Cesta vede kolem bludiště, Míša navrhuje druhou rodinnou výzvu – každý půjde jinou cestou a sejdeme se na konci na vyhlídce. Jenže to bychom nejspíš už nikam nejeli, Michalka tedy vyrazí s taťkou a já se svým orientačním nesmyslem (vždycky se nakonec chytím, ale vždycky mám nejvíc kroků, aniž by to vždycky byl záměr) lezu do jiné uličky. Když se po dvou minutách vracím k výchozímu bodu, vyrážím uličkou, v níž zmizel zbytek. Když se poté ocitnu znovu u vchodu, chce se mi řvát. Vyšlapanou cestičkou v trávě vyběhnu na svah, který se táhne podél celého bludiště, a neomylně mířím na vyhlídku.

Když sbíhám zpět dolů, akorát z útrob bludiště vyběhne Michalka a zklamaně říká: „Mamka už je tady!“ Takový výkon ode mě nikdo nečekal, přiznám se, a Míša utrousí: „Podvádí.“ Obhajuju se, že spát tady přece nechceme. Uklidňuje mě šeptem: „Taťka taky podvádí, koukal se do mapy.“ Druhá rodinná výzva taky nemá vítěze – tentokrát neobstál nikdo.

Přes růžovou zahradu dorazíme k oborám s daňky a jinou podobnou zvěří, pak na chvilku zabloudíme, aniž bychom byli v bludišti, a konečně přicházíme k motýlímu domu. Dovnitř nás pouští turnikety, Míša je nadšená, já taky (nebudu letos muset do brněnské Papilonie), Michal už tolik ne – nedobrovolně se stává atrakcí pro všechny, když si jeho červené triko vybere motýl a nechce se za žádnou cenu vzdálit. Sedím na lavičce u východu, Michalka ještě zvládne druhé kolečko a taťka bojuje (humánně samozřejmě) s křídlatým tvorem. Jakmile se motýla zbaví, zavelíme rychle pryč… Než doběhneme ke dveřím, osedlá si Michala ten samý, jako by se bál, že mu červené tričko zmizí. Nakonec se z motýlího sevření vymaníme a zamíříme na zastávku místního expresu. Přijede, ale nemá pro nás místo, další by měl jet asi za 15 minut, v mezičase Míša otestuje houpačky, já lehátko a Michal toalety.

Dalším spojem se dostaneme ke Věži tisíciletí (Jahrtausendturm), což je jedna z nejvyšších dřevěných věží na světě, a uvnitř jsou umístěna interaktivní stanoviště o vývoji vědy. Nám jde především o rozhled, vnitřkem se dostaneme nahoru – a letecky omrkneme některé exponáty, po venkovním ochoze scházíme dolů. Poslední atrakcí je skluzavková věž – sjedu s Míšou ze tří různých a pak sebou fláknu na plastové lehátko. Míša běhá pořád dokola a dokáže na pár sjezdů vytáhnout i taťku a pomalu se přesouváme k parkovišti. V půl druhé odjíždíme.

Po deseti minutách ještě zastavíme u Kauflandu, koupíme něco málo do ledničky, velký nákup uděláme až cestou z dovolené. Netrefíme sice parkoviště, ale i tady v ulici lze stát. Dokonce u zdi bereme opuštěný nákupní vozík. Divně na nás civí trojice pochybných existencí toho typu, který se schází u nás na autobusáku. Možná jsme jim vozík čórli, na jednom povaleném na bok paní uprostřed skupiny majetnicky sedí.

Michal jde s nákupem napřed k autu, s Míšou se zdržíme na toaletě a pak jen koukáme, že se skupinka poněkud zvětšila. Když po chodníku někdo jde, dva ze skupinky vždy ustoupí tak, že se nám téměř nalepí na Bobika. Jen aby nám tím piercingem nepoškrábali lak! To jsou holt ty věčné předsudky, říkám si, dokud mě jízda neukolébá.

Dneska bez pohádky a bez křupání, ať si trochu odpočinem (teda především Michal), procházku do přístavu k rozhledně a na druhou stranu k ornitologické pozorovatelně podnikneme až zítra. Teď už stejně není vidět. Velmi opatrně musíme otevírat dveře, protože fouká jako sviňa, možná ještě víc. Projdeme se jen pár kroků k obrovské soše Men at Sea, ale lépe si ji prohlédneme zítra. Snad na nás nespadne žádný strom.

Sušárna na palubní desce jede na plné obrátky, Michalce dosušuji legíny, pak přihazuju moje i její ponožky a v mezičase klimbám. Čeká nás rozhledna, možná by se mi do lesa hodily ponožky. Ale kam jsem je dala? Vyházím oba příruční vaky na záda i batoh, ale po ponožkách ani vidu, ani slechu, dokonce ani čuchu. Michal se směje a já se vztekám, že jsem takhle blbá.

Ve 14:00 navigace ohlašuje cíl na parkovišti v lese u obce KRUNDERUP. Nazouváme zavřené boty, já musím z hadrové tašky vydolovat další ponožky a vydáváme se na túru v délce 140 metrů. Místo rozhledny vidíme spíš posed, ale když už jsme tady, tak na něj vylezeme. Další zdolaná rozhledna do sbírky zabrala se vším všudy 10 minut.

V následujícím městě jsme si stanovili další výzvy: razítko z IC, koupit něco v uzavíratelné dóze (abychom mohli někam zavřít mušličky) a vybrat peníze z bankomatu, nemáme totiž ani jednu dánskou korunu třeba do parkovacího automatu. V 16:05 se ocitáme ve městě AALBORG. Informační centrum nenajdeme (a stejně by bylo zavřené), a protože nikam nespěcháme a protože zrovna chvilku neprší, projdeme si město. Víc než kilometr ale nedáme. Zvládneme ale na tak malém prostoru (časovém i místním) vybrat z bankomatu a objevit bramborový salát s kari v Rema1000.

V 17:30 před přístavem HIRTSHALS se rovnou se zařadíme do fronty. Check-in otevírají až v 18:15, mezitím zjistíme, že dánský bramborový salát fakt nechceš – brambory s asi majonézou a tunou kari. Žádná cibulka, žádný hrášek, natož šunka. Statečně s Michalem onu mňamku sníme, pak někde misku vymyju a mušle přestěhuju a neprodyšně uzavřu.

Relativně rychle, když se okýnko otevře, se dostáváme na řadu… A je to tady: „Because it is too windy, your ferry was canceled.“ Nejede, tlumočím Michalovi, chceme jet zítra ve 12.15? Co nám asi zbývá jiného? Pak pán začne cosi o „your email.“… asi chce na lístek napsat náš mail? ptá se Michal a já jsem tak rozhozená, že to odkývu. Obsluha ale zmateně zírá na lístek, který jí podáváme. Teprve pak pochopím – nepotřebuje náš email, páč už nám oznámení o přebookování poslali. Fufulík nám ukazuje směr exit, jasně, že bychom radši jeli jinam, ale zase lepší toto, než zítra číst o ztroskotání trajektu Color Line.

Na nejbližší možnosti auto odstavíme a řešíme, co s načatým večerem. Určitě nespat tady u pobřeží, to bychom nejspíš odletěli. A co za program zítra ráno? V mapě nás zaujme město Hjorring a po chvíli Michal nachází na park4night pěkné nocoviště se záchody. Plán zajet do centra Hirtshalsu a najít IC, že bychom se tam ráno stavili, ale nerealizujeme, protože se dočítáme na webu, že otevírá až ve 12. To už budeme sedět v trajektu a pomalu zvedat kotvy. Aspoň doufáme.

V 19:10 se upíchneme u parku Svanelunden ve městě HJORRING. Hřiště je pod nánosem vody nepoužitelné. Uvaříme uvnitř na stolečku, navečeříme se a pak teprve usteleme. Večer ale nemělo být ani kino, ani křupání, měli jsme teprve po půlnoci dorazit do cíle, ale teď si určitě křupneme a pak nám nebudou stačit zásoby… Hm… Tady za rohem je přece Lidl a má do devíti, tak se ještě projdeme. Pak si v kině objednáme ZOOtropii. Michal si ještě vyčistí zuby, ale mně se nechce, až ráno.

Otázkou je, co znamená trošku zpoždění, snad ne odjezd zítra ve 12:15. V lajně 31 jsme druzí, takže máme přehled, vynášíme odpadky, zvládnu umýt dózu na mušle a chytáme lelky. Michal mi najednou strká mobil - když už je jasné, že dneska poplujeme, tak jim zkus napsat mail, že nám zrušili trajekt, že plujeme až teď a jestli by mohli rezervačku ze 3.7. 16.00 přesunout na 4. 7. 16.00. Když neodpoví, asi zarezervujeme a zaplatíme holt znovu, co už se dá dělat. Co to přesouváme? Uvidíte… Michal rozhodne, že pojedeme přesně podle itineráře, jen holt budeme o den posunutí a odpustíme si zajížďku do Trondheimu.

V 10 hodin si namažeme chleba s paštikou a nakrájíme okurku. Protože v autě máme docela zafuněno, jdeme se proskočit po přístavu. Parkoviště je narvané k prasknutí, identifikujeme dvě cílové destinace: (L) Larvik a (K) Kristiansand. Podaří se mi vygooglit na stránkách společnosti, že do Kristiansandu pluje loď ve 14:15 (už ráno vyplouvala z K. v 10 místo v 8) a do Larviku je taktéž o dvě hodiny posunutá, odplouvá ve 14:45. Michal už počítá a spekuluje, to by za chvíli naše loď mohla být vidět. Zvědavci se lepí na zábradlí, které lemuje nájezd nahoru, fotí si loď a všeobecně se odhaduje, že za 20 minut by mohla zakotvit. Dokonce si někteří z nich vlezli až za závoru, na které by si slepý všimnul obrovského zákazu vstupu. Po chvilce se objeví fufulík, natáhne lanko přes všechny lajny, žene nás do aut a zvědavci mají po zábavě. Z lodi, která ještě ani nedoplula k našemu terminálu, vyjíždějí auta… Není pochyb, tahle loď není naše, ale ta, co má odplouvat půl hodiny po nás. To je přinejmenším matoucí a zarážející.

Ve 13:45 se vrací mí dva vyzvědači z pochůzky se zaručenou zprávou, že viděli další loď, nejspíš tu naši. Než připluje, zakotví, než se vyprázdní, než se naloží, to rozhodně nemůžou stihnout během 30 minut. Ale co, spěcháme někam? Na místo noclehu jsme měli přijet až po půlnoci, takže jestli přijedeme v pět, půl jedenáctý nebo v původně plánovaný čas, nás nemusí vůbec tížit. Hodíme kontrolní pohled do mailu a na tu dnešní bídu máme důvod k radosti – objednaný program přesunuli. Všechno zlé prý je k něčemu dobré, třeba to posunutí trajektu – ještě dneska má hrozně pršet, ale zítřek by měl být bez deště.

