11:49 - ratolest oznamuje, že chce čůrat, sotva najedeme na dálnici. Vydrž, hned, jak to půjde, zastavíme… Využíváme tedy první německé odpočívadlo na A 17 BREITENAU, malá usíná a nerušeně jedeme dál.

13:35 - panuje úmorné vedro, už abychom byli na severu. Babička psala, jak nám závidí to ochlazení, jenže přece jen chvilku trvá, než se tam člověk dostane. Michalka se navíc špatně probudí a je protivná, žár nám na náladě nepřidá, a přesto se rozhodneme dodržet plán návštěvy města LEIPZIG a zdolat rozhlednu BISTUMSHÖHE. Je potřeba se trochu protáhnout, Michalka sama kousek dojde, ale pak protestuje, nezbývá mi, než si ji posadit na ramena a jít. Ty očekávané 2 kilometry se zdají naprosto nekonečné, ale výhled je díky slunečnému počasí úžasný. Přestože Michalka na rozhledně ožije a chce hrát svou oblíbenou vrcholovou hru (na honěnou, za vydatného zpěvu „včelího“ songu Mámo, táto, ona mě honí), dole už ji ani nenapadne, že by mohla jít po svých. Funkci nosiče na sebe bere tatínek. Nabízím se, že ho vystřídám, ale tajně doufám, že ho ani nenapadne na to přistoupit. Je gentleman, nepřistoupí…

Schváceni v 15:05 absolvujeme dvacetiminutovou jízdu do centra, abychom získali razítko na informačním centru, ale naprosto odmítám procházet se po městě rozpálenými ulicemi. Potřeba zchladit se nás vede do nákupního centra kousek od íčka a doufáme, že v suterénu bude umístěn nějaký potravinový řetězec s nacpanými mrazicími boxy. Je tam Edeka. Michalka v klimatizovaném prostředí pořádně ožije, běhá a vříská, podaří se nám ji uklidnit výhrůžkou, že když bude křičet, zmrzlina se lekne a uteče. Edeka má opravdu dobrou zmrzlinu, čtyři příchutě v jednom, a její služba je k nezaplacení!

cestou na rozhlednu	rozhledna Bistumshöhe	ochlazení	pohled na Lipsko	noční hygiena

Zastavujeme u stavení s názvem SOGNFLEJJHYTTA, jeho přístavba ještě voní po novém dřevě. Mají zde upravené běžkařské trasy, ucházející záchody, ale razítkem buď nedisponují nebo ho zatajili. Razítko zkusím (úspěšně) získat v hotelu KROSSBU.

Dole zkoumáme značenou mýtnou cestičku kamsi. Nedozvíme se ale přesně, co skýtá zajímavého, tak zkusíme zajet přímo k mýtnici a zjistit, kolik se platí. U mýtnice Michalka honí pasoucí se ovečky. Tady už to není tak krásné, takže 60NOK se rozhodneme ušetřit a zamíříme na už jednou vyzkoušené odpočívadlo v lese.

Umytí, usušení, s vyčištěnými zuby a já i s umytou hlavou odjíždíme v 9:35 do LOMU. Razítko odtud už máme, na íčku chceme ale nabrat nějaké materiály pro inspiraci. Bohužel směrovka k íčku je přelepená, íčko zrušeno. Aspoň se hezky česky nasnídáme, konečně došlo na paštiku poté, co jsme ráno snědli poslední kousek perníkové buchty. Obejdeme kostel, uděláme společné foto. Překvapuje mě, že v době selfíček se stativem a nastavenou samospouští vzbuzujeme takový rozruch. Pět minut po desáté jsme opět nachystaní k odjezdu.

U benzínky v BISMO doplníme Fandovi vzduch do pneumatik a v 11:20 stojíme před íčkem ve SKJAK. Otevírá až ve 12, a to tady už nebudeme. Daleko sice neodjedeme – u silnice si všimneme nově budovaného snad koupaliště či čeho, zakládají tady trávníky kolem cestičky okolo dvou rybníčků. Michalka hází kamínky do vody, tatínek hodí kus kůry a ukáže Michalce lodičku. Při vrhání kůrou ale vrazí do foťáku, a tak nepřivázaná krytka objektivu letí. Naštěstí spadne ke břehu, takže Michal ji vyloví. Ale hned, jak budeme doma, objednáme minimálně dvě náhradní. Na krytce není žádné očko nebo místo, kam by se dal připevnit provázek. Michal vezme velký kus dřeva a slibuje Michalce, že až bude voda blíž (momentálně procházíme lesíkem), pustí ještě jednu loď. Stane se tak u potoka, který přitéká do většího z jezírek. Lodička se ale zasekne hned nad rourou. Kapitán si poradí, najde velký klacek a lodičku postrčí. Michalka je nadšená, že lodička proplula rourou a točí se pořád dokola ve víru. Aby jí nebylo smutno, pošlou lodičce ještě malého kamaráda.

Pět minut po dvanácté pokračujeme ke známé vyhlídce Dalsnibba, tentokrát ale nemíříme po hlavní silnici, nýbrž odbočkou Fv258 přes lyžařské středisko STRYN. Středisko je nadnesený výraz, jedna budova, jeden vlek a jedna sjezdovka. Lyžařů je tady docela dost, ale ne tolik, aby u vleku byla fronta. Neposmívám se, co bychom za takové středisko dali v Krkonoších!

