Tradičně kupujeme jogurty, pečivo a nějaká Hariba pro lepší náladu, v KIKu pořídíme tepláky (přestože Michal prská, že jsou moc teplé – neremcej, jedeš do mrazu!), ve fast foodu objevíme i kebab, který nebudeme tudíž muset shánět ve městě. Opět vše jde jako po másle, dokonce zvládneme přibrzdit i u vytipované DMdrogerie, kde mám v plánu si koupit suchý šampon (přece neumrznu a hlavu si prostě umýt musím!), zásoby doma došly a zdejší standardní cena odpovídá naší akční.

V 15:15 se snažíme najít místo k parkování v centru, bloudíme a nakonec necháváme auto stát v postranní ulici. Michal jde k automatu, já balím Mišce pití do batůžku. Osloví mě starší sympatický pán, prý zda umím německy. Přikývnu. Můžete tady parkovat zadarmo. Už se neplatí? To jo, ale když zajedete sem, je to gratis. Zarazím se. Ale to určitě bude jen pro místní, snažím se neporušit žádný předpis. Tak jste tady na návštěvě u nás, ne? Děkuji a pán se usmívá, že taky hodně cestuje a že je rád, když mu někdo pomůže nebo poradí, tak rád udělá radost jiným. Udělal.

Zamíříme na íčko, zámek u vody obrostlé rákosím je opravdu krásný, ani tak hezky snad nevypadal na fotkách. Škoda, že se Michalka nemůže vykoupat, aspoň nohy – žadoní. Na náměstí se koná jakási barevná akce, stánky, plno lidí a kravál. Dostaneme úřední razítko. Už máme všechna spolková hlavní města? Ne, ještě jsme nenavštívili Saarbrücken a Erfurt. Vůbec nevím, zda jsme kdy byli v Magdeburgu a razítko nemáme ani z Postupimi a Hannoveru. V Postupimi jsme byli ještě před zahájením sbírky razítek a v Hannoveru jsme nesehnali. Pořád je co dohánět.

Na schwerinský zámek se pro razítko ani nedobývám, neboť v budově sídlí zemský sněm Meklenburska-Předního Pomořanska, v parku obdivujeme dvě nevěsty a objevíme schody. Do vody, nikoli do nebe. Dovolím Michalce sundat boty a smí si vykoupat nohy, pak ale máme problém ji odtud dostat. Podej čertu prst… Na konci parku si ještě dáme slalom mezi tryskami a míříme k autu. Kousek dál stojí policajti a něco řeší, máme se blížit k autu? Jasně, jsem tady na návštěvě u sympatického pána, o němž netuším, jak se jmenuje. Ale bydlí přímo v tomto baráku, nedávejte nám pokutu. Vzhledem k tomu, že jsou uniformovaní do čehosi zabraní, volíme variantu naskočit do vozidla. Než se otočí, můžeme být pryč. Nikdo si nás ale nevšimne, tak v klidu naprogramujeme navigaci. A máme chuť na nanuka. A já na čistou neochucenou vodu. Budeme koukat a hledat penáč nebo něco podobného. Taky by to chtělo potkat toalety, říkáme si v 16:40, když opouštíme Schwerin.

Za 15 minut zahlédneme Aldi, koupíme nanuky i vody a v 17:50 se dočkáme i toaletní zastávky na odpočívadle. 20:05 poskytneme na benzínce ve FLENSBURGU stravu i Fandovi, mně Michalka naordinuje rozcvičku a tatínek se mezitím pokouší vysvětlit navigaci, kam a hlavně kudy chce dojet. Příjezd do cíle je hlášen na 23:43, takže do jedné bychom měli být uloženi ke spánku. Michalka dostává slíbený tablet s pohádkou a zase jedeme dál, dneska vlastně furt jedeme.

0:15 jsme na místě (VILDMOSEN), do přístavu zbývá necelých 50 kilometrů. Dvacet minut potřebujeme na oživení procesu přípravy lože, a to za úplné tmy, což od zítřka taky nebude.

Parkujeme na jakémsi sídlišti, tatínek objeví dětské hřiště, ale to bude až za odměnu, nejdřív kolem jezírka vylezeme na vyhlídku, cestou dojíme zbylé třešně z termoboxu. Cestou z vyhlídky se s malou uvelebíme na hřišti, vyzkouší lanovku, kolotoč, houpačku, skluzavku a přes zákaz i pískoviště. Michal zatím programuje navigaci a řeší problém – všechny body jsou zadány a místo plánovaných 450 kilometrů navigace hlásí jen 350. Ještěže se Michal při plánovaní sekl směrem nahoru.

15:50 odjíždíme a já docela rychle usínám. Nějak už si nevybavujeme, proč jsme kterou zastávku do programu zařadili, navigace hlásí zadané souřadnice, nikoliv názvy, a tak se holt necháme každou další zastávkou překvapit. Procitám kousek před EVJE, právě včas. Za městem má vést silnice úchvatnou krajinou kolem Byglandsfjordu, my ovšem hezkou krajinu vidíme až o kus dál. Kdoví, jak to ten průvodce myslel… Na konci jezera domy na kůlech ovšem nevidíme ani náhodou.

17:00 – 17:30 se rozhlížíme kolem SYRTVEITSFOSSEN, zaujme nás pohled na raft bojující v peřejích, projdeme se po kamenném náspu, vyfotíme krásnou scenérii a vracíme se do auta. U starého, již nepoužívaného průplavu STORESTRAUMEN SLUSE (18:00 – 19:00) se rozhodneme povečeřet. Je tu hezky, až na to, že se docela rozfoukalo. Salám ani okurek neuletí, vyřídíme telefon s dědou a opět opouštíme stanoviště.

Michalka sice protestuje, ale utluče ji argument, že tady je docela hezky a dál by mělo pršet. A tak ve 20:55 začneme stlát a bráníme se dotěrným muchničkám. Vyčistit zuby musíme, ráno jsme to nějak zasklili. Šla bych si umýt nohy, jakási voda tady je, ovšem vypadá nevábně – listí, jehličí, tráva, pěna, musí tedy stačit ubrousková metoda. Promítání pohádky končí ve 22:15, vyčůrat a spát.

Projíždíme kolem místa, kde jsme taky jednou nocovali, obkroužíme kruhák v tunelu a v 11:00 přistáváme za mírného poprchávání na parkovišti u vyhlídky na 3. nejdelší visutý most v Evropě HARDANGERBRUA. Než se vybatolíme, máme v patách zájezdový autobus. Rychle, ať je přes ty Japonce most vůbec vidět! Z vyhlídky sejdeme ještě kousek po silnici, dojdeme na toalety a v 11:15 se před občasnými kapkami schováme.

Další desetiminutovka následuje na íčku ve městě ULVIK (11:35 – 11:45) a cestou na chvilku mikrospím – přece nebudu furt hypnotizovat teploměr nebo zataženou oblohu. Dnešní den budiž ve znamení vodopádů, ve 12:20 zastavujeme u SKJERVSFOSSEN. Koukáme na něj shora, támhle sjedeme dolů, tam bude vodopád líp vidět. Dokonce se k němu projdeme. Ve 12:40 nasedáme a po půlhodinové jízdě zastavuje u dalšího „fossenu“ na starém známém místě.

Ano, tady si Michalka koupila zimní čepici s trollem, stále ji prodávají (za 99 NOK). Nestojí zde žádný erární stoleček, ale naštěstí neprší, a tak poobědváme salám a chleba na kapotě auta. Projdeme se na dosah ruky k mase valící se vody, Michalka si stěžuje na nízkou teplotu, tak musím obětovat svou mikinu a za 30 minut (13:45) opouštíme TVINNEFOSSEN a míříme do známých míst. Jeden tunel, druhý tunel, až se dočkáme nejdelšího silničního tunelu na světě se 3 modrými jeskyněmi. V první jeskyni Lardalského tunelu vylezeme a vyfotíme se (14:45 – 14:50). Neprší tu, teplota vzduchu je v tunelu vyšší než venku, ale ten kravál je nesnesitelný.

Svištíme dál směrem k oblíbenému lesnímu nocovišti přes nezapomenutelný Jotunheimen. Počasí sice nepřeje tomu, abychom všude zastavovali a bezmezně se kochali, ale na břehu Sognefjordu si nepropršenou toaletní přestávku dopřejeme (15:30 – 15:40). Pak míříme přes Ovre Ardal v mapách neznačenou, leč vyzkoušenou, placenou soukromou cestou kolem hotelu TURTAGRO. U mýtnice zaplatíme 90 NOK (16:30) a kocháme se už na pohled mokrou krajinou.

Vyhýbáme se ovečkám na silnici, posunujeme se rozvážným tempem a prohlížíme krajinu a vzpomínáme. V 17:10 brzdíme před chatou Sognefjellhytta. Minule to byla čerstvá novostavba, dřevo ještě vonělo smůlou, teď už zvenku vypadá omšele (ty povětrnostní vlivy!), pozorovali jsme odtud běžkaře. Přeběhneme dovnitř, projdeme se po ochoze, běžky tady jsou taky několikeré opřené, lidi s běžkařským vybavení potkáváme, ale zdá se nám, že při naší minulé návštěvě bylo větší sucho, větší teplo a podstatně víc sněhu (to globální oteplování). Letos ale v chatě mají razítko, to je radosti! A luxusní toalety, to je radosti! A venku stále prší, to není radosti! V půl šesté opouštíme lavičky s kožešinami a mizíme.

Michalka dostává koloběžku, aby se nějak zabavila, skáče přes švihadlo, dáme vařit vodu a stíháme si zahrát i na honěnou a schovávanou. Podle mě místo ideální, jenže Michalka si vypěstuje ze zdejších záchodů přímo trauma. Jsme na oné místnůstce spolu, mechanismus splachování funguje na čidlo, já se nějak nevhodně protáhnu a čidlo zareaguje, aniž by to naše malá kočička čekala. Toť osudový okamžik s nežádoucími následky.