Michal objevil na ceduli frekvenci přístavištního vysílání, nelení a naladí ho. Pořád dokola hlásí, že začalo naloďování do Larviku. Ve 14:55 spatříme popelářské auto, které opouští náš trajekt, znamená to tedy, že už se konečně dočkáme? Ano, ano, už je to tak, jako první najíždějí cyklisté, po nich motorkáři. V 15:07 nás rozesměje hlášení, že naloďování do Kristiansandu s odjezdem ve 12:15 začíná, a nejen kvůli tomu, že už deset minut probíhá. V 15:15 i my dostáváme pokyn a pomalu se suneme v lajně. V momentě nájezdu na loď se Michal začne smát: „Jéé, hele, někomu uletěla houbička!“ Podvědomě sáhnu do dveří, kde je celou dobu uskladněná ta naše. Teda byla uskladněná… Barvu má stejnou, tak vyhrknu: „To bude nejspíš naše.“ Michal nelení, a jak ve frontě zastavil, aby netrápil spojku do kopce, vyběhne a mycí potřebu přinese. No jo, ještě voní novotou, ta je určitě naše. Jak se dostala ven, nám ovšem neprozradí, i když jí vyhrožujme tělesným trestem. Nejspíš ze dveří vypadla, schovala se za kolo, takže jsme si jí nevšimli, a když jsme se rozjeli, vítr ji unesl, naštěstí směrem na loď. Svoje cajzlíky ze včerejška jsme nikde neobjevili, zato jsme našli červeného Bobika z Brna a jeho bratrance z Liberce.

Fufulík naviguje Michala, aby zaparkoval tak, že ani neotevře svoje dveře – jo, musíme být nacpaní, možná až nad limit, jen aby nás nestihl osud Titaniku. Michal se musí vysoukat přes moje sedadlo, protáhnout se úzkou dveřní škvírou a mezi auty se snažíme prosmýknout, abychom chytli nějaké místo k sezení. V 15:45 konečně odplouváme a doufáme, že jsme si smůlu už vybrali. Zničehonic Michal u stolečku položí zásadní otázku: „Kde máme auto?“ Nikdo z nás si v honbě za volnou židlí nevšiml poschodí či písmenka. Trošku brutální, teda pokud si Michal nedělá legraci. Každopádně, Bobik na pevnině nezůstal, dřív nebo později ho najdeme. Na řešení situace máme tři hodiny.

Michalka si vybere prazvláštní suvenýr z lodi – hranolky. Tatarku i kečup si nandá sama a večer se asi poděláme všichni, protože jí musíme pomoct s likvidací. Přibližuje se pevnina, naposledy si odskočíme a ozve se jakési hlášení. Kolem je ale takový šum a hluk, že bych nerozuměla, ani kdyby mluvili česky. Buď budeme kotvit, nebo oznamují technický problém. Když se ozve další hlášení a velká tlupa se zvedne, zvedáme se taky a cpeme se ke dveřím. Zarazí nás netrpělivý dav, který ucpal schodiště k desku 6, kam se ještě nepouští. Michal se po otevření dveří nacpe mezi prvními, udělá pár kroků, hodí oko a usoudí, že tady Bobik není. Sejdeme ještě jedno patro a zažijeme šťastné shledání. Jupí! Škoda, že nejsem pohotový kameraman a nenatočila jsem Michalův atleticko-spidermanovský výkon, kdy se mými dveřmi otevřenými pouze tak na dva prstíčky jeskyněk protlačil na sedadlo spolujezdce a odtud se dostal za volant, aniž by poškodil lednici či vytrhl jediný kabel z té spleti u mých nohou.

Já se do takové úzké mezery ani nesnažím nacpat a nastoupím si k Michalce. Má vzadu sice svoje království, ale na těch 15 kilometrů mi holt azyl poskytnout musí. Ve čtvrt na osm opouštíme přístav a sotva můžeme uvěřit, že jsme se dostali do Norska. V 19:35 parkujeme na vytipovaném parkovišti ve FLEKKEROY, spát tady nebudeme sami.

Usteleme, uvaříme, povečeříme a ve 20:20 vyrážíme na procházku. Chvilku jdeme po relativně upravené cestě, pak odbočíme na vedlejší. Místy je bahno, místy dřevěný chodníček, místy šutry. Terén vede nahoru a dolů, Michalka se chystá frfňat, ale připomeneme jí, že už ode dneška se rozhoduje o WOW-překvapení na zpáteční cestě. Upřímně řečeno, vstupenky jsou již koupeny, ale to zatím úzkostně tajíme. Stejně jako předmět onoho překvapení.

Ostrůvek Flekkeroy je prošpikován bunkry, kýžená vyhlídka se nachází na komplexu tří z nich. Cestou necestou kolem elektrického ohradníku a holek hovězích za ním se vracíme kousek cesty zpět, poté musíme překonat louku zarostlou trsy nejrůznějších travin, na které není cestička ani vyšlapaná, natož značená. Michal spoléhá na offline mapy, chvíli se po louce motáme jako můry pod lustrem, ale nakonec chytneme ten správný směr. Ještě hodnou chvíli nadáváme na terén, ale dočkáme se i lepší cesty, která nás vyplivne z druhé strany u Bobika. Jenom se napijeme, odložíme trekkingové hole a pokračujeme, teď už po silnici. Dojdeme ke kostelíku a vedle něj objevíme i prazvláštní hřbitov pod skalou, všechny pomníčky vypadají docela nově.

O šest kilometrů v nohou (ačkoli míle by byly dle známé písničky v nohách) bohatší se vracíme v půl jedenácté domů, pustíme si první díl chobotniček a v půl dvanácté si přejeme dobrou noc a rovnou i klidnější zítřejší den.

Jdeme prozkoumat co a jak, vlezeme do kutlochu obsluhy a teprve po chvíli si naší rezervičky v ruce někdo všimne. Dostaneme mapku a povídání, vyplníme nacionále a podepíšeme proškolení. Kde prý parkujeme? Hned támhle. Bude lepší, pokud najedeme na rampu. Michal zaparkuje na levé straně hned na začátku rampy, za námi okamžitě vyjede další auto a parkuje vedle nás. O co mu jde? Jak teď můžou najíždět další auta? Po chvíli si Michal uvědomí, že se vlastně parkuje vpravo a měl by přeparkovat on, ale na rampě už šašil tak dlouho, že radši sjede dolů a zabere místo, které před chvílí uvolnil jiný řidič. S klidným srdcem se můžeme věnovat jízdě na drezíně a nemusíme se bát, že by nás na rampě chybným parkováním zablokoval nějaký McKvák (když Rampa, tak jedině on).

Vracíme se dovnitř nafasovat gumicuky na přidělání zavazadla, helmy a vesty. Nechci se prohřešit proti jakýmkoliv pravidlům, tak stojím a čekám, ale když mě Michal upozorní, že ostatní si berou vše sami, tak se taky pustíme do výběru. Michalka uzme helmu s princeznami a Michal musí překonat svůj odpor k čemukoliv nasazenému na hlavu.

Hrneme se k fufulíkovi, který kurtuje zavazadla (v našem případě batoh a brašnu s foťákem), vysvětluje nám, jak se drezína ovládá a cosi… Víš, co říkal? Na Michalův dotaz musím odpovědět záporně, neboť jsme zrovna řešily něco s Michalkou. „Hm, tak to jsem na Tebe zvědav,“ protáhne ksicht a já si říkám, co by na tom mohlo být složitého – šlapeš jako na kole a brzdí se nejspíš tímhle žlutým pedálem (a velmi rychle si ověřím, že se nepletu). A pak tu drezínu musíš nějak otočit a to určitě nebudeme dělat sami, tak to okoukáme.

Jakmile je vozítko před námi v dostatečné vzdálenosti, jsme vypuštěni na trasu také my. Paráda, nádherné počasí a navíc nejprve jedem z kopce. Nutně musí následovat stoupání a já oceňuji oproti kolu jednu výhodu – na kole neumím jezdit bez držení. Další výhodou je, že nemůžeš píchnout (a moje kolo a můj servisman Michal ví, o čem mluvím). Na druhou stranu drezína příšerně, ale opravdu příšerně skřípe, vrže… rachotí je ten přesný výraz.

Do neosvětlených tunelů, ve kterých občas prší, si Michal pořídil čelovku, co svítí skoro jako pouliční lampa. Zdá se, že udělal dobře. Kolik měří trať? Dvacet tam a dvacet zpátky? Tak nějak to bylo… Asi tady bídně zahyneme, protože dle mých chytrých hodinek máme za sebou pouze šest kilometrů a já už nemůžu. Radši se budu poctivě držet řídítek a budu riskovat další díru v duši, než zažít ten pocit naprosté bezmoci a vyčerpanosti. Když ženská nemůže, ještě třikrát může, říkávala naše babička… Ale já už fakt nemůžu, v okamžiku, kdy mi na hodinkách naskočí 7,5 km už tu větu říkám potřetí.

Koukám na Michalku, která si lebedí na bočním sedátku: „Líbí?“ Šťastně se směje. „To se Ti to směje, když se jen vezeš, ale šlapat, to bys tady nedala.“ Dívá se na mě a v makovičce jí něco šrotuje. Můžeme si udělat cestou piknik, stačí sundat drezínu z kolejí, ale Michal nechce. Máme-li 20 km stihnout za dvě hodiny, není prostor pro žádné zastávky.

Ještě dojížděli opozdilci… Nechápeme, nerozumíme, ale jsme ze zážitku nadšeni. Cesta zpět ubíhá krásně, většinou mírně klesáme, takže Michalce se opravdu dobře šlape?. Před posledním avizovaným stoupáním se nechá vystřídat a drezínu i vybavení předáváme nepoškozené. Znovu si opakujeme, že ten zrušený trajekt přinesl moc dobrou změnu – užili jsme si nádherné výhledy na fjord, projeli jsme se tmavými tunely a udělali jsme něco pro své zdraví. V minimuzeu za pokladnou najdeme krom fotek historie také toalety a v 18:30 se vydáváme k nocovišti. Upíchneme se v JOSSINGFJORDU na silničním odpočívadle v 19:15. Sice je dost obsazeno, ale nic jiného tady poblíž nenajdeme. Večeři zlikvidujeme u erárního stolečku, vyčistíme zuby a jsme přesvědčeni, že ty osobáky brzo odjedou.

