogurt a zkusíme se podívat po nějakých slunečních brýlích. Objevíme jen dospělácké, což malá téměř obrečí. Kupujeme nakonec i dvě plechovky piva, dneska nás čeká extrémně dlouhý přejezd, tak zkusíme piva aspoň trošku vychladit – do odkladné plochy vede taky klimatizace. Jakmile se vypotácíme (14:40), zapínáme klimatizaci a já s Michalkou zapínáme režim spánku. Těsně před hranicemi v ROSAL DE LA FRONTERA v 16:45 chceme dotankovat. Dostaneme ale pořádnou facku, venku se teplota blíží 40 stupňům. Před vystoupením z auta nemůžeme dodržovat pravidlo a vypnout klimatizaci, protože bychom k benzínce ani nedojeli. Než se nadějeme, přiskotačí obsluha. Tady jinou bezinku tak rychle nenajdeme, co naděláme, poručíme si „full“. Michal po něm ještě pár kapek dotankuje, aby nádrž byla víc než full a platí kartou. Pět minut venku stačí, abychom toužili po chladném interiéru auta.

V podstatě jen díky pudu sebezáchovy kašleme na pravidlo klimatizovat jen na rozdíl 5 stupňů mezi venkovní a vnitřní teplotou, při pohledu na teploměr se mi dělá zle, ve stínu 42°C, to si musí Michal vyfotit. Michalka spí a my jen nevěřícně kroutíme hlavou, jak že nás to Portugalsko uvítalo. Michal se ptá na časový posun, přece je, říkali jsme si to doma, hodinový. Ale jestli to není pravda, tak nám nebude vycházet itinerář, durdí se Michal.

17:45 přijíždíme k hradu BEJA, v němž sídlí IC. Michal se v mapě ještě ujišťoval, že se až ke hradu dá dojet autem, jinak bychom vzdali šplh kamkoli. Ani se mi nechce otvírat dveře a vystupovat, teplo mě pořádně profackuje. Michalka ještě není venku a vzteká se, že v autě je hnusné vedro. Snažíme se jí vysvětlit, že tentokrát je to naopak, ale marně. Doplazíme se do klimatizované místnosti, ale razítko nemají. Maximálně nám může pán dát takovou malou samolepku, hledá, hledá, až najde a nelepí, ještě mi vnutí mapu, i když mu asi je jasné, že na procházku tu rozhodně nejsme. Obdivujeme a litujeme zároveň ty dělníky, kteří makají na sluníčku na nádvoří. Pokropíme stromeček a rychle se schováváme ve vychlazeném autě, ta čtvrthodina ve vedru nás málem zabila.

Pokud to nebude nevyhnutelně nutné, rozhodujeme se nezastavovat, neotvírat a hlavně nevystupovat, dokud nedorazíme na konečnou, kterou navigace hlásí za cirka 140 kilometrů. Nevím, zda můžu a mám věřit předpovědi svého drahého chotě, že tohle nesnesitelné vedro je jenom ve vnitrozemí, ale spát budeme u moře, kde bude stoprocentně přijatelněji. S ubývajícími kilometry sleduju klesající teplotu. Že bychom fakt nespali v peci?

9:30 parkujem na první zastávce LISABONu, v části ALMADA u areálu patřící ke stavbě Cristo Rei (socha Ježíše Krista, inspirovaná tou riodejaneirskou) Pokusíme se nejprve udělat umělecké foto, všichni tři s rozestupy ve stejné pozici jako ten „veliký pán“ (jak povídá Michalka), jen se nám to nepodaří ani přes opakované pokusy. Michalce slíbíme, že pokud to nebude stát moc penízků, tak se půjdeme (nebo pojedeme výtahem?) podívat přímo k němu nahoru. Když vybalujeme snídani, chlapík na nás něco volá. Nerozumíme mu, takže se na ničem nedomluvíme a pak nám dochází, že patří k areálu a chtěl nás pustit pod sochu.

Když bránou projíždějí auta (zjišťujeme, že se dá parkovat uvnitř), jdeme vyfotit výhled na most 25 de Gril. S Miškou se vydáme hledat vchod, protože jsme žádný doposud nenašli. Je už deset, měli by mít otevřeno. Že bychom tentokrát opravdu měli smůlu? Anebo jsme zase jen slepí jako v Seville? Spatříme dva zaměstnance s klíči, míříme za nimi a oni nás dovedou ke vchodu, který odemykají s desetiminutovým zpožděním. 5E za výtah, to ještě jde.

Necháme si pomoct s tisknutím vstupenek v automatu a výtah nás vyveze nahoru. Razítko bohužel nemají ani v pokladně, ani v šopu. Z výtahu ještě musíme zdolat pár schodů a jsme na vyhlídce, přímo pod nohama velikého pána. Kocháme se výhledem, koukáme, jak po mostě jezdí auta a pod mostem vláčky, Michal fotí a natáčí a vykládá Mišce, že přes ten veliký most za chvilku pojedeme. Než opustíme areál, využijeme toalety a Michalka je nadšená z miniaturního záchůdku pro prťata.

13:15 startujeme a po 15 minutách zase hledáme parkoviště v části BELÉM. Jakýsi Šmudla v oranžové vestě nás naviguje, jeden z těch somráků, co se přiživují na parkovištích. Čekají, že dostanou nějaký drobák za to, že řidičům ukážou volné místo. Michal se ale tváří jako strýček Skrblík, protože najít parkovací místo, pokud nějaké je volné, není žádné umění. Od nás se nedočká ani centu.