14:10 vystupujeme na vyhlídkovém místě DALSNIBBA. Porozhlédneme se z vyhlídky, dojdu pro razítko. Odtud i z Trolí stezky máme, ale jedno z nich je s datumovkou. Přestože jsem se doma dívala, už to zase nevím. Takže pro jistotu. Na kamenech procvičíme Michalčinu odvahu a koordinaci pohybů. Za odměnu se bude moct koukat na krásné fotky. Nahoře strávíme skoro celu hodinu a dále se zdržujeme a procházíme na vyhlídce FLYDALSJUVET, kolem které sjíždíme. Michalku zde fascinují zámky připnuté na zábradlí, pořád je chce hladit a počítat.

15:35 v GEIRANGER nás směrovky s íčkem zavedou k Norskému centru fjordů, než vyžebrám razítko, Michalka s tatínkem otestuje skluzavku, ze které ji následně nemůžeme dostat. Šup, šup, potřebujeme stihnout loď, čím dřív, tím líp. Neplánovaně zahlédneme zelené íčko, takže zastavíme. Musím počkat notnou chvíli, než někdo přijde, čekání ale bylo zbytečné. Bohužel.

Rv63 nás táhne do EIDSDAL. Na trajekt nemusíme čekat, přijeli jsme v pravý čas na nalodění se. Než se Michalka pořádně usadí na křesle tak, aby viděla, už ji zase přemlouváme, že musíme jít do autíčka, protože už budeme na místě.

Jak tak hledáme místo, narazíme na GUDBRANDSJUVET. Soutěsku, kterou už známe z minula, ale proč si ji nepřipomenout? Pod parkovištěm je nádherná louka, kdybychom si tam dolu přenesli věci, nebyli bychom ani moc vidět. Jdeme plácek omrknout, ale na to, abychom si postavili stan přímo u cedule NO CAMPING, nám dostatek drzosti přece jen chybí. Deset minut stačí, abychom prošli ocelovou vyhlídkovou plošinu, jít do kavárny pro razítko mi přijde zbytečné. Spíš se musíme soustředit na hledání možnosti ubytovat se. Sice není ještě tak pozdě (18:00), ale hlavy si málem ukroutíme, jak hledáme. Výškový limit 450 metrů nad mořem se nám očividně splnit nepodaří. Zajíždíme do dvou odboček, ale obě vedou ke stavením, štěstí nám dneska nepřeje. Hodně nahlodaní jsme u jakéhosi JZD, okukujeme místo na kraji louky, tady už mají seno shrabané, traktor jezdí jen na druhé části za provozními budovami, sem už nepojede. Od silnice bychom byli docela krytí, ale cosi nám pořád nedovolí zaparkovat a vybalit obydlí. Radši jedeme ještě kousek dál a poslední zoufalý pokus učiníme odbočkou na LANGDAL, kudy je značený i kemp.

18:20 narážíme na plácek, který si okamžitě získá naši plnou důvěru a náklonnost. Posekaná tráva, vyštěrkované prostranství, uprostřed stůl a lavičky (v neposekané trávě) a houpačky a průlezka. „Maminko, tatínku, tady musíme spinkat, tady se mi to líbí,“ hlásí malá při pohledu z okýnka. Luxusní místo ale patří už ke kempu - cedulka s nápisem plass nr. 1 a šipka dál (plass nr. 2: 750 m) Popojedeme tedy ještě kus dál, třeba narazíme na recepci a na ceník. Kdyby nechtěli majlant, proč se jednou nevyspat v kempu? Jenže další místa jsou vysekaná sotva pro jeden karavan, pak kus les a zase jeden výsek. Narazíme na ceduli „Informacijon pl. nr. 15“. Kam až máme jako jet? Tam určitě už nebude takový klidný plácek, vrátíme se rychle na začátek kempu, aby nám místo, které jsme našli s takovým úsilím, někdo náhodou neobsadil.

Na dřevěné ceduli najdeme instrukce, platí se každá noc, kasíruje se večer, pokud nechcete být rušeni, vložte do obálky 50 NOK a obálku dejte za stěrač auta. Za všechno nebo za osobu? 100 NOK by pořád ještě šlo, Michalku ještě ukecáme. Rozhodnutí je jasné, dál už nejedem. Jakmile Michal začne kolíkovat postavený stan, vyrojí se zpod odkopnutého kamínku tisíce rezavých mravenců. Teď nás sežerou za to, že jsme jim narušili hnízdo. Pro dobré sousedské vztahy přenášíme postavený stan na druhý konec plácku, přeparkujeme auto a pokračujeme ve vypínání a vybalování ložnice. Tatínek se ujímá přípravy večeře a já povinně musím s Michalkou na houpačku.

10:00 odjíždíme a na dosah (20 minut jízdy stále po Rv63) máme plánovanou jako další atrakci silnici TROLLSTIGEN. Trollí stezka (nebo Cesta Trollů) má být pokořena i Michalkou, která se typicky norských postaviček hrozně bojí, takže přemlouvat ji ke společné fotce s Trollem je vždy dřina. Domluvili jsme se večer s Michalkou, že když Trolla podrbe za ouškem, dostane za statečnost sušenku. Nejprve si projdeme všechny tři vyhlídky, Michalku z bezpečnostních důvodů nijak nedružíme s Trollem, aby pak byla vůbec nějaká společná usměvavá fotka.