Vypravíme se kousek na procházku, ale moc daleko nedojdeme, zastaví nás tunel. Jenže když do něj můžou cyklisté, tak proč ne pěšáci? Neleníme, nakoukneme a nestačíme se divit. V tunelu jsou zavěšené hamaky, rozbité stany, vesele se suší prádlo a vaří večeře… co to je??? Pak nacházím informační leták s instrukcemi, jak zaplatit, a ceníkem. Tunelstuo (Tunelová chatka) je neobvyklé místo k přenocování, umístěné v klidném tunelu. 100 NOK za nocleh na zemi a dalších 100 NOK, když si zavěsíš hamaku. Hamaky visí třeba přes celou šířku silnice, chudáci cyklisti, kteří tudy chtějí jen projet. Jsem skutečně ráda, že platím 0 NOK za noc v Bobikovi. Spát jdeme před jedenáctou, zítra bude brzký ranní budíček.

Turistický vrchol dnešního dne máme za sebou, a to je teprve 9:50. Nikam nespěcháme, sundáme botasky a natáhneme se na lavičky u stolečku. Nejvyšší čas se nasnídat, oznamuje Michalce bříško, ať žije paštika! Mezitím Češi vyráží na túru a my v 10:15 skoro začínáme program dne. Po deseti minutách zastavujeme v EGERSUNDU na IC, kde dostanu krásné razítko s motivem kostela, a zase se přemisťujeme dle naplánované trasy. V 11:05 přijíždíme k majáku KVASSHEIM FYR, střeženého stádem krav. Tak úhledný jako ten poslední sice není, ale i tak prolezme vnitřní expozici a rozhlédneme se z kukaně, dokonce toalety máme k dispozici. Nakonec si v kavárně řeknu o razítko a dostanu zajímavý čtvereček se symbolem vln bez nápisu.

V 11:40 startujeme a ve 12:05 opět parkujeme, tentokrát na jednom z odpočívadel vybudovaných v rámci projektu Norské vyhlídkové silnice. Tento projekt byl zahájen v roce 1994 k využití některých silnic a krajiny kolem nich k posílení cestovního ruchu. Vznikly zajímavé objekty – odpočívadla, vyhlídkové rampy, sociální zařízení… Za to jsme vděční, skutečně neskutečně.

Na parkovišti ORRESTRANDA nacházíme kavárnu, informační minicentrum, sociální zařízení a cestičku vedoucí krásně prohřátým pískem k nejdelší písečné pláži Norska. Razítko mi nabídnou stejné, jako jsme získali na předchozí zastávce. Když už jsme si do písku vyzuli boty, nic mi nezabrání, abych nezkusila moře. Voda je ovšem příšerně ledová. Michalka si na studenotu (o teplotě se opravdu mluvit nedá – pozn. aut.) vody rychle zvyká a vyvstává obrovský problém – dostat ji do auta. U sprchy si umyjeme nohy a ve 12:35 se podaří místo opustit, abychom po deseti minutách jízdy zastavili na dalším podobném.

Návštěvu parkoviště BORESTRANDA zavrhuji v domnění, že bude velmi podobné tomu minulému, ale nakonec se směrem k vodě přece jen vydáme. Tentokrát se kocháme nezvyklým pohledem na písečné duny obehnané špagátem se značkou „reconstruction“. Michalka opět leze do vody, já se ledového zážitku dobrovolně vzdávám. K mušli ukořistěné před chvílí se nám další přidat nepodaří, ale Michal vede: v písku našel padesáticent. Automaticky zamíříme ke sprše, kde se cákají další děti, k nimž se Míša odmítá přidat, pak zase neumí sprchu pustit. Pomůže jí maminka některého z dětí. Když asistuju Míše ve sprše, upadne mi ručník a vyválí se v kaluži. Sušička na palubní desce si moc dlouho neodpočinula, naštěstí je slunečno a ona funguje. Ve 13:20 už se zase suneme dál a ve dvě hodiny podnikneme pětiminutovou tankovací přestávku ve městě SOLA.

Jenže lidi se kdoví proč a kdoví odkud berou pořád dokola, co tady hledají, když tu nic není? Hurá, za parkovištěm je nějaké křoví, zamíříme tam, ale když si Michalka sundává kalhoty, jako by ze země vyrostly, objevují se dvě babky a znechuceně nás pozorují. V patách na nás pokřikuje Michal, co jako furt nacvičujeme, ať jdeme na benzínku, jestli potřebujeme, anebo do auta, abychom mohli jet dál. Michalka benzínky nesnáší, ale na mou radu se ani nezatváří kysele a jdeme. Ona naštvaná kvůli absenci přírodního WC, já kvůli nepodniknuté procházce a Michal kvůli kdoví čemu. To už je poslední den dovolené? Ve 14:40 pokračujeme dál, ovšem ne na dlouho. Přesun trvá celých 10 minut.

Ve 14:50 parkujeme ve STAVANGERU v podzemní garáži, tady nic jiného nevymyslíme. Kamera snímá SPZ a než parkoviště opustíš, naťukáš SPZ a podle doby zde strávené zaplatíš. To je chytrý způsob, žádné lístky, které by zničila magnetka (viz Tour de Scandinavia 2019, den patnáctý).

Nezdržujeme se hledáním východu a garáže opouštíme vjezdem pro auta, na informačním centru získáme krásné razítko s katedrálou. Tu najdeme při procházce městem bohužel pod lešením a zavřenou. V mezičase se Michal prohrabuje suvenýry podél chodníku tak dlouho, až si vybere bundu, kvalitní, funkční, teplou, ale nikoliv těžkou. Nemám s tím problém, ovšem pod podmínkou, že jednu ze starých bund, co visí ve skříni, aniž by si jí posledních pár let všimnul, vyhodí. Na informačním centru se Michalka zamiluje do fialovorůžového sobíka, podle mě je to taková divná příšerka. Má ale smůlu. Michal mě vybízí, ať si taky pořídím nějakou bundu, ale žádná, která by se mi líbila, mi nesedí, tak si pořídím magnetku na lednici.

Procházíme centrem k vyhlídce Valbergettarnet (rozhledna je zavřená) a docela dlouho se zdržujeme na prostranství před areálem Norského muzea ropy. Je zde umístěno množství prapodivných uměleckých děl, např. robot, vyrobených z nejrůznějších strojů či součástí, které nejspíš sloužily v ropném průmyslu. Hodně zvláštní hřiště, na kterém se chvilku zdržíme, a pak se kolem informačního centra vracíme zpět. Táta má bundu, máma magnet a Míša furt nic. Tak se obohatíme o tu příšerku, která má být sobíkem. Spokojenost nás ovšem záhy opouští. Pokoušíme se zadat SPZ do parkovacího automatu, ale ať přepneme do jakéhokoli jazyka, objevuje se hláška: SPZ nerozpoznána. Co budeme dělat? Po několika minutách a několika pokusech si všimnu dodatkové cedule psané už jen norsky. Dá se zaplatit později (do 48 hodin) na nějakých www stránkách. Tak to zkusíme později, teď nemáme na hádky s automatem sílu. Hlavně, že je závora zvednutá a dostaneme se po dvou hodinách ven. Ještě se ani nenapojíme na hlavní silnici a Michal už odstavuje auto, nezaplacené parkovné tíží jeho svědomí. Proč to tak hrotí? Když nerozpoznali naši SPZ, tak nás logicky s pokutou nemůžou dohledat, ne? Hm. Nejspíš to tak bude. Jak byly ty stránky?

Najdu fotku, zadáme SPZ a objeví se hláška NEROZPOZNÁNO. To jsme dlouho neviděli… Všimnu si ovšem jakéhosi tlačítka, s pomocí překladače zjistíme, že můžeme potvrdit SPZ. Aha, třeba… Možná to tlačítko bylo i na automatu, jen jsme si ho nevšimli. Vyzvou nás k zadání emailové adresy, to učiníme, jedeme dál a čekáme, co se bude dít. Později opravdu dorazí email se sumou a odkazem k zaplacení, takže nás z registru dlužníků musí vymazat. Spokojenost se k nám navrací.

V 18:55 dorazíme na odpočívadlo HOLLESLI s vyhlídkou na skalách, uděláme dvě fotky – jednu s fjordem a jednu s mostem přes fjord a po deseti minutách vyrážíme na nocležiště. Tam, kde jsme měli spát, bohužel nemůžeme, parkoviště se zavírá ve 22.00. Jedeme dál, dneska velký špatný. U silnice si všimneme jakéhosi necivilizovaného plácku, zajedeme tam, ale nikdo zde neparkuje. Nechceme být úplně nápadní. Všimnu si cedulky a překladač mi vysvětlí, že je na ní napsáno: placeno přes Vipps. Pokouším se načíst QR kód, ale jde to hrozně pomalu. Čekat tady na něco, co nevíme, jak dopadne, je zbytečné, potřebujeme jít spát. V JORPELANDU Michal zastavuje a rozklikává mapy a nocovací aplikaci, mně se konečně načtou informace z kódu: Vaše aplikace VIPPS je zastaralá, aktualizujte ji prosím. Navrhuju zajet se podívat na parkoviště u fotbalového hřiště. Bez reakce. Na Michalův pokyn aktualizuju, což pro člověka, jenž nemá zřízený účet, nejdříve znamená registraci. Stahuju, instaluju a chce to po mně zadat číslo občanky. Chápu, platební aplikace asi musí člověka nějak ztotožnit, ale do toho odmítám jít.

Nakonec v 19:30 zakončíme pátrání po místě k přespání na P+R u autobusového terminálu SOLBAKK. Sice tady asi bude rušněji, ale najdeme zde otevřené toalety. A rozhodně tady nebudeme nocovat sami. Než usteleme, nachystáme turistické batohy na zítřejší den, a protože docela dost fouká, vaříme uvnitř auta. Mezitím sedím u jednoho ze stolů a hlídám místo, večeři sníme venku, nádobí zajdu umýt na wecko. Začíná pršet, rychle zkoukneme jeden film, vypadneme ještě vyčistit zuby a cestou na záchod trénujeme sambu v kapkách deště. Spát jdeme lehce po desáté, zítra se brzo vstává a čeká nás náročný den. Příliš brzo a příliš náročný. Tedy pokud se úplně nezblázní počasí.