Pořádně namazat vysokým ochranným faktorem, protože sluníčko fakt peče, a jdeme na průzkum. Nejdříve támhle k té stavbě, že by to bylo to, co máme vyhlídnuté? Myslím si, že Torre de Belém na obrázku vypadala jinak, ale lidi ke stavbě směřují, tak směřujeme taky. Lezeme dovnitř a stavíme se do fronty. Michal ale okem razítkově cvičeným zaregistruje volně ležící razítko u jakéhosi stojánku. To bude asi samoobsluha. Na stojánku u razítka zjistíme, že existuje nějaký lisabonský pas, do kterého se sbírají razítka. Snažíme se zapamatovat si aspoň ta vyobrazená na letáčku, ale je nám jasné, že stejně nebudeme lítat po muzeích jen kvůli razítku. Třeba se na netu najde někdo, kdo razítka sbíral a na ukázku by je naskenoval a poslal mailem. Kšeftuje se úplně se vším. Podle otisku se památník jmenuje Padrio dos descombrimentos, tedy památník objevitelů věnovaný slavným mořeplavcům.

Jo, Torre de Belém je támhle vzadu, že bychom tam došli? Snažíme se, ve vodě pozorujeme autobusy. Ano, autobusy! Jezdí tady takové obojživelné, nedávno jsme jeden potkali v úzké ulici. K hradu ale nedojdeme, dělí nás od něj voda, museli bychom absolvoval velký okruh až támhle přes most. Radši se vracíme, přecházíme silnici a míříme kolem katedrály do parku. Nakoukneme do volně přístupné části katedrály, ale frontu nečekáme ani kvůli vstupence ani kvůli razítku. Hurá do parku, najít kašnu a hřiště, po kterých touží Michalka. Kašnu nenajdeme, hřiště sice ano, ale na sluníčku. Aspoň průlezky u domečku jsou zastíněné. Michal nás opouští a vydává se do Mekáče, tam prý většinou wifinu mají.

Michalka mezitím pečlivě trénuje rovnováhu při chození „po kládě“ a má větší úspěch než tatínek, který wifinu u Meka nerozchodil. Jdeme k autu, ignorujeme nesrozumitelné portugalské průpovídky parkovacího maníka a v 15:10 odjíždíme do města SINTRA. Nejsme jediní, kteří si zvolili tuto destinaci v tuto hodinu k návštěvě, provoz pěkně vázne a o parkovacím místu si můžeme nechat zdát. Před IC učiním rychlý výsadek, ale zklamou mě, mají pouze totéž razítko, co jsme dostali v Lisabonu. Někde tady máme za úkol najít zámek QINTA REGALEIRA, prosadila jsem si jeho návštěvu kvůli zahradě a tunelům, kterými se prochází. Počítám, že tam pod stromy taky nebude tolik pařit, snad tedy nebudeme zklamaní a nebudu muset poslouchat výčitky o špatné volbě.

Zaplatíme 12E za prohlídku „no guide“, vyfasujeme mapu, ale razítko nemá ani vedlejší suvenýršop. Naplánujeme okroužek tak, abychom neminuli žádnou z atrakcí, zejména tunely a „obrácenou“ rozhlednu – podle obrázku člověk zpod země kouká tunelem do nebes. Michalka očuchává kytičky, zastavujeme u kašen, v tunelu se Michalka bojí, ale přesto si chce hrát na schovku, zdoláme (kromě obrácené rozhledny) také dvě vyhlídkové stavby v areálu. Prohlídku samotného zámku vynecháváme, není to naše parketa a navíc nás ještě čeká malá odbočka k nejzápadnějšímu pevninskému výběžku kontinentální Evropy, na blízký mys, kde má být otevřené íčko a kde bychom chtěli spát.

V 17:10 plníme Michalce přání a sedíme zase v autě. Cestou k mysu, přestože je to pouze 15 kilometrů, se objeví mraky. Spíš teda nad mysem mraky byly a jen jsme se k nim úzkou klikatou silničkou přiblížili. Teplota klesá a vítr zrychluje. Dnes poprvé nemůže nocovat tam, kde jsme si naplánovali. Na mysu CABO DA ROCA fičí takový vítr, že bychom nemohli ani ustlat, všechno by nám uletělo a oheň, ten by asi moc dlouho nehořel, pokud by vůbec chytl. Při vystupování z auta musíme otvírat dveře velmi opatrně, aby se větrem nevylomily.

IC je ještě otevřené, dokonce i razítko tady vedou. Pohledy ale mají samé umělecké, takže nic pro nás. Měli jsme ho koupit v trafice v Lisabonu! Kdybych to byl býval věděl! Kousek se projdeme po vyhlídce nad útesy, zkusíme i něco vyfotit přes mraky nebo mlhu nebo směs obého. Michalka se mě křečovitě drží, protože se bojí, že ji vítr odfoukne, ale my o ni strach nemáme, rozhodně není žádné tintítko. Kde nejblíž se utábořit? Asi zpátky směr Sintra, sice tam nebylo moc místa, ale počasí docela šlo. Máme ještě jedno dilema, musíme rozhodnout, jestli zítra navštívíme zámek Pena nebo hrad Mouros.

18:15 neplánovaně znovu nutíme motor k aktivitě a vracíme se klikaticí zpátky k Sintře a div si oči nevykoukáme, jak intenzivně se snažíme najít nocležiště. Nahoře na kopci Michal objevil nějaké parkoviště, ale mně se nezdá, už proto, že je to spíš taková slepá odbočka ze silnice. Provoz tu sice asi nebude v noci tak hustý jako ve dne, ale Michalka by se tady neměla ani kam proběhnout. Nemám sice jiný nápad, ale tenhle návrh odmítám. Ještě si Michal obhlížel parkoviště u nějakých zahrad. Nezbývá, než ten okruh kolem Sintry dát podruhé.