Michalka cupitá po svých, občas se jí nožka smekne, ale zvědavě pozoruje, co se děje pod námi. Sleduje autobusy a auta s boxy, jak se šplhají nahoru nebo se sunou dolů, a my pochvalujeme letošní počasí v těchto místech - takovou dobrou viditelnost jsme tu minule neměli. S vypětím všech sil posbírám nějaké kamínky, abychom s Michalkou mohly na vhodném místě „žbluňkat“, a přesuneme se k Trollovi otestovat, zda včerejší domluva platí. Sušenka je natolik silná motivace, že Michalka uzná, že Troll asi vážně nekouše, rychle a nejistě ho podrbe za ouškem a významně praví: „A teď tu sušenku!“ Slib plníme a Michalka s hrdým výrazem konzumuje mňamku.

Napojíme se na E 136, ale vydáváme se do protisměru (vzhledem k našemu plánu). Cílem je návštěvnické centrum TROLLVEGGEN BESOKSSENTER, kde se Michal chce podívat na nějaké materiály k naší další cestě. Minule tato instituce ještě voněla novotou a razítko určitě neměli, připadám si jako prázdninový inspektor na kontrole. Materiály nemají žádné, jen kvantum suvenýrů, ale zato mají krásné razítko. Slečna datum šteluje tak pečlivě, že místo 12 nastaví 21. Pak teprve pokračujeme v cestě dle plánů.

13:10 přijíždíme do ANDALSNES, kde mají íčko na nádraží. Kromě razítka (neúspěšně) se zajímám i o procházku na vyhlídkovou plošinu Rampestrecken, která nás zaujala na obrázku. Výchozím bodem je parkoviště udělané z bývalé benzínky, asi hodinová cesta vede do kopce, s kočárkem schůdná není. Podíváme se na nebe a nemůžeme s jistotou říct, že se každou chvíli nerozprší, procházku nejistým terénem kvůli Michalce vzdáváme. Třeba někdy příště.

Navštívíme KIWI, ale v neděli je to s nabídkou pečiva docela slabota. Bereme nějaké celozrnné housky a plníme Michalce přání - vracíme se na nádraží, kde na lavičce poobědváme. Předtím ještě nakoukneme do odstaveného vagónu, který slouží jako kaplička. Zajímavý nápad.

Na kopci stojí restaurace bez razítka, ale zdejší výhled je opravdu úchvatný. Několik karavanů tady bude očividně nocovat, ale my? O kousek níž nás zaujme méně frekventované odpočívadlo. Ze silnice vidíme dřevěný přístřešek, jdeme se podívat, co tu je - lavičky, ohniště, odpaďák, nedaleko nějaké jezero a spousty vyšlapaných cestiček v mechu a kapradí. A plácek tak akorát pro stan. Z parkoviště sem věci doneseme. Buď budeme spát ve stanu tady, nebo jinde v autě. A stan je asi poslední možnost.

Modro, které nás uvítalo do nového dne, se bezpečně vypařilo, než jsme v 8:55 hotoví a připraveni k odjezdu. Dnešek a zítřek by měl celý propršet, aspoň podle předpovědi, kterou aktualizuje Michal na IC v MOLDE. Razítko máme, nepříznivou předpověď počasí taky, tak se zase suneme dál. Směrovky ve městě BUD nás dovedou k německé pevnosti ze II. světové války ERGAN. Za deset minut otvírají, zatím si projdeme to, co lze volně vidět. Michalka opět krmí vysochanou rybičku. Dovnitř vlezeme s doprovodem autobusu plného turistů, dostaneme razítko a využijeme toalety.

10:10 odjíždíme za drobného deště s mapkou Atlantské cesty před očima, abychom neminuli žádné zastavení. Ale ATLANTERHAVSVEIEN je velmi dobře značená, první dvě zastávky - vyhlídkový bod KJEKSA a ASKEVAGEN najdeme podle směrovek. Bohužel si to zrovna moc neužíváme, protože od moře dost fičí. Problém máme trošku s nalezením bodu číslo 3 - MYRBAERHOLMBRUA. Než se k němu dostaneme, začíná úsek přes moře, který si chce Michal natočit. Bez zastávky tedy projedeme Atlantskou cestu až na konec, vracíme se zpátky a pokračujeme od třetího bodu v průzkumu. Průzkum je však vzhledem k počasí spíše letmý. Na Myrbaerholmbrua byly postaveny dva rybářské mostky, zakončené lavičkami. Projdeme se pouze po jednom, rybářů je tu dostatek, ale úlovek nevidíme ani jeden. Následně stavíme na ostrově ELDHUSOYA, kde má být kromě kavárny také informační centrum. Dopředu jsme počítali s tím, že tady určitě budou mít razítko, bohužel íčko má formu prostoru s brožurami a letáky. Smůla. Ve svižném tempu proti větru projdeme zdejší okružní cestu. Zastávku GEITOYA už vynecháváme záměrně, procházku k rybářské plošině nepotřebujeme absolvovat.