Před sedmou se pustíme do večeře, máme slíbenou kofolu. Stojí na stolku, hromadně jdeme na záchod, a když se vrátíme, lahev s kofolou není. Michalka je naprosto zděšená, nic jiného se neztratilo, jenom ta flaška. Asi ji ukradl sob. Uvaříme do termosky čaj, na zítřek se zajisté bude hodit, vyrážíme doplnit užitkovou vodu, zavedeme Michalku k řece, jejíž hukot dotváří neopakovatelnou atmosféru zdejšího místa, a ve vodě objevíme postavenou hrázku z kamenů… a v ní pohřešovanou petku. Mamí, ten zloděj sob si ji tam asi dal vychladit… Michal musel potajmu vybudovat zabezpečení ze šutrů, abychom o lahev v řece opravdu nepřišli.

Hnát naši mladou na kutě argumentem, že je tma, bohužel zrovna nemůžeme, a tak ji nalákáme na film Ať žijí duchové, ovšem nejdřív vyčistit zuby. Po kině má ale tatínek ještě chuť na průzkum parkujících karavanů, beztak to budou (a taky jsou) samí Němčouři. 11 stupňů v 11 (tedy 23) hodin, to ještě jde. Projdeme se k mostku, okukujeme kopečky kolem a Michalku navlíkám do tlustého pyžama o spacáku ji pořádně zachumlám, aby se v noci nemohla vysoukat. Ovšem tušíme, že rekordně studená noc bude zítra a potom na Nordkappu.

V břuchu kručí, vítr fučí, na chodníčku nad vodou kocháme se přírodou. Přelezeme plůtek, podejdeme železniční trať, zabojujeme s dvířky a mašírujeme po chodníčku. Občas sice chodníček chybí, a tak se snažíme vyhnout bahnu, což nejmladší z nás samozřejmě neustojí a žuchne sebou. Dorazíme k rozhledně, dokonce zachytíme i nějakého opeřence v dálce a vyrážíme na zpáteční cestu. Michal chce udělat hromadnou fotku, ale postrádá selfie-tyč. Kde je? Jasně, zůstala nahoře na okenním parapetu. Michalka se ochotně vrací, protože tuší, že by mohla dostat za odměnu nějaký motivační bonbon (a neplete se). Vzpomenout si až u auta, to by se asi tak ochotně nevracel nikdo.

Jsem ráda, že tento tip, který jsem našla a do itineráře prosadila, stál za tu námahu. Krajina opravdu nezvyklá, za vítr nemůžu, ale naštěstí celou dobu nepršelo, tedy pozitiva převažují nad negativy. Sundáme zimní oblečení, zavřeme se do auta a zaslouženě posnídáme. V 10:00 zavelíme k docela dlouhému přejezdu.

Střídavě se přehání déšť, vidíme i kousek duhy. Poblíž Trondheimu se chceme vyhnout mýtným branám, a tak projíždíme po téměř nezpevněné (ale značené) silnici norským lesovenkovem, několikrát je potřeba navigaci usměrnit, ale na to je Michal odborník. Má-li naplánovanou cestu, kterou navigace nezná nebo nepovažuje za schůdnou, stejně ji nakonec přesvědčí, pokud do silnice nevede zákaz.

14:05 – dojedeme k ostrovnímu hradu STEINVIKHOLM, který je největší norskou středověkou stavbou. Máme v plánu se najít. Po příjezdu ale musíme plán přehodnotit – to by bylo odfouknutých věcí (a možná i lidí). Jestli ráno pořádně foukalo, tady fučí ještě mnohem víc. Vybírá se tu parkovné, ale kiosek je zavřený, tak situaci necháme plynout a zavření v autě se krmíme. V mezičase kiosek otvírá, ale nikdo po nás kvůli parkovnému nejde. Překonáváme se a sami dobrovolně jdeme platit, klobouk smekáme sami před sebou, že bychom konečně začínali dospívat a pobírat rozum a zodpovědnost? Projdeme se přes lávku ke hradu, ale dovnitř se stejně nedostaneme. Michalce vítr vůbec nevadí, pobíhá po břehu a hledá mušličky. Do prkýnka, proč jsem vyhodila tu krabičku po třešních? Do čeho budeme dávat úlofky z Lofot? (Nejde o hrubku, ale o záměrnou slovní hříčku – pozn. aut.) Nedá mi to a pokouším se v kiosku o razítko, dostanu jakýsi červený erb bez nápisu. Ve 14:50 se zase stěhujeme dál.

Michalka se chce vyfotit s trollem, kterého se minule hrozně bála, slibujeme jí, že nějakého určitě potkáme, možná ještě dneska – jak jsme se minule fotili u toho akvária. Každopádně k vodopádu se nedostaneme, neboť turistická atrakce prochází rozsáhlou rekonstrukcí, jak mi odepsali na můj dotaz. Aspoň ten troll by venku mohl být. Jenže když projíždíme kolem místa, kde čekáme NAMSEN LAKSAKVARIUM, není ani troll, ani budova, pouze hromada šutrů a bagry. Tomu se říká pořádná rekonstrukce. A Míša je smutná. Hele, most, hulákám, tam by se třeba dalo projít, ať furt jen nesedíme v autě. V 17:15 Míša sice silně protestuje, ale nakonec se nechává strhnout (obrazně řečeno) proudem vody, který se valí přes FISKUMFOSS. Přes most se projít dá, stihneme se vyčůrat a zase před deštěm zdrhnout do auta. Vlastně celou cestu by bylo stylové mastit Prší, nebo si aspoň zpívat Prší, prší, jen se leje… Do toho se ukazuje sluníčko, takže dnešní den je plně ve znamení duhy. V půl šesté opět startujeme a říkáme si, že jakmile uvidíme nějaké pěkné odpočívadlo, můžeme uvařit. Večeři nemusíme nutně nechávat až na konečnou, ta bude dnes hodně pozdě.

Jasně že občas sprchne, ale zavřeným v autě to až tak nevadí, navíc vařit už nebudeme muset, pouze ustlat. Ve 21:55 si Michalka vyžádá toaletní zastávku, je 8 a půl stupně. Zbývá posledních 20 minut a Michal nám dopřeje luxus a zatopí. Ve 22:15 přijíždíme na vytipované parkoviště v lokalitě MO-I-RANA, zbytečně nevětráme, ve 22:45 už ležíme zavrtaní v relativně vytopeném kině a ve 23:30 si přejeme dobrou noc.

Ne však dlouhou, 9:55 stavíme na odpočívadle v ROGNAN, v první řadě abychom se pokochali zasněženými vrcholky za azurovou plochou fjordu Saltdal. V 10:20 nás zdrží ručně řízená (manual dirigering) práce na silnici, čekáme na služby ledebila, který doprovází řidiče přes opravovaný úsek, ovšem už v 10:40 zvládáme pětiminutovku s razítkem ve FAUSKE.

Mírné zklamání zažijeme u parkoviště HUSMANNSPLASSEN KJELVIK (11:35 – 11:50). Značí zde muzeum a vyhlídku, zkusíme prozkoumat obojí. Zaslechneme ale nějaké trubky, vypadá to, jako by zde stavěli pionýrský tábor. Přes děti se prodírat do muzea nebudeme, obracíme k autu, aniž bychom dosáhli cíle. V autě koukám do mapy a vyhlídka nemá být cestou k muzeu, ale přímo nad parkovištěm na kopečku, zase vystoupit a šup hore. Úspěšně najdeme vyhlídku, ačkoli výhled je dost zarostlý. Nu což, nemůže být všechno ideální.

13:40 – přijíždíme do přístavu BOGNES. Jako první a jediní stojíme v lajně „reserved“, aniž bychom měli jistotu, že tu stojíme dobře. Jsme tady ale zase nějak brzo, necháme se překvapit, jestli nás nalodí o spoj dřív, nebo jestli budeme muset čekat. Maník obchází auta, až to s ním vyřídíme, budeme vědět, na čem jsme, a najíme se.

Bere si od nás rezervačku, dává na oplátku kartičku a účtenku a beze slova zmizí. Takže stejně nejsme ani o chlup moudřejší a čas odjezdu nemáme zjištěn a potvrzen. Přesto vítězí hlad, a ač neinformovaní, pustíme se do konzumace. Pozorujeme sousední loď do Narviku (nebo kam), vyřizujeme toaletní potřeby. Pozorujeme cvrkot u lodi, která přijíždí z Lofot, přiběhne k nám další fufulík, bere nám kartičku, kterou jsme dostali od jeho kolegy, a opět neříká ani ň. Asi se s námi počítá už na spoj ve 14:30.

Pak už si jen tak jedeme, kocháme se nádhernými pohledy a výhledy, děláme fotozastávky, jednou opět čekáme na doprovod silničářů, zkrátka užíváme si svobody, nezávislosti a štěstí na počasí. Za zmínku stojí snad jen tři záživnější zastávky.

Podle souřadnic hledáme jakési umělecké dílo, zrcadlo, které odráží krásu přírody a je častým fotomotivem pro turisty. My abychom někde chyběli! Jenže navigace nás dovede akorát tak do kempu, skrz který bychom se chtěli/měli k bodu zájmu dostat. V mapě není jediná stezka, jediná odbočka nebo pěšinka. Ptám se recepčního, kouká do mapy, ale když tam nevidí fotku, co přesně hledáme, tváří se bezradně. Nějaká socha, umělecké dílo, možná jsme měla říct „spiegel“, když už jsme se domlouvali německy. Máme jet cirka dva kilometry zpátky a tam je odbočka. Jasnovidec, jak může vědět, ze kterého směru jedeme? Napadá mě, až když jsem pryč. Jedeme zpátky dva kilometry, ale po odbočce ani vidu ani slechu, ovšem podle map se přibližujeme. Kašlem na to, nebudeme si kazit krásný den neúspěchem. V papírech doplním: nenalezeno a jedeme dál.