Postupně vyskladňujem auto a naskladňujeme ložnici, Michalka na autíčku vozí šišky a klacíky a hraje si s prachem. Čistota půl zdraví, špína celé, jinak si neumím vysvětlit, že za 4 roky vlastně ani jednou neměla antibiotika. Před jídle jí musím pořádně vydrhnout ruce, pokud možno až po ramena, odejdeme na sousední část parkoviště ke stolečkům, uvaříme, posedíme, malá si ještě maluje a my rozhodujeme, že se místo Peny a Mouros (já nechci vybírat, co poctíme návštěvou, jako top jsem vybrala Regaleiru, ať tedy rozhodne Michal) se vrátíme do Lisabonu a zkusíme se dostat do nezdolaného hradu. I dnešní noc přinesla nevysvětlenou záhadu – kdo a proč přijel v noci k nám na parkoviště, stál tam s rozsvícenými světly nevímjak dlouho a ráno byl fuč? Hlavně, že po nás nic nechtěl.

Opět se na nás přilepí parkovací šmudla, kdyby jen tušil, co ho čeká, ani by kvůli nás nevstával ze židle. Tentokrát už dojdeme přímo ke hradu, spíš tedy k mostku, spojující hrad s pevninou, dokonce sebereme i několik mušliček. Čekání na otevíračku si krátíme prapodivným šiškovým fotbálkem na tři branky, který zaregistrují téměř všichni, kteří tu čekají s námi. Občas mám chuť místo šišky nakopnout neodbytné chodící prodejce suvenýrů, i plážoví černoši s dekami a osuškami pochopili, že nou je opravdu nou.

Mezi diváky se krystalizují dva velcí fanoušci naší sportovní disciplíny, japončíči z nás nespouštějí oči, občas se usmějí a mám pocit, že si ty exoty dokonce fotí. Už jednou si nás Japonka fotila, v Norsku, jak jsme si rozložili stoleček a vařili jídlo v koloně na silnici. Když v 10 nikdo nepřichází a neotvírá branku, japončíci jdou prozkoumat cedulku s otevíračkou. Jo, všechno je OK, mají otvírat v deset, taky jsme to před chvílí četli. Jenže japončíci jsou trošku bystřejší a odcházejí. Proč? Teprve teď to dochází nám (no jo, fotbalisti jsou na tom s intelektem prý trošku hůř). Včera neděla, byla… Nic? Mondey, mondey… Pořád nic? Zavírací den. Aspoň jsme si pořádně zasportovali a 10 minut po desáté odjíždíme.

12:55 přijíždíme do vypečeného města BATALHA, kde se nachází klášter pod patronací UNESCO. Krátce nakoukneme, bez úspěchu, na informační centrum, jež najdeme, přestože se přestěhovalo. Pak strčíme hlavu i do katedrály, prolezeme jen hlavní loď, která je přístupná zdarma. Narazíme na paní, která razítkuje u pokladny zakoupené vstupenky. Řídím se heslem: lína huba, holé neštěstí, a tak získám další přírůstek do sbírky.

Spokojeni odjíždíme ve 13:10 a nestačím ani přimhouřit oko, když za deset minut parkujeme u nákupního centra ve městě LEIRIA. Shopping jsme chtěli sice nechat na později, ale když jsme projížděli těsně kolem shopping parku, nebudeme ho za hodinu někde hledat. Tradičně potřebujeme vodu a pečivo, určitě si zasloužíme zmrzlinu a k paštice by se hodil okurek. Pořídíme vše a ve 14:45 se přesunujeme do centra. Tam nemáme kromě íčka nic v hledáčku. IC bohužel razítko nemá nebo nedá, dneska jsme teda příliš úspěchu nezaznamenali, už máme jen jednu šanci, říkáme si, když v 15:10 startujeme.

V 17:30 nás vítají portugalské Benátky, tedy AVEIRO. Opět se s námi nepohodne parkovací služba, Michal jí jednoduše česky řekne, že peníze dá automatu. Pak ale jde kolem jiný ve vestě a našemu předchůdci naznačuje, že dneska se parkovné neplatí. Když se neplatí, tak proč bychom platili? S razítkem uspějeme, sice má pouze nápis Portugal, ale na tu dnešní bídu… Je pravda, že musím použít portugalský výraz selo. Poprosím o mapu, slečna ochotně mapu podá a připojuje vyčerpávající výklad s kroužky do mapy, tady je muzeum, tady je kostel, tady další muzeum a my stojíme zde. Nic zlého netuše, zeptám se, kde je pošta. Slečna kouká a chce se zeptat kolegyně, ta ale momentálně telefonuje. Zoufale opakuju slovo „post“, ale nebýt za námi ve frontě pohotové paní, která slečně za pultem napovídá: correios, nic bychom se nedozvěděli. Teda dozvěděli, dvě jsou zakreslené v mapě, symbol obálky bychom asi poznali. Sledujeme portugalské gondoly. Pokukujeme po vystavených tričkách s roztomilým kresleným galským kohoutem. Ale všechno ve velikostech dospěláckých. Plyšáky jsme si sice zakázali, ale takový miniaturní suvenýr z Portugalska nakonec přivezeme, malého kokrháče. Michalka si přeje, aby ji každé ráno budil, že pak nebude protivná a že bude ráda vstávat. To jsme vážně zvědaví. Narazíme na hřiště, které Miška musí dobře prozkoumat a osahat a pak se vracíme na parkoviště. Přibrzdíme ještě u pošty, vhodíme pohled a v 18:25 se vydáváme na poslední dnešní etapu.

Paní na parkovišti akorát umývá toalety a bohužel zamyká. Aspoň voda tady teče, můžeme se umýt, máme dokonce na výběr, jestli použijme sprchu nebo kohoutek ve výšce pasu. Hygienu začne Michalka, sedí na židličce, musím ji mydlit a rukou pořád mačkat baterii, aby voda tekla. K vedlejší sprše se postaví nějaký místní, směje se na nás, a když vidí, že mám jen dvě ruce, vodu mi prostě zmáčkne a drží. Koupel máme i s asistencí. Postupně se ochlazuje, vlasy si umyju až ráno, to jsem nějak nestihla. Kolem parkoviště občas zakrouží nějaké auto, přijede, objede, odjede, záhada dnešní noci zůstane neodhalena.