Dneska to na stan rozhodně nevypadá, dokonce i nudle jsou v ohrožení, uvidíme, co vlastně bude. Pro jistotu využijeme toho, že momentálně neprší, a pořádně se nasvačíme na nově vyhlížejícím odpočívadle na křižovatce silnic E39 a Fv285 před mostem Bergsoysundbrua. Nepršet nevydrží moc dlouho, a když dorazíme v 17:40 do města SUNNDALSORA, je téměř průtrž mračen. Zdejší íčko už má být zavřené, zajedeme ke kulturnímu domu, který má otevíračku až do 23 hodin a v němž by měla být pobočka turistických informací. Pult se zeleným IC je osvětlený, ale opuštěný, a nikdo se k němu nehrne. Dojdeme si na toalety, pak se osmělím a zaklepu na přivřené dveře. Pán ochotně jde prohrabovat šuplíky u zeleného pultu, ale uzavře celou pátrací akci slovy: I´m affraid.

Sedíme v autě před nádražím a řešíme, co udělat. Vypadá to na krizovou variantu alá Hirtshals, jen pořád nevíme, kde budeme spát. Volíme variantu prvního vhodného odpočívadla, které se nám ukáže ve 20:15 hod. na GPS souřadnicích 62°24'22.8"N 9°38'11.0"E.

Pokračujeme stále po E6 za docela ucházejícího počasí (zataženo, ale neprší)a snažíme se trefit správnou odbočku k zemním pyramidám, tzv. Bílým mnichům. Včera nám dalo hodně zabrat, než jsme podle popisu cesty dokázali nastavit navigaci tak, aby nás k této přírodní zajímavosti dokázala vést. V jednom cestopise se psalo „přes Dombas a Dovre“ a my pořád hledali odbočku v blízkosti Dovre, přestože ve skutečnosti je SELSVERKET, odkud odbočka vychází, až asi 3km před Ottou).

Naštěstí také stačí dávat pozor a všimnout si směrovky s nápisem KVITSKRIUPRESTINNE. Naprosto nevhodně začíná pršet. Po chvilce narazíme na závoru, kterou si sami musíme zvednout poté, co do obálky vložíme 30NOK. Narazíme na parkoviště a přesně nevíme, co nás čeká.

Někde na netu jsem četla, že cesta k těmto vzácným útvarům vede 10 minut do kopce. Směrovka neomylně ukazuje do kopce tak prudkého, že prudší už může být jen kolmice. Michal zapochybuje: „Jsem zvědavej, jak tohle malá zvládne.“ Já jsem spíš zvědavá na těch avizovaných 10 minut. Navrhuju to vzdát, ale nejsem vyslyšena. Prší i mezi stromy, kořeny a kameny mají tendenci se smekat. Kdykoli to je jen trošku možné, beru Michalku na záda, ale místy musí ťapat sama, samozřejmě aspoň za ruku. Když se před námi objeví prudké schody, jsme téměř u cíle. Michal jde celou dobu napřed, aby mohl v klidu fotit, případně aby celou akci pro neschůdnost terénu odvolal, my se za ním táhneme co možná nejrychleji na dané podmínky. Za schodištěm následuje ještě chvilku přírodní terén a další schody už vedou na spodní „vyhlídkovou plošinku“ a dále kolem útvarů na plošinku horní. Fotograf musí samozřejmě nahoru, já se spokojím s jediným úhlem pohledu.

Cesta dolů je ještě náročnější, na záda můžu vzít malou pouze na schodech, jinde bychom uklouzly a sletěly obě. Slibuju naší malé turistce bonbón, když přestane fňukat, že to klouže (mně to taky klouže a nekňourám) a že tam nedojde (to jsem si myslela cestou nahoru, teď už se k autu nějak dokutálíme). Kupodivu vidina bonbónu zabírá a malá nebrečí, ani když uklouzne a svalí se jako pytel brambor. Tatínek je opět rychlejší a v mezičase už Michalce její odměnu připravil, abychom se nezdržovali hledáním v boxu.

Musím nás pochválit, i se sundáním špinavých botiček a rozprostřením mokrých bund v interiéru automobilu od příjezdu do odjezdu potřebujeme 35 minut, ale určitě bych tuhle procházku neoznačila za tak jednoduchou, že ji zvládne i tříleté dítě. Navíc mám nepříjemný pocit, že Bílí mniši na fotkách (i na našich, které neprošly žádnou úpravou) vypadají lépe a mohutněji než v reálu temného zapršeného lesa za dřevěnou ohradou.

Ze směrovek a tabulí vyčteme, že íčko by mělo být také ve VAGAMO, ale ať hledáme, jak hledáme, nenajdeme ho. Tentokrát nás v NP Jotunheimen doprovází naprosto odlišné počasí než při návštěvách předchozích. Zkoušíme jen tak zajet odbočkou, kde je značené jezero BESSEGEN, v kiosku (Gjendeosen kiosk and parkering) získáme krásné turistické razítko a koupíme si pohled. Michalku z auta nevyndáváme, je chladno, fouká a prší. Na dalších dvou rychlozastávkách už nevystupuju ani já, počasí venku je vhodné akorát tak pro fotografa, který se specializuje na zamlžené kopce v mracích. I Michal toho začíná mít plné zuby, takže na třetí fotografické zastávce už nevylézá ani on, pouze stáhne okýnko.

Silnice č. 51 nás ve 12:15 vyplivne přímo před íčkem v BEITOSTOLEN. Pak mě přemáhá dřímota a budím se, až když se parkuje ve FAGERNES. Je za pět jedna. Nejdřív dostanu razítko železniční pokladny, pán mi ho otiskne bez mrknutí oka, pak teprve si všimnu šipky, která říká, že turistické informace jsou až ve vedlejší místnosti. Ve čtvrt na dvě už zase startujeme.

