Asi ve tři čtvrtě na devět jsme konečně usádlení, máme nafouknuté lehátko, postavený plážový stan i vztyčený slunečník. Michalovi se zdá, že pumpa blbne, a když nafukuju Michalce člun a míč, odrovnám ji s konečnou platností. Nehledíme na čas a užíváme si přímořské pohody. Michalka nadšeně zkouší plavecké brýle, ve kterých vypadá spíš jako mimozemšťan než jako sportovec. Jak popisovat koupání? S Michalem se střídáme na lehátku, máme docela problém se na něm udržet, protože přece jen – krém s ochranným faktorem je mastný a klouže. A tak vymýšlím nový způsob, na lehátku sedím obkročmo a pádluju rukama. Michalka navrhuje závody a vždycky vyhraje. Ne že bych ji vyhrát nechala, ale já pádluju a ona běhá.

Michal taky spí, i já chvílemi tluču špačky. Po hodině si dovolím chotě probudit, protože se mi zdá, že celou hodinu nastavoval záda slunci (a později má záda připálená do velmi zajímavého obrazce – jak se natíral sám a odmítal mou asistenci, spálil se mu jen flek uprostřed zad, kam si pořádně nedosáhl). Michalka se sice probouzí s námi, ale ještě je naprosto nedopečená. Balíme stan a malou necháme ještě dospávat na částečně složené dece, opět po ochranou plíny, trika a klobouku. Odjíždíme zaparkovat Fandu, i když tušíme, že to půjde špatně. Nakonec jsme rádi, že Fandu vůbec někde upíchneme. Převlečeme se a vyrážíme na zmrzlinu. Poté se usadíme na hřišti a na šestou se přesouváme do restaurace Viktorija. Snažíme se objednat si vodu ve džbánu, ale i při nejlepší vůli se nám to nepodaří – dostaneme půllitr v petce, aspoň je chlazená. Číšník sám pochopí, že má přinést tři skleničky a když si objednáme dvě pizzy, přináší Michalce ještě jeden talíř.

Poprvé tady Michalka nejí rukama z jednoho talíře s námi, dostala svůj příbor i talíř. A navíc ještě od obsluhy i lízátko.

Podobný artikl u konkurence stojí 50 kun bez baterek a baterky nám paní dodá za příplatek deseti kun. Tady platíme 50 kun a baterky dostaneme jako bonus zdarma, dokonce 4 ta malá mrcha potřebuje k provozu.

Copak už nejezdí ta malá červená ponorka, kterou jsme loni pozorovali? Že jsme ji včera neviděli… Ale teď máme větší štěstí. Michalka vysvětluje, že ponorkou ještě nikdy neplavala, uklidňujeme ji, že my taky ne. A taky prý neletěla letadlem. Jsme na tom všichni stejně. Když dojde na srovnávání čtyřnohého hýkajícího dopravního prostředku, Michalka se diví: „Maminko, jak to, že jsi nejela na koni, když já už jo?“ Mám přece jen rezervy, které je životně důležité dohnat, jediná jsem ostuda rodiny, dokonce i Michal kdysi na koni seděl. No co, já zase jako malá jezdila na praseti. Přidávám se k Michalce a připomínáme společně tatínkovi, že loni slíbil, že tou ponorkou někdy poplujeme. Dotlačíme ho ovšem pouze k tomu, že si vezme jízdní řád a ceník. 80 kun na osobu, to se teprve uvidí, jestli nás tatínek příště pozve. Soukromé sázky prosím doručte do naší redakce.

V 9:25 parkujeme před Kauflandem v RIJECE. Konečně dochází na okamžik pravdy a konečně se nám uvolní hodně místa ve střešním boxu. Každý rok opakovaně trneme, jestli náhodou ještě výkup petek nezrušili. Tentokrát tady nejsme sami, takže si držíme místo u dveří. Loni byla domluva s automatem hodně pomalá a stejně nás chorvatský Svěrák (dle filmu Vratné lahve) radši odbavoval růčo. Divím se, že jednu petku nám vrací, ale vysvětlení je prosté – to je jogurtový nápoj, který jsme koupila loni v Konzumu, a tuto privátní značku Kaufland neprodává. Ty brďo, to máme 44 kun za „povratne naknady“? To už je docela slušný úlovek.

Máme problém si za to něco vybrat, váháme nad sušenkami, rozhodně nechceme sirup, těch máme dost a malá je nějak přestává pít. Rozhlédneme se v oddělení ovoce a zeleniny, u pečiva a samozřejmě nakoupíme i mléčné výrobky. Baterky do balónku nepotřebujeme. Hodinu strávíme vybíráním, než jsme spokojení a můžeme uhánět dál.

Velmi podobný scénář následuje ve 12:05 ve městě BUJE. Nejhorší okamžik dnešního dne (a dost možná celé této tour) začíná ve 12:20. Přijíždíme do kolony před hraničním přechodem a trávíme v ní téměř půl hodiny. Na takovéhle fronty už nějak nejsme zvyklí.

Ve 13:00 ve městě PORTOROŽ učiním rychlovýsadek pro razítko a teprve po deseti minutách jízdy uděláme větší přestávku. Nejprve se obáváme, že plán bude třeba upravit, protože nemůžeme najít jediné volné parkovací místo. Nakonec se zasuneme pod fíkovník na parkovišti. Hodinová procházka vedrem je náročná, Michalka protivná a já unavená. Asi se na stará kolena stávám Eskymákem.

Na náměstí navštívíme íčko, ale razítko nedostaneme – mají stejné jako na pobočce v Portoroži. Po promenádě jdeme podél pláže. Pláž je hodně silné označení pro toto místo. Deky a lehátka mají lidé rozprostřené na chodníku, někteří ve stínu kostela, jiní posedávají na obrovských šutrech, které tvoří břeh. Bizarní podívaná a já si říkám, že než se koupat tady, radši chcípnout vedrem. Musíme do kopce, kolem kostela, až nakonec z posledních sil vyšplháme k parkovišti. Dejte pokoj, štrachat se někde sedmikilometrovou Hlaholskou alejí… I když, v aleji by mohl být stín, že?

Nedaří se ani tatínkovi, ale poslední můj pokus o sundání zralého fíku ze stromu je úspěšný. Sice si málem vyrazím zuby a promáčknu Fandovi střechu, ale Michalka přece jen fík ochutná. Ani neví, co si o něm má myslet, ovšem druhou ochutnávku už nemáme, dosažitelný byl jen jeden. Ve čtvrt na tři odjíždíme a já se docela těším na chladnější Salcbursko.

Spát tady nemusíme, ale najíst bychom se mohli, a tak v 17:30 parkujeme ve VILLANOVA. Michalka si ale skluzavky moc neužije, protože nás provází deštíček. Oproti loňsku je tu jeden zlepšovák – stoleček se stříškou tady určitě nebyl. V konečném efektu nám tedy sprška při večeři příliš nevadí, protože jsme jakž takž schovaní.