První zastávkou je v 8:40 PORTO u parku Jardim Morro, Michalka začíná tím nejlepším, vypustíme ji na hřiště. Michal se domníval, že odtud budeme muset přejet do centra, ale všímá si, že most, který v mapách je značený jako železniční, slouží tramvajím a taky chodcům, měníme tedy plán. Z auta vytahujeme golfky, a když si Michalka dostatečně pohraje a když zdoláme vyhlídku ve zdejším parku, vydáváme se přes most do centra.

Hned za mostem narazíme na tourist service, pro razítko mě posílá do katedrály. Prohlédneme si hlavní loď a místo vstupenky na věž prosím jen o razítko. Vedle katedrály najdeme to pravé infocentrum, dostaneme jiné razítko a ještě mapu. Dojdeme k věži Torre dos Clerigos, kam jsem původně naplánovala výstup a kochání se pohledem z ptačí perspektivy. Ale zrovna se mi nijak nechce, vzhledem k tomu, že přes silnici je park a hřiště a my přece upřednostňujeme potřeby dítěte. Ve stínu si dopřejeme obědosvačinu.

Michal pořád pokukuje po triku s něčím portugalským, taky ještě musíme koupit a poslat jeden pohled. Napíšeme ho v autě a na další zastávce musíme najít correios. Tak dlouho vybíráme barvu dětského trička a poroučíme si velikost, aby nebylo na podzim Michalce malé, když stojí 10 euro. Červené, velikost 5, pán přikývne, hrabe a hrabe a podává. Platíme a až doma, když bvybaluju a chci triko Mišce obléct, všimnu si, že je jí dost velké. No jo, bodejť, místo 5 je tam 6. V tom na podzim do školky asi nebude moct jít. Nevadí, povídá mi, vezme si tričko s doktorkou Plyšákovou z carrefourského výprodeje. Sbalíme golfky, umyjeme užitkovou vodou okno, pokakané od vlaštovek, a v 11:35 opouštíme stanoviště.

U města VALENCA přejíždíme hranice a teatrálně máváme a voláme: Pápá, Portugalsko. Asi po pěti kilometrech Michal začne nadávat do nepublikovatelného orgánu na pět písmen, ptám se nevinně, co že se děje. „Nenapadá tě nic?“ diví se nad mou nevědomostí. Vážně netuším. „A co třeba takhle correios?“ Aha, pošta a poslat pohled, nějak jsme zapomněli, že Aveiro je poslední naše portugalská zastávka. Otáčíme se, zajíždíme do města a prosíme navigaci, aby nám našla poštu. Nachystat pohled, sáhnu do odkladné plochy a nic. Kde je? Vždyť jsem ho tady podepisoval a dával ti ho, Michal má hned alibi na svou obranu. V sešitě s razítky není, v prospektech není, v bloku na poznámky není. V Michalově itineráři ani v mé příruční taštičce. Znovu prohledat ta samá místa, víme, jak na tom s hledáním jsme. Zdá se mi, že je potřeba poopravit staré přísloví – Kdo hledá, ne vždycky najde. Budeme ve Španělsku shánět ještě známku, až zítra ten pohled najdeme? Nebo ho Pecům hodíme do schránky osobně? Po deseti minutách zoufalého boje s Němcem, který schovává ty věci, se pohled objeví – zapadnul mezi moje sedadlo a dveře. Sláva!

Ve 14:35 přejedeme hranice (pokolikáté dneska?) a rázem je 15:35. Po španělské dálnici zase nabíráme rychlost a uháníme pro razítko do města VIGO (16:05-16:20). Zastavíme po další hodině, abychom dali Fandovi naftu, a sice ve VILAGARCÍA DE AROUSA (17:30-17:35), následuje po půlhodině toaletní pětiminutovka, ale i přes minimální zastávky máme pocit, že cesta na konec světa je nekonečná. Najednou Michal zastaví a dává Mišce pět minut, koukám a nechápu. Šéf naší výpravy si všiml u silnice hřiště, sice zrovna nezáří novotou, ale v nouze je i otlučené s rozbitou houpačkou dobré (18:40). Musíme dobře sledovat cedule, abychom si mohli zapsat, kde to vlastně jsme. Zpětně napíšeme do itineráře název ESTEIRO. Další zastávka v MUROS je taky rychlá, ale bohužel nenajdu íčko a suvenýry v kostele jsou zavřené. V 19:10 odjíždíme s poznatkem, že není každý den posvícení.

Za Muros si navigace vymyslí nějakou prapodivnou zkratku, ale trvá docela dlouho, než zjistíme, že jedeme jinudy, než jsme měli. Serpentinovitou úzkou silničkou se šplháme kamsi na kopec a kocháme se výhledem na hřebeny hor poseté, kam až oko dohlédne, větrnými elektrárnami. Nestojí na ploše, ale přesně kopírují hřebeny, táhnou se jako cestička. Michalka má radost, že jedeme jako hastrmani. Neumí nám vysvětlit, kde tohle přirovnání vzala, ale vysvětluje, co to znamená – jedem z kopečka rychle a auto s náma hází. Michal její nadšení ovšem nesdílí, k navigacovým zkratkám nemá přílišnou důvěru a obává se, aby se z asfaltky najednou nestala polňačka. Rozebírat situaci zrovna nechce, asi se modlí, abychom s večerem na krku neskončili místo na konci světa na konci p-e (pole – pozn.aut.). Do toho Michalka auto zasypává výbuchy smíchu a radosti, že pořád jedeme jako hastrmani.