Jedeme směr Lillehammer a nestačíme se divit, že i v Norsku se najde silnice s dírami a pěkně zaflikovaná (Fv204). Najednou se informace na směrovkách s navigací rozchází, a protože cesta, kterou nás chce tahat navigace, vypadá skoro jako nezpevněná, volíme zde směrovky. Necháme navigaci trasu přepočítat, čekáme, že nám předtím nabízela nějakou zkratku, ale oproti původním 134 kilometrům nová trasa ukazuje jen 113 km. Když se ocitneme na lepší silnici, navigace nás opět žene jinam, než ukazují směrovky. „Kašlu na tebe,“ nadává Michal ElGině, ale po chvilce před cedulí avizující mýtnou bránu se jí hluboce a upřímně omlouvá.

V 15:45 parkujeme v LILLEHAMMER u nádraží, v jehož útrobách je skryté íčko. Michalku do hustého deště nevytahujeme, Michal zaktualizuje počasí a stahuje novinky, aby mohl offline číst. Poté zajedeme ještě k olympijskému muzeu, razítko se hodí vždycky a mohli bychom tam vybrat nějaký suvenýr, musíme utratit poslední noky. Když konečně najdeme nějaké dveře do areálu, všimneme si cedule, že olympijské muzeum se přestěhovalo na Maihaugen. Tam je nějaký skanzen nebo co, koukala jsem na to v mapě a směrovky tam vedou taky.

Když dorazíme na MAIHAUGEN, zjistíme bohužel, že nové olympijské muzeum bude otevřeno až začátkem příštího roku. Suvenýry tady taky nejsou nic moc, vybereme pohled a pak z nouze jeden magnet na lednici. Michalce se líbí nejvíc dva houpací koníci, na malého si umí vylézt sama, na většího ji musím asi třikrát vysadit a zase sundat. V posledních 5 minutách před zavíračkou využijeme záchody a řešíme, co s večeří (momentálně mrholí jen trošičku).

Když v katastru obce NORD-ODAL spatříme asi v osm večer pěkné odpočívadlo s houpačkami a ovečkami, je rozhodnuto, že dneska dál už nejedeme. Vypadá to tak lákavě, že se rozhodneme ještě jednou postavit stan. Sice je nám jasné, že do rána opět bude pršet, ale představa další noci ve stanu je neodolatelná. Při budování opět musíme čelit náletům drobných protivých kousavých mušek, dokonce i Michalka se dožaduje postříkání repelentem. Pomalu chodí za pasoucími se ovečkami a sleduje je. V naučenou dobu se ovečky jednoduše seberou a jdou domů. Výjimečně usíná malá dobře, aniž bychom museli vyhrožovat kousavým pavoukem. Michal počítá, na kdy nastavit krajní hranici odjezdu - ideální v půl deváté, nejpozději pak v deset.

9:45 přijedeme do města KONGSVINGER. IC naproti nádraží otvírá až v 10:30, tak ještě předtím stihneme navštívit záchody a nějaký market. Na pustém nádraží nikoho nezdržujeme svou ranní důkladnou hygienou. Pak si spočítáme, že do otevíračky market už nestihneme, tak Michalka očuchává zálibně kytičky před nádražím a fotí se u kanónu. A vše korunuje příjezd vláčku.

Razítko na íčku nemají, ale posílají nás do druhé pobočky nahoře v pevnosti, suvenýry si tady taky žádné nevybereme. Poslušně jedeme k pevnosti, kde bohužel razítko taktéž nemají, no aspoň se pokocháme výhledem. Pak rychle vběhneme do KIWI, koupíme jeden jogurtový a jeden mrkvový chleba a velký jogurt. Pro nás tak netypicky odjíždíme se zpožděním v 11:20.

Další malé neplánované zdržení nabereme v MOROKULIEN. Jedeme sem vlastně jen proto, že tu má být odpočívadlo s infocentrem na hranicích mezi Norskem a Švédskem. Z prospektů zjišťujeme, že jde o „skandinávskou mírovou republiku“ a dozvídáme se i její historii. Na procházku k blízkému památníku je sice ideální počasí, ale toho času se nějak nedostává. Dostaneme razítko se správnou datumovkou a rovnou se najíme. Po čtvrthodině ve 12:10 se opět posunujeme směrem na jih.

Razítkovací výsadek učiním ve městě ARVIKA a následně ve městě KARLSTAD oběhneme náměstí a navštívíme zdejší katedrálu. Nic víc tady pro nás dle mapy a letáku není. Na odpočívadle GRUMS si Michalka osedlá houpací pérovací zvířátka a zase trošku něco málo sníme, abychom měli sílu na razítkovací rychlovýsadek v SÄFFELE - paní po delším hledání najde jen razítko s nápisem „Barnens Gransland“, pohotově bere fix a připisuje „Säffele“. Na vysvětlenou dodává, že to je pro mě, abych věděla, odkud to razítko je. Pěkné. Škoda, že totéž neudělal ten člověk, který mi otiskl o dvě stránky dřív norské poštovní razítko „A-POSTEN“. Už teď si nejsem jeho původem příliš jistá...

Zajížďky k posledním dvěma vygoogleným íčkům podél E45 z časových důvodů vynecháváme. 140 km před Göteborgem Michalka úpěnlivě oznamuje, že potřebuje kakat. První možností zastavit je autobusová zastávka KÖPMANNEBRO. Naštěstí stihneme vše dřív, než přijede nějaký autobus.