Míjíme kemp a po dvou kilometrech narazíme na směrovku SKULPTURLANDSKAP NORDLAND (18:20) Mapy poprvé neodpovídají skutečnosti. Když už jsme tady, tak teda vystoupíme, sejdeme k uměleckému dílu (možná by se mi pohled líbil víc bez něj), opravdu se v objektu zrcadlí příroda. Má to nějaký účel, třeba na selfíčka, nebo ne? A když se člověk postaví blíž, zrcadlo pořádně rozšiřuje, čímž se bavíme dvacet minut.

Konečně kotvíme na starém známém parkovišti, kde jsme před 8 lety čekali (a taky se dočkali) Půlnoční Slunce. Dokonce stojíme snad na stejném fleku jako minule. Času máme dost (20:55) a spolučekačů snad ještě víc. Rozděláme stoleček, usteleme, uvaříme, navečeříme se, procházíme se po pláži a načasujeme i promítání Shreka v domácím kině. Mezitím si Michalka vyndá staré kovové autíčko a lopatičku, buduje z písku a kamínků a před večeří ji musíme důkladně umýt. Ještěže na záchodech teče teplá voda. Dočkáme se krásného Půlnočního Slunce i velkého množství turistů (dokonce i autobusového zájezdu, který jen zastaví, všichni vyskočí, vyfotí, naskočí a zase odjedou). Vyčůrat a spát, je asi čtvrt na jednu.

V 11:35 parkujeme v LEKNES, spouští se sice pár kapek, ale už jsme si na vlhko tak nějak zvykli. Michalka musí nevyhnutelně pokropit trávníček a odebíráme se na informační centrum, kde nás potěší obrovským kulatým razítkem s nápisem Signert Lofoten (tipla bych si podepsaný na Lofotech??) Na všechno včetně projevu upřímné radosti nad úlovkem nám stačí čtvrt hodiny.

Ve 12:30 odstavíme auto na parkovišti u hospody, která tak úplně hospodou není, jakýsi kulturní sál či společenská místnost. U venkovního stolku, jemuž hospoda ze dvou stran poskytuje závětří, poobědváme chleba se salámem, u konzumace ti zimomřivější z nás proti chladu poskakují a všichni se kocháme okolím. Pět minut po jedné si balíme fidlátka, je čas pokračovat za dalšími zážitky. Daleko ale nedojedeme, zastavujeme hned v půl druhé ve městečku HENNINGSVAR. Tentokrát platíme parkovné, ovšem nevidíme ceník. Michal vhodí do automatu 20 NOK, ale do čtvrt na pět se tady určitě nezdržíme. Storno. Vhodí 10 NOK, taky zbytečně dlouho, nakonec vhodíme pětikorunu a délku už neřešíme. Projdeme se známým místem, v galerii razítko nemají, na íčku taky ne, ale specifickou atmosféru si opravdu užíváme.

16:45 zastavujeme na odpočívadle KONGSVIK, protože na rozdíl od Michalky jsme ještě nebyli na záchodě (ani já, když jsem viděla, jak pán nervózně stepuje). Při té příležitosti zjistím, že přilehlá pláž je plná mušliček! A to vlastně už od rána marně koukáme, kde by bylo vhodné místo na sběr suvenýrů, na který se Michalka moc a moc těší.

Volám na ni: „Jdeš ven z auta?“ „Ne, nepotřebuju, proč?“ „Co jsme ti slíbili?“ „Mušličky? Mamíí, prosíím otevři mě!!“ Je šťastná, objevuje žluté minišnečky a soustředí se jen na ně. Schválně jsem nechávala skleničku od omáčky. Tu sice máme velice rychle naplněnou, ale Michalku od vody nelze dostat. Slyší až na trenčanské párky (v 17:10) … Jenže na ty si ještě chvilku musí počkat.

V 18:45 narážíme na dalšího ledebila a já se rozhoduji, že je přestanu zaznamenávat, není to ani důležité a už ani vtipné. Ve 21:00 dorážíme do cíle, na parkoviště HATTENG. Odpočívadlo je docela obsazeno, přesto se nám na první pohled líbí, stolečky se nacházejí v „domečkách“ – dvě stěny do pravého úhlu podpírají střechu s typicky norským travním porostem, na střeše je komín a kdyby jo moc foukalo, asi by se v rohu na lavici v závětří dalo i přespat.

Parkoviště objedeme dvakrát, než najdeme mezi kamiony, karavany i osobáky místo, ze kterého bychom brzy ráno mohli bez problémů vyjet i v případě, že bude přes noc pršet na už tak rozměklou travnatou plochu, zabereme si přístřešek a lážo plážo steleme. Dokonce se dočkáme i volných toalet, což je při obsazenosti zdejšího hotelu docela zázrak. Uvaříme, povečeříme, ve 22:35 ještě čekáme, než se dovaří čaj do termosky (zítra čekáme velmi nepříznivé počasí). Nádobí je umyto, Michalka se jako překvápko pro nás v autě převlíkla do pyžama poté, co jsme se v teple záchodů a v rámci možností „vykoupali“, a ve 22:50 promítá biograf Fujtajblik animák Madagaskar 2.

Situace se ovšem změní přesně ve 14:00. Michalka potřebuje čůrat, odstavíme se na odpočívadle u vody. Záchody tu sice nejsou, ale je tady přístřešek se stolečkem a lavičkami, a navíc je tu hezky, co kdybychom se najedli tady? V klidu? Nebo budeme vařit v Altě před katedrálou? Takové hezké místo jako tady určitě už nenajdeme. Tatínek tedy kuchtí a Michalka běhá kolem vody a hledá mušličky. Skoro nic tady ale není, tatínek na(ne)štěstí objeví naleziště šneků, stihneme také postavit mužíka a v mezičase probíhá klasický jídelní scénář – uvařit nudle na dva chody, umýt nádobí. Ve 14:45 spokojeně odjíždíme.

Pět minut po třetí uděláme rychlovýsadek u muzea ALTA. Asi bychom měli zaplatit vstupné a jít obdivovat skalní rytiny, které jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Na druhou stranu ale nejsme ani historikové, ani výtvarníci ani kulturologové, tak se nudně spokojíme s razítkem a šineme se dál. V 15:25 parkujeme poblíž centra města ALTA u známého řetězce Rema. Vidíme íčko jiné, než je v mapě, ovšem podle nápisu se přestěhovalo, stačí přejít ulici. Sice chvilku tápeme, ale íčko nacházíme a razítko dostáváme, ale pokračujeme v prohlídce města. Katedrála je opravdu zajímavá stavba, možná by bylo fajn vylézt na věž. Kousíček od katedrály je krásné velké téměř prázdné hřiště, na kterém Michalku necháme, a jdeme na průzkum katedrály. Momentálně má kasa pauzu, říká obsluha, u které marně žádám razítko. Opouštím své spolucestující na hřišti a vydávám se k IC značenému v mapě. Nakonec jsem se aspoň prošla.

Cestou objevuji jednu skluzavku, na kterou je vidět od parkoviště u obchoďáku, kam přeparkujeme. Michalku pošleme se klouzat a my přehrabujeme věci a chystáme, aby bylo po ruce vše, co bude potřeba na Nordkapu, kde bude docela zima a bude silně pršet. Míše oteplovačky, gumáky, určitě pohledy (které tam napíšeme), večeři, sešit na razítka, zápisník zahraničních zpravodajů, Michalce pití a u nás konečně asi dojde na zavřené boty. Ty jsou ale v boxu. To už nevadí, stejně nahoru Michal poleze pro salám. Pro Mišku na hřiště ani nemusíme chodit, vrací se pro pití a rovnou sedáme do auta a v 16:20 se rozjedeme nejkratší cestou k nejsevernějšímu bodu naší cesty, který bývá mylně považován za nejsevernější bod evropské pevniny. Proč mylně? Protože se nachází na ostrově Mageroya (a dokonce i na tomto ostrově je ještě severněji položený mys Knivskjellodden). A proč nemáme v itineráři ten opravdový nejsevernější pevninský bod? Nordkapp je přístupný po silnici a ročně jej coby "nejsevernější bod Evropy" navštíví přes 200 tis. turistů, zatímco mysu Kinnarodden lze dosáhnout jen celodenní pěší túrou napříč tundrou, případně k němu připlout ve člunu. Jasné vysvětlení. Zhruba 200 kilometrů před Nordkapem se radikálně mění krajina – pustina, občas stromek, jinak mechy a lišejník. Značek pozor sob jsme viděli už spoustu, leč živočicha tohoto pouze jediného, a sice nohama vzhůru v příkopu. Chudák, to musela být rána!

17:40 – objevují se první kapky a pohled vzhůru (i do mobilní aplikace) prozrazuje, že lepší to v dohledné době nebude. Když chvilku neprší, zastavíme, abychom se protáhli a proskočili. Nordkap 98 km – neprší. Což by se nemohl radar jednou jedinkrát mýlit? Aspoň trošku, nemusí se udělat úplně jasno a slunečno… Jenže sotva dokončím odvážnou myšlenku, na trávu, mech, šutry a ojedinělý keřík už zase něco drobného padá. Nordkap 79 km – mrholí, to vlhko padá k zemi a v té pustině potkáváme Káčko. U nás po republice auto s karlovarskou značkou nepotkáš, jak je rok dlouhý, a tady…

19:40 – vjíždíme podvodním tunelem na ostrov MAGEROYA a musím konstatovat, že opravdu chčije. Čím víc se blížíme k cíli, tím horší je počasí a tím víc cyklistů předjíždíme. Chudáci, ujede mi. Michal mě okřikne, že to nejsou žádní chudáci, ale úplní blázni, že je k tomu nikdo nenutí. Asi si chtějí sáhnout na dno nebo je láká vidina ušetřených 285 NOK (pěší či cyklisté mají vstup gratis). My si rádi zaplatíme tento dražší lístek, protože opravňuje k prohlídnutí všech atrakcí a platí 24 hodin.