Cesta je všelijaká, po nočním dešti především mokrá, nejhorší jsou asi kamenné, nestejně vysoké schody, takový Obří důl ve větším. Místy cesta ubíhá přes mokřad po dřevěném chodníčku, párkrát musíme prudce dolů, abychom poté ještě prudčeji museli nahoru, občas i rovně přes kamenné plácky. Teče ze mě jak z vola, vlasy i triko na ždímání, a to v batohu táhnu ještě jedny kalhoty a termotriko (co já vím, jak bude nahoře ne/foukat?). Občas mám chuť trekkingové hole fláknout daleko od sebe, zejména když se zapíchnou do bahna nebo uvíznou mezi šutry, ale velkou část cesty mi pomáhá o něco se opřít. Pravda, velká část cesty jde do pěkného kopce. Několikrát mám pocit, že už nemůžu, ale přesvědčuju se, že je to jenom zdání. Michalka má obdobné pocity, možná nemá tolik síly uvěřit tomu, že vyčerpaná není.

Kousek za půlkou se před námi otevře planina, konečně zase rovný úsek, můžeme vydechnout. U jezera Tjodnane si všimneme stanu, á, tady někdo chtěl vidět východ Slunce… Cestou nepotkáváme nikoho, kdo by se z túry vracel, pár turistů už nás stihlo předběhnout, ale v klidu si držíme svoje tempo, nikomu se nemusíme vyhýbat a přizpůsobovat. Na konci „placky“ musíme ještě slézt kousek dolů a čeká nás poslední výstup, nikoliv ten úplně nejhorší. Další dvě hodiny bych asi jít už nechtěla, říkám si, když míjíme mezník avizujících posledních 100 metrů.

Nahoře musíme přejít po dřevěném chodníčku přilepeném ke skále a opatřeném zábradlím, pak ještě úsek, který zabezpečený není. Konečně ji vidíme, plošinu, jež se stává cílem i tisíce lidí denně. Nahoře se pohybuje asi dvanáct lidí, takže se bez problémů vystřídáme, každý si zaranžuje fotky přesně takové, jaké chce, není problém si nelézt do záběrů. Nic se nedomlouvá, automaticky se utvoří had a posunuje se. Je krátce po osmé, dost turistů asi právě teď vychází z parkoviště, ale nedovedeme si představit, jaké mraveniště tady bude v době oběda. Ano, řídili jsme se instrukcemi zkušených cestovatelů, a dokonce nás i bez nich napadlo, že by bylo fajn přivstat si.

Vyrobíme si i fotku na samospoušť, Michal obětavě táhl stativ, nemáme kam spěchat. Posnídáme, abychom odlehčili batohy na sestup do základního tábora. Nikdo z nás se neodváží sednout si na samotný okraj a komíhat nohama jako někteří jiní, ale i tak jsme na sebe náležitě hrdí. Tak se aspoň vyfotíme, jak se plazíme k okraji a koukáme do propasti hluboké 600 metrů. Výstup z komfortní zóny se vyplatí, neopakovatelný zážitek.

Během dvou minut se přiženou mraky a náhle není vidět ani hladina Lysefjordu pod námi ani nebe nad námi ani skály kolem nás. Předpověď se naplňuje, začíná mírně mrholit. Všichni si užívají neopakovatelný pocit, takže nikoho nepobuřuje, že si sundávám propocené triko a oblékám si jen mikinu, která sice taky neodolala mému potu, nicméně stačila téměř úplně uschnout. Po dvaceti minutách usoudíme, že tady nebudeme čekat, až se předpověď zmýlí a začne nějak moc pršet, a vydáme se na zpáteční cestu.

Konečně stojíme u Bobika, málem jsme ho na nacvaknutém parkovišti nenašli. Svačina opravdu bodne, Michalka zůstává zcela vyčerpaná v autě, já se vydávám na lov razítka. Prolezu bohužel úplně všechno, IC, obchod se suvenýry, turistickou kavárnu, hotel Preikestolen Fjellstue i chatu Preikestolhytta. Všechno marné, razítko prostě nebude. Načepujeme do lahví pitnou vodu, vyhodíme odpadky, které se nám nahromadily cestou, a po nedávných špatných zkušenostem se jdeme domluvit s parkovacím automatem na SPZ. Když tak stiskneme potvrdit SPZ, abychom nemuseli pak zase čekat na email. Tentokrát systém funguje na výbornou, naši značku identifikoval a v 11:20 s pocitem vítězství nad leností, s nádherným pohledem, který nám nikdo z mysli nevymaže, a s pořádně protaženými svaly odjíždíme.

Po hodině jízdy se ocitáme v přístavu HJELMELAND. Moc dlouho naštěstí nečekáme, ve 12:36 vypínáme motor na palubě. Přijde k nám obsluha a chce zaplatit. Michal přiloží kartu, následně nám pán pod nos strká k načtení QR kód. Asi to platbu nevzalo… Michal se marně snaží otevřít čtečku, tak vytahuje druhou kartu. Zase jsme za blbce – platba proběhla a kód byl pro případ, že chceme účtenku. K čemu by nám byla? Ve 12:53 sjíždíme z trajektu v přístavu NESVIK, zastavíme vzápětí na vyhlídce u silnice, cvakneme dvě fotky, posbíráme pár borůvek a ve 13:45 dorazíme do města SAND. Informačku na popsaném místě nenajdeme a navíc začíná pršet. Most pro pěší procházku je zavřený, íčko nikde jinde nenacházíme, tak co naděláme. Asi teda nemá cenu nikam už zajíždět, prská Michal a já se statečně držím, abych s ním nesouhlasila. Myslet si můžu cokoliv. Michal v autě sprdne navigaci, aby se mu ulevilo. Na vyzvání se dívám do mapy, jestli jedeme dobře. Jo, mapa ukazuje 10 km… tak proč navigace uvádí 40? To netuším, ale držíme se mapy. Bublina splaskne a vracíme se k původnímu itineráři, jako by se nic nestalo.

Tahle vyhlídka teda není LOVRA? Diví se Michal, protože zmatené navigaci nerozumí. Ne, není, Lovra je o pár kilometrů dál, ale asi bude stejný neohromující výhled, tak navrhuji ani nezastavovat. Nakonec ve 14:30 přece jen zastavíme, ale ještě v téže minutě odjíždíme, ten pohled už jsme totiž viděli. Navlas, nachlup a úplně totožný. Další zastávka je pouze o čtyři minuty delší – na odpočívadle (z projektu, viz výše) OSTASTEIDN RASTEPLASS navštívíme architektonicky zajímavé toalety, jukneme z vyhlídky a jedeme dál, kopírujeme jednu z národních turistických tras.

V 16:00 projíždíme městem SAUDA, těsně kolem IC, tak zastavíme a já zkouším razítko. Turisté přede mnou se vykecávají, nechávají si ukazovat spoustu věcí v mapě, tak aspoň vezmu z misky dvě malé reklamní čokoládky pro návštěvníky. S razítkem bohužel nepochodím. Michalka nabízenou čokošku za děkuju sbalí, Michal se ptá, kde má čokoládu mamka. Mamka? Ta si přece nezaslouží, když nesehnala razítko a minule ani nenašla íčko, odpovídám. Tak se se mnou aspoň šábne na půl.

V 16:10 dojedeme k odpočívadlu z mapy ALLMANNAJUVET, využijeme toalety, projdeme se kousek údolíčkem, z rozhledny se vyklubala kavárna, tam opravdu nemusíme, a tak po čtvrt hodině pokračujeme v cestě a zastavujeme až u ověřeného vodopádu LATEFOSSEN. Kiosek je dneska otevřený, ale razítko nemají. Minule nám tady pršelo, tak si pohled na valící se vodu vychutnáváme bez deště celých dvacet minut.

V sedm hodin šťastně dorazíme do cíle dnešního dne – HEREIANE. Budeme si připadat jako doma, usteleme si pod borovicí a strom jako strom, ne? Nádherné místo jsme si vybrali, krásný výhled, záchody, teplá voda. Už dva dny skuhrám, že bych si potřebovala umýt hlavu, Michalce bych to taky doporučila. Je teplo, máme dost času, očistnou akci provádíme hned po příjezdu.

U erárního stolečku s nádherným výhledem uvaříme, v klidu a pohodě se navečeříme a ještě se vydáváme na procházku dolů k vodě. Znamená to slézt po šutrech a zase vyběhnout nahoru, ale nevadí. Užíváme si, že téměř nefouká, že je zkrátka krásně a vládne nám pohodička. Nesmí chybět povinné večerní kino a spát jdeme tradičně před půlnocí. Zítra už se snad trochu můžeme vyspat.

Navrhuju, že na íčko doběhnu a on počká u auta, jak to praktikujeme v mnohých jiných případech. Jenže Michal opět situaci přehodnotí – snažil se platit parkovné, že se nezadařilo, není tak úplně jeho vina, na íčko se tedy vydáváme všichni. Po pár krocích ale plány zase mění – jdeme samy, protože zahlédl benzínku s volným parkovacím místem, kam s čistým svědomím Bobika, pro kterého se musel vrátit, umístí. Aspoň že s razítkem uspěju, to by zase bylo keců, co to stálo vymýšlení! Hned po nás si o razítko říkají další turisté. Sice nepozoruju, zda mají sešit, ale když promluví mezi sebou, zaslechnu důvěrně známou řeč a z obsahu i tónu mám pocit, že právě začali razítka sbírat. Neplánovaně nás napadne, že bychom mohli zkusit u vody nadrobit starý chleba ptactvu. Na racky zabírá a já se vydávám omrknout kostel na hřbitově. I přes moment na zabití u parkovacího automatu jsme všichni spokojení a v pohodě a ještě dotankujeme pohonné hmoty. Aniž by čas odpovídal itineráři, odjíždíme ve 13:20.

Ve 13:45 zastavujeme u starého známého vodopádu TVINDEFOSSEN. V suvenýrech si od minula razítko vyrobit nenechali, tak si aspoň pořizuju ještě dvoje sobíkové ponožky. Na cenu se pořád držím, ale Míša mě upozorňuje, že na kusy mám suvenýrů nejvíc. Dobře, ty první ponožky jsou zbytečně moc teplé, tak jestli bude hodná, můžu jí je přenechat. Řešíme, co podnikneme dál. Zajedeme se podívat na ten vodopád, jak se tam jelo jedním směrem tunelem a zpátky po silnici, navrhuje Michal. Vzpomínky se mi vybavují, Míša měla zrovna rýmu, teklo jí z nosu, v hotelu měli tři razítka a naproti hotelu byl malý volně přístupný skanzen. Proč ne.

Jenže odbočka na Stalheimskleivi je zavřená, takže máme smůlu. Navíc se mírně pozmění plán, neboť jezera, která jsou napsaná v itineráři, leží úplně mimo trasu. Michal už ani nedokáže vysvětlit, kde se tam vzala, proč tam zůstala, ale může mi zaručit, že tam určitě nepojedeme. A tak vzniká prostor kousek zajet do městečka BAKKA na břehu NAEROYFJORDU.