Zkratka nás vyplivne v jakémsi městě, následně zjišťujeme, že se jmenuje EZARO. Konec světa je na dosah ruky, tak musí být přece značený. Teda pokud si Garmin nevymýšlí. Pátráme po směrovce a jakmile narazíme na první, řídíme se podle ní, nikoliv podle Garmina, který nás žene na druhou stranu. V 19:55 v neplánovaném městečku spatříme hned u silnice íčko a ještě svítí, že by odměna za odvahu a výdrž? Z razítka vyčteme, že jsme na svatojakubské cestě v destinaci CORCUBION. Je 20:00, do kdy že má otevřeno IC na konci světa? Do devíti? To bychom mohli stihnout, už je to jen necelých 15 kilometrů.

Přímo u mysu KAP FISTERRA ale narazíme na placené parkoviště. Suvenýry jsou ještě otevřené, a protože oba trpíme plpafobií (fobie z placených parkovišť), Michal mě vyloží, abych si mohla jít po své práci, a vrací se zpátky. Zaparkuje na místě, kdy budeme nocovat, pokud se neobjeví nějaké nepředpokládané komplikace. Z jednoho stánku se suvenýry mě posílají pro razítko na maják, ve druhém stánku mi razítko dají. Michalka se stihne cestou z parkoviště dvakrát svalit, ale přesto za mnou statečně s tatínkem dojde. Maják je sice nepřístupný, ale dopřejeme si luxus a platíme půl eura za razítko s nápisem konec světa. Počasí je příjemné, takže za noclehem už nebudeme nikam cestovat.

Nejsme však jediní, kdo tady večeří a chystá ložnici, ale musíme se smířit s tím, že naše osobní vozidlo a jeho druhotný účel vzbuzují údiv. Naproti nám sedí na vyhlídce dvojice a jasně cítíme, že sledují každý náš krok. Co se jim asi honí hlavou? Nejspíš otázka, proč vyndáváme všechny věci, proč šroubujeme prkna a jak tam můžeme spát. Těsně vedle nás se snaží zaparkovat karavan. Michl otevře dveře, řidič karavanu pochopí, že mu naše chrápání pod okny bude odměnou za to, že se nám nacpal do osobní zóny, a radši odjíždí jinam. Čekal, chudák, že ten osobák odjede a on bude mít víc prostoru.

Místo ovšem nezůstane dlouho volné, dorazí další karavan, který se na nás tak nelepí. Zvědavě ale pokukuje po naší ulitě. S Michalkou běžím daleko za zatáčku kakat, pak zůstává v ložnici a jdeme s Michalem daleko za zatáčku čůrat. Takhle přecpanej hotel jsme ještě nikdy neměli, že bychom reklamovali u cestovky? Z dálky vidíme, jak se soused podezřele ochomýtá kolem Fandy, dochází nám, že se nešklebí jen tak, ale na Michalku. Ta nám pak před pohádkou líčí, jak se na ni pán smál a jak mu mávala a jak na sebe dělali opičky.

V 7:35 nás uvítá SANTIAGO DE COMPOSTELLA. Katedrála má být otevřená od sedmi a vstup volný, jdeme na průzkum. Jinak všechno spí. Trvá nám, než najdeme vchod do katedrály, vedle katedrály je hotel, bývalý královský hospic. Přes ostrahu se dostávám k recepci a získávám krásné razítko s názvem hotelu, ovšem bez uvedení města. V těsné blízkosti městské policie jsou otevřené záchody, samozřejmě je využijeme. Kolem Františkánského kláštera dojdeme k turistickému centru pro poutníky. Mělo by pracovat už od osmi. Ve dveřích stojí ochranka, chvilku váháme, jestli do toho jít nebo ne. Nakonec, proč ne? Jsme přece taky poutníci, sice motorizovaní, ale zputováno už máme víc než dost.

Ochranka bere vysílačku, volá kamsi, přijde pro nás jakási rychlá spojka a odvede nás do útrob. V maxikanceláři sedí asi 10 přepážkových pracovníků, ale zákazník jsem tady jediný. Našemu požadavku se docela se diví, čemuž se zase divíme my, ale razítko dostaneme. Přes IC oblasti Galicie (bez razítka) a IC Compostelly (s razítkem) dojdeme do parku, kde by mělo být hřiště. Na opačném konci parku Parque Almenda má stát socha dvou Marií (Las dos Marías), které navzdory svému pokročilému věku na náměstí chodily každý den ve dvě flirtovat se studenty (dle jednoho německého průvodce). A právě kolem té sochy jsme do parku vlezli. Hledáme tedy hřiště, docela dlouho, ale asi bude přece jen něco na tom, že kdo hledá, najde. Michalka zkouší všechny atrakce, pokropí trávník a osvědčeným způsobem řešíme i transport k autu – Michal se projde sám a nás vyzvedne v 9:45 na rohu ulice.

Tím místem je v pravé poledne parkoviště u Pláže Katedrál (PLAYA LAS CATHEDRALES). Stánek zde má i IC Ribadeo a razítko nezapomněli naštěstí v kanceláři. Fouká vítr, takže Michalku do vody nepouštíme, teplota vzduchu taky není zrovna koupací (21°C). Osobně jsem tímto turistickým cílem zklamaná, asi proto, že je nebo byl příliv a skvostné tunely a průchody ve skalách jsou zalité vodou místo sluncem. Miška si nachází novou zábavu, klacíkem maluje do písku. Zdá se nám, že vlny s odstupem několika šplouchnutí dosahují dál a dál, jestli opravdu je příliv, tak za chvilku bude cesta zpět odříznuta. Radši se vracíme, opravdu se dneska a tady nechceme koupat. Projdeme se ještě po dřevěném chodníčku na asi vyhlídku, ale chodník končí cedulí vstup zakázán. Chleba s paštikou a okurka je vlastně taky dobrá věc, dost možná před další cestou, na kterou se vydáváme ve 13.20, i důležitější než nějaká vyhlídka.