20:40 – přijíždíme za stálého bubnování deště k okýnku. Objednávám dva dospělé a jednu dětskou na 24 hodin. Odkud jste? Přiznám barvu a pokladní se směje: „Tam je pivo levnější než voda.“ Tak nás vidí svět:-). Michalka štěká, paní se ptá, jestli jsme nezapomněli nahlásit psa. Slečna má očividně smysl pro humor. Paní se ptá, kde bydlíme, jmenuje nejbližší kempy, a když vidí, jak zaraženě koukám, pochopí: „In your car?“ Yes, tos, holka, trefila. Vysvětluje, že buď můžeme odjet a vrátit se, nebo spát přímo tady. V duchu se zaraduju. Chvilku nás ještě potrápí zvlhlá karta a navlhlý platební terminál.

Konečně jde závora nahoru a my se dočkali! Sice nevidíme na krok a chčije, ale s tím se počítalo. Michalka nutně musí čůrat, nevydrží těch pár metrů do budovy (sice ji nevidíme, ale musí být blizoučko podle mapy), pud sebezáchovy nám pomůže tuto situaci zvládnout. V jednu v noci by mělo přestat pršet, usteleme tedy až potom. Míša dostává pláštěnku a holínky, na přezutí jí s sebou bereme sandálky. Sbalíme večeři a všechny plánované věci a hurá do akce.

Hala je plná lidí, všude visí nebo plápolají bundy a pláštěnky, ze kterých crčí voda. Urveme si stoleček a říkáme si, že tady budeme tak dlouho, dokud neuschneme. Na střídačku si dojdeme na toalety. Super, tady by se dalo i umýt, kdyby tu nebyly ty davy. Navečeříme se a Michalka si v šopu vyhlédne sněžítko, taťka magnetek a mně přisoudí ponožky, když mám furt studený nohy. Ovšem, mám si je jít vybrat. Na recepci jdu zjistit, zda na panoramafilm, který dávají každou půlhodinu, musíme mít rezervaci. Netřeba. Koupíme ještě dva pohledy (jeden pošleme, jeden si necháme).

Po večeři rozdělíme, jaký pohled půjde komu, a pustíme se do psaní. Na Pecovi máme adresu, nebo to dopadne jako ve Francii? (viz Tour de Europe 2017, den jedenáctý). Napíšeme, najdeme schránku a zaplouváme do šopu. Dvoje černé ponožky s barevnými soby za 79 NOK, magnet a sněžítko. Razítko u pokladny mají, ale smí ho použít pouze na zakoupené certifikáty. Nu což! Michalka se vyfotí s trolly, po razítku se ptám na recepci. Mají ovšem pouze na pohlednice. Chápu, jak to myslí, ale dělám blbou a vracím se se zde zakoupeným pohledem. Pán se směje, že jsem ho špatně pochopila (kdybys věděl, chlapče!), že se jedná o poštovní razítko. Tak si ho od někoho budeme muset oskenovat!

V půl dvanácté jdeme do kina – panoramatický film o tom, jak se Nordkap mění během roku. Mimochodem, film lze shlédnout na youtube. Pak zavítáme do magické jeskyně světel, projdeme si exponáty v muzeum a vyrážíme do mlhy ulovit foto s globusem. Naštěstí už neprší, jen silně fouká. Stejně kecají, žádný útes tu není (neb ho nevidíme) a zajisté ani žádné moře. A ten film, to byla umělecká mystifikace, jak jinak. Všechno jsme zvládli, vyčůrat a spát.

Ale taťka zavelí: pojďme ještě do kina! A tak jdeme na promítání v 0:30. Pak teprve záchod a zaplout do postele. Michalka je hodně unavená, ale bude muset ještě chvilku vydržet, než se ustele. Otevřeme auto a… překvápko!! Taťka předstíral, že chodí fotit, a přitom šel připravit ložnici, ten je ale hodný! Honem zahučet do spacáků a chrupkat. Ráno je obchod otevřen od 7 do 8 a pak až od 10, to by mohly být v provozu i toalety, což by se hodilo.

13:20 – 13:30 se zdržujeme s razítkovým úspěchem ve STABURNES v návštěvnickém centru zdejšího národního parku a ve 13:50 se po dobu deseti minut marně dobýváme do zavřeného IC v LAKSELV. Zkoušíme vedlejší muzeum, ale marně, dostaneme pouze samolepku, na které je pouze žluté M na zeleném podkladu.

V 15:15 prozkoumáme KARASJOK, nejde nám ani tak o zdejší Laponský parlament, ale narazíme na Laponské muzeum, kde dostaneme úřední razítko a nakonec zastavíme u Laponského parku (Sápmi park) – kupujeme jeden magnetek, ač kreslený, vypadá roztomile a je přímo s Laponcem, objevíme luxusní toalety a získáme krásné razítko se sobem. Na parkovišti se pak i stihneme najíst, kde budeme zase hledat odpočívadlo?

16:22 překračujeme hranice finského státu, kam naše nohy dosud nedošláply. Vlastně nás čekají 4 cestovatelské premiéry v následujících pár dnech. Prvním sídlem je KARIGSNIEMI. Hele, íčko, co nejdřív by to chtělo sehnat finské razítko, ať máme jistotu, že nějaké máme. Podle papírů mají otevřeno do 17, to je super. Ale proč tedy mají zavřeno? Jasně, Finsko, není 16:24, ale už 17:24, časový posun, takže logicky už zavřeli.

Tentokrát se mi usnout nedaří, pořád koukám, jak je silnice před námi neskutečně rovná (co do zatáček) a zároveň zvlněná, všude kolem jen les. Jedeme, jedeme a všimneme si na ceduli značeného něčeho zajímavého. Čas máme, parkujeme v 17:35 u cedule SULAOJAN LUONTOPOLKU (to druhé slovo znamená naučnou stezku) a jdeme se projít. Kolem říčky lesem (kudy jinudy ve Finsku, že?) přes mostek a chodníček, do kopce a na druhém břehu vidíme hodně schodů. Tam asi bude nějaká vyhlídka nebo rozhledna, to musíme vidět. Vracíme se zpět a na rozcestníku vezmeme druhou cestičku, zdoláme schody a jsme opět na lesní cestě. Kráčíme po zalesněném hřebeni a očividně nás hodně dlouho nečeká žádný výhled, to nemá cenu. Obracíme se a jdeme k autu. Musíme jít svižně, nebo nás ty mrchy komáří sežerou. Ano, jsou tu, ale podle líčení stopařů jsme to čekali ještě horší. Přísnou přírodní rezervaci KEVO (Kevon luonnonpuisto) opouštíme v 18:00 a na cestu zakusujeme tatranky. Když zrovna není kolem dokola les, vyloupne se jezero, za kterým už ale les stojí. A když zrovna nemáme štěstí na jezero, tak jedeme kolem řeky nebo přes ni. To je typická finská krajina. Má samozřejmě svoje kouzlo (to má ve své podstatě i hromada odpadků v Neapoli), ale ty lesy, jako by nás svazovaly, tísnily nebo dusily. Nevím, jak jinak náš finský pocit popsat, ale norská krajina je světlejší, otevřenější. Třeba mě některý čtenář pochopí.

Doplníme Fandovi ve městě IVALO zásoby nafty (20:00 – 20:10) a ve 20:45 přijíždíme k opuštěnému skiareálu (nejspíš) KAUNISPÄÄ. Tady jsme sice původně měli nocovat, ale povětrnostní podmínky nepřejí ani stlaní ani přípravě večeře. V tuto chvíli dokážeme pouze dvě věci, pokud zde zůstaneme – umrznout a pak uletět. Vlastně tři věci – ještě vylézt na rozhlednu Kaunispää torni. Pokocháme se mlhavým výhledem a pět minut před devátou vyrážíme hledat nocležiště.

Ve 14:15 vypustíme před hotelovým komplexem dítě na hřiště a jdeme shánět první finské razítko. V muzeu ametystů nemají, to je takový problém sehnat razítko? Aspoň jedno z Finska a co možná nejdřív, nebo dopadneme jako v Monaku či Andoře. Chca nechca se dávám na žebráckou výpravu do hotelové recepce, kde získám aspoň úřední, bingo! Vyzvednu Michalku na hřišti, využijeme (když hotelové, tak nemůžou být úplný humáč) toalety, něco na zdejším parkovišti pojíme a přesunujeme se o kousek dál za pěší turistikou.

15:50 – lezeme do návštěvnického centra výše zmíněného národního parku ve městečku PYHÄTUNTURI. Prohlížíme si vycpaná zvířátka, modely jejich úkrytů ve sněhu. Michalka zakotví v koutku s plyšáky a přechází opakovaně po cvičné lávce nad virtuální bažinou. Potomek má zábavu, teplo tu je, záchody a wifina a výjimečně nikam nespěcháme. A taky máme první finské krásné neúřední razítko, heč! Co budeme dělat, když se z túry vrátíme brzy? Tady má Miška jiné možnosti zábavy než v autě. Odsouhlasíme si, že zdejší parkoviště se nám natolik líbí, že už dneska dál nejedeme, jen přeparkujeme dozadu, ať nestojíme před vchodem. Před čtvrtou dolujeme Michalku od plyšových kamarádů, zdlábneme sváču, sbalíme turistický batůžek a v 16:20 vyrážíme do terénu. Musíme se ovšem vracet, protože mi nějak nedocvakne, že si Michalka na nejdelší výšlap celé dovolené nazula gumáky, a schytám to, neb jsem nezodpovědná matka a neuvědomuju si, že v holínkách se jí půjde blbě. Mea culpa, mea culpa, mea máxima culpa.