Ve 14:40 nás na silničce zastaví stádo koz, Michal se rozhodne vzlétnout s dronem, tak se taky zabavím po svém – sbalím ručník a scházím k vodě smočit dolní končetiny. Objevíme pár lesních jahod a ještě popojedeme ke kostelíčku (hřbitovnímu). Kvůli tomu nejhezčímu záběru vycházím ze hřbitova brankou naproti vchodu, a když se vracím, nesu Michalce plnou hrst sladkých jahůdek. Asi je u hřbitovní zdi nikdo nesbírá, zatímco nám to nevadí – vždyť Češi prý na Olšanech sbírají houby… Ale nemáme tam ani půjčovnu elektrokol ani kavárnu jako ve Vídni. Hřbitovní kavárnu mají dle mapy v Oslu, třeba si na hřbitovní kafe skočím tam.

V železniční pokladně minci taky nemají, ale seženeme ji v pokladně muzea, kam na jistotu jdeme pro razítko. Když prodavač Michalovi podává účtenku po platbě kartou, s úsměvem říká: „Tady je jeden suvenýr pro Vás, prosím.“ Česky naprosto překvapeně poděkujeme a Michalka vzpomíná, jak jsme loni potkali českou prodavačku v Anglii. Vždyť to už i Josef Kajetán věděl: „…a když něco pukne a udělá se díra, vezme pánbůh pokaždé nějakého Čecha a takovou díru jím zalepí, aby stavení nezhrklo. Proto máte po světě tolik Čechů.“

Zkoumám ještě mince z edice Norwegian heritage. Existuje s motivem Preikestolen, to by mě zajímalo, kde ji asi tak prodávali! Vydali také Nordkapp a v Oslu by měly být k dispozici 4 z různých muzeí a jedna s Operou. Tu aspoň bychom sehnat mohli. Pětiminutovou pauzičku v 17:05 uděláme ještě na vyhlídce STEGASTEIN, propleteme se mezi turisty a po pár minutách dojedeme k cílovému bodu.

Malé parkoviště je téměř plné, hodně osobáků, k nimž se nejspíš turisté ještě vrátí. Plac nedisponuje toaletami ani odpaďákem, ale teče tudy potůček. I my se nejdřív vydáváme na značenou vyhlídku na Aurlandsfjord. Přestože Michalka původně deklarovala velikost svého hladu, sedíme na vyhlídce a docela dlouho čekáme, než odstartuje německý paraglidista. Zdrží nás sice od večeře, ale Míša mu za ten přímý přenos startu odpustí.

V sedm hodin rozděláme stoleček, v půl osmé se servíruje večeře a deset minut před osmou umývám nádobí v potůčku. Se záchodem to tady bude trošku složitější, musíme se vydat kousek po silnici, a jakmile zmizíme z dohledu parkoviště, sejdeme pár kroků ze svahu, takže jsme skrytí i před auty, která se stále na silnici objevují. Ke spánku se po skončení kina ukládáme tradičně kolem půl dvanácté.

Nohy i boty opláchneme, ručník už je preventivně umístěn v palubní sušičce, takže problémy nastat nemohou. Michal je na tom bohužel poněkud hůř: na jeho pravém lýtku si pochutnal šedivák, ovád, chcete-li hovado za…né. Jestli mu dolní končetina opuchne tak jako kdysi v jižních Čechách, dojde k narušení itineráře v důsledku mé vlastní neschopnosti. Michalka plaší, že se nedostaneme domů, že tady budeme muset zůstat. No a? Vždyť je tady krásně a do zimy ta noha určitě splaskne. Doběhneme k autu, vydolujeme z lékárničky Fenistil a doufáme.

Za TURTAGREM najíždíme na krásnou a oblíbenou silnici Sognefjellvegen vedoucí mezi dech beroucími panoramaty NP Jotunhiemen (vpravo) a NP Breheimen (vlevo). Kde jsme přerušili tradici výzev? Musím to napravit – kdo dokáže chvilku postát v jezírku, které vzniká táním sněhu? Po chvilce mě nohy začínají pálit a rozhodně to není teplem. A když jsme zvládly (s Michalkou, tatínek se takových kravin neúčastní) jezírko, projdeme se bosky i v tom sněhu, ne? Když máme pocit, že už nikdy nohy od kotníku dolů nerozhýbeme, jedeme dál. Ovšem opět ne na dlouho. Hned na další odstavné ploše vyhlašuji dokonce běh sněhem do kopce, ale igelitku na sjezd dolů po zadku jsem z auta nevzala, já hlupák, hlava děravá!

Vše jde jako po másle, zničehonic displej mobilu zčerná a objeví se hláška o ztrátě signálu. Poté naskočí strnulý černobílý obraz. Není se kde otočit okamžitě, musíme dojet až za „skokánky“ a uháníme zpět. Dron ale na místě, kde ho Michal poslal do výšky, nenajdeme. Relaxují zde nějací piknikáři v doprovodu huskyho a mávají na nás. Ukazují, že dron ze silnice přenesli na bezpečné místo. Jdu jim poděkovat a omluvně vysvětluju, že manžel zkoušel experimenty. Na druhý pokus už dron neopouštíme, Michal mi svěří ovládání, ukazuje, jak nahoru a dolů, doprava a doleva, ale já budu jen držet a nehnu se ani o milimetr, abych něco nepohnojila. Michal projede zvolený úsek silnice, vrací se a s dronem si přistává sám. Jen aby ty záběry odpovídaly jeho umělecké představě, jinak si zase něco vyslechnu!

Ve 14:35 nemůžeme nezastavit u chaty SOGNEFJELLHYTTA. Ohřát se sice letos nepotřebujeme, ale koukáme, že se tady objevila nová lávka přes jezírko, to musíme prozkoumat. Za mnou! Pro jistotu s Michalkou v gumové obuvi a bez ponožek, což se ukáže jako dobrý nápad, za mostem vyšlapaná cestička prochází sněhovým polem. Za ním vylezeme ještě na kopec a rozhlídneme se po krásném okolí. Úžasné, nádherné, neopakovatelné, prostě norské!

Míša se chce vrátit po sněhu, ale Michal razantně odmítá. Je rád, že si nenabral do sandálů a rád by, aby to tak zůstalo, prý půjde po silnici. OK, já ale jdu s Michalkou. Ani jsme Michala nepřemlouvaly a koukám, že se nakonec vrací s námi.

V mapě jsem podél cesty objevila vodopád DONFOSS, zkusíme u něj zastavit, žádnou zajížďku to neznamená. První parkoviště patří kempu, zastavíme tedy u silnice. Na prohlídku nám stačí 25 minut, procházíme mezi nízkými borovicemi na vysokém břehu, místo není nikterak zabezpečené…

Cestou na nocoviště ještě silnice křižuje vodopád Pollfossen, ale toho si ani nevšímáme. Park4Night nás zavede kousek od hlavní silnice nad vesničku BILLINGEN, na první pohled nádherné nocoviště, kde v 18:15 zakotvíme. Nejprve roztáhneme a ukotvíme markýzu, ne proti dešti, ani proti slunci, ale nejspíš protože na ni ještě nedošlo. Rozložíme stoleček, uvaříme. V mezičase se vrací sousedi z holandského karavanu, paní se u nás staví na pokec. Její ségra byla v Tatrách, my musíme být na takové nádherné kopce zvyklí. Trošku její představu poopravuju, i když pro ně by byl kopec i náš Gothard.

Ve čtvrt na devět se vydáváme na procházku z kopce dolů, Holanďanka povídala nadšeně, že tak krásnou čistou vodu hodně dlouho neviděla, i nám se tady moc líbí. Dojdeme až dolů k bezejmennému vodopádu, na parkovišti vyhodíme odpadky, které jsme s sebou vzali, a v devět hodin se ocitáme zpět u Bobika. Michal se pustí do výměny žárovky, vzpomněl si, že nesvítila. Tradičně večer otevírá kino a v půl desáté nemám jinou možnost, než vyzkoušet budky na okraji parkoviště. Za prvními dveřmi je pytel na odpadky, druhé skrývají nefalšovanou kadibudku. Tu už jsem nepoužila ani nepamatuju. Když musíš, tak musíš, nic naplat. Když usínám se šuměním nedalekého vodopádu, napadá mě, že Norové asi neznají slovo „šetřit“ – lustr nezhasínají celou noc a vodu taky nechávají týct naplno…

Kdyby foťák Michalovi spadl z krku, musel by si toho všimnout, kdyby ho někde odložil, asi by to věděl, ale… Bral jsi ho z auta? A kde by jinde byl než v brašně na něj určené? Rozdělíme se, Michal běží do auta, jestli náhodou, a my s Míšou se vydáváme směr potok, úzkou pěšinou, občas šutry, občas výmoly, občas bahno… zoufalé ženy dělají zoufalé věci, a tak se ptám protější dvojice, jestli někde neviděli opuštěný foťák. Vrtí hlavou, a tak pokračujeme v cestě.

Po třiceti minutách od vyhlášení pátrání po foťáku mi zvoní telefon – foťák se našel v autě a Michal si dokonce vybavil, jak k tomu došlo. Sraz na vyhlídce, kde jsme létali s dronem. Dobíháme ty, jichž jsme se ptali na foťák, zvědavě se zajímají, jestli ho máme. Usměju se, že zůstal v autě, že jsme na procházku vzali prázdnou brašnu, tak se zasmějí a nechci vědět, co si myslí.

Už prosím žádný šoky, říkám si, když parkujeme (12:45) ve FOSNES u návštěvnického centra NP Jostedalsbreen. Není to nějakej ten ledovec? Největší ledovec pevninské Evropy, říká strýček Google, jeho průzkum si zase necháme na příště. Navštívíme obchůdek se suvenýry a dostaneme razítko. Nejvíc času strávíme na toaletách a deset minut po jedné se přemisťujeme dál.

Ve 13:30 brzdíme u IC ve městě STRYN, ale jak očekáváme, je zavřené. Nedaleko stojí Kiwi, stavíme se pro chleba. Objevíme slevový koutek u pečiva, zkoušíme skořicové šneky a nějaké buchty. V chlaďáku nás zaujme téměř půlkulová kapsa (opravdu nemůžu říct kapsička) jogurtu. V autě Michalka zjišťuje, že buchty jsou skořicové a dobré, tak se s Michalem otáčíme, protože se v poličce válelo ještě jedno balení. To už ale v mezičase sbalil někdo jiný. Škoda, ale Kiwi začínáme mít ještě radši, než jsme ho měli doteď. A stačilo hloupých dvacet minut ve Strynu. Ve 14:50 jen tak ze cviku zastavíme ve městě VOLDA. O existenci případného informačního centra nemáme žádnou zprávu, Michalka táhne Michala rovnou k vodě, já se rozhodnu pro hřbitov s kostelem. Po čtvrt hodině se sejdeme u auta a spěcháme do přístavu. Se spěchem to není zas tak žhavé, máme dobrý čas.