Pro dnešní noc zakotvíme tam, kde už to známe – u zemědělců a mašinek u obce MOLZBICHL. Ve 20.10 rozděláváme ložnici a tatínek, který v uplynulém roce taky trošku posunul hodnoty, si dopřává večerní rozcvičku.

10:25 parkujeme u další lanovky v OBERTAUERN. Lanovku GRÜNWALDKOPFBAHN jsme našli docela dobře, ale druhou jménem HOCHALMBAHN nikoliv. Než se stačíme zeptat, kde ji máme hledat, dostane se nám vyčerpávajících instrukcí. Vystoupíte z lanovky, obejděte si jezero a ještě můžete druhou lanovkou (to je ta hledaná). Přesně tak učiníme, navíc ještě v hospodě dostaneme razítko s králíčkem, vyzkoušíme skluzavku i podzemní tunel pro sviště.

Sedačkovou lanovkou pak vyjedeme na HOCHALM, pokocháme se výhledem. Při zpáteční cestě navštívíme toalety a Michalka se musí vyfotit se zdejším ušatým maskotem. Dole u lanovky se ještě chvilku povozí na kolotoči a pět minut před jednou vyrážíme dál.

U další lanovky se najíme. Sedíme před PAPAGENOBAHN ve FILZMOOS od 13:10 a čekáme, až ve 13:30 začne jezdit. Je v provozu pouze v úterý a ve čtvrtek. Zdá se nám podezřelé, že jsou sedačky seskládané a sundané, to vypadá, že od rána lanovka nejezdila. Na půl druhou přicházejí další zájemci, ale Papageno se nemá ke vstávání. Hledáme tedy jinou alternativu. Co s načatým dnem?

Lanovka ve Wagrainu? Tam by měl být i zábavní park zdarma, ale v rádiu opakují pořád, že silnice do Wagrainu je uzavřená až do 18. hodiny. Jo, taky navigace už ukazuje uzavírku. Sakra¨, tady to stojí za prd, co má být v provozu, není, uzavírka tam, kde ji rozhodně nepotřebujeme, rozčiluje se Michal. A to máme ještě pět dní před sebou…

Skončíme ve 13:55 ve FLACHAU u lanovky STARJET 1. Když najdeme parkoviště, zmizí někam ten obří nápis a musíme chvilku lanovku hledat. Podle brožury bychom měli mít nárok i na jízdu starjetem dvojkou. Jako ichtylus debilus se ptám, odkud dvojka jezdí. Paní pokladní se směje, že nejdříve vyjedeme jedničkou a na dvojku pak přestoupíme. Taky už bychom si mohli zvyknout. Poděkuju, vracím se do auta, sbalíme věci a zase k pokladně, abychom „koupili“ jízdenky.

Michalka mi pomáhá sehnat razítko z hospody, ale dojdeme akorát k jedné, která má dnes „klidový den“. Ale branku zamčenou nemají, takže Michalka mým požehnáním vytře kalhotami skluzavku a mermomocí si chce zkusit jakési šlapací vozítko. Pak zpátky do kopce, kde se k nám připojí fotografující taťka.

Ještě se rychle otočíme pro razítko na IC FLACHAU a míříme do Wagrainu – z téhle strany se sem totiž dojet dá. Vzhledem k počasí ale vedeme spory, zda lanovku nebo koupaliště. Nejdřív se dozvím, že obojí se stihnout nedá, když mám kecy a divím se, od kdy Michal preferuje koupaliště, zamíří řidič na parkoviště u lanovky. Nadávám, proč teda na lanovku, když jsem udělala kompromis a souhlasila s koupalištěm, Michal se rozčiluje, že mi vyjde vstříc, srovná svoje preference s mými a mně se to zase nelíbí. Nejvíc mě dokáže naštvat, že nakonec stíháme jak lanovku, tak koupaliště naprosto v pohodě.

16:35 parkujeme skoro za rohem, sbalíme, co třeba jest, a hurá do fronty. Najít volnou skříňku ještě zvládáme bez problémů, vhodit minci a převlíct se do plavek taky není žádný problém. Pak ale obcházíme šatny a hledáme nějakou směrovku, kudy se dostaneme k vodě. Očividně je tady takových telat víc. Nezbývá, než se někoho zeptat. Aha, zase zpátky kolem pokladny a doleva.

Miška chce okamžitě do vody, ale musíme nejdřív někde odložit věci a pak se aspoň trošku osprchovat. Hurá na skluzavku! Nahoře mě zarazí cedulka se zákazem pro věkovou kategorii o-6 let. Smůla. Ta skluzavka, která končí tlamou krokodýla, by mohla být pro děti, zamíříme tedy k ní. Ovšem stejná cedule. Docvakne mi, že zákaz platí pro děti bez doprovodu, když vidím, jak tátové a mámy s prťaty jezdí. A tak jezdíme na krokoušovi. Tatínek se vydá ještě o patro výš zkusit druhý tobogán, ale prý jedna jízda stačila. Michalka se usadí v kryté části ve vyhřátém brouzdališti s malými skluzavkami. Zůstávám s ní a tatínka pustíme k vodě. Pak se dozor vymění a i já jdu zkusit skluzavkovou rouru s průhlednou částí. Jede ale moc rychle, a tudíž velmi krátce, usoudím, že se nevyplatí čekat tu frontu znovu, krokouš poskytuje větší zážitek.

Tatínek dostane „skvělý“ nápad, přinese vestu a chce po Michalce, aby od dojezdu z krokouše až k místu, kde se na skluzavku vylézá z vody, doplavala. Malá se brání, ale nemá příliš na výběr. Nahoře sundat vestu, kdo nejede s Michalkou, veze dolů vestu, dole vestu navléct, doplavat ke schůdkům… Pak se vracíme do brouzdaliště, kde se malá šťastně plácá. Před sedmou ji nalákáme na poslední krokoušovou jízdu. Pak venku sbalit věci (jejda, trošku se nám ochladilo), Michal si chce sjet venkovní skluzavky, ty už jsou ale vypnuté. Rychle osprchovat, obléct a hurá do auta, Michalka každou chvilkou totálně odpadne a navíc má hlad (není sama). Vrazím jí do ruky brumíka, který do ní bleskurychle zahučí a v tu chvíli už Michalka spí. Odjíždíme v 19:25

Nebrání se příliš, když ji budíme kvůli jídlu, docela ožívá. Poklidíme, umyjeme nádobí a Michalka plná síly se s námi vydává na procházku k lanovce (opravdu jezdí od 8:30)i k zastávce autobusu. MHD budeme zítra využívat opravdu hojně. Cestou od zastávky spustí Michalka svůj chorvatský míček, aby nám prý pomohl svým světlem najít to správné auto. Převlíkám ji do pyžama a tatínek sonduje všude kolem. Za dvěma rohy objevil razítko a chce mě pozvat na večerní procházku. Po pohádce, když malá už spí, se k razítku vydáváme. Je umístěno v kastlíku u íčka Grödig, podle popisu i podle umístění už ho ale máme.