Nebýt komárů, bylo by počasí jako stvořené na krátký rukáv. Cesta vede lesem, lišícím se od našich lesů sytější zelení, vlhkostí vzduchu, čistotou a v neposlední řadě těmi bodavými sviněmi. U rozcestníku vytahuji a používám repelent a dostává se nám od protijdoucích úžasné rady: „Nezastavujte se, nebo vás sežerou.“ Kde všude člověk na Čecha narazí! Jdeme po chodníčku, který náhle končí, a rozhledna, cíl (jak by řekla navigace mezicíl), je přímo před námi. To máme jako plavat, když zde nefunguje přívoz? Ne, musíme se vrátit k rozcestníku a odbočit doprava, ta slepá je vyhlídka na rašeliniště. Kocháme se krajinou, a když slézáme z rozhledny, máme v nohách 4 kilometry a ještě dlouho cestu před sebou. Chceme nakouknout do kaňonu Isokuru.

Od rozhledny pokračujeme po chodníčku v mokřadu (Tunturiaapa natur trail), pak jdeme docela dlouho lesem do kopečka, z kopečka, do kopečka, z kopečka, po schodech i cestičkách, až kolem jezírka dorazíme do údolí, jehož svahy jsou samý šutr. Nacházíme se v nejhlubší rokli (220 m) ve Finsku a ušlapáno máme 7 kilometrů nejednotvárným terénem. Michalka začíná být unavená, ale musí se překonat. Ještěže na nohou nemá ty gumáky!

Zdoláme s naprostým odporem nechutně dlouhé schody (asi fakt nejhlubší finská rokle) nahoru, zdržíme se u přístřešku – domeček, dřevo nachystané, pánev připravená k použití, tady by se vážně dalo přespat, záchody hned vedle. Čekám sultánovu pomstu, ale to by snad dveře nezdobilo logo vozíčkářů. Fakt, uprostřed lesa moderní toaleta, jakou jsme ještě neviděli ani u finské hlavní silnice. A navíc se zde píše: „Ahoj, jsem vakuová toaleta, ráda tě poznávám. Zpracuji toaletní papír i to, cos mi sem přinesl, ale nedokážu strávit pytlíky, krabice, plechovky a jiné odpadky. Děkuji za pochopení.“ To mě rozseká, opravdu se bavím. Ale spát tady nebudeme, chyběly by nám do oken sítě proti hmyzu.

Vyrážíme na poslední necelé tři kilometry, projdeme opuštěným skiareálem, seběhneme kousek po silnici a jsme šťastně (a Michalka vyflusaně) u auta. Jakmile si všimne, že vedle auta je hřiště, okamžitě zapomene na únavu a bolavé nohy, střídavě si hraje na hřišti a jezdí po parkovišti na koloběžce. My se zatím pouštíme do přípravy ložnice a kina a večeře. Stlaní probíhá bez problémů, ale vaření se změní v docela tvrdý ořech. Vařič, ač jede naplno, oheň šlehá jen z několika málo trysek. Nefouká tolik, že by problém mohl být zapříčiněn větrem, a navíc Michal vytvořil závětří z opodál se válícího kusu ulomené reklamní desky.

Michal popadne nůž, oškrábe celý vařič ze všech stran, vyklepe z něj všechno, co se vyklepat dá a po spuštění se celá situace zdá být mnohem příznivější. Ferda Mravenec, práce všeho druhu, zachránil teplé jídlo. Kousek od nás stojí dva německé karavany, na vedlejším parkovišti v lesíku jich stojí spousty.

Usteleme a procházek dneska výjimečně bylo dost, tak zalezeme do kina. Zjišťujeme, že naši sousedé odjeli a parkují támhle za sinicí. Proč? Zvědavý tatínek vyráží na výzvědy – asi tam mají elektrickou přípojku. Michal najde neobsazenou přípojku, zkusí to, ovšem přípojka není pod proudem. Nenašel jediné místo, které by se dalo nazvat recepcí, komu tedy ti lidi za elektřinu platí? Nemusíme vědět všechno. Vůbec nehlídám čas, netuším tedy, v kolik hodin končí kino a kdy jdeme spát, ale odhaduji, že kolem půlnoci.

Venku na lavičce napíšeme pohled babičce, vhodím ho pak do speciální schránky s nápisem „next Christmas“, ale ani mě nenapadá, lézt paní pokladní na oči a chtít razítko… Když jsme tady, tak si areál prolezeme, trvá na svém tatínek, tak třeba farma nebo husky park. Jenže když tam dojdeme, zjistíme, že do každé atrakce se tady platí vstupné, to by fakt nemělo cenu. Aspoň že hřiště je zadarmo, tam Mišku odložíme a jdeme zkoumat plyšáčky. Cestou si v jakémsi obchodě všimneme razítka „překročení polárního kruhu“ za jedno euro. V dalším obchodě by se nám líbil světlý sobík, ovšem kdyby byl ve hnědé variantě, ty jsou všechny něčím divné. Uvidíme v parku, třeba tam budou mít větší výběr.

Vyfotíme si ho, abychom měli porovnání. Ale až se paní nebude koukat na nás. Ta se kouká naprosto nepřítomně do monitoru, tak Michal jde na věc. Najednou slyšíme: „Nou fotos, plís.“ Ajaj, jako by té ostudy dneska už nebylo dost. Nekompromisně s nasupeným výrazem se paní přibližuje, donutí Michala, aby fotku smazal, a teprve poté si všimnu, že nám přímo nad hlavami visí cedule se zákazem fotografování a přímo na nás je namířena kamera.

Stavíme se ještě na íčku, razítko o překročení polárního kruhu dostáváme zadarmo, takže nám ani nevadí, že nemůžeme obchůdek, kde razítko prodávali, najít. Nevracíme se pro razítko ani na poštu, to zase odmítám já, dokud se nevymění služby u pokladny. Vyfotíme se ještě s na zemi zakreslenou významnou rovnoběžkou a v 10:30 mizíme

Nejprve vlezeme do ledové jeskyně, vyfasujeme před vchodem erární kabáty, a při prohlížení ledových soch v místnosti, kde je teplota -10 °C (přece jen nám na letní dovolené skutečně mrzlo!) nás pár Čechů poprosí o fotku. My je na oplátku taky, ale paní (nebo slečna) má připomínky – on vám ten foťák neostří, neostří a neostří… Michal mávne rukou a já si rýpnu: „Včera vařič, dneska foťák, zítra auto?“ Kuš, ožene se po mně drahá polovička a já pro jistotu přestávám vtipkovat.

Shlédneme baletní představení a vlezeme do kanceláře Santy Clause. Pozve nás dál, chce si povídat, tak s ním prohodím pár slov, v mezičase jsme asi třikrát vyblejsknutí, a když lezeme ven, musíme přes fotoobchůdek. Copak tak těsně u prodavače můžeme říct, že fotku nechceme? Už nejsme, co jsme bývali, vyměkli jsme, a proto vybíráme tu, která se nám zdá nejlepší, a necháme za ni 24 éček. Rekord, máme nejdražší rodinnou fotku v albu a ještě je na ní navíc nějaký vousatý děda. Co jsme chtěli, to máme, Michalka se do Santovy pracovny opravdu necpala…

Následně si dopřejeme rodinný souboj v házení míčem na terč, Michalka si v dílničce namaluje obrázek (Santu Clause si nevyrobí, protože to vypadá, že by ho musela nechat na zdejší výstavce, což by nepřenesla přes srdce). Pak se ještě vrací na hřiště a my využíváme wifinu. Ještě jednou se vmísíme do davu v Elfí škole, zajdeme na taneční show, svezeme se vláčkem (ještě dvakrát) a na rozloučenou se jdeme vychladit do jeskyně. Předtím ale vybereme v obchůdku sobíka, Michalka vybírá hnědého hebkého, do výběru jí nekecáme. Při placení na „poště“ prosím o razítko, jde o nápis hyveää joulua, což s pomocí překladače identifikuju jako šťastné Vánoce. No, aspoň tak. Musíme sebou mrsknout, chceme-li stihnout informačku ve městě ROVANIEMI, odjíždíme v 16:30.

V 16:40 parkujeme v centru, doběhneme na íčko, omrkneme hlavní pěší zónu a v 17:00 pokračujeme, teď už „jen“ přejezdem bez cílů. Michalka usíná jako špalek, já o něco později taky, ještě zaregistruju, kterak tankujeme v LOVE (?) naftu (18:00-18:05).

Pět minut po deváté končí Fanda dnešní krasojízdu na parkovišti kousek od pláže, aniž bychom opustili katastr města OULU. Klasický večerní scénář – připravíme ložnici, uvaříme, v půl jedenácté dáváme Michalce koloběžku a zamíříme společně k majáku. Cestou narážíme na místa, na nichž se to komáry jen hemží, vyhlídka bohužel patří k nim, tak se rozhledem příliš dlouho nekocháme. Už teď mám na lýtkách 47 štípanců, na rukou pouze 3, na obličeji 2 a ještě jeden na krku. Michalka, o kterou jsme se dle minulých zkušeností tak báli, má asi 3 na obličeji, 5 na rukou a 6 na nohou, je tedy naprosto v pohodě a tatínek jich taky pár schytal, ale počítat je nechce. Ještě nějaké kino a spát.