Do přístavu HAREID dorazíme s rezervou 15 minut. Nikdo tady nechodí a nevybírá, asi se platí zase na lodi. Vyplouváme přesně na čas v 16:00, s Michalkou zajdeme na záchod, ale peníze nechce nikdo ani po mně, ani po Michalovi, který se zdržuje na palubě. Že by se i trajekty platily jako mýto – buď předem, nebo pak zpětně? Nejspíš nám to přičtou k tomu nezaplacenému tunelu. Uvidíme. Rozhodně jsme ale nejeli načerno záměrně a úmyslně.

V šest sedáme do auta a po pěti minutách přijíždíme na konečnou. Hezké parkoviště nad městem, ovšem s cedulí, která dovoluje parkovat max. 4 hodiny. Riskovat nebo ne? Zkoušíme popojet, ale všude narážíme na tentýž problém. Zahlédneme takový volnější plácek, tady žádná cedule není, tak asi hurá. Jenže než se otočíme, zajede na vyhlídnuté místo hajzlík osobák. Počítáme s tím, že by mohl někdy odjet, nakonec auto zaparkujeme trochu níž a zůstaneme tady. I kdyby osobák neodjel, nám vadit nebude. Na stlaní či vaření je zatím příliš rušno, nejspíš bude vyhlídka AKSLA něco jako Mekka místních obyvatel.

V 18:30 už zase sledujeme cestičky a šlapeme, abychom si zasloužili večeři. Přes vyhlídkový bod AKSLA a upravenou skalní vyhlídku KNIVEN dojdeme až k placené rozhledně FJELLSTUA, tedy přesněji k vyhlídkové terase stejnojmenné restaurace. Automat, který se krmí mincemi, je mimo provoz, a turnikety lze volně projít. Shlížíme dolů na místa, kde jsme ještě před chvílí courali, a vracíme se k autu.

Míša trénuje na venkovní posilovně, já zapisuji a hlídám stoleček s výhledem a v 19:40 se servíruje večeře. Klasický scénář se odehrává dnes v trochu jiném pořadí – umýt nádobí, nachystat pelech a ještě se vydáváme na rozhlednu. Zkoušíme překonat strach a lezeme (taťka musí mít čelovku) do jeskyně, již jsme míjeli cestou na vyhlídkovou terasu, vyklube se z ní obyčejný bunkr.

Rozhlédli jsme se v bunkru, rozhlédneme se i z rozhledny, teda pokud mapa nemá na mysli ten nepřístupný vysílač. Ne, v pořádku, bude to jiná stavba. Když k ní dojdeme, zrovna nadšením nezáříme, ale co už. Kruhová kamenná věžička, na kterou vede asi dvacet schodů, není nijak ohromující, ale lepší než drátem do voka. Do sbírky zdolaných rozhleden ji započítat musíme, stejně jako kouknout na pohádku, vyčistit zuby a kolem půlnoci jít spát.

Vydáváme se na procházku k vyhlídkové plošině. Nějak se neorientuju a dožaduju se ještě třetí vyhlídky zdoláváním jakési skály. Někdo tam leze, ale oficiální vyhlídky jsou jen dvě. To jako od naší poslední návštěvy nic nepřistavěli? Tak vezmeme zavděk tím, co tady mají. Michalka si pak usmyslí, že bychom se mohly brouzdat támhle, jak je přístup do vody. Můžou tam psi, tak proč ne lidi?

Skočím do auta pro ručník a chceme smočit prsty, nárty, maximálně po kotníky. Nakonec máme vodu po kolena a čekáme, až nám nohy zmodrají, zfialoví, nebo dokonce upadnou. Nesnažíme se trhat rekordy, tak Míša cvakne dvě fotky na mobil, tatínek s foťákem teď dokumentuje zajímavější objekty, než jsme my dvě. Sraz se koná v suvenýršopu, chci Michalce otisknout krásné razítko s datumovkou, které odsud máme, ale dostala pouze jakési úřední. Přestože ne všechny změny jsou k lepšímu, strávíme zde docela dost času, odjíždíme až v 11:00.

Zastavujeme ještě na fotku dole pod vodopádem a pak zajíždíme do velkého obchodu se suvenýry s návštěvnickým centrem TROLLVEGGEN (11:25 – 11:40). Už několikrát jsem hledala rozdíl mezi vegen a stigen, ale zase to nevím. OK, Trollstigen, Trolí stezku (Cestu Trollů) známe, to je silnice, po které jsme sem přijeli. Trollvegen oproti tomu je Trolí stěna, nejdelší kolmá stěna v Evropě. Tu jsme ještě neviděli, třeba příště – lze k ní dojít i pěšky, asi 10 kilometrů, převýšení 800 metrů, ale terén není nebezpečný, pouze mírně náročný a vhodný pro děti. No, asi záleží na tom, kdo trek hodnotí.

Když tak v autě vedeme plané tlachy, prohodí Michal něco o tom, že nás bude za chvíli čekat poslední trajekt. „Už zase loď?“ oponuje Míša. Nechápu, co má proti trajektům, hlavně když jsou zadarmo. „Neboj, přijde faktura,“ uklidňuje mě Michal. Chci mu dokázat, že se orientuju i v jiných věcech než v těch, co mám vyhledané na papíře, tak doplňuji, že nám ještě započítají ten jeden tunel. Tato poznámka Michala upřímně pobaví a na vysvětlenou dodává: „Kdyby jen jeden tunel. A taky mýto, začínáme Kristiansand, Stavanger, prostě všude.“ To mě trochu překvapí a vůbec si nevybavuju, jestli nám kdy zpětně nějaká faktura za mýto vůbec přišla… Vzpomínám na to, jak jsme se snažili platit na benzínkách, na mapě jsme ukazovali, kudy jsme projeli, a ne vždycky se nám zadařilo.

ATLANTERHAVSVEGEN, tedy Atlantská cesta, je popisována jako nejkrásnější silnice na světě. Měří asi osm kilometrů a běží přes ostrůvky s vyhlídkovými místy a odpočívadly. Ve 13:40 zastavujeme hned na prvním ostrůvku STRAUMSHOLMEN. Chodíme po plochých balvanech, takhle nádherně jsme tady naposled neměli (viz Tour de Scandinavia 2015, den desátý). Další zastávku máme před vyklenutým mostem STORSEISUNDBRUA, který musíme nutně vyfotit ze všech možných i nemožných úhlů a přejdeme i po rybářské lávce u mostu MYRBAERHOLMBRUA na vyhlídku. Na ploškách mostních pilířů pozorujeme hnízdící racky a především jejich hladová mláďátka.

Na ostrůvku Lyngholmen je vybudovaná kolem budovy se záchody, kavárnou a neosobním íčkem vycházková cestička, tu necháme když tak na návrat, abychom za sucha zvládli ještě další zastávku GEITOYA, kde lezeme zase do kopce, abychom si užili vyhlídku. Je čtvrt na tři a v jednu měly začít padat trakaře. Na obloze nepozorujeme ani náznaky jakéhokoliv špatného počasí, ale jednak se tady může hodně rychle změnit a jednak je možné, že jsme mu ujeli (a že se do něj vrátíme).

Poslední atlantský čas věnujeme LYNGHOLMENU, stezku obcházíme, vylezeme i na vrchol kopce, razítko nedostaneme, ale navštívíme záchody. Zároveň dostaneme nápad – dokud je hezky, najíme se, abychom vydrželi dýl pro případ, že večeři budeme muset z důvodů deště odložit. V půl čtvrté se vydáváme na další cestu a po deseti minutách si uvědomujeme, že Oskar zalezl a mrholí. Mrholení občas přechází v zuřivý déšť, občas se zmírňuje a v 16:25 se probudím v jakési koloně. Co je? Žádný semafor, ale fronta na trajekt. Neříkal Michla poslední? Michalka se ale nikterak nebrání, pochopila, že zrovna v této zemi dokážou trajekty ušetřit hodně času. Domlouváme se, že si doma sedneme k mapě a omrkneme projetou trasu.

Na procházku tady není kam, jedině 4 kilometry k rozhledně, ale to dneska už nedáme, uvidíme, třeba ráno. Badminton už dneska vytáhnout nemůžeme, včera jsme totiž využili chvilky, kdy nefoukalo (blbej nápad, brát badminton do Norska!) a hráli jsme tak urputně, že křuply oba dva košíčky. No, když člověk vyhraje v soutěži, musí počítat s tím, že nejspíš nedostane to nejlepší daného druhu na trhu. Michalka pozoruje čmeláčky na kytičkách, obchází parkoviště, aby si určila místo, kam si skočí na záchod, okukujeme i velký kontejner. Norskou ceduli si ale nepřečteme.

Roztáhneme markýzu, poskládáme stoleček, podíváme se na body zájmu v Trondheimu a na zítřejší plán. Samozřejmostí je teplá večeře a mytí nádobí (20:50). V průběhu večera přijíždějí sousedé, Brňáci se dvěma holčičkami. Ta menší se sotva batolí a oblíbí si Michalku a neustále jí nosí dárečky – kytky, dřívka, kamínky. Chci ji odměnit a dostává ode mě totéž, s Míšou se snažíme najít kytky, které ještě darovacím řízením neproběhly, ale brzy vyčerpáme možnosti okolní přírody.

Holčička si přitáhne karimatku, kufřík s omalovánkami a dělá nám společnost. Dospěláci si s námi povídají, předáváme si cestovatelské tipy, a ačkoli se nejdřív bráníme, nakonec do nás nalejou panáka domácí slivovice. Michalka z toho má srandu, a pak si vybuduje utkvělou představu. Na dalších nocovištích bude používat větu: „Doufám, že nepřijedou žádní Češi, abyste zase nemuseli chlastat.“

Na rozdíl od nás mají na Norsko tři měsíce. V mezičase se on bude vracet domů na dva týdny a ona s holkama tady zůstane sama. Do toho já bych nešla. Už proto, že být dva týdny na jednom parkovišti, na kterém se smí parkovat maximálně 48 hodin, by nebylo zcela košer. Zatímco nám kino už skončilo, zuby vyčištěny a ukládáme se k spánku, sousedi ještě šmrdlají kolem auta, osazenstvo tohoto parkoviště nakonec ještě doplnily dvě posádky z Polska.