Nahoře na kopci UNTERBERG je pořádná mlha, skoro nic není vidět, takže zvládneme pouze kratičkou procházku a získáme razítko z hospody, které je ještě zavřená. Žádná dětská atrakce v dohlednu, takže v 9:30 už zase sjíždíme dolů. V autě dobereme dostatek pití na celý den, sušenky a nektarinku ke svačině. Čekáme na zastávce na autobus a uvědomíme si, že asi nemáme mapu Salcburku. Čas ještě mám, a tak rychlým sprintem letím za roh na íčko, kde jsme včera zkoumali razítko. Michalka se hlasitě raduje, že mamince autobus neujel a všichni vystupujeme před zoologickou zahradou.

Procházíme mezi výběhy a klecemi, občas je nutno, aby Michalka vystoupila – třeba před klecí s andulkami nebo teráriem či jinými vnitřními expozicemi. Michalka je spokojená se zvířátky i hracími zastávkami, my jsme docela zklamaní – nemají slony, žirafy, hrochy ani opice, šelmy většinou nejsou vidět. Výběhy mají simulovat přirozené prostředí, takže opravdu není nic vidět. Dokonce se zdráhám věřit, jestli tam vůbec nějaké zvíře je. Před odchodem povinně navštívíme WC a jdeme na zastávku.

Pěšky se od výtahu přesuneme k pozemní lanovce k pevnosti HOHENSALZBURG. Musím vystát kus fronty, abych se dostala k místu, kde je napsáno, že se salcburskou kartou se fronta stát nemusí. FESTUNGSBAHN nás vyveze nahoru, samozřejmě víme, na prohlídku pevnosti nepůjdeme – Michalka by měla asi jiné přání. Na infopointu je další velká fronta, tady se asi půjčují audioprůvodce. A možná i kvůli té frontě odtud ještě razítko nemáme (a dneska ani mít nebudeme). Obejdeme nádvoří a vlezeme do komory, kde jsou vystaveny loutky. V jednom rohu se nacházejí otevíratelné dveře, za nimiž se hrůzostrašně směje kostlivec. Michalka je zvědavá, ale sama se bojí. Když dvířka otvírám, vytrhne se mi z ruky a schovává se, strašpytel. Úspěšně navštívíme toalety, neúspěšně pak suvenýry se zelenými íčkem. Michal s Miškou se řadí do fronty na lanovku, já se snažím razítko sehnat aspoň v hospodě, ale nemají.

Dojedeme na konečnou k nákupnímu centrum Europark, kde si skočíme na záchod a odtud chceme přímou linkou pokračovat k Hacimu na kebab. Vyhlídnem si vhodný odjezd a mizíme v útrobách centra. Míša nevydrží chviličku sedět, takže jezdí po schodech nahoru a dolů, my úspěšně zkoušíme wifinu. Někteří kolemjdoucí si dělají starosti, ke komu to zbloudilé dítě na nebezpečných schodech patří, až pak si všimnou těch naprosto nezodpovědných rodičů a pokračují buď za nákupem, nebo na policii, aby nám orgány domluvily.

Vplujeme do Intersparu podívat se na akce, zaujme nás pouze kus sýra. Až nastoupíme do autobusu (nebo trolejbusu), zakousneme se do něj. Michalce dáváme na výběr dopravní prostředek, vybírá si trolejbus. Situace se ale mírně komplikuje. Snad celou věčnost nepřijede žádný dopravní prostředek naším směrem, čekáme a čekáme, Michalka začíná protivnět únavou a vidinou slíbeného sejra. Když dorazí číslo (ovšem ne naše), uklidňujem se, že je jenom zasekaná silnice, a brzy se dočkáme našeho trolejbusu. Když ovšem cestující vystoupí, řidič shodí troleje. Porucha nebo potřeba? Mezitím si všimnu, že naproti zastavil autobus číslo 28, to by měl být náš. Neregistrujeme konečnou, kam jede) některé jezdí jen do půlky nebo co povídal Michal), Michal plácne „centrum“, řidič zaslechne a rázně vrtí hlavou, že tam rozhodně nejede. Poslušně se tedy vracíme na zastávku trolejbusu. Řidič našeho trolejbusu konečně nahodí trolej a nastupujeme jako mnozí jiní. Kapesní kudličkou v přeplněném trolejbusu odkrajujeme kousky sýry a cpeme si je do úst. Michalce se nejdřív nedaří usnout, ale s povděkem kvitujeme fakt, že se jí to nakonec podaří. Po pětadvaceti minutách ji musíme vzbudit, ale není to taková katastrofa, jak jsme očekávali.

U Haciho nakoupíme a slibujeme, že se tu tento týden ještě objevíme. Z časových důvodů (abychom stihli prohlídku v Hellbrunnu ve 20.00) nezacházíme s kebabem na hřiště, kde obvykle večeříme, usadíme se na lavičce ve vnitrobloku mezi paneláky. Máme před sebou ještě jízdu autobusem, dokonce s přestupem. Když vystupujeme na příslušné zastávce, na paty se nám věší opuštěná Asiatka. Očividně taky neví, kudy kam, a tak se zavěsila za nás. Když tak nebude sama, kdo se ztratí. Michalka ji asi upoutala tím, že na ni pořád mává. Pokud jde na prohlídku hellbrunnských vodních triků (HELLBRUNNER WASSERSPIELE), už se jí asi nezbavíme.

Na nádvoří se rozhlížíme, vypadá to tu trochu jinak než během adventních trhů. Asiatka zůstává stát a taky se rozhlíží. Když si všimneme cedule „kasse“, vyrazíme a ona za námi. Klíště. Na WC s námi sice nejde, ale když se opět objevíme na nádvoří, máme ji opět na dosah ruky. Přesouváme se dle směrovek k počátečnímu bodu této prohlídky a naše věrná sleduje spíš nás než ty směrovky. Jejda, zapomněla jsem si říct o razítko. Běžím zpět na pokladnu. Vrátím se na místo srazu a koukám, na lavičce sedí Michalka v družném hovoru s klíštětem. Klíště teda si moc nerozumí a jen se směje.

Desítky záludných a naprosto nepozorovatelných trysek v zemi i ve zdech umělých jeskyní reagují na pokyn průvodce. Michalka obdivuje pohyblivé figurky z lipového dřeva, které pohání voda. Figurky znázorňují nejrůznější řemesla. Další zastavení je v jeskyni. Jedna páčka a hned je sranda. Odstupte, odstupte, pozor, bude pršet! Volá průvodce. Skupina uskakuje a v tu chvíli se nejvíc rozprší přesně v místech, kam skupina uskočila s vidinou sucha. I já s Michalkou jsem to trochu schytala, Michal se směje jako malej kluk, že on nic, on je suchý. Naštěstí není až taková zima a nejsme zrovna na ždímání, takže se ani příliš nezlobím. Na poslední atrakci nás průvodce postupně pokropí všechny, Michal to odnese snad nejhůř. Dobře mu tak, škodolibost se nevyplácí.