V 17:30 zastavujeme na parkovišti u silnice mezi dvěma jezery (nebo nad jedním) v obci ASIKKALA. Příšerně fouká, ale přesto zvládneme dojít k majáku, který je zavřený. No co, jedna rozhledna už dneska byla. Mohl by být ještě skokanský můstek v Lahti, ale museli by nám přizpůsobit otevírací dobu. Za 15 minut jsme profoukaní skrz naskrz, a tak opět zalézáme do našeho osobního karavanu. Michal má vyhlídnuté parkoviště poblíž lyžařského muzea a poblíž největších finských vodotrysků, v parku by mohlo být i hřiště, ale realita představám neodpovídá. V LAHTI široko daleko u lyžařského muzea je totiž parkování v noci zakázáno.

Michal tedy odchází stlát a pak pro nás přijde, nebo prozvoní. Na skluzavku poprvé musím s Michalkou, potřebuje v neznámém prostředí pomoc, přístup nahoře je docela nešikovně řešený. Párkrát se sklouzneme a pak nás žízeň a hlad donutí jít do auta. Ložnice je připravená a právě se rozdělává konzerva.

Vzpomínka na dětství, lančmít (jak to, že za socíků mohlo být něco s angličtinou?). Nejdřív jsem ho milovala, ale pak už se mi „ojedl“. Někdy ve 20 jsem si lančmít koupila na kolej a ani pozřít jsem ho nemohla, že by špatná úprava? Jsem zvědavá, co mu řekne žaludek dnes, po dalších skoro dvaceti letech v okamžiku extrémního hladu. Mezitím tatínek hlásí malér – ztratil Michalce jednu matičku do postele, zrovna z těch dvou, které náhradní nemáme. No, snad nebude mít divoké sny a snad se v noci postel nerozpadne, musíme ji pořádně podložit. Hlásí se ale ještě jeden problém, o poznání horší – vařič opět stávkuje. Chvilku hoří, pak většina trysek přestane, plyn utíká a zamořuje ovzduší, ale oheň už se nezvětší. Docela dlouho vypadá situace zoufale, ale první kolečko masného výrobku je osmaženo (pravda zlehka), samo sebou ho dostane hladové dítě. Premiérově si pošmakuje. Postupně se dostane na mě i na Michala, dovedu si sice představit propečenější steak, ale toho bychom docílili pouze s plně funkčním vařičem. A dovedu si taky představit větší porci, příště tedy minimálně dvě konzervy na jeden chod.

Taťka se rozhodne, že ještě zkusí udělat gulášovku pytlíkačku, proč zrovna tady je napsáno vařte deset minut? Vždyť to ten vařič nedokáže! Příště se vezmou pro případ nouze čínské polévky. Jenže to by se musela aspoň uvařit voda, což se nám v jednu chvíli zdá nemožné. Musíme hned po návratu domů objednat nový vařič.

Vše se v dobré obrátí, polévka nás zahřeje (a s chlebem) i zasytí, umývám nádobí a ještě vyrážíme na hřiště. Nikam nespěcháme, proč bychom dítěti nedopřáli? Ale rozhodně už nebude dvouhodinové kino, dáme tři krátké večerníčky a hajdy do spacáku.

Hurá, razítko pán nabízí jako samozřejmost. Jenže… zkušební otisk na papírek ukazuje, že bude asi problém. It is broken. Kaputt. Z celého čtvercového razítka s krásně a detailně propracovanou katedrálou se otiskne pouze zlomek, prostředek. Mám chuť vraždit a ta se zvětšuje s každým dalším pokusným otiskem. Po rychlé konzultaci s Michalem prosím i o otisk, na kterém není nic poznat – podrobný průzkum odhaluje tři postranní věžičky… Tak to je teda úspěch, jediné razítko v celých Helsinkách! Plazíme se k autu, máme devátý kilometr a rádi objevujeme parkoviště s Fandou. Nasedáme a v 11:30 vyrážíme směr přístav.

Máme docela problém najít místo k sezení, co by nepatřilo k hospodě či bufetu. Nakonec usedneme u okýnek. Michal s Miškou jdou hledat palubu, já bráním dvě bundami a zavazadly obložená místa. Tlupa dětí, chtivá vidět odplutí, si ale na místa klekne bundy nebundy. Mít v kapse třeba mobil… Uchráním aspoň jednou místo. Jak tak různě na střídačku odcházíme (já na recepci pro razítko a na palubu), sedá si tam někdo jiný, a když se vrátíme, zase ochotně vstává.

Michalku upíchneme do dětského koutku, Michal v šopu vybere sérii magnetek: Tallinn + loď + Helsinky, když z finské metropole nemáme nic, ale doslova nic. Michalce koupíme tričko s Tlapkovou patrolou, chtěli jsme malého huskyho, po kterém touží, ale mají jen velkého a zbytečně drahého. Budeme se muset kouknout na aliexpres. Povinně na záchod a dvě hodiny jsou v čudu a lezeme do sektoru B3, kde jsme odstavili Fandu, a v 15:40 opouštíme loď.

17:40 – parkujeme u parku KADRIOG, kde má být zámeček a hřiště. Najdeme obojí, Michalka se vyblbne a my mezitím dojdeme k zámečku (další razítko). V 18:30 se potřebujeme ještě kus přesunout.

20:30 – dorazíme do PÄRNU, chvilku hledáme vjezd na parkoviště, první písčité odmítáme, usadíme se na trávník, v karavanu tu bivakují sousedi. Steleme a v mezičase hrajem s Michalkou fotbal i házenou. Sklízíme a blíží se k nám návštěva. Jejda, dlouho nás nikdo nevyhazoval z nocoviště. „Dobrý den,“ pozdraví a mně se uleví, „obhlížíme místo, parkujeme vedle na písku a moc se nám tam nelíbí…“ Vyměníme pár vět a chvíli poté vedle nás zaparkuje karavan z Vysočiny. Tak už chybí potkat jen Pardubice a Liberec.

Dnešní večer byl opravdu nabitý zážitky a aktivitami, až jsem zapomněla zmínit, že jsme nezůstali hladem. Než se uvařilo (vařič je pořád jakýsi marodný, už to vypadá opravdu na konečnou), stihly jsme s Michalkou další sportovní aktivity, už proto, že bez pohybu by nás asi ukousali komáři nebo muchničky, nebo co to tady je za nepříjemné existence. Na úplný závěr samozřejmě nesmí chybět kino.

Ve 12:05 si vynutím přibrždění před íčkem obce TURAIDA, které je po trase. K zámečku se nedostaneme, protože se jedná o uzamčený areál, ale v pokladně dostávám krásné razítko s hradní siluetou i nápisem. Vystoupíme a projdeme si stánky se suvenýry. Typickým zdejším artiklem je zahnutá turistická hůl zdobená různě barevnými ornamenty, nejsou dvě totožné hole vedle sebe. Vybavíme si klacky, které Miška všude sbírá a pořád se o ně opírá, vybavíme si i ty dva, které vezeme v kufru, a naší turistce nabízíme obchod: vybere si tady hůlku za 6 euro a jeden ze dvou klacků vyhodí. Asi zní naše nabídka dobře, protože ve 12:17 odjíždíme zase s dalším „krámem“ (ale bez klacku).

12:20 – sotva jsme se rozjeli, opět děláme zastávku, tentokrát u návštěvnického centra národního parku GUAJA, který – aniž bychom to tušili – je největším a zároveň nejstarším lotyšským národním parkem. Vlastně ani netušíme, že se v nějakém národním parku nacházíme, našla jsem toto místo jako informační centrum Gutmannské jeskyně, která je největší jeskyní v Pobaltí. Jen mě zaráží, že je volně a zdarma přístupná. Dostanu prapodivné razítko, S s vykřičníkem, asi nějaké místní logo, protože je všude – na prospektech, mapách i suvenýrech.

Když dorazíme k jeskyni, rýpne si Michal: „Za co bys tady chtěla vybírat?“ – jedná se o obyčejnou ďouru o rozměrech 10x12x19 metrů. Asi má Michal pravdu, ale já čekala nějaké krápníky a podzemní komplex, tohle je takový holobyt a jeskynní garsonka. Přijeďte do Moravského krasu a tenhle výklenek nechte plavat…

Ve 12:55 opět popojedeme a ve 13:00 už zase vypínáme motor, a sice ve městě SIGULDA. Projdeme se do areálu Nového zámku, kde sídlí samé suvenýry a kavárna, v pokladně dostanu další dvě razítka, beru si mapku a zaujme mě na ní park turistických holí. Konečně díky mapce zjišťuji, proč se to tu jimi všude hemží. Prý se už v 19. století v průvodcích doporučovalo turistům, aby si do lesů a roklí v okolí Siguldy nějakou hůl pořídili, a nejstarší turistická hůl na světě byla vyrobena právě zde. Stavíme se ještě ve zdejším íčku, ale razítka vidím a všechna 3 už máme, tak se nemusíme zdržovat ve frontě. Ve 13:45 odjíždíme a ve 14:00 opouštíme také benzínku, kde bylo potřeba doplnit Fandovi nádrž.

Jakmile najdeme aspoň trochu vhodné místo (parkoviště v rámci obce INČUKALNS, 14:10-14:25), poobědváme také my a v 15:25 už nás vítá lotyšská metropole RIGA. Naplánovaná procházka nebude příliš dlouhá a náročná, moc bodů zájmu jsme nevybrali. Prohlédneme si Dům Černohlavců, ačkoli si podle mapy myslím, že to je budova pod lešením. Zpětně se ale dopátrám poznání, že to, co jsem považovala za radnici, je právě výše zmíněný symbol Rigy a pod lešením je muzeum okupace, což mi až tak nevadí.