Vyndáme z boxu kočár, malá ožije při představě, že nebude muset pěšky, a vyrazíme do města. Nemineme náměstí GOTAPLATSEN, kde Michalka obíhá velkou kašnu s obrovským pánem a neustále poukazuje na fakt, že pán je hambatej a zapomněl kalhoty. Na přednášku o antickém umění je ale ještě příliš malá. Jako bonus získáme přehlídku amerických veteránů, jejichž řidiči zde mají dostaveníčko. Kolem univerzitních budov pokračujeme na pěší zónu HAGA NYGATA. Cestou si odskočíme do prodejny potravin, dostali jsme dneska chuť na sýr a stejně ještě potřebujeme utratit SEKy. Od pěší zóny se vracíme parkem kolem vody, Michalka se těší na celý den slibované hřiště. Je kousek od íčka a záměrně jsme ho nechali až na zpáteční cestu, jinak bychom se do města vůbec nedostali. Vchod do parku TRADGARDSFÖRENINGEN jsme dokonce už i viděli, takže nyní jdeme najisto. Když před vchodem stojíme, bezradně na sebe s Michalem koukáme a každý v hlavě řeší, co se slibem daným naší ratolesti uděláme. Je 20:05 a park zavírá v osm. Michal navštíví zahrádku vedlejší restaurace a po chvilce se vrací s dobrou zprávou - přes hospodu se do parku dostaneme. A vzhledem k tomu, že se tady mají nějakou live-akci, předpokládáme, že ven se dostaneme taky.

Tato situace má jednu nespornou výhodu - Michalka je na celé velké a úžasné hřiště sama. Opakuje, jak má radost a jak tušila, že se na hřiště dostane, ale množstvím atrakcí je tak zaskočená, že ji musíme pobízet, aby zkusila houpačku, skluzavku a další věci, které ani neumím pojmenovat. Běhá od jednoho ke druhému, hned chce vysadit sem, hned zase tam. Asi v půl deváté přijdou větší děti a hrají si na schovávanou, Michalka parkuje na pískoviště vybaveném kyblíky, lopatičkami a bábovkami. Před devátou se nám ji podaří dostat do kočárku (tuším, že zabral slíbený sýr). Ještě zbývá vyjet na kopec Ramberget, odkud je prý druhý nejkrásnější pohled na město. Ten první z mrakodrapu Utkiken v přístavu jsme ani v plánu neměli. A najít nocleh.

Zhruba stejně dlouho trvá boj s navigací. Přestože kopec je vlastně jen na druhém břehu řeky co by kamenem dohodil, nemůže z ní Michal dostat cestu kratší než 33, resp. 27 kilometrů. Někde tam je placený úsek, který se jinak objet nedá. Navrhuji se na kopec vyprdnout, mj. proto, že mám docela hlad (a nejsem sama). Jenže, co CK Fujtajblik Travel jednou dala do itineráře, to nemůže jen tak vypustit, aby si klienti nestěžovali, že byli ošizeni. Michal dostane lepší nápad: stejně už jseme jednu mýtnou bránu projeli (sice nechtěně, ale stalo se a neznalost neomlouvá), tak jestli jednou nebo dvakrát, to už takový rozdíl není.

21:50 parkujeme na kopci RAMBERGET, ale idylická večeře s pohledem a svítící velkoměsto se nekoná, jíme zavření v autě, protože venku dost nepříjemně fouká a teplý fén to zrovna není. Michalka dožvýká poslední sousto už se zavřenýma očima, dneska byl přesunovací den, ale hodně energie vydala na hřišti. Michal prosí navigaci, aby nás vyvedla z Göteborgu mimo placené úseky (i když se říká třikrát a dost, takže bychom měli mít ještě jednu možnost), odjíždíme ve 22:35 a podle itineráře už jsme touto dobou měli být kdesi u Halmstad, což je 140km. Dneska fakt není kam spěchat, až to půjde, tak zastavíme. Samozřejmě usnu v první zatáčce.

23:30 jsem probuzena na jakémsi odpočívadle u silnice č. 549 u cedule označující začátek obce FURULUND. Stojíme u nějaké fabriky, či co to je, ale nemáme sílu řešit vůbec nic. Michal mě jenom upozorňuje, že placenými úseky je to sem asi 15 minut z Göteborgu, ovšem my na cestě strávili hodinu.Tu Větrnou hůrku nad Göteborgem nám byl čert dlužen, myslím si, když přesvědčuju Michala, že opravdu nemá cenu teď ještě stlát ložnici, když půlnoc ťuká na dveře a ráno nemůžeme moc dlouho vyspávat. Při sepisování cestopisu pátrám ve street view a strýček Google nápis na ceduli, kterou vidím na podivné budově, překládá jako „prostor vyhrazený pro elektrárny“. Hm, kde všude jsme to už spali? Na parkovišti před fabrikou, u nádraží, kdysi taky na sídlišti u kontejnerů na tříděný odpad, před vjezdem do průmyslové zóny. A kde všude ještě budeme spát, než s tím kočováním skončíme?