Když nás autobus vyplivne na konečné, dojdeme k autu, provětráme světélkující míček, vyčůráme se a zalezeme do auta na pohádku. Dnešní den si Fanda odpočinul, ale zítra už zase pofrčí do práce.

Michalka pro jistotu dostává vestu. Ke kormidlu strkám samozřejmě tatínka, ten řídí bravurně (jak na souši, tak na vodě) a jedeme prý moc rychle. Sluníčko, které místy už už chtělo vykouknout, zase zmizelo za tmavými mraky. Dneska ten den nebude asi moc teplý a zářivý. Na druhý pokus najdeme úzký průplav a schválně pak Michalku zlobíme tím, že určitě nenajdeme cestu zpátky a že se do té úzké díry určitě netrefíme a vybouráme se. Zdá se mi, že docela fouká. Proto se po zakotvení ani na druhou hodinu neptáme. Stačilo, vyblbli jsme se a teď zase dál. Při pohledu vzhůru je ale docela složitá filozofická otázka kam.

Spíše z povinnosti jedeme k lanovce ZWÖLFERHORNBAHN ve městě SANKT GILGEN. Nahoře se má naskýtat údajně nejkrásnější vyhlídka široko daleko, ale vršky jsou v mracích nebo mlze. Loni jsme taky přece jezdili lanovkami i za špatného počasí, nechápu tedy dnešní váhání. „Přece nepojedu jako blbec nahoru, když není nic vidět,“ rozčiluje se Michal. Jasný důkaz toho, jak se mění priority, loni jsme za stejných podmínek jezdili jako blbci bez sebemenšího zaváhání. Co s načatým dopolednem?

12:15 musíme z nedostatku bližších parkovacích míst zaparkovat na vzdáleném P3, patřícím ke GOSAUKAMMBAHN. Pršet přestalo, tak proč by nemohla kabinka jezdit? Než s Michalkou došmajdáme k pokladně, už je protivná a ukňouraná a schytávám to od ní i od tatínka (že nemůžeme jít trochu rychleji). Nahoře jdeme s Michalkou na záchod a tatínek se vydává kamsi nahoru. Jdeme za ním, opravdu za ním – Mišce to šlape zkrátka pomalu. Michal na nás houká, že za čtvrt hodiny jede lanovka dolů a támhle před námi je hospoda asi na razítko.

Trošku na sebe vrčíme. Mně se nelíbí, že neřekne nic a vydá se na cestu a pak je naštvaný, Michl mi vyčítá, že jsem neodpověděla na dotaz, jestli chceme stihnout další lanovku nebo se táhnout tady jak sopel. Nechám ty dva být a spěchám pro razítko, za odměnu dostanu jedno chaty a jedno turistické cesty E15. Když z lanovky vystoupíme, tatínek jde svým tempem napřed pro auto a my s Michalkou můžeme jít jejím tempem. Odjíždíme ve 13:25.

Stále více ukazuje sluníčko, takže směle zkoušíme ve 13:40 lanovku HORNBAHN v obci RUSSBACH. Nahoře by měl vést nějaký okruh s atrakcemi pro děti, u stanovišť se mají sbírat razítka a za plně orazítkovaný hrací list na děti čeká odměna. Chceme do okruhu Michalku natlačit. Příští lanovka jede za čtvrt hodiny, říkala paní, ale kabinky jezdí pořád dál, akorát máma zákaz nastupovat. Nechápeme, ale neptáme se a čekáme. Pokyn k nástupu dostáváme 8 minut před druhou. Nahoře si vezmeme dvojlist na razítka a mapku. Některá stanoviště jsou soutěžní, některá jen doplňková. Dvanáct razítek? Hm, tak abychom to stihli.

Ještě chvilku potřebujeme na to, abychom se vůbec zorientovali, ale bojovou strategii máme vypilovanou okamžitě. Nejprve zůstávám s Michalkou na šplhací věži. Michalku vytlačím do zavěšeného houpacího koše a pak mám problém ji dostat dolů, zatímco tatínek zabíhá do nejvzdálenějších stanovišť pro razítka. Pak společně obcházíme jednotlivá stanoviště, s Michalkou vymetám houpací zastávku, domeček, pak ji učíme zadržet dech, poměří si rozpětí „křídel“ s orlem a skáče do dálky. Geologické stanoviště nebo model mraveniště zase orazítkuje taťka. Na poslední zastávku dorazíme akorát tak, aby se stihla jednou sklouznout na velké klouzajdě a hurá pro odměnu.

Z truhly s poklady Michalka neomylně vytáhne malý bublifuk, asi protože je k němu přilepen malý pytlíček bonbónků. Mně osobně by se víc zamlouvala sada báboviček na písek, ale byla to Michalčina rallye a ona sama si vybere. V 15:15 odjíždíme a Michalka je šťastná jako blecha, protože zjistila, že na bublifuku je Spongebob!

Ani ne dvacet pět kilometrů trvá cesta do místa, kde už jsme dneska jednou byli. 16:20 parkujeme u lanovky v SANKT GILGEN. Koukáme smutně, kabinky se nehýbou, lanovka nejede, přestože už téměř neprší. Spící Michalku nebudíme a jdeme se zeptat, jestli třeba nevědí, jestli lanovka ještě pojede. Slečna se sice usmívá, ale omlouvá se, že neví, jestli se pojede a kdy. Vracíme se do auta, Michalka by chtěla na lanovku, my taky, ale není v naší kompetenci toto přání splnit. Hypnotizujeme kabinky a po nekonečně dlouhé době se dočkáme, kabinky se pohnou a jedou. Ještě nemáme úplně vyhráno, běžím se zeptat, jestli nás zrak nemámí a zda tedy nahoru můžeme (co když svážejí dolů jen ty, kteří tam zůstali trčet? Běžím zpátky do auta, popadnu batoh a Michalku, konečně (slečna se už směje, pokolikáté jí do okýnka strkám svůj ksicht?) pořídíme jízdenky a pokračujeme. Zarazí nás ale zavřené dveře, to se jako ještě nesmí jít? Za námi stojí další a trpělivě čekají. Michal se do dveří opře, otevřou se hodně těžkopádně, máme jít? Nebo jen ty dveře zapomněli znovu otevřít? Ať slečnu třeba klepne Pepka, naposledy jí strčím hlavu do zorného pole a ptám se, jestli máme čekat u dveří nebo můžeme jít. Máme jít, povídá s pohledem, jako by právě mluvila s tím největším debilem, který kdy po světě běhal. Asi ani neví, že ty dveře jsou zavřené. Blbě na nás zírají i ostatní čekající, když se cpeme skrz špatně otevíratelné dveře, ale pak nás následují.