Město CUDILLERO nás uvítá ve 14:30, nejdřív jen vysednu na íčku a pak se pokusíme zajet nahoru na vyhlídku a trochu se tam projít. Bohužel nám není přáno, k vyhlídce se nedá odbočit. Budit spící dítě jen proto, aby muselo jít asi kilometr, to si žádný pořádný rodič nedovolí. Objíždět tady další půl hodinu, abychom se k vyhlídce přece jen dostali, jak radí navigace, se nám taky nechce, to se radši projdeme jinde.

To znamená v AVILES, kam dorazíme v 15:05. Na parkovném ušetříme, přestože parkujeme ve stínu garáže – mají zrovna rozbitou závoru a automat nepřijímá mince ani karty, opět to příjemné slovo grááátis. Využijeme toalety za zcela totožný poplatek, výtahem vyjedem na náměstí, dojdeme na íčko. S razítkem nezklamou, ale s informací o zdejší rozhledně ano. Vyhlédla jsem si věž kulturního centra Centro Niemeyers. Vstupné 3 eura nás neodradí, návštěva pouze s průvodcem, to bychom taky ustáli. Prohlídka pouze ve španělštině, i to by se dalo přežít, ale kde budeme shánět další dva (resp. tři lidi), abychom dali dohromady minimální nutný počet platících návštěvníků?

Dvacet minut uteče a místo rozhledny se rozhodujem pro Carrefour, ten nikdy nezklame. Poslední španělský si musíme pořádně užít. Startujeme v 15:35. Potřebujeme tradičně pečivo, okurka taky došla (a Michalka ji ráda) a dokupujeme drobnosti typu sušenky, protože byly dobré – i opice po nich šly – a protože jsou v megaakci 3 za cenu dvou. Michal nabere Mirkovi víno (když koupíme 2 lahve, je to o 75% levnější), koupíme taky sýr a pivo a tradičně i něco ve výprodeji hadrů, Michalka si vybere pyžamo s prasátkem Peppou za 6 euro. Mikina s Bleskem McQueenem za 22€ jí opravdu neprojde. Když odjíždíme, ukazují hodiny přesně pět.

Sjedeme z asfaltky na polňačku a mě docela děsí, že je Michal v klidu. On to tady vlastně zná, vždyť tu slídil na streetview. Ujišťuje mě, že tahle polňačka je jen kousek, je solidní a určitě stojí za místo k noclehu. Poté, co potkáme několik běžců, pejskařů a jiných výletníků a poté, co podvozkem škrtneme o první výmol, si už Michal nemyslí, že tuhle polňačku Fanda dá a že nocležiště bude klidné. Snímky na streetview asi nejsou z letošního roku. Dojde na má slova, když v 19:40 parkujem na lesním parkovišti, přes které jsme již dvakrát jeli. P> Asi na třetí pokus je Fanda naštelován tak, abychom nespali moc z kopce a abychom neměli zadek auta nasměrovaný do bahna. Vypustíme Michalku, okamžitě se zabaví s kamínky a autíčkem, pak přejde na skládání obrázků z klacíků a šišek. Zmrzlinářské auto nás opustí, stejně jako většina návštěvníků. Někteří ale přijíždějí za večerním joggingem (soudě dle ohozu) či venčením psů, někteří přijedou, aniž bychom měli tušení, co tady pohledávají. Přesto se neohroženě navečeříme u kamenného stolu, vyčistíme zuby a nemůžeme zazdít pohádku.

Další noční záhada, přijde mi ovšem, že se podobá těm minulým: několik aut v noci přijíždí, zaparkuje, zhasne světla, vypne motor, a když jim tu zastávku chci stopovat, usínám. Ráno jsou fuč.

V 9:43 plníme hladové Michalce přání a chystáme u majáku FARO DA CABO něco k snědku. Nikde nikdo, jen otevřený kiosk. Taťka chystá jídlo a já s Miškou jdeme na průzkum – maják otvírá až v půl jedenácté, dveře na fotobuňku se před námi ale rozestoupí, a tak neohroženě vkročíme. Razítko nezískáme a v majáku můžeme navštívit pouze nějakou výstavu v přízemí, což nás neláká. Od svačiny nás vyruší přijíždějící autobus, rychle se ženeme ke kiosku, abychom nemuseli pak stát frontu. Bohužel štemplíka nět.

Štěstí musíme zkoušet tedy dál. Michal se vzteká na navigaci, proč jedeme po dálnici a pak se zase kus vracíme? Uvědomí si ale, že dva body ve svém plánu zadal v opačném pořadí, nejdřív ten vzdálenější. Prý to takhle bude rychlejší, než kdyby navigaci vysvětloval, že má dva body přehodit.

Opět se nad námi stahují černé mraky, ale Michalka se na hřišti tak unavila, že do auta se vleče, místo aby utíkala před hrozícím deštěm. Fňuká a fňuká, ale naštěstí to neskončí žádným záchvatem, snaží se slzy nadechnutím a funěním potlačit, což mě rozesměje, a malá se směje se mnou. Udělá tři kroky, než si vzpomene, že je vlastně unavená a chce fňukat a kňourat. Tímto způsobem se dostaneme až k autu, kde se opakovaně ptá, jestli už budeme spinkat a jestli už dostane autíčko na hraní. Snažíme se jí vysvětlit, že ještě dneska máme určitý plán, v němž ve 12:55 pokračujeme.