Míříme ke katedrále a já mám snad halucinace, co tady dělá socha, která nápadně připomíná Brémské muzikanty? Ano, je u toho napsáno Brémští muzikanti… že by zvířátka cestou do Brém zabloudila až do Rigy? Takovou variantu pohádky jsem ještě neslyšela. Nedá mi to spát a při zpracovávání cestopisu vygooglím ten pravý důvod – socha v Rize stojí na počest partnerství obou měst. Do katedrály bez vstupného nemůžeme ani nakouknout, ale aspoň dostanu razítko s nápisem Rigas dom. Informační centrum nemůžeme minout (a taky získáme štempl) a nakonec se postranními opuštěnými uličkami dostáváme k bodu, kde dlouho zkoumáme, co to vlastně je. Kvůli pouličnímu muzikantovi a přihlížejícímu zájezdu sem určitě nejdeme.

Rižský špalíček, historické domy Tři bratři v ulici Maza pils iela. Č.p. 17 z přelomu 15. a 16. století je nejstarší dochovanou obytnou stavbou ve městě a my u něj a dalších dvou bratrů končíme prohlídkovou trasu a vracíme se kolem kostela Máří Magdalény k autu, které nás v 16:30 unáší vstříc dalším cestovatelským zážitkům.

V papírech s body zájmu jsem navrhovala také tři parky s dětským hřištěm, ale vzhledem k tomu, že ještě jedna podobná atrakce je o kus dál a ještě bychom mohli stihnout procházku národním parkem Kemeru (kvůli němu jsme se nakonec rozhodli vynechat Kaunas), nevybíráme si ani jeden. Ještě ráno jsme do cíle měli dorazit v jednu hodinu a divili jsme se. Ovšem Turaida, Sigulda, jeskyně, a hlavně ten pocit, že nikam nespěcháme, a jemu odpovídající vycházkové tempo, nechaly čas příjezdu docela nakynout.

Víme samozřejmě o tom, že vjezd do města je zpoplatněn, dvě eura na den nás nepoloží. Sice na internetu píšou, že zaplatit se dá třeba na íčku, ale my chceme mít jistotu. Proč ta navigace tady blbne a táhne mě ze silnice a hned pak zase na silnici zpět, ptá se Michal spíš sám sebe než svého spolujezdce. Třeba kvůli mýtnici, odpovídám otázkou a Michal prudce dupne na brzdy na malé odstavné ploše, kde už stojí karavan. Sakra! To mi jako chceš říct, že jsme projeli mýtnici?

Se zapnutými varovnými těch pár desítek metrů zacouváme zpět a lístek v automatu pořídíme. Zahlédneme market (17:05) a podnikneme dvacetiminutový nákup pečiva, ať na to zítra nemusíme nikde myslet. V půl šesté najdeme parkovací místo před parkem, jenže začíná mrholit. Jen tak drobně, jenže než se sbalíme, rozprší se víc. Deset minut čekáme a radar tvrdí, že přestane až v šest. Tak si mezitím dojedeme na íčko. Najdeme ho přestěhované do muzea a podle pracovní doby uvedené na ceduli, už je zavřené. Místo IC navštívíme WC. Hlídací paní nevybírá peníze a po každém jde zkontrolovat, zda je čisto.

Zpáteční cesta k parku je díky jednosměrkám poněkud komplikovanější, na místo trefíme v 18:10. Radar měl pravdu, už neprší. Lanové atrakce, které by Míša chtěla (a podle infotabulí by i mohla), patří ovšem k placenému lanovému parku. Copak tady nikde není obyčejné hřiště? V mapě jsou další „hřišťové“ ikony, tak snad… Vylezeme na rozhlednu, která se docela kymácí, nic pro slabé povahy, z výšky omrkneme terén a zjistíme, že ta tři v mapě zakreslená hřiště jsou na volejbal. Ach jo. Pohrdli jsme hřišti v Rize, tohle je trest. Jdeme ještě o kus dál a Michalka se přece jen dočká houpací sítě, minilanovky, kolotoče a lanového „mostu“.

Když v 19:20 odjíždíme, je nám jasné, že procházka nejspíš nebude. Od Tallinnu se totiž, věřte nevěřte, večer stmívá tak, že není vidět. Kdybychom mohli na tamním parkovišti nocovat, ještě by se akce stihnout dala, nejsme přece padavky a cimprlíni.

Po půlhodině dojedeme na místo určení, parkoviště se platí obsluze, která tady už není. Nacházíme se v srdci NP, kde je zakázáno nocovat, dělat oheň atd. Michalovi se místo pro spánek nezamlouvá, má divný pocit a na to po zkušenostech už docela dáme. Sice mi situace přijde téměř totožná jako v Portugalsku (tour de Pyreneje 2016, den dvanáctý) a kolikrát už jsme nocovali u cedule „no camping“, ale nehádám se. I kdybychom tady zůstali, musíme ještě uvařit a pouštějte se těsně před setměním na neosvětlený chodníček bažinou. Jsme akční, ale rozhodně ne blbí:-) Procházka (Kemeru purva laipa) tedy nebude.

Dobře, vrátíme se, ale musíme přespat někde v katastru Jurmaly, abychom ráno nemuseli znovu platit za průjezd. V mapě sice nacházíme několik parkovišť u zelené plochy, např. kousek od kempu, ale vše je mimo vytyčený areál. Nakonec bereme zavděk parkovacími místy oddělenými od pláže úzkým lesíkem, očividně paří k tomuto domu, aniž by to zde bylo výslovně napsáno. Dům je – odhadujeme – tvořen apartmány, z větší části neobsazenými.

Parkoviště je oblíbeným místem dostaveníček, přijedou kámošky s pytlíky z KFC, povečeří, poklábosí, odjedu, támhle zase v autě sedí dva maníci a popíjejí z plechovek… Oni se neostýchají, tak my taky ne, v rohu na zídce uvaříme, najíme se a pak bez ohledu na okolní dění steleme. Projdeme se ještě po pláži, vydolujeme z písku pár malinkých mušliček, ale sběr si nikterak neužíváme díky povětrnostním vlivům. Ale za místo k přespání i za to, že v noci už nejezdí žádní pařmeni, jsme samozřejmě vděční. Já dokonce i za blízké záchody, opět zdarma s obsluhou. Nejdřív běžím sama a do patnácti minut přiběhnu s Michalkou a kvůli ní to do zavíračky ve 23:00 stíhám ještě jednou. Paní si mě zkoumavě prohlíží, asi jsem tady nějak často, ale když musíš, tak holt musíš.

11:10 – přistáváme v litevské metropoli, VILNIUS nás vítá příjemnou teplotou a místy na nás jukne i sluníčko. Jako první památku fotíme na kopci se tyčící Gediminiův palác a kolem Litevského národního muzea míříme ke katedrále svatého Stanislava. Jenže na náměstí u katedrály je nějaký podezřelý cvrkot – policie, vojáci, spousta kamer a velkoplošná obrazovka, z níž mluví jakýsi papaláš s obrovským těžkým řetězem na krku, skoro jako když Zeman nastupoval do úřadu.

U vstupu do katedrály stojí trojčlenná ochranka a každého, kdo vstupuje, měří pohledem od hlavy až po paty. Necítím se pohodlně, ale vlezu dovnitř, rychle proběhnu a je mi jasné, že tady mají jiné starosti než dávat razítko. Nechám to plavat a zkusím se zeptat v pokladně v blízké zvonici. Tam dostanu rovnou tři, skvělé.

Přiblížíme se k prezidentskému paláci, do 18 hodin na střídání stráží tady čekat nebudeme, ale zábrany a hrstka netrpělivých lidí, živý orchestr, přenosové vozy a červený koberec jasně ukazují, že se něco se zdejším prezidentem děje. Že by měl narozeniny? Státní svátek dneska není. Pořád mi to vrtá v hlavě, obětuji data a hledám a hledám, prostě na příčinu musím přijít, ideálně teď hned, nebo budu tak dlouho surfovat, dokud mi data nedojdou.

Dostanu se na anglickou wikipedii na stránku o litevských vládcích, a když se dívám na současnost, mám to! Řádek Gitanas Nauseda sloupec “took office“ (tedy nastoupil do úřadu) a dnešní datum: 12 July 2019. Kdo tady říkal, že to vypadá jako inaugurace prezidenta? Ha, asi bych se svou politickou intuicí měla začít nějak výrazněji operovat. Ještěže akt před prezidentským palácem či v katedrále začne až v odpoledních hodinách, to bychom se Vilniusem neprocházeli, ale prodírali.

Kolem univerzitního kostela sv. Jana se dostaneme na informační centrum, kde pořídím další dvě razítka a sklidím obdiv nad otiskem s postavou archanděla Michaela. S úsměvem jí prozradím, že to jsem dostala ve zdejší zvonici, a s pocitem úspěchu kráčíme dál. Tatínek se kouká po stáncích se suvenýry a nostalgicky vzpomíná, že jako dítě měl malou matrjošku. Míše musíme vysvětlit, co taková matrjoška je, a samozřejmě po ní zatouží taky.

V blízkosti kostela sv. Paraskelvy vybereme takovou hezkou, Michalce ale vadí, že není růžová. Odhadujeme, že tři ve skládačce budou, za 6 euro ji kupujeme, a Michalce za jedno éčku kupujeme její vlastní. Miniaturní, sice atrapu, protože jako matrjoška vypadá, ale otevřít se nedá. Jde ovšem o přívěšek na klíče. Ne že bychom dceru chtěli ošidit, ale tahle jediná je laděna do růžova. Tam nahoře (rozuměj u paláce, na který už jsme koukali) musí být opravdu skvělý výhled. Michalce jsou její protesty pendrek platné a po schodech míříme na vrchol. Sice sem jezdí lanovka, ale podle recenzí věčně nefunguje, po svých to bude jistější. Z posledních sil a se slzami na krajíčku Michalka nelidský úkol plní, a než vyzunkne svůj zbytek pití, už ji zase ženeme dolů. Ve 13:45, aniž bychom tušili, kde se nacházíme, odstavíme auto při první příležitosti, a něco málo poobědváme, a to přesně čtvrt hodiny poté, co jsme doplnili potravu Fandovi.