Vyjedeme nahoru a panorama, které se před námi rozprostírá, nás velmi mile překvapí, nečekali jsme po tom dnešním ubrečeném a zataženém dni takové hezké počasí. S Michalkou zůstáváme na dřevěné vyhlídkové plošině, kde se houpe jedna prapodivná, údajně zdravotní lavice pro vyrovnání energií těla. Tu obsadíme a asi tři další kolemjdoucí mají smůlu. Michal se vydává na vrchol na lov krásných fotek, po kterých toužil a pro které se sem vlastně podruhé vracel. Dokumentace mu trvá podle mého názoru zbytečně dlouho, ale dočkáme se jeho návratu. Teď už nás jen čeká postávání v nekonečně dlouhé frontě. Lanovka jezdí do šesti? A to tady ty desítky lidí budou spát? Jak se tu lidé nakumulovali, tak se postupně musí dopravit dolů. K odjezdu se dostaneme až v 18:40 ale stálo to za to.

V 8:00 přijíždíme do BAD GASTEIN. Ze tří zdejších lanovek si držitelé Salcburské karty mají vybrat jednu. My jsme dle fotek vybrali STUBNERKOGELBAHN. Skvěle, vidíme směrovku a pak si snad dopomůžeme navigací. S problémy a blouděním lanovku nacházíme. V lanovce Michalce nazouvám gumáky. Tato činnost nám ale trvá nezvykle dlouho, protože už máme vystupovat. Když opustíme kabinku, zeptá se nás starostlivá obsluha, jestli víme, že jsme teprve v mezistanici. Zasmějeme se a šup zpátky do kabinky. Druhý pokus výstupu je úspěšnější.

Nahoře se procházíme, Michalka s gumáčkama vděčně vymetá všechny kaluže, které vidí. Projdeme se po visutém mostě nad třicetimetrovou propastí, využijeme automatický fotopoint. Dojdeme i k originální vyhlídkové plošině, hrajeme na schovku - jedinou možnost schovat se skýtá lavička. Avizované dětské hřiště bohužel nevidíme, na druhou stranu, Michalka se vyblbne i bez něj. V 9:40 opouštíme parkoviště a vracíme se do místa, kde jsme se dneska probudili.

Ve městečku DIENTEN AM HOCHKÖNIG mají dvě lanovky, ale tu, která jezdí v pátek, nejsme schopni najít ani podle navigace ani podle směrovek. Tajemství GABÜHEL. Dojedeme tedy k té druhé lanovce po směrovkách. V budově sídlí IC, takže ho nemůžeme vynechat. Směrovky „lanovka“ nás zavedou do dalšího patra, narazíme na opuštěnou pokladní. Vysvětluje nám, že dneska jezdí ta druhá lanovka v centru a se Salcburskou kartou projdeme rovnou turniketem, nemusíme se zdržovat na pokladně.

Dostanu sprďáka, že jsem se nezeptala, kde přesně ta lanovka jezdí, zda se tam dá parkovat atd. Vracím se na íčko, beru trhací mapu a lanovku nacházím. Paní ale telefonuje tak zaujatě, že si nás asi ani nevšimla, takže nakonec nečekám a mizím. Michalovi nestačí, že ví, kde je lanovka, nadává, co když tam nezaparkujeme. V amoku se ani nepodíval do mapy, kterým směrem máme jet. Když míjíme ceduli označující konec vesnice, zeptám se, zda náhodou bychom neměli otočit. Vybafne na mě, jak to jako má vědět, a já si jen pomyslím cosi o titulu ze školy cestovního ruchu a mapě. Ale když se mu chce bloudit, ať si bloudí. Stejně to nakonec bude moje vina.

11:35 parkujeme na jediném volném místě u lanovky umístěné v zástavbě. Teprve cestou k lanovce si uvědomíme, že stojíme na soukromém parkovišti, které asi patří k penzionu. Kdyby tohle věděl, nechali bychom auto u íčka, tam bylo místo. Ale teď se nevracíme, protože stejně není kam přeparkovat. Dvojsedačka na GABÜHEL jede pomalinku, dlouho a občas se pořádně zhoupne. Michalka protestuje, že ji držím, že se nemůže otočit a koukat dozadu (vkleče jako v kabince) a že ostatní lanovky mají sklopená opěradla – ano, ale jen prázdné. Vysvětlování nechápe a trvá na tom, že dolů chce jet s tatínkem.

Nahoře nenajdeme žádný objekt našeho zájmu. Všimnu si cedule k chalupě, otevřené od čtvrtka do neděle. Dneska jo. 3 minuty chůze, za to mi razítko stojí. Cestou zpátky posbírám dva zapomenuté turisty a Michalka mi oznamuje, že pojede dolů se mnou, protože tatínek s ní nechce mávat těm, kteří se vezou na lanovce v protisměru. Když scházíme od lanovky, na lavičce před penzionem, jemuž blokujeme parkovací místo, sedí nějaká hausfrau a telefonuje. Volá policajty s botičkou? Rychle pryč, když hodiny ukazují 12:47.

15:10 přehlédnu u lanovky KARKOGELBAHN ceduli s instrukcemi pro držitele Salcburské karty a jako blbec se ptám. Jasně, nahoru lanovkou, dolů na bobech. Aktuální čekací doba na boby je asi 30 minut. To nevadí, nahoře se hned půjdem zařadit do fronty, když tak se prostřídáme (já razítko, Michal fotky). Z kabinky sledujeme, jak se dolů řítí ti, kteří už si frontu na boby vystáli. V hospodě mě s razítkem odkazují do kastlíku na plotě. Najdu pohádkovou hlavu, asi zase nějaká dětská razítkovací hra. Nevadí, hlavně, že je na razítku nápis.

Michalka chce jet s tatínkem, protože já ji varuju, že pojedu pomalu a budu brzdit. Převezmu od tatínka taštičku s peněženkou a doklady, koukáme, jak lanovka vozí nahoru boby, a počítáme, jestli už přijely naše nebo jestli se na nás nedostane. Najednou už je Michal připásán, posadím Mišku před něj, obsluha ji taky připne pásem a už jen vyčkat ve frontě na semaforu. Na Proseku se jezdí bez pásu, tady to musí být pořádný masakr.

Jedéééém! Hned v první zatáčce pochopím, proč ten pás. Ani nevím, jestli jsem za celé dva kilometry vůbec přidávala rychlost, nebo zda jsem jen brzdila. Asi jsem nejela moc rychle, stihla jsem totiž počítat popadané a ulétnuté kšiltovky a jiné pokrývky hlavy, celkem jich bylo 12. To to frčí, dokonce podjedeme tři tunely. Podruhé bych možná tolik nebrzdila, ale žádnou další jízdu už zdarma nemáme. Michalce je líto, že už nepojedeme, ale dole před stanicí lanovky si tento nedostatek vykompenzuje obrovským hřištěm.