Na odpočívadle SKREA BACKE se v 8:45 nasnídáme. V mapě švédských odpočívadel z roku 2011 vybíráme schválně takové, co u sebe má nakreslenou ikonku hřiště. Ale žádné tady nevidíme. Buď už je zbourané, nebo je až kdesi u benzínky, kam se nám nechce. Michalka má ale jinou atrakci - bedlivě sledujeme popeláře, který si docela mákne, než vysype jednu obrovitou popelnici. Rameno auta se ovládá pomocí dálkového ovládání a popelář musí udělat stovku drobných postupů a zadat stovku pokynů, než je úkol splněn. Na jednu popelnici potřebuje celou půlhodinu.

V 9:50 parkujeme ve městě HALMSTAD. Uspějeme na íčku, proběhneme náměstí a vyjedeme na kopec GALGENBERGET, kde zdoláme volně přístupnou rozhlednu. V objektu očividně někdo bydlí, schody vedou kolem dveří s velkým nápisem „privat“ a jsou lemovány výstavkou panenek, figurek a hraček. Michalka po svých vyleze až nahoru a cestou dolů se rozhodne, že všechny panenky musí pohladit, takže zdržení nabíráme velmi brzy.

ANGELHOLM je na naší trase pouze sběratelskou zastávkou v turistických informacích, které nemůžeme najít, přestože stojíme těsně u nich. Stejně jsme chtěli prosvištět i město HELSINGBORG, ale líbí se nám tak, že se rozhodneme zůstat. Nejdřív na deset minut zaparkujeme před íčkem, koupíme pohled, vezmeme mapu i štempl, Michalka se zdraví s mramorovými králíky, zdobícími náměstí . Běhá mezi nimi a volá: „Tenhle už sedí. A támhle se jeden válí. Vstávej!“ Smutná z toho, že králík nechce vstávat, odchází se mnou k modré kašně, kde čekáme na tatínka, než přeparkuje auto do garáže. Společně zdoláme schody vedoucí k hradu, ale věž ponecháme nezdolanou.

Deset minut před půl třetí potkáváme odpočívadlo GLUMSLOU. Z boxu vydolujeme jogurty ke svačině a nestačíme se divit. Na prvním místě přebalu je napsáno „Jogurt řeckého typu, vyrobeno v Německu.“ Český nápis mě vede k podrobnému zkoumání obalů a hodně mě zaráží, že nápisy jsou česky, slovensky, bulharsky, polsky, ale nikde není nápis švédský.

Před informačkou v LANDSKRONA Michal pořádně ironem vyleští čelní sklo, chystá se totiž natáčet přejezd ORESUNDského mostu. Když jsme tudy jeli minule, nebylo na krok vidět, nyní svítí sluníčko. Trošku nás překvapí cena, Michal vyčetl, že se platí 43 euro, ale ve skutečnosti přejezd stojí 52. No co, nějak se na druhý břeh dostat musíme. Původně jsme si plánovali, že uděláme procházku Kodaní zalitou sluncem, ale postupně od tohoto plánu upouštíme a omezíme se pouze na hledání nějakého nákupního centra, potřebujeme utratit padesátikorunu. Dostáváme chuť na pořádnou vanu zmrzliny, ale než dojdeme vůbec do potravin, zaujmou nás ve výprodeji polštáře za 25 DKK. Ty naše cestovní se pomalu rozpadají, náhradu stejně budeme muset dřív nebo později pořídit. Mají taky trika pro Michalku, ale odolám, protože ta aktuálně potřebuje kalhotky, ponožky a pyžamko do školky. Nakonec zmrzlinu platíme kartou a padesátikorunu necháme paní za dva polštáře, které se hned za měsíc osvědčí v praxi. S chutí míříme na další most, tentokrát STOREBAELTský. Využíváme krásné počasí a zajíždíme na parkoviště s výhledem na most. Původně jsme chtěli jen vyfotit a zase jet, ale opět se neplánovaně zdržíme, protože je tady opravdu nádherně. S Michalkou jdeme k moři, necháme si omývat vlnami nohy, Michalka je nadšená a šťastná. Projdeme se ještě po molu, desítky minut strávíme tím, než uděláme společnou fotku, s níž by byl Michal spokojen, malá se nechce rozloučit s kamínky a nakonec ještě učiníme piknik. Kde budeme za chvilku zase hledat místo k večeři? Erární stoly jsou obsazeny, naštěstí máme vlastní vybavení.

S kratičkou čůrací přestávkou na odpočívadle BRETTHÄGER WISCH u dálnice A20, o kterou Michalka sama poprosí, dorazíme v 11:20 do ROSTOCKU. Chvilku nám dá, než objevíme zastrčené íčko a poklidným tempem dojdeme kolem brány Steintor, kostela sv. Mikuláše a Nového trhu s radnicí zpět na Univerzitní náměstí, kde jsme Michalce slíbili osvěžení v kašně. Zatím se nám bohužel nepodařilo sehnat kebab, ale na to ještě máme i zítřek.

Po dvou hodinách pokračuje dále, ovšem cesta se komplikuje. Byl-li do teď provoz silný, musíme ho nyní označit za megahustý. V pátek po obědě očividně všichni Němci (i Neněmci) míří na Rujánu. Jestli ostatní někde dělají zastávky, to nevím, nás na deset minut zdržuje odpočívadlo WARNOWTAL SÜD a na pět minut rychlovýsadek na íčku ve STRALSUNDu. Na náměstí se zajet nedá, tak tam doběhnu a Michal mezitím vyfotí radnici.