Nevíme sice, kde končí DONOSTIA a kde začíná SAN SEBASTIAN, ale na razítku, na nějž si vystojím poctivou frontu, je obojí vedle sebe se spojovníkem. Z automatu si beru číslo 174, k přepážce je voláno 166. Říkám si, že Michalka bude muset dlouho čůrat. A pokud po Michalovi půjdou, holt odjede a na místo, kde mě vysadil, pro mě zase přijede. I tady parkuje tam, kde by neměl. Takhle to přece máme za ta léta už nacvičeno. Rychlovýsadek trvá rekordních 12 minut, ale dopadl dobře ve všech směrech. Zkoušíme se dostat na parkoviště pod hradem, odkud je prý krásná vyhlídka. Nejdřív to vypadá beznadějně, ale pak se ukazuje, že blbí mají štěstí na odjíždějící auto. Šup místo něho. Zjišťujeme, že i dál je vidět několik volných míst, takže popojíždíme ještě kousek a zaparkujeme přímo pod hradem v 15:05. Máme trochu problém vysvětlit Michalce, proč lezeme do kopce a furt do kopce, ale zaujme ji dole kotvící loď, která se postupně zmenšuje. Na nádvoří hradu se osvěžuje vodou z kohoutku, omývá si ruce i obličej, dokonce i nohy. Razítko nemají.

V autě Miška poprosí o brumíka na hlad, nevidíme důvod, proč jí ho nedat, a v 16:20 opět jedeme dál. Slibujeme, že dneska nebudeme vařit, ale půjdeme do restaurace. Docela se diví, když líčíme, že si bude moct vzít rejžičku, kašičku i nudle (na ty nemám chuť ani já). Ptá se na hranolky a rozzáří se, když řekneme: ano. Už se neptá, kdy bude mít autíčko na hraní, ale ptá se na hranolky. Pěkně jsme si zavařili.

Ještě jeden výsadek na íčku v BIARRITZ (17:50-17:55) a přesunutí někam ke skále Panny Marie (Rocher de la Vierge), která je s pevninou spojená mostem. Ani netušíme, že se nacházíme v kolébce evropského surfingu a v luxusní turistické destinaci s paláci a kasiny. Nemusíme vědět všechno, že? Při parkování má Michal menší problém, já se procházím s malou na druhé straně a jemu u automatu cpe někdo v uniformě do ruky nějaký papír. Psaný asi pěti jazyky a stejně se s Michalem nedomluví. Starosta upozorňuje, že na tomto místě se dnes nesmí po 19. hodině parkovat. Pochůzkářům stačí slib, že nejpozději v 19.00 odjedeme, musím ho zopakovat třikrát, aby si byli jistí, že jsem je pochopila. Jinak by Fandu asi odtáhli. Oproti plánu se na vyhlídce zdržujeme, líbí se nám tady. Michal se vrací pro auto a nabírá nás na náměstíčku před mostem.

19:10 přijíždíme k nákupnímu centru v BAYONNE, auta tady parkují, snad jsou na nákupu nebo ještě lépe na večeři. Trvá nám ale dost dlouho, než na částečném staveništi najdeme správnou část parkoviště patřící k restauraci Flunch. Svítí se tam, hurá, hlady neumřeme, a přitom nebudeme muset vařit. Matně si vzpomínáme, jak že se to menu jmenovalo a objednávalo. Pryč jsou doby, kdy se platilo 6 éček, dopřejem si dokonce za eurový příplatek steak XXL, přece jen, na dva kusy masa jsme tři, tak ať to aspoň trošku vypadá. Postupně si chodíme pro přílohy, ale krokety nejsou a ani se jich k našemu velkému zklamání nedočkáme. Ovšem rozchodíme wifinu, takže můžu Terce napsat, jak si cpeme břicha po francouzsku a jak oslavujeme svým soukromým způsobem státní svátek. Restaurace se postupně plní a toalety, které při naší první návštěvě zářili čistotou, jsou téměř nepoužitelné, na jednom potopa z prapodivně nažloutlé tekutiny, potrhaný a poházený papír. Kultivovaní Francouzi nám bývají dáváni za vzor, zejména v oblasti stolování. Přitom nejsou nic jiného než prasata jako všichni ostatní. Pěkně nám tady ty dvě hodiny utekly! Nejsme ale schopni se od stolu ani zvednout. Toho bohdá nebude, aby český jezeďák od stolu utíkal! V našem případě rozhodně neutíkáme, sotva se kulíme a Michalka vykřikuje na celé kolo: „Maminko, já si tak nacpala bříško, že už asi nikam nedojdu.“ My máme stejný pocit, ale do světa ho nevyřváváme.

V devět hodin musíme ještě nastartovat a asi 70 kilometrů jet, abychom rychle ustlali a vyspali se na dálničním odpočívadle u LABOUHEYRE. Michalka na autíčko zapomněla, stejně už není vidět ani na krok, tak aspoň kratičkou pohádku a spát. Vlastně už jsme zase ve stadiu dlouhých přejezdů a krátkých přestávek.

Bez problémů a v tomto duchu humorně dorazíme v 7:35 do BORDEAUX. Podél řeky se procházíme, na náměstí u burzy nacházíme pozůstatky po hromadné akci, asi se tady včera slavila Bastila. Kelímky, natažené pásky, projdeme bránou Porte Cailhau, až dorazíme k něčemu, co jsme podle trčící věže identifikovali jako katedrálu. Podle mapy nám to ale nějak nesedí. Zjišťujeme, že sakrální stavba, kolem které se očividně chystá bleší trh, je kostel Svatého Michala. Rychlostí blesku tady rostou stánky, otvírají se krabice s poklady, na igelity natažené na chodník prodejci (občas v „provedení bezďák“) vysypávají krabice či pytle s hadry, v některých případech opravdu nelze použít slovo oblečení. Tak takový blešák jsme viděla jednou jedinkrát kdysi dávno ve Španělsku (tehdy se tam ještě platilo pesetami). Ale tady rozhodně nic nehledáme. Kromě dosud neobjevené katedrály a infocentra. Kolem infocentra vede naše cesta zpět k autu a pro fotografii katedrály si popojedeme. V 9:30 město opouštíme, i když vlastně jen naoko. V jeho katastru strávíme ještě další víc než hodinu a půl v Auchanu. Definitivní sbohem vyslovíme Bordeaux v 11:10.