Tatínek mučí wifinu a malá pod mým dozorem zdolává pavoučí síť, závěsnou opičí dráhu, žebřík do houpacího koše i skluzavku z kukaně, snaží se vlastní silou pohánět tříkolku a vyzkouší také koloběžku. Všechny atrakce postupně střídá, dokud ji v 16:25 nedonutíme k odchodu.

Sotva nahoře vylezem z lanovky, spatříme obrovskou skluzavkovou rouru. Jdu do hospody pro razítko, Michal už s malou utíká ke skluzavce. Radši zůstanu dole jako záchrana, i když stejně nejsem nic platná. Z roury se ozve řev a Michal se ptá, co znamená „ab“. No jo, skluzavka je až od 10 let. Michalka si stěžuje, že ji skluzavka překlopila a natloukla si hned v první zatáčce čelo a tvářičku. Foukám, hladím a odcházíme na druhou skluzavku. Ta není tak prudká, ale musí se u ní zdolat tři žebříky. Navíc ze žebříků není žádný pohodlný nástup na plošinu. Michalka nadává, že tahle klouzajda je taky blbá, a všimne si za plotem u hospody volného houpacího koše. Rozhodnuto, kde stráví zbytek času. Vedle koše stojí malá skluzavka pro prťata, o které Míša prohlásí, že je fajn, protože nedává pohlavky. Pak docela dlouho pozorujeme startující paraglidistky a krávu, která nás přišla pozdravit těsně k plotu.

V lanovce si všimnu, že Michalka nedávala pozor a šlápla do kravského nadělení. Michal se směje a vyhrožuje, že Míša s pokakanou smradlavou botou nesmí do auta, a při následné kontrole náhle zmlkne. Nesmí do auta taky. Dole na hřišti má Miška volnou trampolínu, takže se zuje a já odcházím na WC umýt botu poté, co se ze stejné mise vrací tatínek. Když ji z trampolíny bolí nožičky, přesedlá na odrážedlo, poté se usadí na kolotoči a nakonec ještě musí vylézt do domečku. Přesně v 19:00 odjíždíme.

V SANKT JOHANN IM PONGAU jen tak ze cviku rychle proletíme Billu a Spar, aniž bychom něco koupili, a v 19:40 parkujeme v části ALPENDORF u lanovky na GEISTERBERG. Nacházíme obrovské hřiště, dokonce s bazénkem, kde se houpou už zamčené lodičky na žeton. Michalka je moc smutná, protože by si velmi přála se na lodičce projet. Ale nemáme vlastně ani čas se na hřišti zdržovat. Musíme ustlat, uvařit a teprve pak bychom mohli na hřiště, pokud na to ještě bude vůbec vidět. Dobře, uděláme ústupek – tatínek spočítá, že abychom nemuseli vařit za tmy, můžeme půl hodiny na hřišti zůstat. Parkoviště je na druhé straně silnice a k jejímu překonání slouží podchod pomalovaný postavičkami.

Michalka prolézá domečkem, testuje skluzavku, smutní nad lodičkami. Pak vzadu zahlédneme obrovskou skluzavku od stanice lanovky. Zjistíme, že kolem skluzavky jsou umístěná stanoviště minigolfu a nahoře je zahrádka s rybníčkem a domečkem, kterou obývají kačeny. Prohlížíme areál, dokud nás taťka nepovolá do práce. Rychle usteleme, vyndáme stoleček, Michalka si vzpomene, že by chtěla kakat. Odcházím s ní k lanovce, kde ještě před chvilkou záchody byly otevřené. Po návratu vyskládávám Michalce plyšáčky na lůžko, Michal rozdělává konzervy. Jednu už má vyklopenou v kastrolu, za chvilku bude večeře.

„Michale, musíme vypadnout, bude zamykat parkoviště.“ „Sakra, ať počká.“ „To jsem mu řekla taky.“ Snažíme se co nejrychleji naházet věci do kufru či do boxu. Michal musí rozmontovat Mišce postel, sedačku musí nacpat do kufru, aby si mohl sednout za volant. S Michalkou na klíně si vlezem do ložnice. Rychlý pohled kolem auta, jestli nám něco v tom kvaltu nevypadlo. Opatrně se rozjíždíme a jedeme jako připosraní – na balíku pití na sedadle spolujezdce Michal opatruje otevřenou konzervu a kastrůlek s jídlem. K nám důvěru nemá, nabízela jsem, že to budu držet. Kam až budeme muset takhle jet? To je přesně situace, kdy by nás mohli zastavit policajti, že? Kdo si to nedávno pochvaloval, že už máme čuch na nocležiště a že už nás dlouho nikdo nekontroloval či nevyháněl?

Naštěstí po pár desítkách metrů narazíme na prťavé odpočívadlo u silnice i se stolečkem. Michal zaparkuje tak, aby bylo místo na projetí, ale nocležník se sem už žádný jiný nevejde. A ke stolečku se taky nedostanou, kdo by v noci potřeboval stoleček?

Fazole s párkem se ohřívají a my dáváme dohromady ložnici, dneska už podruhé. Máme trochu problém, pořád něco hledáme, protože nevíme, zda se to házelo do boxu nebo do kufru. Nejvíc času trávím hledáním plyšového Vikouška, přehazuju celou ložnici, ale marně. Asi vypadl, hned ráno tam budeme muset zajet a doufat, že tam ještě bude. Kdo by pro něj na zamčené parkoviště chodil? Michalka už Vikouška oplakává, mně to ale nedá a ještě posvítím pod sedadlo spolujezdce až k řadicí páce. Hurá! Našel se! Spadl pod sedadlo, a jak tam Michal rychle házel ještě pití, odsunul ho až úplně do rohu, kam při běžném svícení baterka nedosáhla.

8:05 se vracíme na místo, kde jsme měli včera spát, tedy k lanovce v ALPENDORF. Před zahájením provozu Michalka ještě zkoumá hřiště a areál minigolfu a hned mezi prvními se necháme vyvézt na GEISTERBERG. Michalka vyfasuje bonbónek a jakýsi strašidelný medailon na krk. K němu i samolepky, které má podle návodu na tabulích u 15 stanovišť nalepit na medailon. U horní stanice zkoumáme mapku areálu – to je jako až támhle na kopci? 15 minut pěšky je odtud vzdálená zastávka vláčku, ovšem jízdní řád k dispozici není. Ani se nerozhlížím a vydáváme se na cestu, i když je nám jasný, že tohle zvládnout v našich silách prostě není.

Po chvilce svižné chůze slyšíme zdola rachot – k ceduli s mapou přijíždí traktorovláček a lidi nastupujou. Mišce je to líto, chtěla prý jet. Mně je to taky líto. Vysvětluju jí, že jsme nevěděli, že vláček tam pojede, když zastávku má až o kus dál. Z Michalovy poznámky vycítím výčitku a jízlivost: „Ti dole to ale určitě věděli.“ Jenom ty, blbá, neumíš číst cedule a nechápeš. Pod tlakem zvenčí připouštím autovýčitky, nicméně pokračujeme dál.