Vcházím dovnitř a naplňuje mě pokora a mírnost, kéž by mi to vydrželo i poté, co vylezu ven. Kryptu plnou náhrobních kamenů projdu opravdu pečlivě a vyfotím snad všechny, u kterých se někdo z turistů zastavil, ale jestli si dobře vybavuju nastudované informace, Olaf tady někde leží, ale nikdo neví kde přesně. Prohlížím zvědavě oltáře, obrovskou rozetu v průčelí a nemůžu se nabažit klidu a míru. Venku ještě oběhnu stavbu, abych našla nejlepší místo pro fotky, odskočíme si a pokračujeme v cestě. Na ulici Kogens gate by mělo být klasické infocentrum, jdeme rovnou za nosem, ulici najdeme, ale po íčku ani vidu ani slechu ani památky. Jediné, co najdeme, je jakási pidicedulka, která ukazuje kamsi do útrob obřího nákupního centra, a s takovými íčky moc dobré zkušenosti nemáme, máváme rukou a jdeme dál. Užíváme si průchod deštníkovou a květinovou ulicí a po pěti kilometrech se vracíme spokojeni k autu.

Pro dnešní den toho moc v plánu není, a tak koukáme do mapy, kam zajíždět a kam ne, prostě nic extra jsme nenašli ani při plánování a nenacházíme ani teď. Ale sedět v autě taky furt nemůžeme. A pro Nelču nic nemáme, možná jsme zaváhali s tím penálem…

Ve 14:00 parkujeme v centru DOMBASu (to a má nad sebou kolečko, aby se název náhodou nepletl, při takto zadaném mě mapy automaticky posílají do Donbasu, a tam teď rozhodně nechci). Kousíček od sebe se nachází Kiwi, suvenýry a IC v knihovně. Vezmeme to postupně, Nelče vezmeme kytičkovanou tašku skoro jako kabelku, ale ne tak úplně, v Kiwi uděláme nákup za 40 NOK a razítko z knihovny taky seženeme, takže půlhodinku využíváme stoprocentně.

Dalších deset minut na protažení a záchod využíváme na dálničním odpočívadle KREKKE RASTEPLASS, kde zastavujeme v 16:05. Přemýšlíme a marně vzpomínáme, co bylo v centru Lillehammeru zajímavého, ale vůbec nic si nevybavujeme. Se hřbitovem otravovat nebudu, ten si nechám na zítřek. V mapě si všimnu značeného dřevěného kostela, kolem dokola nějaký park a jezírko, tam bychom zvládli procházku, shodou okolností se nachází vedle Norského olympijského muzea, to by mohlo stačit.

Nejdřív ale vyzkoušíme pomocí navigace najít nějaké Kiwi… protože nemáme už nic v plánu, zastavujeme postupně ve třech pobočkách, ale v této oblasti si na slevový koutek asi nehrajou. Nebo po něm jdou místní ještě s větším úsilím než my. Ať tak či tak, ani v jednom se nám nezvýší výdaje. A teď už asi ten skanzen. Sice se píše SKANSEN, leží u jezera, spadá pod město Gjovik a jedná se o obydlené území, nikoli muzeum.

V 18:50 přijíždíme na parkoviště, zastrčené v lese, má dokonce tvar točny, nemá asfaltový povrch, takže se na něm udělalo pár kaluží, tráva je taky ještě mokrá, ale místo si najdeme. Občas spadne pár kapek, roztahujeme tedy markýzu, abychom mohli v suchu ustlat, postavit stoleček, ohřát párky a nadlábnout se. Před osmou umyju nádobí a ještě se vydáme na procházku k jezeru Skumjoen. V potoce pod mostem se pěkně valí voda a na vodní hladině pozorujeme kachnu s mláďátky. Nemáme jim co nabídnout, tak se rozhodneme skočit do auta pro nějaké drobky. Pohání nás dešťové kapky, jejichž síla a intenzita nás nakonec uzavřou doma. Když přestane pršet a když se vydáme hledat kachní rodinku, už jsou holky pořádně zalezlý a na drobky kašlou. Jo, kdo zaváhá, nekrmí.

Michal nevěřícně zírá, co to doma má za mamlase (ale nic neřekne, sám by totiž nedopadl o moc líp)… nebo že by „bottles“? Tak nějaké lahve asi… představuju si u vchodu takové ty barely, ze kterých si můžeš načepovat, ale očividně hledám něco, co neexistuje.

Ano, je čas přiznat porážku a vracím se k pultu se suvenýry… Paní na mě mává čímsi oranžovým, prý jestli je to moje… Jak mám vědět, jestli je to moje, když nevidím ani, co to je?!?! Jéé, pláštěnka na batoh, kde ta se tady vzala? Asi vypadla, když jsem vyndávala sešit na razítko. Skoro se stydím, když ze sebe soukám, že jsem ty mince nenašla.

Paní jde se mnou a zastavuje se u třetího „stolku“ se suvenýry… a hned na protějším jsou vystaveny hliníkové lahve. Jasně, tydle bottles… Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, - nevidím. Ale hlavně, že jsem sehnala minci! Norskou! S operou! Konečně můžeme nahoru na střechu. Michalka posvačila už cestou kapsičku, teď si všichni společně dáváme tatranku a samozřejmě se na nás nalepí racek, přeochotně zapózuje, jen když mu necháme nějaký ten drobek. A to my zase necháme.

Michal se musí podívat na hlavní nádraží (když já musím na ten hřbitov), navíc tady sídlí ještě jedno informační centrum. Nejspíš nějaké dopravní, něco jako ČD centrum. Ruter je norský dopravní podnik, na razítku je pouze název, ale Oslo si určitě budeme pamatovat. Bonusem je otištěné datum a přepážka č.5. Michalku vyfotíme s obrovským tygrem, ale je potřeba trošku přidat do kroku.

U katedrály se mě Michal zeptá, kolik mám baterky na mobilu. „Třicet šest, ke hřbitovu to zvládnu.“ „No, já myslel celý k autu.“ „Ty už seš vybitej?“ „To ne, ale kvůli parkovnýmu, že bys na hřbitov šla sama.“ Michalka samozřejmě nechce delší trasu, prý se radši projde ještě mezi těma nestydatýma sochama v parku. OK, jasně, přece to nevzdám. Ideálně, kdybych to stihla do jedný, což bych stihnout mohla, pokud se nebudu courat a pokud nepolezu do katedrály…

Ne, katedrál bylo dost, ale pohřbený Ibsen je jen jeden. A Munch taky. Jiné osobnosti jsem při přípravě neznala. Na první světelný doprava, pak jen rovně a za dvacet minut budu na hřbitově, plánuju si. Dokonce jsem o tři minuty rychlejší, raduju se, když ve 12:22 cvakám první fotku s pomníky. Průzkum kavárny ruším, protože hřbitovní kavárna se nachází na opačném konci, a mně tak dobře vychází trasa – nejkratší cesta k Henrikovi vede kolem Edvarda, pár zajímavých (nikoli VIP) náhrobků si v poklusu vyfotím a s celkovým pohledem jsem taky spokojená. Deset minut mi na hřbitov (na kousíček hřbitova) stačilo.

Jestli se budu courat tak, jak hlásí mapa, budou na mě muset čekat, bleskne mi hlavou a snažím se jít na maximum, ale rozhodně ne běžet. Vždycky jsem rychlejší než mapy, ale marně se snažím vzpomenout si, o kolik minut na kilometru. Třeba by mě to číslo ještě víc popohánělo. Doufám, že se při přecházení silnice rozhlížím, když vedle mě nestojí nikdo, kým bych se mohla bezmyšlenkovitě řídit, nejspíš budu muset volat, že přijdu o pět minut později.

Nemusím volat, neboť volá Michal a ptá se, jestli stíhám nebo jestli má připlatit parkovné. Jestli stačí,když místo ve 13:00 přijdu ve 13:05, tak to stíhám. Sice ze mě leje (a rozhodně to není už déšť), ale jsem na sebe hrdá: sama v cizím městě se neztratím, hroby podle mapy najdu a ještě trhnu rekord v rychlosti chůze, to je nějak moc dobrých věcí naráz. Vyzuju turistickou obuv, hupsnu do crocsů a ve 13:10 opouštíme další zastávku. Michalka dostává pochvalu (a já ne?) a řešíme, že bychom tedy měli s taťkou objednat ty vstupenky na wow-překvapení, že si to holka jedna zaslouží. Jen aby ještě bylo volno… Po dvaceti minutách zastavíme u benzinky, natankujme a skočíme ještě do Kiwi. Původní euforie ze slevového koutku je ale pryč, protože nic nenacházíme.

Na rozdíl od nocoviště, kam dorazíme v 18:30. Nacházíme se v obci UDDEVALLA, v části SAXENHOF nedaleko přírodního koupaliště. Vykoupat se sice nestíháme, ale na procházku se vydáváme ještě před večeří – nejprve k pláži, která sestává z balvanů ve vodě, na nichž stojí dřevěné molo se schůdky do vody i skokanským můstkem a travnatého posekaného břehu. Ten je místy poněkud podmáčený, ale v bahně nikdo z nás naštěstí neuvízne.

Prozkoumáme také cestičku vedoucí na druhou stranu, projdeme lesíkem a kolem domků, ale zdejší břeh není tak dobře přístupný jako veřejná pláž, přes kterou vede modrá turistická značka. Ta se očividně těší přízni místních. Pejskaři ani nordic walkeři nejsou jevem ojedinělým, přijíždí sem tatínek s prďolou na večerní cykloprojížďku, míjejí nás i na první pohled vytunění bikeři a turisté.

Jeden z nich z nás tahá rozumy, odkud jsme, kde jsme byli a co máme v plánu. Těžko říct, jestli nás má za hrdiny nebo za vyvrhele, ale de facto na tom nezáleží. Povečeříme, a než si pustíme kino, ještě pár kroků uděláme.

Procházíme, hledáme, stánek s českou vlajkou však nenacházíme. Vymýšlím, co bych si tak koupila, od Langre, přes trdelník až po fish and chips. Michalka si vybírá taky, návštěva festivalu však skončí fiaskem. Samozřejmě moje blbost, přiznávám. Jak jsem žertovala se vším, co si koupím k jídlu, zamiluju se do barevných kostiček pod vlajkou Velké Británie. U stánku spousta lidí, kostičky si jednoduše naházíš do sáčku, paní hodí na váhu a jdeš.