Po hodině a čtvrt na čtyřech kolech parkujeme v LIMOGES (14:35). Zdejší staré nádražní budovy se Michal vzdává a míříme pouze na íčko a do katedrály Saint Etienne. U katedrály má být park s hřištěm, ale musíme chvilku bloudit, než se na plánované místo dostaneme, aniž bychom museli hlavou prorážet zeď přilehlé botanické zahrady. Tudy průchod nevede, musíme botanku obejít. Ale hřiště nám těch několik desítek kroků plně vynahradí – je umístěno ve stínu. Když se tatínek vrací pro auto (takový taxi na lusknutí prstem si nechám líbit), Michalka se chce pochlubit, že po žebříku vylezla sama, a na druhé šprušli shora se pustí, aby na mě zavolala. Zavolá, zamává… a letí dolů. I kdybych stála těsně u žebříku, asi bych ji stejně nechytila. Hřištěm se rozléhá řev a všichni se otáčejí, spíš asi po té nezodpovědné matce než po dítěti, s výjimkou jediného tatínka. Uvědomuju si, že to je ten, jehož chlapeček už se tady svalil nebo praštil několikrát. Hřiště má povrch z měkoučkého umělého trávníku, takže si malá neměla o co hlavu rozbít, nicméně otřes mozku se asi vyloučit nedá. Jak to říkají? Dva dny sledovat a v případě nestandardních projevů třetí den k doktorovi. Takže teď to nemá cenu hrotit a za tři dny už budeme doma. Následující hodiny budeme pozorovat, jestli se Michalka nemotá, nemá tendence zvracet nebo si nestěžuje na bolest hlavy či čehokoliv. Když se z pádu vzpamatuje a podaří se nám otřít slzičky a zastavit vzlykot, který vyvolalo spíše leknutí než bolest, jen se malá mihne a už je zase na průlezce. Po limošské šedesátiminutovce se zase posunujeme dál.

Deset minut za městem musíme udělat toaletní přestávečku a v 17:40 razítkovací rychlovýsadek na íčku v MONTLUCON. Teprve nyní si všímám na mobilu prapodivné zprávy od Terky: „Jste v pořádku?“Jasně, vtipálek, určitě naráží na mou včerejší zprávu o přežírání se. S úsměvem odepisuju, že návštěvu Flunche jsme přežili a žlučník nás nezlobil. Další SMS mě sprdne, že si ze všeho dělám srandu a teprve nyní se dozvídáme o včerejší tragédii v Nice. Moderní doba a svoboda pohybu si vybírá svou daň. Snad už domů dojedeme oukej, ale kdo nám zaručí, že budeme doma v bezpečí? Filozofické úvahy odhazuji v dál, protože se blíží stopka.

Uháníme dál a ve 21:25 zakotvíme na malém odpočívadle u silnice D 981 kousek od letiště Pouilly-MACONGE. Snažíme se rychle ustlat a Michalka si mezitím hraje s autíčkem. Před večeří pořádně vydrhneme ručičky. Nádherné červánky nám nakonec svítí na prostřený stůl a my si užíváme poslední večeři. Zítra už nevaříme, někde se pozveme na kebab.

V 7:00 odjíždíme a po padesáti minutách stavíme v hořčicovém městě DIJON. Michalce se sice moc chodit nechce, ale než ji stačí ta nechuť rozvztekat, najdeme na chodníku mezi kostkami či dlaždičkami trojúhelník se sovou. Jakási stezka po uměleckých památkách vedoucí městem. U nejedné se Michalka musí během pochodu vyfotit. Nemůžeme minout Place de la Liberation (náměstí Osvobození) a projdeme po náměstíčku s hrázděnými domy, narazíme taky na jakýsi vítězný oblouk. Mám pocit, že francouzská města jsou jimi posetá a Francouzi posedlí. Ale proti gustu…

V parku nás uvítá lední medvěd a nad kašnou objevujeme také dětské hřiště, které Michalka musí podrobně prozkoumat. Dneska už si podobných atrakcí neužije a cesta bude dlouhá a nudná. Vracíme se stejnou cestou kolem íčka zpět. Michal jde s Miškou pomalým krokem napřed k autu, já čekám s davem turistů na otevření íčka a vyžebrání razítka, těch už taky dneska moc nebude.

14:15 dáme napít Fandovi u JETky ve FREIBURGU a s odstupem 15 minut parkujeme poblíž centra. Je tu plno lidí, aut i policajtů a naprostý nedostatek parkovacích míst. Probíhá zde Zelt-Musik-Festival, ale přesto se nám podaří jedno malé usmolené parkovací místečko ulovit. Nejsme si jistí, jak je to s parkováním, ale protože okolní auta mají za okny lístky, radši taky jeden pořizujeme. Prodereme se davem na íčko, kde kromě razítka žádáme i informaci, kde můžeme blízko koupit nějaký dobrý kebab. Pán se zarazí a přemýšlí, prý jich je tady tolik, že neví, který je nejlepší.

Čekali jsme, že nás sice pošle blíž, ale když se prodereme přes davy lidí a zdržovací nástrahy v podobě vodní strouhy, kterou Michalka samozřejmě musí vyzkoušet, jsme rádi, protože kebab nevypadá na kuřecí. Koupíme a hledáme, kde si s ním sedneme. O lavičce si můžeme nechat jenom zdát, o volných schůdcích, soklech nebo zídkách jakbysmet. Michal objeví za rohem přece jen takové nouzové místečko, a když dojídáme první chod, všímáme si, že sedíme přímo před konkurenčním stánkem nabízející tutéž stravu. Asi z nás nemají radost, ale my radost máme, protože jejich kebab se nám vůbec nelíbí, máme lepší, i když kam se hrabe na Haciho. O něm ale více až v srpnovém cestopise.