Po čtvrt hodině, kdy je Michalka úplně vyřízená a v amoku, se opravdu došoupeme k zastávce, ovšem vláček tudy už projel dávno před námi. A jízdní řád chybí. Aspoň tady stojí opuštěný houpací koš, ale pro řvoucí a slzící Michalku ani ten momentálně není moc zajímavý. Bolí ji nohy, už nemůže a brečí taky proto, že jsme na ni nečekali. A to nejsme ještě ani u prvního stanoviště strašidelné hry.

Uklidníme Michalku s vypětím všech sil, snažíme se vysvětlit, že když chce, abychom šli vedle ní, nemá se zastavovat. A když se zastaví, tak nám to má říct – jejími zastávkami vlastně došlo k tomu, že jsme jí utekli, aniž bychom chtěli. Chvilku zabere i to, než ji přemluvíme, aby si samolepky nalepila doma do svého sešitku, že tuhle hru na hledání strašidel vzdáme. Nelíbí se jí to, ale pak asi pochopí, že by musela ten veliký kopec celý vyjít, a smutně souhlasí. Zpátky k lanovce schází už bez protestů, srozuměná se stávající situací. U cedule se ujišťuju, že první zastávka vláčku je opravdu tam nahoře, aspoň tedy oficiální. Myslím si tedy svoje, jakmile z Michalových slov vycítím další pokus o obvinění mě z toho, že nám mašinka ujela a že celý výlet sem byl tak trochu nešťastný.

U horní stanice skočím do hospody pro razítko. Kromě hospodského dostanu také jedno s nápisem „Greifvogelwarte“. No jo, pátrám po dravcích – á, chytré, tady se prochází turniketem a stezka vede do kopce kolem klecí. Rozhoduju se za Michalku, že to nemá cenu. Radši obejdeme jezero, naházíme do něj několik kamínků a ve 12:00 opouštíme parkoviště.

Tak asi za 30 budeme u lanovky, kde má tatínek vyhlídnutou hezkou krajinku, tu rychle zdokumentujeme a poté se budeme moci zdržet u lanovky s hřištěm. Plán je to hezký a přínosně postavený.

Miška v autě usíná, já s ní, a když se probudím, nestačím se divit krajině. Nebo spíš silnici, kterou projíždíme. Pohled na hodinky prozrazuje, že soudruzi z NDR museli někde udělat sakra velkou chybou. Přece jsem nemohla zaspat celou lanovku! Asi jsem zaspala teroristický útok i s únosem, jedeme jako hastrmani, serpentiny s námi hází. S dotazem, co se to vlastně děje, se obracím na řidiče.

Budeme muset změnit plány, jednak jsme se zasekli v koloně v ZELL AM SEE a pak nás dost zdrželo, že silnice je taková, že jedeme sotva třicítkou. Další lanovku kvůli hřišti necháme na zítra, to by navíc už nemělo pršet. Místo ní musíme zkusit něco jiného, co třeba zábavní park a farmu s muzeem ve FERLEITEN?

Ve 13:10 konečně parkujeme ve STUBACH u lanovky WEISSSEe GLETSCHERBAHN. Zdá se nám, že jede příliš dlouho. Pravda, ostatní lanovky stojí většinou kolem 16 euro, tahle za 22 by měla být delší. A navíc turisty vyveze do výšky 2600 metrů nad mořem. Krajina je opravdu pěkná, nazvala bych ji až netuctovou, ale nahoře se odmítáme nějak dlouho kochat a zdržovat, protože neúnosně fouká. Oblékli jsme především Michalku, ale protože dole bylo teplo, cestou dolů ji opět vysvlékáme, aby se neupekla, až ve 14:40 zase usedneme do auta.

Jedeme směrem ke Grossglocknerské silnici, kde by se v blízkosti mýtnice měl nacházet WILD-UND FREIZEITPARK FERLEITEN. Zachytíme směrovky a v 15:35 parkujeme. Když vidíme, kolik atrakcí je před námi a jak šťastně se Michalka dere z auta, rozhodujeme se zvířátka nechat stranou a do obory a muzea vůbec nejdeme. Nejprve zamíříme na trampolínu, kde se malá dosytnosti vyřádí. Pak rozumně přijde a povídá: „Maminko, už je tam moc dětí, půjdeme zase jinam, jo?“ Moc daleko ale nedojdeme, zastaví a zdrží nás bazén s loďkami, přesně takový, do něhož se zamilovala u lanovky s nešťastným zamykatelným parkovištěm. Pravda, někdy máme problém s pamětí, ale tentokrát si dobře pamatujeme, že jsme lodičky nejmladší člence výpravy slíbili, takže obrečíme jednoeurovou minci a tatínek Michalku na lodičku vezme. Já musím běhat kolem a dokumentovat.

Pak už pobíháme od skluzavky k houpačce, od průlezky k autíčku, sice s obavami, ale přece dopřejeme Michalce závěsný jezdící „talíř“ pod zadek, Michalka slibuje, že se bude pořádně držet, což taky udělá, a jízdu musí opakovat dokonce několikrát.

Michal zálibně kouká na loď padající do rybníka. Do automatu se hodí mince, člověk se usadí, zajistí, zaklapne turniket, zmáčkne tlačítko a loď s ním vycouvá nahoru. Pak se spustí a přistane do vody. Jdu do toho, slyším od Michala, který samozřejmě myslí i na malou. Propašujeme ji přes turniket dovnitř, Michalovi chvilku trvá, než se oba namáčknou do lodě, sice to je nepohodlné, ale co by prý pro ten následující zážitek nevydrželi. Mezitím automat přišli okukovat nějací Arabáči – je jich tady víc než normálních lidí. Nažehlené košile, pěstěný plnovous, zlaté řetězy, litry parfémů a vedle nich (tedy vždycky krok až dva za nimi) zakuklená ženská postava, které zpod hábitu koukají jen oči. Nic mi neudělali, ale nějak se tu necítím.

Michal chce, abychom se vyměnili, ať nejsem o zážitek chudší, ale mám prostě širší pánev (špeky se zmáčknou, ale kosti ne a ne). Když se mi nedaří zapadnout do sedadla s Michalkou, vzdávám to, aby náhodou Arabáči ve frontě nezačli být moc nervózní z. Pomalu se vracíme, já odběhnu do pokladny sousední farmy pro razítko a v 16:35 se přesouváme ještě k jednomu překvapení.

Více lidí odchází, než se jich cpe dovnitř, bude tady asi docela klid. Otevřeno mají až do deseti, nemáme tedy kam spěchat – ustláno, máme, po večeři jsme, a při nejhorším noc přečkáme, aniž bychom se převlíkli do pyžama. Poslední noc.