A hned po pěti minutách opětovně parkujeme, tentokrát v TRAKAI. Místo doporučují cestovatelé i recenze a my díky předešlé procházce nezajíždíme až do centra, ale parkujeme tak, abychom se k jedné z nejvýznamnějších památek Litvy prošli přes celkem čtyři mosty. Trasa tam a zpět neměří víc než 3 kilometry. Okraje jezer jsou posety lekníny, na hladině se prohání spousta kačen, Michalka pozoruje také ryby a turisty na lodičkách. Musíme uznat, že místo má opravdu specifickou atmosféru, k panoramatu vodního hradu s množstvím věžiček patří velké množství turistů. V informačním centru získáme pěkné razítko, vstupenky do hradu si ale nekupujeme, stačí nám strčit hlavu do vstupní brány a omrknout nádvoří a pomalým vycházkovým tempem se vracíme k autu, které v 16:45 mizí místním z dohledu. Vyhýbáme se kaliningradskému kousku Ruska, který nám stojí v cestě a pro jehož překročení nemáme patřičné povolení, a v 19:25 se překročením hranice mezi Litvou a Polskem vracíme do našeho časového pásma. Jedině tak je možné, že následující zastávka odstartuje v 18:55, tedy o půlhodiny dřív, než se stala událost předcházející.

O zastávce ale ještě netušíme, že bude dobrodružná až adrenalinová. Jdeme se úplně normálně podívat na turistickou atrakci v lokalitě WIŻAJNY. Jedná se o Trojmezí Polska, Litvy a Ruska. Jdeme od parkoviště k patníku a rozhlížíme se. Na místě samotném opomeneme pořádně přečíst ceduli, Michal obchází sloup a samozřejmě pořizuje foto a videodokumentaci.

Najednou všichni tři leknutím nadskočíme. Zničehonic ten přírodní klid prořízne přísný řízný hlas: „Ty nesmieš fotiť!“ Otřepu se dodatečně, když si uvědomím, že jsem přemýšlela, že se tady v klidu a pohodě dojdu vyčůrat. Všimneme si teprve pak na informační tabuli jasného pokynu – na ruském teritoriu jsou přeškrtnuté ťapičky i fotoaparát, nešlapat, nefotit. Z každého státu je na místo nasměrována jedna kamera. A předpokládám, že v teplém kanclu někdo sedí a kouká… Ačkoli se ještě chvíli zdržíme, dalšího výkřiku nebo přímo protišpionážní eskorty se však nedočkáme. V 19:25 odjíždíme (ha ha, už jsme dnes v 19:25 překračovali hranice).

V našem hnízdě je opravdu živo, oba rodiče se věnují potomkovi, a když si všimnou, že je sledujeme, začne ta pravá přehlídka – pravděpodobně táta naším směrem výhružně klape zobákem, prochází se po okraji hnízda a proklepává si křídla. Vydrží mu to docela dlouho, my jsme první, kdo tuto vzájemnou hru ukončí.

Věnujeme se radši přípravě ložnice a večeře, poté konzumaci posledního vařeného jídla na této dovolené (sláva, vařič vydržel, ale do Chorvatska už bude nový!) Michalka si po dlouhé době kreslí u erárního stolečku. Občas na nás kouká jako na exoty ten, kdo se prochází nebo projíždí po cyklostezce, ale všechno, včetně tradičního předspánkového promítání, zvládáme v naprostém klidu a stoprocentní pohodě.

15:30 – parkujeme v podzemní garáži v centru VARŠAVY. Projdeme se starým městem, Michalka se zabaví spolu s dalšími dětmi u pouličního prodavače velkých bublifuků, prohání holuby. Omrkneme Královský palác, na íčku otiskneme poslední razítko a chceme odjet z garáže. Platíme parkovné, startujeme a u závory, která nás má pustit ven, se dějou věci.

Závora nereaguje a displej vydává pokyn k otočení karty. Michal zkouší několikrát, ale marně a začíná chytat nerva. Michal běží zpět k automatu, ale vrací se naprosto bezradný, protože žádný lístek tam nezapomněl. „Můžeš mi poradit, co mám dělat?“ ptá se Michal asi mě. „Nemůžu, protože o auta se přece staráš ty…“ Krize už je tady zas?

V tu chvíli mi něco, snad prozřetelnost, poradí otevřít odkladnou plochu a prohrábnout věci. „Nemůžeš potřebovat třeba tohle?“ podávám Michalovi parkovací lístek a místo očekávaných díků mi je vyčteno, že dělám scény, že kradu u automatu lístky a buď je schválně schovávám, nebo – což by byla horší varianta, vůbec netuším, že jsou ještě potřeba. Michal mi v 16:40 odmítá věřit, že jsem o parkovacím lístku v odkladné ploše až do poslední chvíle neměla ani tušení a že vůbec nevím, jak se dostal do mých věcí.

„Já už s tebou k automatu radši ani nepůjdu, ať zase není průser,“ komentuju další parkovací místo po 15 minutách jízdy. Opět nemáme jinou možnost, než zajet do podzemní garáže. Vymyslela jsem si totiž, že chci vidět polskou metropoli z ptačí perspektivy, což umožňuje Palác kultury a vědy. Výdaj 15 zlotých na osobu mi „rodinná rozpočtová komise“ schválila, teď už jen se dostat k pokladně a použít výtah do 30. patra.

Jsme ovšem poněkud bezradní, kterým směrem máme vykročit, abychom se dostali tam, kam chceme. Rozhlížíme se a naprosto zmateně koukáme na směrovky. Bratr Slovan, ale v jeho lexiku aby se prase vyznalo! Wyjście, to je východ nebo výjezd? Našich rozpaků si všimne zdejší obsluha, postarší snaživý pán. Can I help you? Ptá se, a tak spustím: we want to go... Ani nedopovím větu a je mi jasné, že jeho znalosti angličtiny končí tou bravurně naučenou frází. Abych mu nekřivdila, možná bude znát dny v týdnu, barvy a číslovky do dvaceti.

Jednoduše heslovitě vybafnu: Palac kultury i nauki – tam či tam? Nač se zdržovat zdvořilostními slůvky či slovesy... Posílá nás příjezdem pro auta, je to nejkratší, ale zatímco já se vykecávám, Michal jakožto muž činu východ z parkoviště objevil. Ve výtahu si všimnu jakési cedule „zapamiętaj kod z drzwi wejściowych ” a čtyřmístné číslo. To si opisuju do mobilu a když lezeme z výtahu, všimnu si, že u dveří je zabezpečovací zařízení s číselnou klávesnicí. Aha, nemít kód, byl by jako další problém?

Sotva vkročíme do cílové stavby, spadne nám čelist. Čekali jsme, že tady nebudeme sami, ale frontu minimálně na hodinu jsme teda neplánovali. Bez mrknutí oka svůj požadavek na jízdu výtahem beru zpět, Michalce vysvětlíme, že tady čekat nemůžeme, přesněji řečeno můžeme, ale nechceme, a vracíme se do garáže. Asi okamžitě nevidíme vchod pro pěší, nezdržujeme se jeho hledáním a cpeme se pod zem vjezdem pro auta. Pokud nám fufulík doporučoval vyjít tudy, nemůže nás teď sprdnout za to, že se tudy vracíme.

Nemusím, protože se nám na pomoc vydává sám od sebe. Koukne na displej, vytáhne lístek, mávne rukou a usměje se (řekla bych, že si myslí: blbouni). Vezme lístek, v prstech otočí, vsune, ale automat si dál trvá na svém. Fufulíkův obličej se mírně zakaboní a odchází ke kukani. Otočí se na nás a rukou ukazuje: pojďte... Aha, asi nám dá nějaký náhradní či erární lístek, a tak vykročíme k němu. Pohled, který nám věnuje, vyjadřuje naprosté zděšení a zoufalství, kroutí hlavou a dlaněmi sevře imaginární volant, zatočí s ním a nám teprve teď dochází, že původně ukazoval, že máme vyjet autem a on nám asi tu závoru zvedne manuálně. Když mu při výjezdu Michal podává nachystanou minci, jen mávne rukou. Živě si ho představuju, jak několik následujících dní bude dávat k dobru neuvěřitelnou historku všem svým známým: na parkoviště mi přijeli nějací Češi, chlap, ženská a dítě. Všiml jsem si jich, protože nedokázali najít východ, dobře, to se může stát. Hledali palác kultury, ale neuběhlo ani pět minut a měl jsem je zpátky. Asi si nevšimli, že si mají zapamatovat kód, protože dovnitř přišli vjezdem. Ke všemu dokázali zničit parkovací lístek, a když jsme jim ukazoval, že je pustím, tak se sebrali a chtěli mi tam svoje auto nechat, to museli být neskuteční magoři. Jedna blbá čtvrthodina a textu je o ní jako jindy za půl dne... A propos, víte, kdo zničil parkovací lístek? Michal ho vložil do ledvinky těsně vedle magnetu, který kupoval v centru.

Ještěže u obchodního řetězce Auchan mají normální parkoviště, být tady garáže, jsem přesvědčena, že už bychom se ven nedostali. Takhle si koupíme zásoby kákových jogurtů na pití, nějaké pečivo, protože doma nic není, a pár dalších drobností v naprostém klidu (17:40-18:35) a teď už opravdu uháníme domů. Ve 22:45 v obci DOBROMIERZ uděláme poslední čůrací pauzu a Michalka si pouští pohádku na dobrou noc. Ve 23:45 v TRUTNOVĚ dobereme naftu a naše poklidná tour (teda až na polské garáže) končí 25 minut po půlnoci.