Protože už těch průserů za letošní dovolenou mám na kontě víc než dost, odmítám se v bonbónové kauze podrobně pitvat. Jen se člověk pak nad váhou diví, když si myslí, že ceny jsou v dánských korunách a ony jsou v eurech. Když se Michal ptal, kolik za tu srandu chtějí, řekla jsem takovou alibistickou větu: „Jestli dobře chápu…“ tak 37 DKK za kilo. To je fajn… Jenže místo 120 korun za kilo jsme se vyšplhali na devět stovek. Omlouvá mě snad jen to, že si beru na starosti poctivé postupné rozdělování laskomin, které trvá až do podzimu… Člověk přišel přece v životě už o víc (a v tuto chvíli netuším, že velmi brzy o víc přijdeme a že kvůli tomu budu zaúkolována sepsat i druhý cestopis 2023).

Nevím, zda se mám smát tomu, jaký jsem pako, nebo jestli nad tím mám brečet. A tak dělám, že tady nejsem, hlavně nenápadně, jsouc přesvědčena, že už nikdy v životě nevezmu do úst britský máslový karamel (fudge) a dávám si předsevzetí už nikdy nic nenavrhovat, nechtít, neplánovat, nežádat a vůbec. Jenže, nikdy neříkej nikdy, že? Tak tomu rozhodnutí s karamelem opravdu věřím, když ve 13:30 opouštíme město sladkých suvenýrů s hořkou pachutí.

Abychom nepřepínali své sedací svaly, zastavujeme v MALMÖ na parkovišti u restaurace Luftkastelet v těsné blízkosti Oresundského mostu. Projdeme se po náspu ve tvaru nudle, který vybíhá do moře, uděláme desítky záběrů, prozkoumáme i cestičku podél pobřeží a za jistým účelem se zašijeme do křoví. Nakonec vystoupáme po schodišti na vyhlídkovou terasu restaurace. Po třiceti minutách oddychu zase kopneme do vrtule.

Původně jsme měli v plánu navštívit Malou mořskou vílu, ale jednak je Kodaň docela zasekaná a jednak si všude všímáme cedulí s jakýmsi omezením, jakási zóna… a protože nejsem schopna vygooglit, co to znamená a jestli do centra můžeme nebo ne, pošleme víle pozdrav po větru a ani nehledáme parkoviště. Razítko máme, malou mořskou jsme už viděli, dokonce jsem tady někde házela ponožky do odpaďáku, nebo se pletu? Opravdu si nemusíme vyčítat, že jsme se na Kodaň tentokrát vykašlali.

Parkoviště je docela frekventované, vždycky někdo přijede, domníváme se, že tady s námi zůstane, ale on pak zase zmizí. V 19:45 vyrážíme na večerní procházku po pláži, nad mostem se uskupují mráčky, mezi nimi občas prosvítá sluníčko, dneska těch krásných záběrů s motivem mostu bude víc než v jakýkoliv jiný den.

Z parkoviště koukáme na nějakou zakotvenou loď, očividně už nepluje. Přeběhneme trávník, seběhneme po schodech a ocitáme se u lodi s nápisem Broen. V mapě je zakreslená coby technická památka. Na internetu se dočítám, že se jedná o trajekt z roku 1951, který jezdil mezi ostrovem Sjaelland, na kterém se nacházíme, a ostrovem Fynn, na který máme namířeno. Po stavbě mostu byl zakotven a plánovalo se využití pro kulturní účely, ale odhadované náklady na restaurování se stále zvyšují a nikdo nedokáže požadované prostředky najít. Člověk občas nachází neplánovaná zajímavá místa a ještě zajímavější objekty, zároveň se ale občas stane, že plánovaný objekt nenajde. Na noční procházku na vyhlídkové molo vzdálenější od auta se vydávají jen Michal a Míša, ačkoli ta již na sobě má pyžamo a v západu Slunce pózuje s maskou na spaní. Já se jen tak válím, přemýšlím nad zítřkem a sepisuju poznámky, abych měla z čeho tvořit tento cestopis.

Předem online zakoupené vstupenky nás opravňují vyhnout se frontě u pokladen, a tak se stavíme do začínající fronty těch, kteří mají zakoupené online vstupenky. Na minutu přesně v deset otevírají vstupní brány.

Ještě než se pustíme do víru zábavy, čekají nás dvě drobné výzvy – za prvé najít výdejní místo bezedného hrnku a za druhé naučit se do něj doplňovat tekutiny. Kelímek s víčkem a brčkem získáme docela rychle a podle mapy najdeme i nápojový automat a Michalovi chvíli (ale opravdu jen chvíli) zabere, než poprvé natankuje.

První atrakcí je Legotop – věž s prosklenou místností, nastoupíte, posadíte se, otáčíte se a jedete nahoru. Užijete si krásný výhled 360° a pomalu sjedete dolů na pevnou zem. Takže rozhledna do sbírky. Nestíhám si zafixovat do paměti, v jakém pořadí a kolikrát se na které atrakci projedeme, ale nejdřív jsme brali ty, na kterých očekáváme největší nábuch.

Všichni tři se společně usadíme do kánoe a proplouváme lego-krajinou, potkáváme zvířátka z lega: papoušky, krokodýla, buvola, soba, želvy… Plujeme kolem ostrova, na kterém volá o pomoc trosečník, a dostáváme se i do jeskyně, kde mají piráti schovaný poklad a pořádají party. Vrcholem této vodní dráhy je výtah a následující sjezd, který kánoe zdolává samospádem, dole žuchne do vody a jsme dost ohození. Ale co, sluníčko se na nás docela dívá, tak snad brzy uschneme.

Vyzkoušíme i letadýlka – kolotoč, na područkách máte křídla a čím víc jimi máváte, tím víc se s vámi sedačka naklání a převrací, no, podruhé už tam nejdu, poté lodní kolotoč. Nejvíc (hned po polárná horské dráze) si Michalka zamiluje Hello Kitty, věž, která vás vyveze nahoru a nechá padat dolů a zase zvedá, výš či níž. Sem se vracíme opakovaně.

Následuje návštěva leteckého simulátoru, kde není moc velká fronta, a když se dereme dovnitř, zeptá se nás obsluha, zda víme, oč jde. Vrtíme hlavou a on, asi po zkušenostech, nás posílá za síť, abychom se nejdřív podívaly, a pak se rozhodly. Pěkně to s námi bude házet, ale když už jsme sem chtěly, tak to přece nevzdáme. Pořád netušíme, co máme dělat, když nám pán podává jakousi kartičku. Koukáme, co s ní, posuneme se k volnému monitoru, přiložíme kartu a objeví se jakási tabulka. Velmi rychle pochopím, že si máme vybrat úroveň a postupně jednotlivé cviky, které s námi letadlo bude dělat. Nevím, co je co, a tak napoprvé volím prostřední úroveň, u jednotlivých „cviků“ pak zůstávám v nižších úrovních. Když máme naprogramovanou sestavu, zařadíme se do fronty a koukáme na jednotlivé „koule“. Těžko říct, jak se budeme vrtět my, ale u poloviny sestav si říkám, že tohle bych nezvládla. Před nástupem na atrakci musím do košíku odložit brýle a pak už jen doufám, že nebudu první, kdo se tady pobleje.

Když se vypotácím na čerstvý vzduch, cítím, že pro mě návštěva atrakcí musí skončit, nechci-li se sama stát atrakcí, na kterou si ostatní návštěvníci budou ukazovat. Ani sladké přemlouvání, psí oči škemrání Michalky mě nepřesvědčí, abych se posadila na horskou dráhu. Ani na Kitty. Nikam. Rozhodně ne dnes. Proč by Míša nemohla sama? Znamenají tady ty metry, že pokud jsi v zelené zóně, můžeš jít bez doprovodu, ve žluté s doprovodem a v červené na danou atrakci nesmíš? Logicky by to tak být mělo. Míša se zařadí, a když na ni přijde řada, ukáže obsluze jeden prst (jako že jede sama), ta ji usadí, zabezpečí a Míša se rozjede. Nadšená natolik, že chce ještě jednou. Už mě nepřemlouvá, nechce na jinou atrakci, a jak se blíží devatenáctá hodina, ubývá lidí ve frontě a Míša, sotva vystoupí, rozběhne se, jak nejrychleji umí, aby stihla ještě jednu jízdu. A ještě jednu. A ještě jednu… S úderem sedmé zaměstnanci nastaví zábranu a atrakce zavírají.

Škoda, strávili jsme zde celý den, od otevíračky do zavíračky, a stejně jsme dost atrakcí ani nevyzkoušeli – především ty méně adrenalinové, krátké vláčky a lodičky, určené pro malé děti či slabší povahy. Důležité však je, že jsme se výběrem překvapení pro potomka trefili a užili jsme si všichni.

Co na tom, že jsme původně měli v plánu tak ve čtyři vypadnout, přesně nás slyším, jak jsme si říkali: Co bychom tam až do osmi dělali? A kdyby se nezavíralo, klidně tady budeme ještě dýl. Poslední fotky, poslední dozvuky nezapomenutelného dne (tak ten výšlap na Kazatelnu za tudle odměnu opravdu stál!) a ve 20:20 míříme pokud možno někam ne moc daleko. Michal naštěstí pomocí aplikace najde nějaké místo, a kdyby to tam nešlo… tahle věta dneska nepřipadá v úvahu. Sice jsme nenajeli mnoho kilometrů, ale spát jako zabití budeme všichni.

Miška a já dokonce usínáme ještě dřív, než na místo dorazíme, což je dvacet minut po deváté. Nacházíme se ve městě KOLDING u botanické zahrady a městečka, které vystavěli milovníci miniatur. Rychle připravíme postel, dokud ještě trochu vidíme, smontujeme stoleček a chystáme večeři. Jak se nám hodí ledkový světelný pásek, který Michal přidělal na markýzu. Nadávala jsem, že budeme jako cirkusáci, ale teď jsem ráda, že si u večeře nemusíme svítit baterkou. Večerka se trošku protáhne, protože máme velký hlad a tradičně nám přebývá pár konzerv, tak si dopřejeme. Zítra už vařit nebudeme.

Přes náměstí, na němž se dotyčný sklep nachází, se posuneme dále ke kostelu sv. Petra. Láká mě jeho věž, ale mému doprovodu se v takovém teple po schodech nechce. Tak že bych si výstup dala sama? Ne, nemusím mít všechno… Když si u pokladny žádám razítko, všimnu si, že nahoru jezdí výtah. Jedině díky tomuto faktu se výhledem na krásné město kocháme nakonec všichni společně.

Pak už nás čeká jen více než hodinová nákupní zastávka ve SCHWERINU v Kauflandu, kde si dopřejeme i teplé jídlo v podobě kebabu (14:05 – 15:25), dle potřeby děláme krátké přestávky a poslední pětiminutovou učiníme ve 23:25 na benzínce v JIČÍNĚ. Ve 23:55 se dostáváme domů. Živí, zdraví, v pořádku a obohaceni o spousty skvělých zážitků.