Michalka okamžitě zaparkuje u dětského bazénku s pirátskou lodí, která disponuje nejen skluzavkou, ale také vodním dělem, a rychle se sžijeme se skluzavkou, kde je na příjezdu měřena rychlost, přesněji řečeno čas, který dotyčný potřeboval ke sjetí. Michal nechápavě kroutí hlavou, ale ať se snaží celý večer sebevíc, denní rekord činící 8 sekund, překonat nedokáže. No, překonat, vlastně se k němu ani pořádně nepřiblíží. O mně nemluvě, když jedu s Michalkou, dokážeme se courat i 18 vteřin.

Bazén se postupně vylidňuje (a to ani moc narvaný nebyl), někdo se ještě sauní ve vedlejší místnosti. Kromě nás je tam taktéž trojčlenná rodina, taktéž na Salcburskou kartu, taktéž s malou holčičkou, a taktéž česky mluvící. Tolik náhod najednou! Uklízečka už začíná sklápět lehátka a vytírat, až chvilku váhám, jestli náhodou nebude zavírat. Michalka má malinkatá očička, vyčerpáním už ani neběhá, ale jakmile řekneme sloveso odejít nebo spát, jako by nám chtěla dokázat, že to rozhodně ještě nemůžeme, okamžitě ožije a řádí. Vydrží to ale sotva v řádech minut. Po deváté se rozhodneme definitivně posbírat se a přesunout se do auta. Poprchává, takže už ani netrajdáme, jen si dopřejeme malou mlsku a pohádku.

Mám v plánu pořídit originální foto a doplnit ho veršíkem, takže Michalku zouváme a ze lví tlamy necháváme trčet jen nohy, jako že ji místní maskot Leo sežral. Třeba něco vyhrajeme. Miška se ještě pohoupe a zatočí na kolotoči, v trubici vyrobí vodní vír a lanovkou vyjedeme o stanici výš. Tam se zdržujeme opravdu jen krátce, skluzavka u hospody je mokrá, aspoň chviličku Michalka okupuje houpačku. Když sjíždíme zpět, začíná poprchávat. Blbí mají štěstí, říkáme si, když v 10:25 odjíždíme.

Je 11:40, když se chystáme vyzkoušet v MITTERSILu návštěvnické centrum NATIONALPARKWELTEN. Interaktivní muzeum týkající se NP. Projekci orlího letu stejně jako velkoplošné video dokumentující proměny národního parku během roku spatříme jen letmo, Michalka se zdržuje nejvíce u velkých ryb, na horské louce u krávy, bojácně prolézá sviští tunely a osahává nerosty. Opakovaně chce jít do lavinového dómu – člověk má opravdu pocit, že se na něj řítí burácející masa sněhu, a nemůžeme ji odtrhnout od kusu ledu, na který neustále sahá a směje se tomu. Místo avizované minimální hodiny nám na prohlídku stačí 25 minut včetně návštěvy sociálního zařízení, takže pět minut po poledni zase uháníme dál.

Míříme do ALTENMARKT AM PONGAU, v 15:35 po delším pátrání nacházíme volné místo na parkovišti před termálním koupalištěm THERME AMADÉ. Mrholí, rychle se tedy zařadíme do fronty a čekáme. Tady bude určitě narváno, kdeže včerejší bazénové soukromí je! Snad to nějakým způsobem zvládneme. Michala sem přitáhly hlavně fotografie, dokonce i videa na jůtůb – loopingový tobogán. Začínáte volným pádem, stojíte, najednou se pod vámi propadne podlaha a padáte. A jak tak nabíráte rychlost, dokážete překonat gravitaci a jedete nahoru do smyčky a pak zase dolů. Kromě něj zde jsou ještě klasický a trychtýřovitý. Máme 4 hodiny na to, abychom vše vyzkoušeli, na dýl nás sem na Salcburskou kartu nepustí. Saunu odmítáme, přestože bychom na ni taky měli nárok. Chybí ovšem chuť.

Moře lidí, dlaždice mokré, Michalka klouže a padá, i když se snaží chodit pomalu. Moc jí to nejde, támhle vidí bazén, támhle je brouzdaliště, tam si hrají děti s míčem, nejradši by byla na všech místech naráz. Tatínek vyráží na toboganovou zteč. Od toho adrenalinového tobogánu ho odradí hrozná fronta, vyzkouší prozřetelně modrý, ten nejmírnější. Samozřejmě ho dopřejeme i Michalce, a nejednou. V brouzdališti je docela narváno, na skluzavce je fronta a Michalka se nechá předbíhat. Stojí jak bluma a kouká, jak ji ostatní loktem odstrčí a šup na schody. Zakročím – nesprdnu předbíhající, ale Michalku. Naštěstí rychle pochopí, a když se zařadí do fronty, okamžitě se oběma rukama chytne zábradlí, aby ji nemohl nikdo odstrčit. A když je ona ta, která odstrkuje, dělám, že ji neznám. Až dostane na kokos, určitě přiběhne.

Šup do roury, ruce zkřížit na ramena, nohy k sobě, hlavu držet rovně, bradu nahoru, nikoli na hruď, odpočítávání… áááá. Padám. Než zpanikařím, vzpomenu si, jak Michal říkal, že to raz dva skončí, uvolním se, opřu se, zavřu oči. Ani nevím, jestli ležím, nebo zrovna překonávám gravitaci hlavou dolu, pamatuju i na obsluhu, jak každému opakuje: nezvedat hlavu, nezvedat nohy ani ruce. Nezvedám a už jsem dojela. Protírám si oči, jsem celá, opouštím dráhu a říkám si, že zas taková sláva to nebyla. Zdejší looping vypadá adrenalinověji, než ve skutečnosti je. Otázka – byla bych tak v pohodě, kdyby looping byl tak adrenalinový, jak jsem očekávala? A jak jsem vlastně mohla očekávat stupeň adrenalinovosti, když s adrenalinovými sporty nemám žádné zkušenosti? No, kdyby to bylo jo super, šla bych ještě jednou, ale spíš zkusím trychtýř. Jenže před ním je hrozná fronta. Později si ji opravdu vystojím, ale opět se mi zdá, že ten nejobyčejnější tobogán poskytuje největší zážitek. Nakonec se ani tatínek nenechá zahanbit a (ač nechce) vystojí si frontu do trychtýře. Michalce se samozřejmě nechce pryč, ale biologická potřeba jídla ji přece jen vytáhne, zvlášť když zmíníme, že povečeříme u strejdy Haciho. Už ví, že Haci znamená bezkonkurenčně nejlepší kebab.

V 18:40 odjíždíme, opět za deště a za 50 minut už bereme za kliku ve starém známém rychlém občerstvení. Je mokro, mrholivo, za rohem v autě spořádáme večeři. Michalce pouštíme pohádku, a když ve 22:40 překračuje hranice v DOLNÍM DVOŘIŠTI, už spí. Nebo spím já? Cesta ubíhá dobře, nezdržuje náš téměř žádný provoz a ve 2:40 odnášíme mezi prvními zavazadly domů tašku, kterou jsme měli na koupališti.