Proplétáme se uličkami a dvory hotelů, protože důvěřujeme tomu, že nás navigace dovede na íčko. Bohužel se tak nestane. ElGina ale nebere v úvahu šířku Fandy a chce nás nacpat tam, kam se rozhodně nevejdeme. Auto odstavíme na parkovišti, kde bychom si mohli později uvařit, a vydáváme se k informacím. Rádi bychom přesně zjistili, jak se dostaneme ke „Královské židli“, vyhlídce na křídové útesy, případně se prý kolem útesů lze projít. Dále pak mám za úkol zjistit, kde bychom se mohli vykoupat a Michalce by se hodilo nějaké hřiště.

Poslední položku objevíme ještě dřív než IC, ale nemůžeme se tady zdržovat, aby nám náhodou nezavřeli. Tak protivnou zaměstnankyni turistických informací, jaká se mě ujme, jsem ještě nikdy nikde nepotkala. Ale možná je můj pocit z ní ovlivněn tím, že pro mě nemá zrovna pozitivní informace – pláže na Rujáně jsou, ale museli bychom buď na Kap Arkona nebo do Glowe, procházka kolem křídových útesů je pouze na vlastní nebezpečí a turistům ji nedoporučují a k vyhlídce Königsstuhl lze dojet pouze autobusem nebo pak asi 4km z parkoviště „Hagen“ . A vyhlídka Viktoriasicht je značená hned vedle té první vyhlídky (dle informací z netu je výhled téměř totožný, akorát Viktoriasicht je zdarma a Königsstsuhl se platí v rámci návštěvy interaktivního návštěvnického centra ve výši 8 éček). Michalce musíme vysvětlit, že koupání tady není možné, místo toho jí slíbíme hřiště. Ale teď zajedeme do Hagenu, dáme si jednu procházku k vyhlídce, uvaříme si tam a buď přespíme tam, nebo se vrátíme sem na nocleh.

21:10 parkujeme na vyhlédnutém místečku, než usteleme a pustíme se do stolování, téměř už není vidět ani na krok. Zatímco ještě před pár dny pořád někdo zapomínal zhasínat, dneska nám zhasnul dřív, než bylo žádoucí.

10:05 parkujeme kousek od IC v ulici Jana z Kolna, po krátké zastávce kousek popojedeme a parkujeme v bezprostřední blízkosti kašny pod vyhlídkovou terasou Waly Chrobrego. Podle plánku se vydáme na zámek Pomořanských knížat, kde objevíme druhé informační centrum, kde nám velmi příjemný pán vyrazí dech třemi ozdobnými razítky. Na věž katedrály se nakonec nepouštíme a ani nehledáme růžovou zahradu, jen se projdeme kolem přístavu - po hodině a čtvrt v rozpálených ulicích toho máme všichni dost. Ještě se dopravíme hustým provozem do Auchanu, kde najdeme ve výprodeji za 1,50 zlotých ponožky, za 2 zloté kalhotky a po 10 zlotých tepláčky a pyžamko, což se všechno bude hodit do školky. Michalka má z nákupu obrovskou radost a balíčky nechce pustit ani ve spánku v autě.

Nemáme tolik času, protože Michal tam, kde parkuje, vlastně parkovat nesmí, už počítám s tím, že holt budu dneskla krkavčí matka a Mišce nic nedopřeju. Jestli bude volno, až půjdeme zpátky, tak tě nechám skákat, slibuju jí a táhnu ji pro razítko. Dostanu sice jenom obyčejné úřední, ale co... Uleví se mi, že na trampolíně narazíme na dva dospělé, kteří si jen chtějí udělat akční selfie a určitě tam nebudou skákat až do večera, takže se rozhoduji počkat. Michalka je šťastná, párkrát si skočí a hned to musí letět říct tátovi. Předávám mu dítě do péče a běžím ještě, když je to jeho přání, do oněch suvenýrů na rohu. Vystojím frontu, abych se dověděla, že razítko nemají, ale mám si zajít do turistických informací v přízemí televizní věže. Nejsme turistické informace, jsme suvenýršop.

Rychlý výsadek udělám na Pařížském náměstí a přinesu razítko z pobočky v Braniborské bráně a stejný scénář má i zastávka před Hlavním nádražím. Sotva sednu do auta, připoutám se a Michal otočí klíčkem v zapalování, zavolá Michalka, že chce kakat. Ale kam tady? Čůrat by mohla na kanál, ale kakat? Teda na nočník ji posadíme, ale spíš kam s obsahem nočníku? Poběžím s plným nočníkem na nádražní wecko? A jakou mám jinou možnost? Nakonec obětuju jednu plínku, do níž nočník vyklopím, a tu vyhodíme do odpadkového koše.

Všichni si zasloužíme zmrzlinu, ideálně tu suprovou z Edeky. Poprosíme navigaci, aby nám našla nejbližší pobočku obchodu Edeka... Parkujeme u nádraží Friedrichstrasse a obchod se nám podaří najít v nádražním suterénu - kde jinde by v Německu byly potraviny? Prohrabeme všechny mrazáky, ale čtverhrannou zmrzlinu čtyř chutí privátní značky za skvělou cenu bohužel nenacházíme. Nepochodíme ani ve druhé filiálce, takže nezbývá, než si vzít jinou zmrzlinu. Zchladíme se a v 17:30 vyrážíme na zteč posledních kilometrů.